SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

Úplně na začátku jsem přemýšlela, co si pod pojmem filmová srdcovka představit. Filmů, které se mi líbí, je celá hromada. Těch, které ráda zhlédnu opakovaně, jsou desítky. Těch, které znám téměř nazpaměť, už je míň.
Ale film, u kterého mi stačí slyšet úvodní tóny melodie, a mám pocit, že jsem doma, je jen jeden. Vlastně tři.
Pán prstenů je srdcovka z několika důvodů. Jsem ta generace, co rostla s ním. Čekali jsme na každý díl, až přijde do kin. A pak ho doma do zblbnutí sledovali na kazetě anebo, ano, drahé děti, se vypaloval ještě na několik cd nebo dvd a dával dál. Já vím, fuj a tak, jen vzpomínám, jak to tenkrát bylo.

"I ten nejmenší človíček může změnit chod budoucnosti."

Peter Jackson, režisér této velkolepé trilogie, rozpoutal začátkem tisíciletí něco neuvěřitelného. Tři filmy, miliony diváků, davy fanoušků, vyprodaná kina, jedenáct Oskarů pro poslední díl. Pán prstenů: Návrat krále měl současně největší úspěšnost, neboť získal cenu v každé kategorii, ve které byl nominován.
Lidi to milovali a milují dodnes.
Mě osobně si získal kombinací skvělého vyprávění, úžasné hudby a světa, který byl pro mě něčím naprosto novým. Najednou tu byla fantasy se spoustou nových ras. Nová země, nové jazyky a konečně se dělo něco jiného, než že nějaký chudák jel zachraňovat princeznu.
Příběh mě prostě baví a beze studu se přiznám, že Gandalfa jsem na poprvé obrečela jako malá holka. Bála jsem se o Faramira, fandila Entům a usmívala nad přestřelkami mezi trpaslíkem a elfem. Bitva u Helmova žlebu a pak ikonická scéna příjezdu Rohanský jezdců ke Gondoru je něco, z čeho mám husí kůži dodnes.

"Je to jako ve velkých příbězích, pane Frodo. V těch důležitých. "

Obdivovala jsem Sama a jeho proslov k Frodovi bych si nechala vytetovat na záda, kdyby nebyl tak dlouhý. Síla přátelství a toho, jak dokáží lidi (a jiné rasy) držet při sobě, se táhne hned několika dějovými linkami a já to prostě můžu. Už si ani nevzpomenu, kolikrát jsem přetáčela scénu, když se loučil Smíšek s Pippinem. Když Aragorn vyrazil na cestu, kterou střeží mrtví, a Legolas a Gimli se k němu přidali. Když se Theodén ptal, kde byl Gondor, když padly Západní Úvaly. (Zdravíme do Nerdopolis.)
A mohla bych tu jmenovat asi ještě půl hodiny. Příběh je plný silných momentů a tahle laťka se drží vysoko po celou trilogii. Žadný díl bych si nedovolila označit za slabší. Jackson dokázal epické dílo J. R. R. Tolkiena zpracovat do stravitelné formy a přitom zachovat všechno, co činí pána prstenů tak dokonalým.
Navíc se točilo v době, kdy ještě tolik neřádily speciální efekty a CGI. A je to dobře, protože i víc jak po dvaceti letech si užívám pohled na poctivou práci maskérů a nádhernou novozélandskou přírodu. Jako další obrovské plus teď zpětně vnímám, že sociální sítě byly ještě v plenkách, a tak jsme nemuseli neustále řešit každý záběr a novinku z placu. Tedy konkrétně, jestli s tím fanoušci, internetoví trollové, facebookoví experti a paní z mlékárny souhlasí.

"Oh, je to docela snadné. Pokud jsi přítel, řekneš heslo a brána se otevře."

Ano, brána do světa, do kterého se ráda pravidelně vracím. I kdyby jen tím, že si poslechnu soundtrack. Co se týká hudby, Howard Shore je prostě bůh. A kdo v té době ani jednou neslyšel May It Be od Enyi, vyhrává zlatého bludišťáka. A je to právě práce Shoreho, která mě lehce přenese úplně někam jinam. Stačí slyšet pár tónů jeho skladby hrané na flétnu, které mám nadosmrti spojené s Hobitínem, a jsem naměkko. Mám totiž pocit, že stačí jen ujít pár kroků, zaklepat na dveře a nechat si uvařit čaj v jedné pohodlné noře, než se zase vypravíme na cesty za dobrodružstvím.