Fantasy

Achernar jsem přečetla až po Zemři, Kaine, takže mě nepřekvapilo, že i zde jsem se absolutně ztratila. To se mi prostě v knihách této autorky děje. To ovšem nic nemění na faktu, že paní Svozilová psát umí. Umí vystavět zápletku, umí napsat dialogy. Píše bohatým jazykem, má skvělou slovní zásobu, postavy jsou uvěřitelné a živé.

Alica študuje na najlepšej medzinárodnej súkromnej internátnej škole. Avšak poplatky sú vysoké. Otec s mamou jej práve oznámili, že ich už nevládzu platiť. Alicini rodičia nepatria k boháčom, ako rodičia jej spolužiakov. Tí školné pokladajú za drobnosť, ktorú si ani nevšimnú. Odchod zo školy by pre Alicu znamenal koniec vysnívanej budúcnosti, skvelých možností a príležitostí. Mohla zabudnúť aj na to, že jej absolvovaním by sa jej otvorili dvere do sveta bohatých.

Na zemi žijú rôzne bytosti. Majú rozdielne jazyky, životný štýl, zákony a v neposlednom rade aj výzor. Minotauri sú známi tým, že nikdy neklamú. Sú to hrdí bojovníci, čestný a zásadový národ, po stáročia lipnúci na dodržiavaní Kódexu, akejsi zbierky zákonov. Základom ich spoločnosti je udržiavanie cti a tradícií. Na ich domovinu si brúsia zuby okolité národy. No čo zmôžu ľudia proti minotaurím svalom, obratnosti a mágii? Lenže časy sa menia. Čo sa stane, ak sa zrúti najsilnejší pilier ich spoločenstva a minotauri začnú klamať a podvádzať?

Na ľudstvo bola zoslaná clona, ktorá mu bráni vidieť mnohorakosť stvorenia, ktorým je obklopené. Takže ľudia sú presvedčení, že to oni sú páni tvorstva, majú najväčšiu moc a rozhodujú o bytí či nebytí. Existujú jedinci, ktorí pod tlakom silných emócií o clonu prišli. Zrazu uvideli bytosti a tvory patriace do príbehov potulných bardov a rozprávkárov. Dokážu sa vyrovnať s tým, čo ich obklopuje alebo sa jednoducho zbláznia? Nikto im predsa neuverí, že vidia elfov, trpaslíkov, čarodejníkov, drakov a iné príšery. Ale raz sa stretli dvaja takýto ľudia na bitevnom poli a bok po boku s ostatnými bytosťami bojovali proti zlu, rozliezajúcom sa po celom svete...

Tahle srdcovka není o konkrétním filmu, je o rolích. Původně jsem minulý týden chtěla napsat Nedělník, ale nějak jsem to nestihla, tak jsem se infiltrovala do filmové srdcovky, kam možná moje téma patří ještě víc… i když to není o konkrétním filmu, ale zároveň vlastně je.

Nakladatelství Mystery Press reprezentované Tomášem Němcem (bývalý šéfredaktor časopisu Pevnost) se po detektivkách pomalu, ale jistě etabluje na trhu s fantastikou, hlavně s tou českou, a po matadorech pouští ke kormidlu i autory, kteří stále patří mezi ty mladší a neokoukané.

Osobně jsem se celkem bála, aby Vládce hvězdné oblohy nebyl na způsob Půlnočního slunce (Stmívání z pohledu Edwarda Cullena), které bylo tak nudné, že si ani nepamatuju, jestli jsem ho vůbec dočetla, ale moje obavy se naštěstí ukázaly být více než liché. Zhruba dvě stě třicet stran dlouhá novela psaná formou útržků napříč lety se četla naprosto sama.