John Francis Kovář právě nastoupil do své nové práce u E.F., z časoprostorového pašeráka se stal strážce časoprostorové rovnováhy. Narušení modulovaného hyperpole u Slavkova druhého prosince 1805 a podivná smrt jednoho z agentů E.F.ho vrhají do středu dění, které původně mělo připomínat procházku vojenským historickým muzeem. Tedy - ono to vojenské historické muzeum připomínalo, jen se trochu pomíchaly doby.

Smrt těla už není problémem - pokud máte dostatečný svazek bobřích koží nebo jejich aktuálních ekvivalentů. Osobnost je pravidelně zálohována a tak je opravdu jenom otázkou peněz, zda a jak rychle je pro ni zařízen obal (cizí nebo naklonovaný, ono to je jedno...) a jak rychle je do něj tato osobnost nahrána. Takeshi Kovacs je žoldák z periferního Harlanova světa, odpykávající se dlouholetý (sto nebo tak nějak let) trest a náhle se probere v novém obalu na Zemi, na místě, kde by se v životě nedokázal představit. Má to ovšem háček - je najat jedním z nejbohatších a nejmocnějších lidí světa a má šest týdnů na to, aby dopadl pachatele jeho (prý údajné) sebevraždy, nebo bude vymazán.

Stanislava Krušewská, Kateřina Krušewská a Monika Stěpankovic. Tři dívky, vzhledem víceméně patřící do kategorie mladých děvčat od dospívající Moniky až po kantorsky vyhlížející Stanislavu, jsou přesto každá jiná.

Tlusté komíny i teď hluboko v noci dáví do nebe špínu. Netáhne nás proud, nýbrž město samo, vleče nás jeho váha. Slabý křik, občas vřískot zvěře, oplzlé bučení a rachot továren, kde říjí ohromné stroje. Železniční tratě vykreslují anatomii velkoměsta jako vystupující cévy. Červené cihly a temné zdi, podsadité kostely podobající se troglodytům, potrhané, třepotající se baldachýny, dlážděná bludiště ve starém městě, slepé uličky, kanály provrtávající zemi jako světské krypty, nová smetištní krajina, drcený kámen, knihovny dmoucí se zapomenutými svazky, staré nemocnice, věžáky, lodě a kovové pařáty vyzvedávající náklady z vody.

Dům o tisíci patrech je můj první román. Když v roce 1929 vyšel, měl jsem již za sebou tři knížky povídek, které byly vydány v jednom roce. První podle pořadí byl Barák smrti, druhé Zrcadlo, které se opožďuje, a třetí Fantóm smíchu.

Stín - ač má velmi poetické jméno - je se svojí mrtvou manželkou Laurou jedním z mála lidí, opravdových lidí, se kterými se v příběhu setkáme. Neil Gaiman oživil stránky své knihy bohy všeho druhu od původních bohů Ameriky přes ty severské až po bohy Orientu. Jsou to ale postavy velmi zvláštní. Mají lidskou podobu, většinou ani příliš nekouzlí a nadpřirozených schopností využívají jen občas. Navzájem o sobě vědí, respektují se a jejich hlavní starostí je, aby v ně lidé věřili.