Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 8 hodin 12 min

Star Wars: Vzestup Skywalkera

18. Leden 2020 - 5:54

Star Wars. Neexistuje mnoho větších fenoménů, oslovujících celé generace fanoušků. Není mnoho lepších příkladů univerza, které se rozletělo ze svého původního média a dobylo celý svět popkultury a zábavního průmyslu – knihy, komiksy, videohry, hračky a merch, zábavní parky a atrakce a tuny, tuny dalšího. A za tím vším jeden člověk – George Lucas. Velice dobrý režisér, slušný scenárista, skvělý byznysmen. On byl podepsaný pod prvními dvěma trilogiemi tohohle vesmíru, před necelou dekádou však svou firmu Lucasfilm – a s ní i značku Hvězdných válek – prodal nejvíce nenasytnému hráči filmového průmyslu, společnosti Disney.

Přišlo to, co každý čekal – více filmů. Každý rok jeden! Jejich podprůměrná kvalita z nich přitom vytvářela zbraně hromadného zklamání, převážně zataženo s místy prosvítajícími paprsky – zdařilými scénami, jako třeba nástup Darth Vadera v temném tunelu ve filmu Rogue One.

Pod prvním snímkem z disneyovských Star Wars byl jako režisér podepsaný J.J. Abrams, který dostal dohled nad celou novou trilogií, dějově se odehrávající několik desetiletí po té úplně původní, završené Návratem Jediho. Nové postavy, pár navrátilců, nová hrozba – a přitom de facto remake; takový byl Abramsův výtvor s podtitulem Síla se probouzí.

Film číslo 2 z trilogie? Poslední z Jediů, režie Rian Johnson. Mnohými obdivovaný (po právu), mnohými zatracovaný (po právu). Závěr nové ságy potom do rukou dostal Colin Trevorrow, který předtím uspěl s obživováním jiné slavné značky – Jurského parku. Nevydržel však nikterak dlouho a režisérskou sesli plánovaného finále opustil. Důvod? Tvůrčí neshody, motiv, který v rámci filmů studia Disney („trpí“ na něj i sousední Marvel) rozhodně není ojedinělý. A tak si Epizodu 9 převzal J.J. Abrams.

Jaká je Epizoda IX?

Hned v prvních momentech filmu vás zarazí, nakolik podle všeho nemá Disney Star Wars v lati. Velice záhy totiž vyjde najevo, že od některých elementů, zvratů, dějových linek a storyarců jednotlivých postav, které nastavil Poslední z Jediů, se jednoduše opustilo, což působí, jako že v samotném počátku nebyl plán, kam to vlastně chtěli tvůrci vést.

Měli jste pocit, že se nové Star Wars, potažmo postavy v příběhu, vymknou zaběhlému schématu? Že Rey i Kylo Ren pustí celý ten koncept světlé a temné strany k šípku a napíšou si svůj vlastní příběh? Že cesta postavy Finna nutně musí vést k „osvobozování stormtrooperů“? Že poslední Epizoda musí být zápasem o duši Kylo Rena? A že je hrozně super ta informace o Rey z Epizody XIII, tedy, že její rodiče byli „nikdo“, což znamená, že se do tohohle příběhu může dostat v podstatě kdokoliv (a to sdělení je dvakrát podtržené jedním ze záběrů filmu na chlapce, který očividně Silou manipuluje s koštětem)?

No, tak chyba lávky.

Nejenže je všechno při starém (dobří vs. zlí), nejenže se načrtnuté motivy u většiny postav (Kylo, Finn) prostě nedotáhnou, nejenže tenhle film v mnohém popírá své předchůdce – dokonce tu a tam odporuje i sám sobě.

Hned v úvodu je řečeno, že za vším zlem Prvního řádu je ex-císař Palpatine, toho času stále naživu. Palpatine!  Ten Palpatine, na kterého není v celé trilogii jediná zřejmá narážka, snad vyjma podobnosti soubojového stylu a také hudebního motivu Rey s tím jeho! Prostě jen tak, puf, tak jsem tady. To Palpatine manipuloval Kylem, vytvářel Snokea, kul pikle vedoucí ke zničení Jediů, svobody, galaxie, bůhvíčeho ještě. K tomu má sloužit nová „dceřiná společnost“ – Finální řád. Je to tak, Sithové nepatří mezi nejlepší copywritery vesmíru. Kylův úkol je prostý – zabít Rey.

Rey trénuje, aby zabila Kyla, potažmo zničila Sithy. Hnutí odporu se snaží přežít a vyhrát válku. Pokud máte pocit, že to už tady někdy bylo, máte i pravdu.

Spustí se vysoce dynamická, v mimořádně atraktivních kulisách odehrávající se celovečerní filmová verze počítačové adventury, kdy musíte získat tenhle předmět, přeložit tamten kus textu, dojít si pro další předmět, abyste se mohli dostat k finálnímu bossovi. S dobrou akcí, nápadem „dyády v Síle“ (který mě osobně bavil), citlivým použitím digitální Carrie Fisher a působivou scénou v závěru, která evokuje Dunkirk, ale dojem z ní o pár chvil později zvrátí scéna, pro kterou mám pracovní název „emoce z turecké telenovely“.

Pokud dokážete výčet kladů filmu, který měl uzavřít novou trilogii vašeho oblíbeného fenoménu, sečíst na prstech dvou dlaní, je vám nad obě tattooinská slunce jasnější, že je něco setsakra špatně.

Na povrch už přitom postupně vychází, že vše mohlo být docela jinak. Úniky ze scénáře, který měl pod palcem Colin Trevorrow (Epizoda 9 měla mít podtitul „Duel of the fates“) naznačují, že alespoň některých pachutí jsme se v kině vůbec dočkat nemuseli. Ale na to už je samozřejmě pozdě.

Bakly: Když je jeden muž víc než armáda

17. Leden 2020 - 9:40

Nikdy, opakuji NIKDY, se nepouštějte do křížku s chlapem, který nemá co ztratit. A o Baklym to platí dvojnásob. Vysoké, zjizvené a enormně svalnaté monstrum už dávno necítí strach nebo bolest. Šklebí se smrti do obličeje a vítá každou možnost zemřít s otevřenou náručí. Je jedno kolik vás je nebo jaké zbraně máte – tenhle chlapík se prostě bude bránit do poledního dechu a doufat, že jich s sebou během boje vezme co nejvíc.

Legenda se vrací

Pokud tápete, kdo to ten Bakly vlastně je, rádi podáme pomocnou ruku. Tenhle chlapík se objevil na literární scéně poprvé již v roce 2003 v románu Bez slitování. Jeho „otcem“ je Miroslav Žamboch, jedna z legend české akční fantastiky. Bakly byl ve své podstatě protikladem k jinému Žambochovu kultovnímu hrdinovi, Koniášovi. Hora svalů vyznávající právo silnějšího a řešící problémy hrubou silou, přesto však působící jako „ten dobrý“. Chlap, na kterém si život podepsal mnoha jizvami na těle i na duši.  Jeho heslem se postupem času stalo rčení: „Jen to nejhorší je pro mě dost dobrý!“.

Po prvním románu se Bakly objevil postupně v letech 2005,2006 a 2007 ve třech kolibřících – miniknihách obsahujících jednu povídku, pak si dal až do roku 2010 pauzu, aby se vrátil v povídkové sbírce Čas žít, čas zabíjet. A protože Miroslav Žamboch dlouho odskakoval k jiným projektům a psal, co ho v danou chvíli bavilo a chytlo, málokdo čekal nějaký větší návrat tohoto v dnešní době již kultovního hrdiny. Leč stalo se. V letech 2018 a 2019 byl vydán příběh rozdělený do dvou knih: Bakly: Hledání smrti a Bakly: V objetí smrti. Zde najdeme Baklyho v podstatě na sklonku života, vyšeptalého, zlomeného… ale o nic méně smrtícího když mu někdo sáhne na jeho holčičku, dceru Zuzanu. První díl je na Žambochovy poměry klidnou selankou, aby ve druhém ukázal, že autor ani jeho hrdina neztratili nic ze své formy a že stále ještě umí roztočit ďábelský lidský masomlýnek.

K radosti čtenářů však není Baklyho dnům konec. Další návrat se koná téměř přesně v den autorových narozenin a jeho dárek čtenářům se honosí podtitulem Armáda.

Návrat ke kořenům

Bakly: Armáda je ve své podstatě návrat v pravém slova smyslu. Jedná se totiž o pět povídek naskládaných do jedné knihy. Tři z nich vyšly v rámci výše uvedených kolibříků: Návrat zabijáka, Anděl bez slitování a Holýma rukama. Čtvrtý kus, Krátká zastávka na dlouhé cestě, sice vychází knižně poprvé, ale byl uveřejněn v časopise Pevnost (08/2015, ať to máme komplet). Poslední povídka, a to i v chronologii knihy, je jedinou skutečnou novinkou a jmenuje se Inkognito.

Pokud jste skutečnými fandy, zřejmě budete mít všechny kolibříky pěkně pohromadě v knihovničce a povídku z Pevnosti přelouskanou i pozpátku. Pak jen nezbývá než říct, že novinkové Inkognito si kvalitou ničím s předchozími kusy nezadá. Další důvody pro koupi Armády stejně nepotřebujete.

Pokud se s Baklym hodláte teprve seznámit, pak je Armáda také ideální příležitostí. V knize totiž najdete typické ukázky toho, jak tento hrdina „funguje“ – jak vidí svět a svůj neradostný život. Troufnu si říct, že tenhle sympaťák se vám rychle dostane pod kůži.

Jdoucí na smrt…

Poznámka na začátek: jakožto starší čtenář si dovolím hovořit a psát o Baklym jako o legendě. Chápu, od roku 2003 uplynulo již mnoho vody v řekách a ne každý to bude mít stejně, ale… Ano, snažím se odprostit od pohledu fanouška, ale chvílemi si prostě nedokážu pomoc a nostalgie vyhrává, za což se omlouvám. A nyní již zpět k hlavnímu tématu recenze.

Možná si budete říkat: proč vlastně je ten Bakly taková oblíbená postava?

Když se podíváme na pětici povídek, zjistíme, že jsou poměrně přímočaré, děj je postavený na nekomplikované zápletce. Jenže i jednoduchý příběh může mít šarm, což autor s grácií sobě vlastní dokazuje. Žamboch má úžasný talent pro vyprávění příběhů a cit pro detail, dokáže umně dávkovat drobnosti tak, aby nenudily a děj se přitom posouval. Zdánlivě se nic neděje a najednou BUCH! Stačí krátká chvíle a děj se zvrhne v dokonalou akční exhibici.

Vzhledem k tomu, že děj je zasazen do alternativního středověku, bojuje se chladnými zbraněmi nebo dokonce holýma rukama. A opět si odvážně troufnu říct, že Žamboch je v popisu akce absolutní špičkou. Sám si boj zkouší a je milovníkem bojových umění; a podle toho jeho scény i vypadají. Dokáže precizně popsat šermířské souboje (přičemž si je dobře vědom, že panáci mávající kordy v úžasných finesách umírají první) i pěstní souboje. Nebojí se využít všech dostupných metod; čestný boj je pro mrtvoly! Dobře, mnohdy nechá svého hrdinu uniknout smrtícímu seku o pověstný vlásek, ale většinou se nad tím ani nepozastavíte, protože děj vás doslova strhne. Vše je dynamické a co do reality klidně může sloužit jako příručka pro larpaře a šermířské soubory.

Sluší se dodat, že v Baklyho světě má své místo i magie, ale spíš jen jako doplněk. Svoji roli hraje částečně i proto, že magicky nadaní jedinci jsou pronásledováni a Zuzana má poměrně slušné magické nadání.

Síla nejen v síle

K chytlavému stylu psaní přidejme další silnou autorovu devízu: práci s postavami. Ačkoliv v malém rozsahu povídky tolik nevynikne, přesto nepůsobí hrdinové v žádném případě povrchně, ploše a dialogy nejsou nikterak odfláknuté či hloupé, ba naopak! Dobře, většinou je rozdělení na dobré a špatné (za předpokladu, že berete zabijáka Baklyho jako dobrého) naprosto jasné; v tohle světě dělení na my a oni funguje na sto procent, ale to v konečném důsledku ničemu nevadí. Tyhle příběhy jsou většinou stavěné tak, že dopředu víte, co přijde, a jen si užíváte to jak to postupně přichází a především tu fázi když to konečně přijde.

Taková povídka Holýma rukama je dokonalou sondou do duše muže unaveného životem beze strachu ze smrti. A právě tohle dělá Baklyho neopakovatelným a kultovním. Sám proti mnohanásobné přesile, přesto se nevzdává a je připraven svést svůj poslední boj. Mechanicky zabíjí jednoho protivníka po druhém, bez jakýchkoliv emocí, pohyb za pohybem. Z pohledu logiky to vypadá jako slušně přestřelená hloupost, jenže Žamboch vše umí podat tak, že tomu budete věřit a ještě z toho budete mít mrazení v zádech. A ona postava jednoduchého zabijáka řešícího své problémy násilím a volící vždy nejpřímější cestu tím získává úplně jiné rozměry, protože nahlédnout mu během boje do hlavy…

Je však nutné říct, že násilí je jen prostředek, nikoliv hlavní tahoun děje, záminka příběhu jako tomu bývá u klasických káčkových (Kulhánek, Kopřiva, Kotleta) slasherů. Žamboch je ve svém vyprávění o něco elegantnější, sofistikovanější.

Fajn, a teď tohle všechno naházejte do jedné povídky nebo i knihy. Přímočará skvěle napsaná akce, ve které mají postavy hloubku, jasně víte kdo je kdo a proč jde komu po krku… Tenhle recept na super čtení je univerzální a funguje dlouhá léta. Nezapomeňte přidat pár kýblů krve a špetku cynismu.

Záměrně nebudu zabíhat do obsahu jednotlivých povídek. Snad jen jediná zmínka: v textu Anděl bez slitování je větší část děje podána z pohledu uvězněné Zuzany, ve zbytku textů hraje více či méně prim Bakly.

Pokud chcete i vy okusit legendu v úžasné formě, je pro vás připraveno hned pět krvavých fláků. Většina již řádně uleželých a prověřených časem, jeden zbrusu nový, ale všechny bez rozdílu skvěle připravené a dokonale chutné.

Miroslav Žamboch: Bakly – Armáda

Vydal: Triton, 2020

Obálka: Petr Vyoral

Počet stran: 288

Cena: 329 Kč

Nájsť prvého vydavateľa bola strašná odysea, svěřila se nám Jana Plauchová,současná hvězda slovenského fantastického nebe

16. Leden 2020 - 9:02

Patříte k autorům, resp. autorkám, které recenzenti chválí za inteligentní a o vědu opřené příběhy, které však rozhodně nenudí. Jak se stalo, že děvče bez jakékoliv literární průpravy dosáhne na mezinárodní ocenění EncouragementAward?

Skrátka som mala nápady a veľmi intenzívne som pracovala na tom, aby som ich dostala na papier v čo najlepšej podobe. A potom som nemenej intenzívne pracovala na tom, aby boli publikované. U každého románu to od prvotného nápadu až po publikáciu trvalo mnoho rokov. Po napísaní som ich ešte dlho prepisovala, vylepšovala. Určitý tréning v písaní mi však iste poskytlo aj veľké množstvo nebeletristického textu, ktorý som chrlila súbežne s románmi.

Pracujete v planetáriu a přednášíte o letech do kosmu studentům. Zaměření vlastních knih na sci-fi asi nebude v tomto případě náhoda, že?

Vesmír aj beletriu som milovala od detstva a áno, je preto samozrejmé, že ma to tiahlo k žánru sci-fi, v ktorom sa tieto dva prvky spájajú. Na druhej strane však k mnohým často sa vyskytujúcim sci-fi témam nemám vzťah. Dobrým príkladom sú mimozemšťania, ktorí mi pripadajú ako nadbytočná atrakcia vo vesmíre dostatočne zaujímavom aj bez nich. Preto snívam o príbehoch odohrávajúcich sa vo vesmíre, ale bez prvkov fantastiky.

Někde v jiném rozhovoru jste se zmínila, že vlastní literární tvorbu vnímáte jako další způsob popularizace vesmíru. Nejste tím pádem tak trochu v práci pořád?

Dá sa na to pozerať aj takto. Ale popularizácia vesmíru prostredníctvom sci-fi mne osobne pripadá omnoho atraktívnejšia než holé fakty, hoci aj zaobalené popularizačnými lákadlami. Ľudskému príbehu a emóciám vyvolaným následkom novej, pre postavu i čitateľa prekvapivej skutočnosti, sa nič nevyrovná. A navyše dáva takémuto nenásilnému učeniu sa astronómie a kozmonautiky aj pridanú hodnotu, ešte cennejšiu ako sa naučiť nejaké nové informácie – možnosť niečo zažiť.

Stále Vás tolik fascinuje vesmír? Proč se zabývat událostmi kosmických těles, když nic z toho nakonec nemá vliv na lidský život a nepomáhá nám řešit strasti tady na Zemi?

Od malička som bola zvedavá na svet a je jedno, aký vzdialený. Keď som zistila, aké nepatrná je Zem voči zvyšku vesmíru, pripadalo mi absolútne logické venovať väčšinu pozornosti vesmíru a len menšinu Zemi. Aj počas dospievania ma silne zaujímali fakty častokrát len pre samotné fakty. Už vtedy som veľmi kritizovala prístup novinárov aj odborníkov, v ktorom ich na vesmíre najviac zaujímalo to, čo by mohlo mať raz aspoň hypoteticky praktický úžitok: ťažba, kolonizácia… To v mojich očiach degradovalo nadpozemskú krásu vesmíru na niečo prízemne komerčné.

Potom však prišli obrovské problémy v osobnom a zároveň aj v kariérnom živote. Pripomenuli mi, že človek má aj iné potreby ako hlad po poznatkoch. A ich nenaplnenie z neho krásu kozmu časom vytrasie. Existujú síce jedinci, ktoré aj tieto potreby úspešne zaplnia poznaním – napríklad z fascinácie štúdiom nebudú skoro vôbec jesť a spať. No je ich málo. A ako som zistila, ja medzi nich nepatrím. Po tejto skúsenosti som už začala lepšie chápať aj tých ľudí, ktorí hľadia výlučne na praktický svet. Odvtedy už z vesmíru nie som taká očarená. Ale mrzí ma to. Chcela by som sa vrátiť k tomu čistému, nepraktickému nadšeniu.

Tak se ještě na chvilku k těmto nadšeným začátkům vraťme! Je Vám cca 15 let a v televizi ukazují havárii raketoplánu Columbia. To Vás tak zasáhne, že se rozhodnete věnovat astronomii a raketovému inženýrství. A taky psát. Proč právě literatura? Proč ne třeba výtvarné umění, hudba, divadlo?

Písanie pre mňa nebolo vedomým rozhodnutím. Jednoducho sa mi na moje veľké prekvapenie začali pred očami zjavovať texty mojich budúcich kníh. A čo je zaujímavé, zjavovali sa mi vyslovene ako texty. Nie videný a počutý príbeh, nie nejaký film. Ten som si vytvorila vo svojej obrazotvornosti až po „prečítaní“ tých textov v mojej hlave. Výnimkou bol azda len román Večnosť omylov, o ktorom som zvažovala, že by som ho bola napísala ako filmový scenár. Ale bola by to slepá ulička. Sotva by mi z toho niekto vytvoril film plný špeciálnych efektov. Kniha je dostupnejšia, jej vydanie nevyžaduje ani zlomok ľudí a peňazí, ktoré by si vyžadovalo sfilmovanie. Hudobný sluch asi nemám. A výtvarné umenie? Aj k tomu ma to tiahlo. Z neznámych dôvodov sa mi však schopnosť spontánnej kresby v priebehu puberty vytratila. Stále som schopná pomerne slušne odkresľovať a odmaľovávať podľa predlohy, ale vôbec neviem štetcom zachytávať svoje vlastné predstavy. Ostala teda len klávesnica a počítač.

Svou tvorbu jste charakterizovala těmito vlastnostmi: rozmanitá, spletitá, filozofická. Jak se pozná dobrá sci-fi?

Obávam sa, že pre každého je dobrá sci-fi niečo iného. Napríklad aj moja mama číta sci-fi, ale máme diametrálne odlišný vkus. Ona je soft scifistka, ja hard scifistka, takže môžem hovoriť iba za seba. Podľa mňa by dobrá sci-fi mala vychádzať predovšetkým z faktov a okato neignorovať súčasné poznatky. Lenže to je čoraz ťažšie dosiahnuť, lebo výskum ide dopredu takým obrovským tempom, že kým autor knihu vydá, poznatky v nej, hoci v čase písania mohli byť úplne aktuálne, sa môžu stať neaktuálnymi. Zároveň by ale mali byť tie fakty prepojené s vnútorným a citovým svetom postáv. S dôrazom na prepojené. Snaha vyvážiť techniku a fyziku v knihe tak, že sa vedcom či astronautom pridá nejaký ten rodinný či milostný príbeh vôbec nesúvisiaci s dejom, je v očiach mňa ako čitateľky neúspešná. Citový život postáv by mal tvoriť súčasť samotnej tej vedecko-technickej zápletky.

Vaší nejnovější knihou je Druhá planéta. Myslí se tím Venuše, která zatím pozornosti astronomů a vědců trochu uniká, všichni se soustředí spíš na Mars. Čím myslíte, že to je?

V knihe Druhá planéta sa síce zdôrazňujú podobnosti medzi Venušou a Zemou a nad jej ignorovaním postavy krútia hlavami, ale v skutočnosti je pre mňa ľahko pochopiteľné, prečo sa pozornosť sústreďuje na Mars. Prostredie na Venuši je totiž najagresívnejšie zo všetkých pevných planét našej slnečnej sústavy. Prostredie na Marse jepre zmenu najprívetivejšie. Za všetko hovorí to, že na Venuši najdlhšie fungovala sonda zhruba hodinu, kým na Marse štrnásť rokov. Je oveľa ľahšie sa brániť prinízkej teplote na Marse ako privysokej na Venuši a tiež prinízkemu marťanskému tlaku oproti privysokému venušskému. A keď už dôjde na výskum ľuďmi, podobná gravitácia na Venuši je síce prospešnejšia ľudskému zdraviu než prinízka gravitácia na Marse, ale vďaka prinízkej gravitácii je zase ľahšie odštartovať späť na Zem z Marsu ako z Venuše. Na Marse je tiež ľad, z ktorého možno vyrobiť palivo na návrat, atď. Napriek tomuto všetkému mi ale Mars pripadá vo výskume stále nadhodnotený. Zvlášť v súvislosti s novými silnými dôkazmi pre aktívny vulkanizmus na Venuši. Aj na staršie záhady, napríklad v knihe riešenú zmenu rotácie Venuše, treba hľadať odpovede.

Mohli by lidé přesídlit na jinou planetu? V knize operujete s tzv. Towsendovou chorobou, která něco takového výrazně ztěžuje. Můžete vysvětlit čtenářům, oč jde?

Towsendova choroba je moja fikcia, jav, ktorý nastáva pôsobením v súčasnosti ešte neobjaveného théta žiarenia. Théta žiarenie zo Slnka je absorbované telesami slnečnej sústavy a vyžarované na odlišných frekvenciách, ktoré sú závislé od celkovej hmotnosti telesa. Vďaka nemu sa ukáže, že zdanlivo nezmyselné či nahraditeľné sekvencie v DNA nie sú náhodné. Takmer všetky ostatné kombinácie by totiž neustáli účinky pozemského théta žiarenia. No keď niečo živé zo Zeme prejde na inú planétu alebo mesiac, odlišné théta žiarenie daného telesa mu časom rozloží v tele dôležité chemické väzby a spôsobí smrť. Je to skrátka jav spôsobujúci, že mimo Zeme človek dlhodobo žiť nemôže.

Viem, znie to šialene, ale musíme si uvedomiť, že naša jediná skúsenosť v pobytom na iných telesách je pár desiatok hodín na Mesiaci. Na základe toho sa nedá predpokladať, že človek môže v zdraví existovať na cudzích svetoch. A musíme si tiež uvedomiť, že aj keď je Towsendova choroba fikcia, je nepopierateľným faktom, že človek je evolučne prispôsobený pozemskému prostrediu. To podľa mňa vytvára veľkú prekážku v kolonizácii odlišných svetov. Áno, evolúcia pokračuje ďalej. Aj na Zemi sa v minulosti menili podmienky, čomu sa život na nej prispôsoboval. Ale to prispôsobovanie išlo cez mŕtvoly, cez obrovské množstvo mŕtvol, ktoré nemali tie správne náhodné kombinácie génov. A postup cez mŕtvoly by sme pri kolonizácii vesmíru asi nechceli.

Takže na mimozemšťany v podobě zelených mužíků či rudých andělů a zubatých ještěrů asi moc nevěříte. I Venušané se ve Vaší poslední knize nápadně podobají lidem, vč. plýtvání přírodními zdroji. Je to však vůbec možné, aby všichni obyvatelé ve vesmíru vypadali stejně? Cožpak naši podobu neutváří právě specifický charakter každé planety?

V prípade Druhej planéty mala podobnosť venušského a pozemského života vysvetlenie – išlo o panspermiu, čiže o prenos života zo spoločného predka z jednej planéty na druhú. Keďže som veľký skeptik ohľadom spontánneho vzniku života, nielen v Druhej planéte používam panspermiu ako reálnejšiu možnosť zasiatia života na cudziu planétu. Je mi však jasné, že aj v takomto prípade odlišné podmienky na domovskej a novej planéte povedú časom k odlišnostiam. Popisujem ich napríklad na rastlinstve – to venušské malo síce rovnakú farbu ako pozemské, ale keďže má viac svetla a viac mu hrozia mutácie, majú venušské rastliny menšiu listovú plochu.

Ako hovoríte, celkom nepríbuzným inteligentným mimozemšťanom veľmi nefandím ani ako čitateľ, ani ako autor. Takíto mimozemšťania, vzhľadovo aj mentálne sa veľmi líšiaci od ľudí, sa mi objavili len v jedinom, nevydanom románovom rukopise. Navyše si myslím, že toto pole fantázie je už dosť vyplienené. Na tému odlišnosti mimozemšťanov a vyrovnávaní sa ľudí s ňou už vzniklo nespočetne veľa diel a ťažko by som priniesla niečo nové. V čisto teoretickej rovine je však stupeň odlišnosti hypotetického mimozemského života na zaujímavú polemiku. V prospech podobnosti iných foriem života s našimi totiž existuje argument. Je ním takzvaný konvergentný vývoj – vznik podobných tvarov a orgánov aj u nepríbuzných druhov. Príkladom je komorové oko hlavonožcov a stavovcov.

Původní rukopis Druhé planéty ležel dlouho v šuplíku, někde jsem se dočetla, že snad vznikl v době Vaší maturity. Většina čtenářů se shoduje na tom, že je zklamalo rozuzlení knihy. Mě na tom zaujalo, že stejný trik jako Vy použili i filmoví tvůrci ve Vetřelci, konkrétně v prequelu Prométheus. Jenom Vás trošku předběhli v realizaci. Odkud se ten nápad vzal? Vzpomenete si?

Spomínaný prequel som nevidela. Na okamih, kedy som vedela, ako zakončím knihu, si však spomínam úplne presne. Ako hovorím, moje príbehy sa mi zjavovali v podobe imaginárnych kníh, ktoré som v myšlienkach len „čítala“. A keď som takto „prečítala“ koniec Druhej planéty, bol január 2006, neskoro večer, sedela som na kancelárskej stoličke v prítmí izby, ktorú som zdieľala spoločne so svojím malým bratom. Dokonca si ešte pamätám aj to, že v tej imaginárnej knihe boli jej posledné slová vytlačené v polovici pravej strany na staršom, zažltnutom papieri. A zneli trochu inak, zmenila som ich pod tlakom vydavateľa.

Po dočítaní som bola veľmi dojatá a nadšená. Uvedomovala som si, že to zakončenie je mierne archaické, typické skôr pre socialistické sci-fi, ale mne to dojem nekazilo. A ani by mi vtedy nenapadlo, že niekomu to dojem kaziť bude, zvlášť ak už nemá osemnásť ako ja…

Čtete hodně? A čtete sci-fi? Máte své oblíbené autory? Čtete něco i v češtině?

V súčasnosti sa nepovažujem za veľmi aktívnu čitateľku. Najviac som čítala začiatkom puberty, ročne som vtedy dávala takmer stovku kníh. Teraz je to ročne len okolo tridsať kníh, čo je dosť slabé. Na intenzívnejšie čítanie mi chýba čas, ale svoju úlohu hrá aj to, že už len máločo ma dokáže tak zaujať ako v nekritickom období detstva. Sci-fi tvorí v mnou prečítaných knihách menšinu. Mojím dlhodobým obľúbencom bol najmä v minulosti Arthur C. Clarke, ktorý mal vedecké pozadie dobre premyslené, ba neraz aj prepočítané, na čo sa ja ako matematický antitalent nechytám. Mnohým vrátane mňa však niekedy vadia jeho neveľmi premyslené postavy. Z nedávnejšej doby ma veľmi zaujali autori Liou Cch’-sin a Orson Scott Card, aj keď s výhradami k ich dielam.

Z českých sci-fi autorov občas čítavam Ondřeja Neffa. Nedávno som siahla aj po knihe Elysium od Julie Novákovej. Kniha bola napísaná naozaj veľmi dobre a precízne, a tak je škoda, že ďalšie diely tejto trilógie ani iné knihy od nej v našej knižnici nemajú. Určite by som si od tejto autorky rada ešte niečo prečítala.

 

Nemůžu se nezastavit u jiné Vaší knihy, a tou je Úvod do teorie chaosu. Hlavní hrdina tam trpí fóbií z hloubek, přesto se profesionálně věnuje záchraně potopených plavidel. Zarazilo, jakým způsobem svou fobii nakonec překoná. Přišlo mi to velmi optimistické. Opravdu jste si jako oporu k psychologii této postavy vzala jen vlastní zážitky z čekárny zubařské ambulance?

Musím dodať, že koniec, v ktorej hrdina prekoná svoju fóbiu, je iba jedným z množstva koncov knihy a tento koniec je prehnane optimistický aj v iných ohľadoch. V ostatných koncoch, ak hlavný hrdina vôbec prežije, mu však fóbia zostane. Je pravda, že prekonanie fóbie nepochádza z mojej skúsenosti. Trpím niekoľkými fóbiami, tú zo zubára spomínam len preto, že je pre ľudí najpochopiteľnejšia a asi aj najčastejšie sa vyskytujúca. Nijakej fóbie sa mi napriek úsiliu nikdy nepodarilo zbaviť. No súčasne mám však skúsenosť aj s platnosťou hororového motta tiahnuceho sa celou knihou – že hrôzu možno prekonať ešte väčšou hrôzou. V mojom prípade síce väčšia hrôza nikdy neviedla k úplnému odstráneniu fóbie, ale v danom okamihu ju pomohla na chvíľu potlačiť.

A ještě trochu lapidární otázka – proč jste zvolila takový název? Obvykle názvy typu „Úvod do teorie toho či onoho“ nesou spíš učebnice. Určitě v tom byl nějaký záměr.

Názvy vlastných kníh tiež vídavam akoby napísané a neviem do nich príliš zasahovať. Tento názov ma očaril, pretože mi pripomínal skôr ironickú narážku na učebnicu než skutočný názov nejakej učebnice. Samotná teória chaosu mi pri prvom počutí znela šialene, ako spojenie nespojiteľných protikladov. Teórie predsa zavádzajú do diania poriadok, systém, tak ako by mohol mať teóriu aj opak poriadku a usporiadanosti – chaos? Slovo úvod v názve zase naznačuje, že nahliadame len na okraj skutočného chaosu. Dokonca aj kvantá prepletených paralelných vesmírov v príbehu sú len zlomok gigantického množstva šialených vesmírov, ktoré by mali podľa kozmológie knihy existovať.

Kromě románů se mohou čeští čtenáři potěšit také povídkou „Po oblakoch nikto nechodí obutý“, která završuje antologii Žena s labutí. Poměrně vzácně se v ní vyskytuje významná ženská hrdinka. Pročpak taková absence ženských postav?

Už dlho čakám, kým sa ma na toto niekto opýta. J Aj keď odpoveď je taká, že – neviem. Opäť raz odkazujem na to, že vídam svoje príbehy v hlave akoby napísané, s nemeniteľným dejom. Neviem, prečo je v nich tak málo ženských postáv, ale nemôžem s tým nič urobiť. Všimla som si však, že ženské postavy príliš neobľubujem ani ako čitateľka. Rozčuľujú ma oveľa viac než mužské. Problém bude asi v tom, že ak je hrdinka žena, automaticky sa s ňou podvedome pokúšam stotožniť. Ja ale nie som typická žena. Z tohto dôvodu ma postava typickej ženy v knihách skôr či neskôr naštve prianím alebo činom, akého by som ja nikdy nebola schopná. Ak však urobí niečo neprijateľné mužská postava, jednoducho si poviem, že je to chlap a tí rozmýšľajú inak, a tým to hasne.

Na druhej strane, čo nebolo, môže byť. Už polovicu života uvažujem nad psychothrilerom, ktorého hlavná postava je žena. Stále sa však necítim na jeho spracovanie. Okrem iného sa aj obávam, že s postavou „netypickej“ ženy (ktorou moja hlavná hrdinka musí byť, aby som jej ja sama držala palce) by sa zase nestotožnili ženské čitateľky (a možno ani muži).

Co bylo zatím ve Vaší spisovatelské kariéře nejtěžší? Někdo má problém knihu dopsat, jiný se bojí strašáka v podobě editora, který po něm žádá příliš velké úpravy.

Ťažko povedať – v tvorbe knihy u seba vidím dve veľmi náročné fázy. Prvou je napísanie prvopisu, teda prvej súvislej verzie, ktorá má začiatok aj koniec, hoci ešte obsahuje veľa chýb. Najmä pri prvých rukopisoch pre mňa písanie prvopisu predstavovalo nesmierne muky. Počas jeho písania mi totiž veľmi rapídne klesne sebavedomie ohľadom rozpísaného príbehu. Ak ale román úspešne doklepem na počítači až do konca, sebavedomie ohľadom neho sa mi postupne časom vráti.

Nasledujúcu fázu prepisovania a vylepšovania mám celkom rada. Ďalšie peklo však nastalo, keď som chcela knihu vydať. Nájsť prvého vydavateľa bola strašná odysea. V istom zmysle jej náročnosť prekonáva všetko ostatné, pretože nezávisí len na mne. Sami sa môžete zlepšovať až na samotnú hranicu možností, ale ak druhá strana nemá vôľu dať vášmu dielku vôbec šancu, bolo to zbytočné. Tá nemožnosť ovplyvniť druhých prináša silné pocity bezmocnosti. A keď už som konečne vydavateľku našla, išla som zošalieť z redakčných úprav. Na tie som si ale časom privykla.

Je těžké vydávat na Slovensku vědecky zaměřenou sci-fi?

Už som naznačila, že vydávať sci-fi na Slovensku je ťažké. Je to pre vydavateľa ten najmenej príťažlivý prozaický žáner zo všetkých. Do istej miery to spôsobujú aj čitatelia, ktorí častokrát na základe nejakého komixu alebo jedného videného dielu Star Treku usúdili, že sci-fi nie je nič pre nich. Netušia totiž, že sci-fi má množstvo podžánrov a nie všetky sci-fi sa točia len okolo bojov s mimozemšťanmi. Iní čitatelia zase nemajú voči sci-fi predsudky, akurát netušia, že sa píše aj na Slovensku, nakoľko tu nemá veľkú tradíciu.

Co byste chtěla vzkázat českým čtenářům, kteří by se chtěli pustit do četby některé z Vašich knih?

Tie knihy sa od seba veľmi líšia, treba si preto dobre vybrať. Nula kelvinov by mohlo baviť aj mladšie ročníky a čitateľov, ktorí majú radi romantickú dejovú linku či civilné prostredie. Vedeckejšie zameraných čitateľov v nej zase môže zaujať vysvetlenie, ako by cestovanie v čase vlastne malo fungovať. Večnosť omylov je najvhodnejšia pre fanúšikov kozmonautiky a obzvlášť pre tých, čo sa zaujímajú o tragické nešťastia pri dobývaní vesmíru. Úvod do teórie chaosu je do veľkej miery technotrilerom. Má klasickú trilerovú líniu, zároveň však môže zaujať aj čitateľov ovládajúcich základy kvantovej teórie. Druhá planéta sa pre zmenu snaží priblížiť k desiatky rokov starým knižným klasikám na spôsob Clarka. Preto azda poteší milovníkov nostalgie a hard sci-fi.

Pokiaľ ale chcú čitatelia sledovať pokrok v štýle môjho písania, nemali by tie knihy čítať v poradí, v akom boli vydávané, ale v poradí, v akom boli písané. To značí najprv Druhú planétu, potom Večnosť omylov, ako tretiu Nula kelvinov a nakoniec Úvod do teórie chaosu.

Děkuji za rozhovor.

 

Jana Plauchová

Narodila sa v roku 1987 v Banskej Bystrici. V súčasnosti žije v Žiari nad Hronom, kde pracuje ako odborná pracovníčka Krajskej hvezdárne a planetária Maximiliána Hella. Súčasne vyučuje aj predmet Raketová technika a kozmonautika na Pomaturitnom štúdiu astronómie v Hurbanove. Okrem toho sa venuje napríklad písaniu populárno-náučnej literatúry, blogovaniu, prednášaniu, sochárčeniu či aranžovaniu. Hneď po sci-fi ju z literárneho hľadiska najviac zaujíma téma písania samotného, o ktorom tvorí poviedky aj rady či návody. Už viac ako desať rokov vystupuje na internete pod prezývkou Adhara, preto jej osobnú webstránku nájdete na adrese www.adhara.sk. Je autorkou sci-fi románov Nula kelvinov (Q111, 2012), Večnosť omylov (Artis Omnis, 2014), Úvod do teórie chaosu (Artis Omnis, 2016) a Druhá planéta (Artis Omnis, 2019).Jej poviedky, aj mimo žánru fantastiky, získali niekoľko ocenení, napríklad víťazstvo v súťaži Tak píšem ja 2013, či 3. miesto v Mladej slovenskej poviedke 2014. Medzi jej najobľúbenejšie sci-fi témy patrí už oddávna šialenstvo astronautov, čo sa odrazilo aj v poviedke Pravidlá hry, za ktorú získala celkovo 2. miesto v Poviedke Istroconu 2015 a 1. miesto v kategórii Vírus. Za román Večnosť omylov obdržala roku 2015 cenu pro nadějné nováčky Encouragement Award od European Science Fiction Society.

Máme výherce soutěže o třetího X-Hawka

15. Leden 2020 - 11:03

Z celkem 24 došlých odpovědí byla vylosována:

Hana Pášová

Gratulujeme!

 

A jen pro úplnost:

jméno oběti bylo Albert Morenstein

a podstatou šifry bylo doplnit vynechané písmeno v abecedním pořadí mezi dvojicí uvedených v šifrované zprávě.

 

Děkujeme stránce http://www.jfk-fans.cz/  za skvělou soutěž – a pokud jste příznivci série Agent JFK vězte, že tahle spolupráce má v plánu i pokračování!

 

Vánoční soutěž – prosíme o strpení s vyhodnocením

15. Leden 2020 - 10:57

Prokousat se téměř šedesáti odpověďmi nám zabralo (i díky mezivánoční pauze) víc času než jsme očekávali – rozhodně jsme na vás nezapomněli, prosíme o strpení.

Do 14 dnů přinesme jak žebříček vámi čtených knih, tak výherce jednotlivých titulů.

S omluvou

Vaše redakce

 

Za tajemstvím Druhé planety

15. Leden 2020 - 10:04

Do děje románu slovenské autorky Jany Plauchové s příznačným názvem Druhá planéta se vpravíte rychle. Lidstvo zastihnete ve chvíli, kdy sice přistálo na Měsíci, ale pak se kosmický výzkum zastavil i díky několika nezdařeným výpravám a všechno převálcoval konzumní způsob života. Lidé, zavalení věcmi, které sice nepotřebují k přežití, ale musí kvůli tomu drancovat přírodní zdroje, lidé obalení v cukrové vatě blahobytu, už pak neměli žádný důvod své pohodlíčko opouštět. Daní za to je jim ztráta schopnosti spontánně spát, proto se musí spoléhat na uspávací tabletky nebo neurostimulátory.

Až hrozící globální kolaps klimatu vyžene lidstvo opět k myšlence vydat se do vesmíru. Hrstka vědeckých nadšenců se proto vypraví k Venuši, aby prozkoumala, co se stalo našim nejbližším sousedům. Impulzem k odvážnému počinu jsou nové záběry z povrchu planety, kde jsou zřetelně vidět pozůstatky osídlení. Zájem o cesty do vesmíru je tak malý, že astronautem se může stát kdokoliv, třeba pro-ekologickým smýšlením nepohodlný senátor Theakston, nebo dobrovolník Glen Irving, trpící cukrovkou a nízkým krevním tlakem.

Zpočátku se zdá, že je to opravdu snadné a posádka zvládá své úkoly bez problémů, ačkoliv se jedná hlavně o vědce – jejich motivace k účasti na výpravě k Venuši ovšem nejsou vždycky tak nezištné. Situace se výrazně změní, když se rozbijí spánkové stimulátory. Nikdo až na pilota Mikeyho nemá odvahu nekontrolovatelně usnout. Na všechny dopadá únava a v kombinaci s určitou nedisciplinovaností některých členů posádky a přílišnou důvěrou Eda a Arlene, kteří se věnují spíš manželským hrátkám než řízení stanice, nedá na sebe katastrofa dlouho čekat. Velký výbuch zničí celé zařízení a jedinou šancí je cesta dolů, na povrch.

Věda, nebo fantazie?

Mírně předvídatelný děj trvá až do okamžiku, než se Glen jako jediný přeživší ocitne na planetě a pozoruje dění ve zborcené kopuli. Zde se samovolně spustí holografická projekce, v níž astronaut vidí několik scén, vysvětlujících, co se vlastně Venušanům stalo (podobně jako ve filmu Vetřelec: Prométheus) a proč celá jejich civilizace zmizela. Jako náhodou je svědkem klíčových rozhodnutí během několika zasedání venušanské planetární rady, takže všechno dostane „naservírováno“ bez jakéhokoliv úsilí.

Řešení, jaké autorka zvolila, mě trochu zklamalo. Na knihu mě namlsala právě ona během křtu na letošním Slavconu, kam si pozvala i astrobioložku Michaelu Musilovou, účastnici simulovaných misí na Mars pro NASA, a já si v záchvatu nadšení tenhle slibný opus za poctivě ušetřená eura koupila. Po zasvěcené debatě, která tam proběhla, a neméně fundované expozici příběhu sem pohádkově laděná scéna (venušanské vynálezy fungují i po mnoha letech, co se kupole nad městem zřítila, a navíc umožní Glenovi, aby ihned rozuměl jejich jazyku) jaksi nesedí.

A tak i přes nepopiratelný silný ekologický apel má kniha pár slabších momentů. Nám dříve narozeným zřejmě dech nevyrazí ani „objevy“, díky kterým se Glen dozví o původu lidstva, účelu egyptských pyramid či odkud se vzal bůh Ra. Každý, kdo vzal do ruky aspoň jednu dänikenovskou publikaci, je už na podobná odhalení celkem zvyklý. Tuším, že s obdobným motivem operuje i film Mise na Mars, jen planeta je jiná. Taktéž námět zkázy vlivem jaderné války silně připomíná Astronauty Stanisława Lema, včetně byrokratických postupů, které (jak za socialismu) znemožňují vyslat sondu, kam je potřeba.

Kromě toho, že tu máme jistý kulturní kontext, který knihu přesahuje, známe i celou řadu nových vědeckých poznatků o samotné Venuši, se kterými autorka úmyslně nepracuje. V předmluvě Jana Plauchová vysvětluje, proč zvolila určitý historizující rámec a vyslala své hrdiny do vzdáleného kosmu se znalostmi ze začátku 90. let 20. století, tedy zhruba z doby, kdy Arthur C. Clarke vydal svou Poslední vesmírnou odyseu. Proč je posadila do poruchové kosmické lodi, řízené počítačem v podobě masivní kraksny, plnou kovových a ostrých hran. Snad, že se v té době zhlédla? „Příliš mnoho poznání zavírá dveře fantazii,“ píše sama Plauchová. Své nejnovější dílo řadí k těm nejméně vědeckým.

Astronomka i literátka

Neupírejme ale dílu celou řadu inovativních myšlenek. Spekulace o existenci Towsendovy choroby, díky níž autorka vysvětluje, proč je přesídlení na jinou planetu víceméně problematické a zdaří se max. u 5% imigrantů, vlastně jedním šmahem stírá všechny space opery jako nereálné nesmysly a dává podnět k zamyšlení, proč nás popadá při osidlování neznámých světů takový civilizační optimismus. Už koloniální historie ukázala, jak dokáže změna klimatu kosit naivní pionýry po stovkách a decimovat stejně tak i místní obyvatelstvo. Proč se domníváme, že budeme všude vítaní a že si na nás jiné planety nenachystají nečekaná překvapení?

Druhá myšlenka, která se v knize objeví, je neméně fascinující. Vnímali jste někdy nespavost jako nějakou větší hrozbu? Vězte, taková spánková deprivace umí dělat s člověkem divy. Co kdyby však postihla celé lidstvo? Přijali byste možnost, že je to jev naprosto přirozený – asi jako povodně a hurikány, kterými se planeta prostě jen brání a snaží se zbavit lidí jako příčiny svého ohrožení? Ano, pozemšťané, trest na vás, jak ošklivě se chováte k matičce Zemi! Od teď, vy bídní lidští červi, oka nezamhouříte…!

Ale vraťme se ke knize a k její genezi. Nakladatelství Artis Omnis patří k jedné z možných cest, jak se tvorba slovenských autorů fantastiky dostává ke čtenářům. Jana Plauchová již zde vydala i svůj druhý román Večnost omylov (2014), za kterých získala mezinárodní ocenění Encouragement award a následně taktéž i napínavý thriller Úvod do teorie chaosu (2016). Je tedy celkem logické, že se svou další knihou zamířila opět do „domovského přístavu“. Možná však měli editoři tentokrát věnovat rukopisu, který autorka vytáhla z tvůrčího šuplíku staršího data, trochu více pozornosti, a některé pasáže vrátit k přepracování.

Tím nechci popřít fakt, že Jana Plauchová je velká myslitelka a popularizátorka kosmického výzkumu, a to nejen na literárním poli, ale i profesně. Oplývá bohatými znalostmi fyziky a astronomie, které umí srozumitelně podat a integrovat do příběhů, aniž by jim ubrala na čtivosti. Její předností jsou psychologicky propracované postavy, které přivádí do mezních situací a dodává jim věrohodné reakce. I přes mnohá vážná témata, kterých se dotýká, nepropadá vědeckému pesimismu a vždy nám dopřeje trochu naděje. Tu nakonec potřebujeme ze všeho nejvíc, my všichni. Ať už se to týká cest ke hvězdám, nebo ke svému zraněnému nitru.

Knihu Druhá planéta vidím přínosnou spíše pro čtenáře, kteří ještě nemají tolik načteno a o nějakém Dänikenovi v životě neslyšeli. Není potřeba se bát slovenštiny, uvidíte, že po pár stránkách vám to ani nepřijde. Někteří se rozpomenou a jiní zase zjistí, že jsou schopni číst ještě v jiném slovanském jazyce. Autorka netrápí své čtenáře dlouhými souvětími a uvážlivě střídá popisné pasáže a dialogy. Text je členěný do krátkých odstavců a tištěný velkým fontem na kvalitním žlutém papíře. Kniha zaujme i obálkou a pevnou vazbou a celkově budí dojem reprezentativního díla, za které se nikdo nemusí ve své knihovně stydět.

Procentuální hodnocení: 60%

Jana Plauchová: Druhá planéta

Jazyk: slovenština

Vydal: Artis Omnis, 2019

Obálka: Jana Kollárová

Počet stran: 256

Cena: 270 Kč / 13,90 EUR

Křížová palba aneb jak hodný polda málem k velmi ošklivému úrazu přišel

14. Leden 2020 - 5:30

Štěpán Kopřiva je chlapíkem, který „na co sáhne, promění ve zlato“. Jeho kriminálka Rychlopalba byla veřejností přijata s nadšením a s nesmělým dovětkem, že k dokonalosti tomu ještě kousek chybí. I zavřel se autor a dloooouze a významně bušil do klávesnice, našel si experty na betareading… a po dlouhých čtyřech letech od vydání Ryhlopalby je na světě druhý díl této kriminálky, Křížová palba. Lepší, údernější, po všech stránkách ještě o kousek nabušenější. Ne, v téhle recenzi se rozhodně superlativy šetřit nebude!

Houpati oběšencem

V prvním díle nám naservíroval Kopřiva obyčejného policistu, který ve své podstatě touží lidem pomáhat a chránit. Když si něco umanul, dokázal se zakousnout jako buldog a jít si za svým, bez ohledu na to, zda jeho metody překračují zákon nebo nejsou zrovna košer. Jeho jméno jsme se sice nedozvěděli (a to se nemění ani v pokračování), zato jsme se dozvěděli mnohé o jeho mentalitě a pohledu na právo a spravedlnost.

V druhém dílu, tedy Křížové palbě, autor navazuje na předchozí knihu. Sice poměrně volně, ale stejně je dobré mít Rychlopalbu přečtenou; bez toho můžete občas tápat, protože se objevují postavy, se kterými již čtenáři měli co dočinění. Jinak se však vůbec nic nemění.

Vše začíná scénou, ve které, abychom parafrázovali známou dětskou říkanku:

Kutálí se seshora

oběšená mrtvola

neviděla, neslyšela…

Kopřiva si v úvodu příběhu dává trochu času na rozjezd. Tempo je pomalejší, zdánlivě se neděje nic až tak podstatného a vlastně to ani nevypadá na žádný pořádný průšvih. Jenže chyba lávky! Našeho hrdinu totiž dožene jeho minulost a všechny ty nasčítané drobné službičky, protislužbičky a čestné dluhy, a tak mu nezbude než si víceméně nedobrovolně udělat jeden nelegální melouch. A právě v tomhle momentě se vše pořádně pokazí!

Zápletka příběhu, ačkoliv ve své podstatě není nijak světoborná, se rozjíždí na plné obrátky. Hlavní hrdina se s postupujícím vyšetřováním propadá hloub a hloub do nekonečného koloběhu průšvihů a chytá se každého stébla, kterému může pomoci. V okolí hlavní postavy přibývá vražd, jejichž vyšetřování je díky jeho stykům s podsvětím neslučitelné s prací policisty. Je třeba balancovat na hraně zákona, riskovat a pečlivě promýšlet každý krok, protože může být tím posledním v životě. Věci dospějí do bodu, kdy je jen otázkou času než v souvislosti s vraždami někdo ukáže na našeho „hodného“ poldu.

Vlastně ani nechceme příliš zacházet do podrobností, každé slovo navíc vás připraví o část brilantního zážitku.

Hodný polda, zlý polda

V duchu předchozí knihy autor vláčí hlavního hrdinu morálním bahnem a nechává ho projít kupou dilemat. Hranice zákona je tenká a opět je třeba se ptát, zda prostředky vedoucí k cíli mohou být polo/ilegální. Hlavní hrdina je tlačen do kouta, uchyluje se k zoufalým a pro něj krajně nekomfortním řešením a neustále se musí otáčet přes rameno, protože si nejspíš ukousl příliš velké sousto.

Dobře, tenhle popis zní sice příšerně vážně, ale ve skutečnosti je to jen jedna tvář Kopřivova příběhu. Ta druhá, viditelnější, je plná černého humoru, hlášek, akčních scén – zkrátka zábavná a svižná jízda, která vás strhne a doslova přiková ke knížce. Autor by s klidem mohl být děkanem Vysoké školy cynismu a černého humoru; v tomhle oboru je totiž mistr! Hlášky jsou nenásilné, ale hlavní hrdina je sází s kadencí kulometu a téměř vždy trefí do černého. Humor je navíc inteligentní, žádné laciné prvoplánové fórky.

O to lépe a úderněji působí, když příběh ukáže svoji vážnější tvář. Pasáž, při které hlavní hrdina šplhá do studny, je napsaná skutečně sugestivně a budete během ní cítit mrazení v zátylku; velmi rychle pochopíte, že tady končí veškerá legrace.

Mistrovský kus

Kopřiva s příběhem pracuje mistrně. Dokáže skvěle skloubit obě „tváře“ příběhu tak, aby děj plynul, příběh nenudil a zároveň měl hloubku.

I zdánlivě banální historky mají v rámci děje svůj význam. Detektivní zápletka je výborně postavená, kroky v pátrání jsou logické, sem tam se dočkáte i drobné odbočky, protože hlavní hrdina v rámci „šlapání chodníku“ musí být především policistou jak mu velí jeho zaměstnání a v pracovní době nemá čas zabývat se pouze ryze soukromými záležitostmi. Popravdě, občas budete mít pocit, že do práce téměř nechodí, protože a vyšetřování vražd se zaměřuje autor především, čímž je „to kolem“ dost upozaděno.

Oceníte i gradaci příběhu. Kopřiva postupně utahuje šrouby a každý pokrok vpřed během vyšetřování je vykoupen něčím bolestivým, nepříjemným – stykem s podezřelými individui a žádostmi o službu, které se v budoucnu téměř jistě obrátí proti samozvanému vyšetřovateli.

Do toho přidejte skvěle napsané postavy. Dialogy jsou uvěřitelné, nikdo není žádný neprůstřelný superhrdina… Náš „hodný polda“ má dokonce i přítelkyni (a exmanželku), které v ději sehrají poměrně klíčovou roli; zkrátka opravdu relativně obyčejný chlapík se všedními starostmi, který si zkazil život kvůli svému dobrému srdci (to berte s rezervou, prosím).

Výsledkem je výborná, zábavná a dechberoucí detektivka. Hlavní hrdina možná není stoprocentní sympaťák a ne každý mu bude fandit díky jeho neortodoxním metodám, ale Křížovou palbu neodložíte dokud nedočtete poslední stranu. Tahle knížka se vám zavrtá do hlavy – a popravdě by bylo velkým překvapením, kdyby cenu Jiřího Marka za nejlepší českou detektivku vyhrál za rok 2019 kdokoliv jiný (sorry Larsi, pane Sattlere i Josefíno).

Štěpán Kopřiva: Křížová palba

Vydala: Crew, 2019

Obálka: David Hanzl

Počet stran: 448

Cena: 389 Kč

KOČAS 2019: Pěkně tlustý kolejní časopis

13. Leden 2020 - 9:14

Jistě se nejeden z mladších fanoušků a čtenářů fantastiky zamýšlel nad tím, proč nese sborník KOČAS tak zvláštní název. Je to totiž zkratka z KOlejního ČASopisu, který v dřevních dobách hlubokého socialismu vycházel pod hlavičkou Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích. Jedině tak, ukrytý ve stínu všemocného Socialistického svazu mládeže měl šanci aspoň na nějakou existenci. Ano, ovšem, mohla jsem vás nechat hádat, nebo si vymyslet, že ve skutečnosti to byl KOoptovaný ČAS, nebo KOČičí hlASatel, nakonec, fantazii se meze nekladou. Ale zpátky. Když už jsem tedy vyzradila, že to byl původně KOlejní ČASopis, asi si umíte představit, jak vznikal a za jakých podmínek asi vycházel. Ne vždy vypadal stejně (podle toho, jak se zrovna podařilo sehnat papír nebo cyklostyl) a úplně dnešní podobu sborníku nepřipomínal. Jedno z jeho mimořádných čísel pak vycházelo vždy u příležitosti Parconu (to byl tehdy náš nejvýznamnější con a conal se překvapivě v Pardubicích) a logicky byl naditý povídkami, obvykle těmi úspěšnými z Ceny Karla Čapka, i když ne nezbytně. Jenže zvyk je železná košile a oboje události se v paměti zafixovaly právě ve vztahu k CKČ.

Mlok, KOČAS a ti další

To, že jsou Pardubice mekkou české fantastiky, je už teď asi zřejmé, a že KOČAS byl původně předchůdcem dnešního Mloka asi také. Tradiční název KOČAS se tak na čas vytratil, dokud administraci CKČ nevzala do rukou Jiřina Vorlová. Ta vdechla starému KOlejnímu ČASopisu nový život. Tradiční název zůstal, účel se ovšem změnil. Už neobsahuje povídky vítězné, ale ty, které se umístily na nižších příčkách, a přesto by bylo škoda, kdyby skončily někde ve skartovači, v lepším případě zapadaly archivním prachem. Jiřina Vorlová si možná často stěžuje na svůj zrak, ale velmi dobře rozpozná publikovatelné povídky a nadějné autory.

Nenechme se však zmást důkazy – ke KOČASu je nutné přistupovat jako ke každé jiné antologii povídek, která odráží literární vkus osoby (osob), které ji sestavila/ly. Přesně takové zrcadlo nastavovaly ve zlatých dobách reprezentativní antologie Jirešovy, retrospektivní antologie Adamovičovy, později i tarotové antologie Lehkého fantazijna nebo nejnovější stinné počiny editorské dvojice Kotleta-Hokr (a mnoho dalších, které tu není prostor vyjmenovat). Je v tom kus zodpovědnosti vybrat to dobré, to s přesahem a s potenciálem, posunout náš fantastický vkus zas o kus dál. Nikdo z editorů přitom nedokáže odhlédnout od osobních preferencí, prostě nikdo nedá do vlastní antologie povídku, která se mu nelíbí, nebo spadá do žánru, kterému nehoví. Ono to dá dost úsilí udělat ze skrumáže různorodých textů nějaký smysluplný celek. Vydávané KOČASy se vykazují stabilně velmi dobrou úrovní, částečně za to může také stabilní základna „oblíbenců“, kteří se ve sbornících objevují opakovaně. Poslední KOČAS je však v tomto ohledu výjimečný. Přináší totiž vedle stálic fantastického nebe i novou krev. Není také divu, když se tu bavíme o téměř 20 povídkách na více než 450 stranách. Uf! Je to tedy pořádný špalek a přečíst ho dalo docela zabrat, aby na konci nezůstal v hlavě jenom guláš.

Kdo dal hlavu na špalek?

Je na jednu stranu potěšující, že ještě slušný počet lidí umí psát a používat český jazyk jinak než na vyťukání SMS (a navíc se objevují stále noví), na druhou nelze popírat fakt, že najít nějaké neobehrané téma je cíl ne vzdálený mission impossible (i když ve stejnojmenném filmu/seriálu se jim to nakonec vždycky povede). Způsob, jakým se pak snaží autorky a autoři náměty ozvláštnit, vede k celé plejádě bizarních nápadů. Takže se pak staneme svědky toho, jak farář z 18. století nahání mimozemšťany a třese se strachy před inkvizicí (Přitáhli to z lesa), spermie vyrážejí do akce na sofistikovaných pohonných jednotkách (Zakladatel) a za svobodu divokých šelem v ZOO horuje umělá inteligence, nesoucí vtipné označení D.Arwin (Ohrožený druh).

Když už někdo zabrousí do minulosti, tak jen do té nedávné, frčí hlavně doba komunistické totality, kam se můžeme vydat ať už prostřednictvím detektivního příběhu o ztracených kopečkářích (Hostitel), nebo panelákové humoresky (Máry). Druhý tematický vrchol představují otázky duchovního charakteru, zkoumající sílu Boží lásky, která pohne i obří sochou svatého Jeremiáše (Malostranská příhoda), nebo trpělivost průvodců z „onoho světa“, kteří vrací život znovuzrozeným a už podeváté vysvětlují zmateným jedincům totéž, takže se vyhořelému Emettovi ani nelze divit, že už toho má plné zuby (Centrála).

Najdeme tu i povídky s čarodějkami v hlavní roli, jejichž úsilím je především boj s důsledky magických průsaků do světa normálních lidí a nastolení ztracené rovnováhy, což někdy jde, ale promrhá se zbytečně spousta životů (Pro lepší svět) a jindy ne a hrdinka zůstane navždy vázaná dluhem (A nezapomeň…). Že to bez oběti nejde, to asi není žádný velký objev. U některých povídek se tak dala vysledovat určitá předvídatelnost (Bestie), někdy daná prostě zvoleným žánrem YAF, z jehož rámce se uhýbá jen velmi těžko (Sběratelé snů).

Ani pokus vytěžit kouzlo z archetypálního jádra Erbenovy kytice nedopadl nejlépe (Učedník) a překombinovaná dějová linie nemusí vždy znamenat plus – minimálně u nepozorných porotců ne (Císařský prsten), jindy by zase námět zasloužil rozpracovat, klidně na román ve stylu Josého Samaraga (Krajina věčného ticha). Jistě, v KOČASu nejde o povídky dokonalé, ale o ty, které se mohou stát nějak inspirativní. Vydání povídky v tištěném sborníku představuje pro mnohé začínající literátky a literáty odrazový můstek, povzbuzení do další tvorby, a tuto roli KOČAS jistě plní na jedničku. Špalek tu máme, ale není důvod k žádným popravám.

Zabere pár facek, taneček v lese nebo kotel čaje?

Za vrchol celého sborníku já osobně považuji vojenské postapo Včely Michaely Merglové, byť by člověk nejraději hlavní hrdince za její naivitu nafackoval (trochu mě ovšem zaskočilo, že v budoucnosti místo toaleťáku nepoužívají tři malé mušličky). O tom, že mistrovství mikropovídky ještě nevyhynulo, vás přesvědčí Anděl smrti Kateřiny Vágnerové. Skvěle se budete bavit také u Červené bludičky Vladimíra Němce, který v žádném případě nepodceňuje sílu tzv. sociálních sítí a úsměvnou formou poukazuje na známý fakt, že není zpráva jako zpráva a co je pro jednoho legrace, může být pro druhého povel ke zničujícímu útoku.

Pořádně jedovatou náložku z žánru real prediction pak vmete všem ochráncům lidských práv zvířat do tváře Jiří Novotný v povídce I pejsci mají svá práva. Udělal mi tím velkou radost, stejně jako Linda Sigmundová v Cestě víl, v níž se magie ukazuje i jako možný nástroj řešení sociálních problémů, na něž je zatím sociální práce krátká nebo není dostatečně efektivní (už jsme tu měli pohlavní zneužívání mladistvých v povídce Jak mizí víly Anny Šochové, domácí násilí u Dagmar Lachmanové, jejíž hrdinka se ocitla V pasti, stejné téma podané znovu v hororovém kabátě Svatopluka Doseděla pod nevinným názvem Žena s pastelkami, a tentokrát se mrkneme do azyláku, kde se mladistvá Romka ne/snaží vychovávat dítě s downovým syndromem). Hlasy, že tato témata do fantastiky vůbec nepatří, už tím zřejmě definitivně umlkly.

Závěrem bych chtěla ještě zcela nesmyslně prohlásit, že pití černého čaje jako energetického nápoje se všeobecně přeceňuje. Samozřejmě, je-li v něm dostatečný počet kostek cukru, mohlo by to zafungovat, asi tak jako Red bull nebo Coca cola. O účincích na zuby pro tuto chvíli pomlčíme. Každopádně velký přísun tekutin dobře propláchne ledviny, bohužel vědma neustále běhající na WC jaksi postrádá kouzlo, a tak chápu, že se o tom nepíše. (Kdo chce celé téhle poznámce přijít na kloub, musí si přečíst Mloka. Nakonec, jsou oba ze stejné rodiny a jeden je bez druhého jako duše bez těla).

Naše touha po světě, který vypadá jako dobré místo k životu, neumírá, jen ten svět už dávno zmizel a má tendenci se projevovat – vyjádřeno slovy proslulého filmového antihrdiny, co měl podle jména povstat z popela, ale ve skutečnosti to bylo z ledu – jako svoje vlastní zkurvená karikatura. Takže, pište, milí bardi, třeba jednou nedostanete za ty nehumanistické pamflety lejzrovým paprskem do hlavy. Mimochodem, co jsem psala o vkusu editorů, platí i na vkus redaktorů a recenzentů. Takže i tento článek odráží osobní preference pisatelky a pokud někdo vyhodnotí povídky jinak, může nesouhlasit, příp. o tom můžeme diskutovat, ale to je asi tak všechno, co se dá v tomto případě dělat.

Procentuální hodnocení: 60%

Jiřina Vorlová (ed.): KOČAS 2019 – sborník sci-fi&fantasy povídek

Vydal: Nová vlna, 2019

Obálka: Miroslav Dvořák

Počet stran: 464 stran

Cena: 366 Kč

Čtenářská povídka: Problémy nad Brnem

11. Leden 2020 - 5:47
Máte i vy v šuplíku nějakou povídku, se kterou chcete prorazit nebo jen udělat radost našim čtenářům? Pošlete nám ji na adresu redakce@fantasyplanet.cz  Zhodnotíme,poradíme, a samozřejmě zveřejníme (jen to nejspíš nebude hned!) Problémy nad Brnem

Vysílač na Velké klajdovce byl nejlépe chráněný objekt mimo Brno. Bez něj by nebylo možné komunikovat s jinými městy ani přijímat pražské rádio, které jako jediné z českých vysílalo. I tak kvůli silnému magickému poli bylo vysílání často rušené a zkreslené. Nikdo netušil, proč mystické energie ruší technologii, ale bylo to tak a nikdo s tím nic nenadělal.

Plukovník Procházka, velitel objektu stál na hradbě z oceli a pozoroval světla ve městě pod nimi. Brno se stále drželo po onom Probuzení, který zničili civilizované země. Mnohá města padla pod útokem nepřítele, kterého nikdo neznal.

Od té doby uplynulo třicet let a nyní lidé alespoň rámcově věděli, s kým mají tu čest, ale v boji jim to moc nepomohlo. Města byla od sebe odříznutá a existovalo jen málo těch, kteří se odvážili nově zdivočelou zemí cestovat.

Procházka se odvrátil od města a hleděl si opět svého. Nad hradbou se tyčily strážní věže s automatickými zbraněmi. Po ochuzu chodili hlídky a mohutné reflektory pročesávali vypálenou pláň. Mohutné ocelové kůly byli hlavními pilíři ocelové sítě, která se táhla kolem objektu a byla napnuta až na vrcholek vysílače. Už desítky nepřátel zemřeli když vletěli do téměř neviditelné ocelové pasti. Muži na ochoze byli ostražití, protože stopovače, kamery a čidla nebyla vždy spolehlivá v ohlášení nepřítele.

„Kontakt!“ zazněl výkřik muže nad hlavní bránou. V dalším momentě se na to místo zaměřili tři reflektory. Postava lapená do světla zvedla levačku tak, aby si zakryla oči.

„Stůj, kdo tam?“ zazněl silný hlas rotmistra Vomáčky.

„Bratr Martin, z benediktínského kláštera v Rajhradě!“ vykřikl muž. „Žádám o povolení vstoupit!“

Plukovník se postavil vedle rotmistra. „Co myslíte rotmistře?“

Pokrčení ramen. „Slyšel jsem o nich, prý v té divočině pořád přebývají. Ale mohla by to být past.“

„Proměněnec“ téměř vyplivnul to slovo plukovník.

„Ale můžeme jej prověřit pane.“

Chvíle váhání. „Tak jo. Pojďte k nám, ale pamatujte, že na vás míří zbraně!“

Z lesa se ozvalo hrůzné zavytí a několik mužů sebou trhlo. Pevněji sevřeli své zbraně. „Ten posranej hejkal“ zašeptal jeden z vojáků.

Bratr Martin se blížil. Měl na sobě hnědou kutnu a v ruce třímal dlouhou hůl na vrcholu zakončenou křížem. Hůl se bíle leskla ve světlech reflektorů. Jak došel na vzdálenost dvaceti kroků od brány, poručil mu plukovník aby se zastavil. „Svléct“ zavelel.

„Proč?“ zeptal se mnich a sundal si kápi z hlavy. Mladý obličej, tmavé dlouhé vlasy, oholené tváře.

„Dělejte co říkám“ zavrčel plukovník a mnich po vteřince váhání uposlechl. Svlékl se a za chvíli stál před branou jen v trenkách.

Brána se pootevřela.

„Rychle dovnitř“ štěkl Procházka a mnich s holí v ruce prošel. Kolem něj proklouznul mladý vojín a pobral jeho oblečení. Vzápětí brána opět zapadla a na mnicha mířilo deset samopalů.

„Nehýbat“ řekl Vomáčka.

Voják s nášivkou zdravotníka přejel přístrojem přes mnicha a chvíli studoval záznam.

„Je čistej“ vydechl.

Muži sklopili zbraně a mezi nimi prošel plukovník. „Procházka“ představil se a podal mnichovy ruku. „Omlouvám se za chování, ale už jsme tady měli několik Proměněnců. A s nimi je těžké pořízení.“

„Vím, proto jsem tady.“

„Ale?“

„Cítil jsem že se sem blíží něco zlého.“

„Cítil?“

„Ano. Umím používat magické pole…“

Zachrastili natažené závery a i plukovník tasil pistoli a její hlavěň opřel mnichovy o čelo.

„Žádný člověk neumí používat magii“ řekl suše.

„Já ano. A mnoho mých bratrů taky“ řekl klidně mnich. „Proto jsem taky tady. Ani se svou technikou nemáte proti čaroději šanci.“

„Ale máme“ zavrčel jeden z vojáků. „Už jich pár šlo k čertu.“

„I oni se učí.“

Plukovník sklonil pistoli. „Dobře. Můžete se obléct. Ale pamatujte, pořád vás někdo bude mít na mušce.“

„Počítám s tím“ naznačil mnich úklonu a začal se oblékat. Jen si ovázal provaz kolem pasu, ztuhnul.

„A je to tady“ zašeptal a rotmistr Vomáčka z jeho hlasu poznal, že je zle.

„Poplach!“ zařval a vzápětí se spustilo ječení sirén.

„Čidla?“ zeptal se do vysílačky.

„Negativní pane“ ohlásil se spojař.

Na základně zavládl organizovaný zmatek. Vojáci ze zbraněmi v rukou běželi na své pozice. Plukovník stál na hradbě jako ostatní a sledoval les. Z něho se ozývalo vytí a lámání větví. Vedle plukovníka stál bratr Martin a pevně v ruce svíral svou hůl.

„Cítím zlo“ zašeptal a byl ve tváři bledý jak kost.

„Už jste se někdy s čaroději utkal?“ zeptal se Procházka.

„Ještě ne.“ Šeptaná odpověď.

Nic se nedělo. Až…

„Kam se ztrácí světlo?“ zašeptal vojín Čabaj.

A měl pravdu. Tma jako by pohlcovala zář z reflektorů. Bylo to něco víc než tma. Jakási černočerná stěna neproniknutelná očima ani světlem…

Zasvištění šípu a jeden z vojáků byl sražen z hradby. V krku mu trčel šíp, který se do něj zarazil až po opeření na konci.

V dalším momentě vypuklo peklo. Desítky šípů vyletěli zdánlivě odnikud a zkosili půl tuctu vojáků. V dalším okamžiku začali štěkat zbraně. Samopaly se zazmítaly v rukou vojáků kteří téměř zpanikařili. Automatické kańóny na věžích zapěli píseň smrti. Zněly výkřiky plné nenávisti a zloby. Z temnoty se vyřítili desítky Běsů kteří se hnali dlouhými skoky k hradbě. Narazili na minové pole a Běsové byli za strašného vytí trháni na kusy. Jak vojáci viděli víle, zaměřili se na ně.

Ale z temnoty zasvištěly další šípy.

„To jsou elfové!“ zavyl rotmistr a zahájil palbu do míst odkud šípy vylétli.

„Udělej něco mnichu“ pobídl plukovník smrtelně bledého Martina. Ten byl ale evidentně v šoku…

Facka mu přistála na tváři a téměř jej srazila z ochozu. „Seš prý čaroděj kurva!“ zařval mu do ksichtu zupáckým hlasem pkukovník a Martinova tvář získala trochu barvy.

„Ano…ano…“ zakoktal. „Bože náš, který sídlíš na nebesích, dodej svému služebníkovy sílu utkat se se zplozencem temnost…“ modlitba přešla do latiny a vzápětí mnich zamířil hůl k nebesům a ta zaplála jasnou, bílou září. Bílé světlo se střetlo se stěnou temnoty a ozval se hromový výbuch který přerušil i řev zbraní. Ve vzduchu mimo spáleného prachu a krve, zavoněl ozón a temnota se protrhla.

Reflektory prozářily nyní obyčejnou noc a planinu plnou běsů a elfů. Automatické zbraně se v okamžiku zaměřili na elfy, vysoké a mohutné stvoření a v momentě je doslova rozervali na kusy. Jeden světelný kužel zaměřil zakrslého chlapíka s kostěnou holí u lesa. Zakrslík zavyl vzteky a z jeho hole vlétly plamenné koule. Martin, otřesený a na kolenou, máchl holí a světlo se střetlo s plameny. Vzápětí si zakrslého Proměněnce vzal na mušku Vomáčka a kulky rozrývali zem. Zakrslík zaječel a zmizel v lese. Běsové a přeživši elfové se začaly stahovat.

Zazněl rozpačitý, vítězný pokřik.

„Musíme jít po něm“ zašeptal Martin. „Je oslabený, můžeme jej zabít.“

„Ty jsi taky na dně“ řekl Procházka.

„Ale on o mě ví. Musí zemřít. Teď nebyl na střet s jiným čarodějem připravený. Příště bude“ oponoval Martin.

„Dobrá. „Vomáčko, dvacet chlapů, jen dobrovolníky. Půjdete s Martinem a zabijete toho čaroděje.“

„Rozkaz pane. Ale můžu poznámku?“

„Ne.“

„Rozkaz pane.“ Rotmistr scvakl podpatky k sobě. V zápětí se uvolnil. „Čabaj, Horáčel, Nechtěl…!“

Vojín Horvát byl ve svém živlu. Les to bylo to správné místo pro něj. Neměl rád službu na základně a velitelé to věděli. Proto mu dávali volnost a nejednou jeho průzkumné výpravy přinesli nečekané ovoce. Přes oči měl noktovizor a procházel lesem. Pod jeho nohama nezapraskala jediná větvička. Přesně věděl kam jít, kam šlápnout. Jeho instinkty byli stále silnější. Věděl, že se nyní v lese vyrovná i elfům, těm nelidsky rychlým a silným bytostem. Neměl u sebe samopal, ale kuši a několik nožů.

Jeho úkol byl kroužit kolem komanda a čistit cestu. Martin mu dal zhruba směr ve kterém by měl být ten čaroděj a Lazzo dělal to, co uměl nejlépe. Prozatím mířili k bývalému Ochozu.

Náhle strnul. Ucítil přítomnost jiné osoby. Aniž by přemýšlel, protočil se a vypustil šipku z kuše. Elf který se mu oběvil v zádech šel k zemi, šipku mezi očima. Zasvištěl šíp, ale Horvát byl v pohybu. Nenabíjel kuši, vytasil dva dlouhé nože. Elf odhodil luk a tasil meč. Průzkumník oba nože hodil spodem a táhl další dva. Jeden nůž elf srazil mečem, druhý se mu zabořil do boku. Cikán proklouzl pod seknutím, v kotoulu zabořil další nůž nepříteli do nohy. Ten se zapotácel, Lazzo po něm skočil a zabořil mu nůž do hrudi. Spadli společně.

Průzkumník se odvalil z mrtvého elfa a kus od ně zazněla střelba.

Vomáčka gesty rozeslal može na pozice. Byli to zkušení střelci, jeden jak druhý. Odstřelovači Čabaj a Nechtěl si hledali pozice za doprovodu dalších tří chlapů, kteří je měli chránit. Svatý a Milosrdný půjdou do útoku z jihu. Hrůza a Matějka dostali tři hlídače a rotmistr doufal, že jich tady víc ani nebude.

Proměněnec se zbytkem svých přivrženců měli tábor na bývalém náměstí. Několik přístřešků a kamna na kterých jeden z elfů cosi kuchtil.

Jedna z nectností, co Vomáčka měl, byla netrpělivost. A tak, ve chvíli kdy mnich řekl že je připravený, ustřelil Vomáčka hlavu kuchaři. Milosrdný a Svatý spustili palbu z minigunů a vlny řvoucího olova rozsekala běsi a elfy na kusy. Výbuchy granátů.

Muži postupovali rychle, za neustálé palby samopalů čistili bývalí Ochoz. Proměněnec vyslal plamenou clonu, ale to už tady byl Martin a plameny zanikly ve stříbrné záři. Proměněnec na mnicha zaútočil planoucím mečem. Hůl se rozzářila a Martin si kolem pěsti ovynul růženec, který plál stejnou silou. Jejich srážku doprovodilo zahřmění. Létali jiskry, byl cítit ozón. Martin obalený světlem nebyl tak zkušeným bojovníkem na blízko, ale plamenný meč neprošel jeho obranou. Zasvištěl šíp, ale mnichovo kouzlo jej odrazilo.

Hůl s křížem se střetla po několikáté s mečem a ten vylétl Proměněnci z ruky. Plameny uhasli a vzápětí Martin udeřil růžencem něpřítele do hlavy. Zaplálo světlo a zakrslík proletěl desítky metrů vzduchem. Martin se na něj vrhnul a přibodnul jej k zemi.

Střelba pokračovala. Z trosek domů i temnoty lesa se hrnuly další nepřátelé. Mnich vykřikl další modlitbu a obloha se prozářila. Běsové si před světlem zakrývali oči a kulky je kosili.

A pak najednou bylo ticho.

Zář pohasla.

Vraceli se stejně jak přišli. Nesli sebou šest mrtvých. V čele kráčel Horvát, který se najednou zarazil. Zavřel oči a sundal si noktovizor.

A když oči otevřel, zistil, že bez něj vidí lépe než s ním.

Procházka s úlevou sledoval vracející se lidi. Když spatřil mrtvé, sevřel rty. Mrzelo jej to, ale svých rozkazů nelitoval. Ubránili vysílač a zabili Proměněnce.

Zítra podá do Brna hlášení.

James Rollins: Koruna démonů

9. Leden 2020 - 12:11

Svet je plný utajených skutočností dôležitejších než naše životy a tajných organizácií, ktoré nimi disponujú. Pod Smithsonovým inštitútom jedna taká sídli a nazýva sa Sigma Force. Onedlho bude musieť čeliť nebezpečenstvu pochádzajúcemu z vlastných útrob. Vedel o ňom jej zakladateľ James Smithson, dokonca aj známy vedec Alexander Graham Bell. Čo sa v skutočnosti ukrývalo v obrovskom kuse jantáru? Ako to Smithson myslel, keď si do denníka zapísal: Traste sa! To, čo skrýva koruna démonov, je veľmi živé.

Tajomný jantár vraj v sebe ukrýva smrť a zároveň kľúč k večnému životu…

.

Čo bolo…

James Smithson odkázal majetok Spojeným štátom. Želal si, aby založili inštitút na šírenie poznatkov medzi ľuďmi. Sám vášnivý mineralóg našiel niečo, o čom by radšej nevedel. Po smrti si vzal tento objav do hrobu. Doslova. No nebol príliš dôkladný. Z denníkov sa dalo ľahko zistiť, že koruna démonov, takto nález Smithson nazval, je kľúčom k večnému životu. Roky bol ukrytý v podzemí Smithsonovho inštitútu. Počas druhej svetovej vojny sa ho podarilo ukradnúť japonskej organizácie Bratstvo. Nikto vtedy netušil, aké ovocie krádež o niekoľko desaťročí prinesie.

Čo je…

Brazília – Ilha da queimada grande

Na Haďom ostrove mal profesor Ken Macui robiť výskum toxínu krovinára stromového. Namiesto bádania však musel bojovať o svoj život. Lebo to, čo na tom kúsku zeme našiel, je horšie, než hadí jed.

Havajské ostrovy – Maui

Plánoval dovolenku s milovanou ženou. Možno útek od všetkého a všetkých.

Grayson Pierce, veliteľ Sigma Force, a agentka Seišan, si v priebehu svojej púte od ničoho nikam odskočili aj na Havajské ostrovy. V aktívnej službe prežili všeličo. Zabíjali, získavali informácie, mučili. No teraz sa už istú dobu držia mimo dianie, hoci sú teoreticky stále v službe. Šéf Sigmy ich útek akceptuje, no vždy im je nenápadne nablízku iný agent. Gray a Seišan sú na pláži, keď sa zrazu na oblohe objaví lietadlo. Útočia na nich? Majú na svedomí všeličo, aj zničenie japonského tajného spolku Bratstvo, takže pomstu očakávajú. To, čo blížiace sa lietadlo priváža, môže súperiť s najhoršou nočnou morou. Chcú osoby za týmto leteckým útokom zabiť oboch agentov a navyše zničiť aj Havajské ostrovy?

Washington D.C.

P.Crow je riaditeľ Sigmy Force. To on dal nenápadne sledovať Graya a Seišan. Po útoku na Havaj si za ten krok gratuluje, keďže má na mieste katastrofy ďalšieho skvelého agenta. Kowalski im pomôže vo vyšetrovaní. Spolu s nimi sa do pátrania po pôvodcoch tragédie púšťa aj požiarnik Palu, ktorý má výhodu domáceho prostredia. Kým na Havajských ostrovoch sa bojuje v prvej línii, vo Washingtone sa rozpletajú jemnejšie nitky záhady. Plánuje sa stratégia a odhaľujú sa neznáme okolnosti, ktoré môžu viesť k záchrane miliónov ľudí. Od stola sa občas rozhodnúť nedá. Preto vzniká ďalší tím vedený kpt. Katrin Briantovou. Členmi sú jej manžel, agent Monk, Elena Delgadová, knihovníčka Kongresu a entomológ Samuel Benet. Skupinka sleduje stopy podľa záznamov v starom denníku. Zavedú ich do Talinu v Estónsku, Gdaňska a Wieliczky v Poľsku. Budú úspešní? Nájdu v starej soľnej bani to, po čom pátrajú? Čas je nemilosrdný. Je to padajúca gilotína ktorá sa chystá popraviť všetko živé…

Havajské ostrovy

Dorazila posila v podobe Kena Macuiho a japonskej agentky Aiko Higašiovej. Ken pri úteku z Hadieho ostrova stihol odobrať vzorky, preto vie, čo má očakávať. Ostatní ani netušia, do čoho spadli, lepšie povedané, čo na nich spadlo z lietadla. Okamžite pochopia, že musia konať veľmi rýchlo, aby eliminovali nebezpečenstvo hroziace Havaju. Je to plánovaný a dobre premyslený teroristický útok, a tí, ktorí zaň môžu nebudú ďaleko. Je nutné vytipovať miesto úkrytu a preniknúť naň. Podarí sa im to? Akú cenu zaplatia? Niekto si zrejme vytiahne Čierneho Petra.

Janponsko- jazero Kavagučiko (Fudžikavagučiko)

Nitky vedú do Japonska, kde sa ocitá tím vedený Greyom. No všetci tam neodišli dobrovoľne. Do cesty im totiž vstúpila zabijačka Valja Michajlovová. Nemá čo stratiť, ženie ju pomsta, a tú si mieni vychutnať. Práve Valja zmení všetky plány. No možnože je tým najlepším, čo sa im mohlo stať. Blízka budúcnosť ukáže…

V poľskej Wieliczke aj vo Fudžikavagučiko sa rozhoduje o tom, či Havajské ostrovy, a vlastne celý svet, prežijú, alebo či bude nutné použiť atómové zbrane. Pretože nič iné Korunu démonov, oživenú z kostí zaliatych v jantáre, nezničí. Všetkým tikajú neviditeľné hodiny odmeriavajúce prechod od instaru k instaru. Majú nejakú šancu? Treba veriť. Nádej zomiera posledná. V tomto prípade však s nádejou zomrie aj polovica sveta.

*Instar (vzrastový stupeň) je etapa larválneho vývojového štádia hmyzu. Býva ohraničená dvomi zvlečeniami pokožky húsenice. Väčšina hmyzu prechádza počas vývoja 4 až 5 instarmi.

Tajomné sily, pomsta a katastrofa naservírované v slúchadlách

Audiokniha je nesmierne pútavá a vypočujete si ju so zatajeným dychom v rekordne krátkom čase. Autor knižnej predlohy skĺbil fakty so svojou fantáziou tak skvele, že mu uveríte každé slovko. Či už spomína skutočné miesta, ľudí, historické udalosti, možnosti vedy, aj konšpirácie a špionáž. Všetko vás pohltí a rozprúdi vo fantázií skutočné obrazy a pocity. Ucítite bolesť po uštipnutí, začujete streľbu, či nepríjemný bzukot hmyzu, ktorý je prichystaný spraviť si z vašich vnútorností špajzu plnú chutných dobrôt pre svoje potomstvo.

Text je členený do ucelených blokov hudobnými motívmi. Po doznení melódie uvedie rozprávač Jiří Schwarz konkrétny časový údaj a lokalitu, v ktorej sa príbeh odohráva. Hrdinovia sa totiž pohybujú v rôznych končinách sveta aj časových pásmach. Poslucháč sa  vďaka tomu oveľa lepšie orientuje. Získava aj pocit naliehavosti, pretože mu je neustále pripomínané, v akej beznádejnej situácii sa postavy ocitli, a že im ubieha vymedzený čas. Spoločne s narátorom začnete postupne odpočítavať nie hodiny, ale minúty do deadlinu. Akoby ste počuli tik-tak, tik-tak… po ktorom nasleduje zvonenie oznamujúce koniec.

Hudba s textom sa vzájomne dopĺňajú. Je elektronická, mení sa v súlade s dejom. Občas znejú v popredí hlboké tóny vyjadrujúce strach, inokedy tie vyššie, pripomínajúce sláčikové nástroje, zvyšujú napätie a pocit blížiacej sa tragédie. Ťahavé časti plné beznádeje striedajú rýchle úseky a poslucháča upozorňujú na fakt, že všetkým horí priamo za zadkami…

Jiří Schwarz sa úlohy rozprávača ujal profesionálne. Zreteľne oddeľuje jednotlivé osoby a pomocou intonácie vám pomáha vcítiť sa do toho, čo postavy príbehu prežívajú. Ak treba, znie citlivo, zadumane či beznádejne. No o kúsok ďalej sa prostredníctvom jeho hlasu dozviete, ako prežíva spomínané situácie hlavný „škodca a nepriateľ“, čo vyžadovalo zase naopak, strohé podanie informácií. Schwarz takto poslucháčom približuje nie len najhlbšie myšlienky hrdinov, ale aj chladné vedecké fakty a závery výskumov.

Hovorené slovo s hudobným sprievodom vyvára zaujímavú zmes, ktorá poslucháča vtiahne do príbehu od prvých momentov a nepustí ho až do samotného záveru. Tým je autorova poznámka:  Pravda a fikcia. Z nej sa dozviete, čo je realita, čo fantázia a čo by raz mohlo skutočnosťou byť.

Takže…

Ak máte radi thrilery a zároveň fantastiku, Koruna démonů je story presne pre vás. O to viac, ak ste fanúšikmi série Sigma Force. Spojenie fantázie s realitou, strhujúce udalosti, rýchle tempo, napínavá zápletka, nečakané zvraty… spôsobia, že sa od tejto knihy nedokážete odtrhnúť. Či už si vyberiete tlačenú formu, či audioknihu, kúpite si pútavý a zručne napísaný / prerozprávaný príbeh, s ktorým nazriete do utajených špionážnych organizácii a výskumných laboratórií. Spoznáte nebezpečenstvo fanatickej pomsty aj silu priateľstva a lásky.

Názov:              Koruna démonů

Autor:               James Rollins

Séria:                 Sigma Force

Číta:                  Jiří Schwarz

Kategória:         Detektívky, thrillery

Preklad:             Zdík Dušek

Vydavateľ:        AudiotékaBookmedia

Dĺžka:               17 hodín 7 minút

Jazyk:                Český

Cena:                 299 Kč

Tati, a hrajou superhrdinové taky fotbal?

8. Leden 2020 - 10:51

Panuje obecně vžité pravidlo, že geekové by se ke sportu snížili jen v krajním případě. Pak je tu statistika, která říká, že počet geeků skokově narůstá a jejich průměrný věk se snižuje. A tím pádem máme problém. Naštěstí je tu komiks Strike Force 7, který má ukázat, že správný superhrdina má mít nejen pevný charakter a tělo jako socha z antického Říma, ale že by měl umět zaválet i na fotbalovém pažitu. V hlavní roli není totiž nikdo menší než světoznámá CéErSedmička – jeden z nejlepších fotbalistů planety Cristiano Ronaldo!

Trocha fotbálku nikoho nezabije

Celá kniha je členěna do čtyř kapitol. V té první se dozvíme, kterak se Cristiano stal členem tajné organizace lovící superzločince, seznámíme se s dalšími členy týmu… zkrátka takový ten klasický otvírák nastiňující pozadí a plný představování a vysvětlování.

Také si uvědomíte, že tohle dílko je (očekávaně) hodně stylizované do fotbalového hávu. Organizace záporáků se nazývá Červená karta, jeden z Ronaldových kolegů zase Brankář. Není to úplně násilné a fotbalové za každou cenu; sportovní odkazy jsou jemné a spíš baví. Kromě toho má ústřední hrdina i věrného pomocníka – umělou inteligenci ve tvaru míče jménem Obix, která dokáže krást padouchům po krátkém kontaktu s nimi superschopnosti. A ano, do Obixe se kopat smí!

Už první kapitola vás utvrdí v tom, že komiks je zaměřen spíše na mladší čtenáře, protože víceméně v ničem nejde příliš do hloubky a sází více na kratší příběhy s důrazem na akci a dokonalý úsměv hlavního hrdiny než budování složitých zápletek a vysvětlování. Problém to není; základní věci pochopíte a rysy superhrdinského komiksu jsou také naplněny, takže se spokojte s varováním, že pokud máte rádi myšlenkově náročnější komiksy, pak Striker Force 7 pro vás nebude tím pravým.

Jasně, akčně a především: zábavně

O rozdělení na kapitoly jsem hovořil záměrně z důvodu grafické úpravy. První kapitolu (plus bonusový krátký příběh na závěr) zpracoval Jeevan J. Kang, druhou Ty Templeton a třetí se čtvrtou Christopher Jones.

Zatímco Kang a Jones mají kresbu víceméně navzájem podobnou a ladící s mainstreamovým komiksovým proudem, Templeton užívá silnější kontury a trochu odlišné barevné schéma, což ve výsledku působí, že postavy vypadají dětinštěji, mlaději než u zbylých dvou kreslířů. Zatímco mladším čtenářům může více sedět právě ona „dětštější“ stylizace, teenageři odkojení blockbustery nebo současnou komiksovou produkcí budou hlasovat proti.

S panely jako takovými problém mít nebudete: vše je pěkně přehledné, akce má spád a písmo i řazení bublin nebude činit problém ani mladším čtenářům. V tomto ohledu si není na co stěžovat.

Je zřejmé, že když už hodláte využít CR7 jako hlavní tahák na čtenáře, pak je rozhodně nemůžete odbýt jen tak nějakou nedodělanou kravinou. Scénáře příběhů nejsou špatné, v jedné z kapitol je dokonce pokus o pátrání po minulosti jedné z postav, ale o nekomplikovanosti již řeč byla. Záporáci jsou také vcelku rozmanití a z větší části nekopírují vzhledem ani schopnostmi nejznámější padouchy z jiných komiksových stájí. Ačkoliv není snadné najít si v nabitém komiksovém světě nějakou niku, která doposud unikala zájmu čtenářů, Striker Force 7 se to vcelku daří.

Hrajte jako tým

Sympatické je, že tvůrci se nebáli ukázat i některá Ronaldova negativa – vždyť tenhle chlapík své poslání nebere příliš vážně a hned první den „ve funkci“ celou tajnou organizaci vyzradí celému národu před televizními kamerami.

Scénáristé se nebáli umravnit egoistické chování a soutěživost fotbalové hvězdy a zdůraznit, že práce pro tým je mnohem více. Nebáli se ukázat potřebu zdvořilosti a pokory stejně jako potřebu tréninku pokud chcete cokoliv dokázat. Plusové body a dobrá zpráva pro rodiče, kteří tento komiks svým ratolestem pořídí. Netvrdíme, že čtení Striker Force 7 změní žebříček hodnot mladého čtenáře nebo ho dokonce přiměje ke sportování, ale poselství, se kterým se dá rozumně pracovat, vysílá.

Striker Force 7 je příjemným superhrdinským počtením. Jako bonus a hlavní marketingový tahák slouží Cristiano Ronaldo, zbytek se víceméně drží osvědčené šablony zapadající do aktuálního trendu módní superhrdinské vlny. Kresba i scénáře v ničem nezaostávají za konkurencí a zejména mladší čtenáři mohou v obrázkových příbězích najít spoustu inspirace. Suma sumárum: první sešit je solidním základem, jde jen o to, zda scénáristé v těch dalších zkusí jít více do hloubky.

Striker Force 7

Scénář: Steven Merrill Gahann

Kresba: Jeevan J. Kang, Ty Templeton & Christopher Jones

Překlad: Cyril Navrátil

Vydala: Mladá Fronta, 2019

Počet stran: 142

Vazba: brožovaná

Cena: 299 Kč

Kombo Afrika: V džungli plné zvířat, taktiky a náhody

7. Leden 2020 - 10:22

Proč by vás hra nemohla překvapit, proč by vás neměla naučit, že není dobré něco odsoudit na základě obálky či anotace – a že jako knihkupec vím, o čem mluvím. Nicméně zpátky ke Kombu Afrika.

Kdyby, jenže, ale, navíc

Hrací plocha je místo pro pět krát pět karet, ale karty jsou ve skutečnosti jen v rozích a uprostřed dobírací balíček. Toť džungle, kam přikládáte zvířata na základě pravidla, že vždy musí sousedit s nějakou již vyloženou kartou, nebo s balíčkem. Když se podaří shromáždit do přímého sousedství alespoň tři stejné obyvatele divočiny, otočí se rubem a hráč si zapíše body ze všech takto obrácených karet. Když se herní plocha zaplní, karty s džunglí navrch se odstraní a jede se dál. 77 bodů je cílová páska, po jejím protržení se dohraje kolo a šmytec.

Kdyby zde pravidla skončila, mohla to být ničím nevynikající hra pro plus minus předškolní mládež. Jenže on každý zvířecí druh má zvláštní schopnost spočívající v možnosti otočení další karty lícem nebo rubem, výměny, posunutí a tak podobně, z čehož navíc tu a tam vyplývá zisk dalšího bodu – ale tuto schopnost nejste povinni využít. Navíc je tu chameleon, který napodobí libovolné zvíře, a hlavně pravidlo o tom, že počet a pořadí vyložených karet nemá žádná pravidla; pouze že v jednom tahu si smíte přičíst body za jediné kombo.

Tím pádem padá předškolní mládež pod stůl – před hrou bez následků, po hře s dospělými s brekem…

Jak zkombit jedno kombo v Kombu

V Kombu se prostě dá zdařile kombit a jen málokdy vám náhoda dopřeje tak strašné kombo karet do ruky, že neurvete ani bod; ale když je Fortuna přízniva, soupeři se budou divit. Široké možnosti mají ovšem svou nevýhodu, kterou je čekání na tah. Jelikož i jediný hráč dokáže džungli aka herní plochu zásadně proměnit, nemá moc smysl plánovat dopředu. Pročež svůj tah vymýšlíte až ve chvíli, kdy na vás přijde řada. Pročež vám to chvíli trvá. A spoluhráči se tím pádem nudí – čím je jich víc, tím déle. Pročež nezbývá než přiznat, že čím je jich míň, tím lépe, a ve dvou je Kombo nejzábavnější.

Je to taktika okamžiku. Nikdy nevíte, co se vám v dalším kole dostane do ruky, a i když si z toho předchozího můžete nechat třeba všechny karty, z principu hry to není dobrý nápad. Čili jde o to, co máte v jednu chvíli v ruce a co před vámi leží na stole a jak s tím dokážete pracovat. Pokud je to váš šálek tropical džusu, pochutnáte si.

Zelená je džungle, Kombo – to je hra!

Jako střední karetka s přiznanou náhodou funguje Kombo Afrika velmi dobře, i když bez chyb úplně není – ale jejich velikost naštěstí dost záleží na úhlu pohledu. Pokud si chcete pokecat s přáteli a hra má posloužit jen jako něco, co je udrží u stolu, prosím – je možno se bavit a tu a tam jen nechat někoho, aby sklopil hlavu a trochu pozměnil dekoraci na ubrusu. Jestliže vás nebaví furt otáčet očima coby počítadly bodů, můžete je suše nechat ležet v krabici a sáhnout po tužce a papíru. Když trváte na přesné šachovnici 5×5, aby se vám karty nerozlézaly příliš po stole, vyrobte si ji, protože s ní by už Kombo Afrika nebyla malá krabička za malou cenu.

To všechno můžete, ale taky vám to může vadit v množství více než malém. Je to na vás. Za naši redakci můžeme prohlásit, že herní plán nám trochu chybí a očička neprotáčíme nijak nadšeně, ale když se ponoříme do džungle a začneme shánět zvířata do houfů, smeček, hejn a té neviditelné rozmazanosti, kterou tvoří více chameleonů na jednom místě, zapomeneme na problémy a kombíme, kombíme a kombíme. Tahle zelená hra má u nás zelenou.

Ondrej ‘Nero’ Sova: Kombo Afrika

Počet hráčů: 2 – 4

Doba hry: 20 – 40 min.

Doporučený věk: 10 let

Čeština: pravidla ano, materiál ne

Vydal: Loris Games, s.r.o.

Cena: cca 275 Kč

Pevnost 01/2020: Leden přeje science fiction, knihám korpulentních tvarů a komiksům

6. Leden 2020 - 5:47

Knihy malinkatých rozměrů

Ano, ano všichni víme, že bichle jsou na cestu do autobus/vlaku/MHD na houby, jelikož se ta cihla v tašce pořádně pronese, ale co si budeme povídat, všichni je máme rádi, protože taková kniha i rychločtenářům nějakou tu chvíli vydrží. A lednová Pevnost nabízí hned několik pěkně rostlých kousků. Jiří Popiolek se například láká na sci-fi Endymion od Dana Simmonse. Pokud ale dáváte přednost science fiction s politickým podtextem, pak by vás mohla zaujmout Jizva Chiny Miévilla, jíž se věnuje David P. Stefanovič. A jestli frčíte na alternativních časových liniích a dinosaurech, tak jukněte na článek Michaely Merglové o románu Harryho M. Harrisona – Na západ od ráje. Nikdo v z výše jmenovaných ovšem nemůže na počet stránek trumfnout grafomanku Dianu Gabaldonovou a její nový román Paměť kostí s více jak tisícem stránek.

Samozřejmě též nechybí recenze úspornějších výtisků! Martin Bečvář se například podíval na román o jedné z vedlejších postav série Kronika Netesaného trůnu s názvem Lebky od Briana Staveleyho. Michal Tesáč zase mrknul na Hráče z pera Iana M. Bankse a k tomu navštívil Brány Anubisovy, jeden ze základních kamenů steampunku, od Tima Powerse. Sicifisti si přijdou na své u článku Tomáše Dostála o trilogii Nicka Webba – Stará flotila.

V minirecenzích nechybí Pistolník (Stephen King), Zvony Londýna (Ben Aaronovitch), Stín vítězství (David Weber), Co to žere a kde to spí (Petr Heteša), Válka světů (Miroslav Žamboch), Hon na střízlíka (Mary Watsonová) nebo Pronásledování (Peter F. Hamilton).

Lovercraft a další komiksy

Fanoušci Lovercrafta musí být patrně v sedmém nebi, jelikož nakladatelství Argo vydalo obří komiks Alana Moora věnující se strašidelným motivům tohoto autora. Více vám o něm řekne Jakub Zahradník. A aby toho strašení nebylo málo, povypráví vám Filip Gotfrid něco málo o tom, co byste od Lovercrafta určitě měli přečíst.

V komiksové sekci dále můžete těšit na kousek z hellboyovského univerza. V hlavní roli se tentokrát neobjeví ďábel s upilovanými rohy, ale jeho rybí společník Abe Sapien, s nímž si zaplaval Jakub Zahradník, aby zjistil, jak je na tom díl s názvem Dýky z Lipu. Pro fanoušky staromódních upírů připravil Michal Tesáček recenzi Drákuly, jehož výtvarná stránka se inspirovala z Coppolovi filmové adaptace téhle klasiky. A pokud fandíte šíleným antihrdinům, pak určitě jukněte na textík Josefa Horkého o Lobovi.

Krom toho lze v lednovém čísle najít hodnocení Essex County, Astonishing X-Men s podtitulem Nadaní, další dobrodružství Batmana tentokrát v Evropě nebo komiks o Úžasném, fantastickém, neuvěřitelném Stanu Lee.

Potvory z hlubin

V lednu se do kin chystá film Pod vodou s tématikou nějakých těch podvodních potvor, což je ideální doba k tomu dát si takové menší opáčko filmové historie a zjistit, v kolika filmech se bytosti z hlubin objevily na velkém plátně. Jako průvodce po podvodních říších byl z pevnostní posádky jmenován Karel Ryška, který členům výpravy předá všechny potřebné informace.

Dále se redaktoři Pevnosti odhodlali k bruslení v Ledovém království 2 (Kateřina Stupková), seznámili se s animovanou Addamsovou rodinou (Marcel Jelínek), navštívili Valhallu: Říši bohů (Vendula Kreplová), bloudili i Ve vysoké trávě s Patrickem Wilsonem (Filip Šula), a dokonce je do sebe vtáhlo Jumanji: Další level.

Hrami ku zdraví

Po všem to vánočním lenošení a cpaní se cukrovím a dalšími dobrotami, neuškodí hodit se po novém roce zase trochu do formy. No, jo ale jak to udělat, když je člověk natolik línej a neumí se k tomu pohybu dokopat? Pokud vám dělá problém počáteční nechuť začít cvičit, pak by mohlo pomoci RPG Ring Fit Adventure, v němž kosíte monstra tím, že makáte s kruhem snímajícím váš pohyb. Víc vám o téhle hře a udělátku řekne Jakub Kovář.

Mimoto se Karel Kališ vrhnul na akční věcičku Darksiders Genesis a Story of Seasons, ve kterém může zahradničit do aleluja.

Deskovkáři se mohou těšit na 18Lililiput a Railroad Ink., které udělají radost všem, kteří mají rádi vláčky! A pokud ujíždíte na jednorožcích, tak budete muset přehodnotit svůj postoj, protože je tady L.A.M.A., jež je podle Filipa Gotfrida je jednorožcem moderní doby!

V historickém koutku v lednovém čísle tentokrát zasedl Jan Kotouč s příběhem o válečném fotografovi Robertu Capovi. A Tomáš Bandžuch si pro svůj členek z modernějších dějin vybral portugalského podvodníka Artura Vigilia Alvese dos Reise.

K Pevnosti plus je tentokrát přibalena audiokniha Píseň krkavce. A v povídkách se tentokrát nachází dvojitá dávka fantasy – Troll z Olešnické strže (Viktor Beznoh) a Buď mým drakem (Alexandra Haverská).

První pevnostní číslo roku 2020 je nacpané k prasknutí a každý si něco najde, takže rychle do trafiky!

ROZHOVOR SE SPISOVATELKOU HORORU KRISTÍNOU HAIDINGEROVOU

4. Leden 2020 - 17:46

Co vás přivedlo ke psaní?

Pokud si pamatuji, byla to potřeba vyprávět své zážitky, nebo zážitky mých blízkých. Nebo jsem viděla nějaký film, a měla pocit, že se to takhle stát nemělo, nebo naopak, že by se v reálu stalo ještě něco horšího. Bylo to také jakési nutkání utéct do světa, kde budu mít možnost události přímo ovlivnit. Byla jsem hodně malá. Tehdy jsem asi utíkala i sama před sebou.

Kristina Haidingerová s Pavlem Renčínem

Proč právě horor?

Jak říká kolegyně Františka Vrbenská – „horror je zrcadlo reality“. Horor je žánr, který nabízí nejvíc možností vyjádření ke všem tématům, které kdy koho tížily, jsou to prakticky drsnější alegorie na reálné příběhy. Navíc je v něm dovoleno téměř vše. Můžete jít až na dřeň s jakýmkoliv tématem. Vypsat se z toho, co vás děsí. Vytvořit tíživou atmosféru, napětí nebo hrůzu je ale poměrně zapeklitá věc. Jenže mám ráda výzvy. Baví mě vyzdvihovat zapovězené žánry, křísit a oživovat zavrhovaná témata.

Kdo je vaším největším literárním vzorem a idolem?

Abych řekla pravdu, mám jich hodně a zároveň žádného největšího. Vždycky jsem chtěla věci dělat po svém a zcela jinak než ostatní. Když jsem začínala psát, byli v mém čtenářském deníku spíše autoři historických románů, dramat z dnešní doby a také poezie. Dnes se tam objevují autoři snad všech existujících žánrů, zahraniční i domácí. Mnozí mě určitě inspirovali, ať už odvahou, vervou, nebo tvořivostí či slohem. Kdybych měla přece jen někoho vypíchnout, byla by to Jana Dvořáčková a Hanina Veselá, které mě inspirovaly a zároveň věřily, že i moje práce má smysl.

Jaké máte pocity ze své novinkové knihy Děti Raumy?

Zatím snad ještě ani nevím, protože je ještě celkem horká a jsem uprostřed autorské šňůry po republice – dostávám ji mezi čtenáře, právě vyšla také reeditovaná elektronicky. Je to dítě, kterému jsem věnovala dva roky života, a ještě nevím, co z něho vyroste.

Jaké skupině čtenářů byste svou knihu doporučila?

Všem, kteří mají rádi napínavé příběhy a hezké knihy. Které baví postupné odhalování tajemství. Všem, které neurazí děsivé a krvavé pasáže, ale nevyžadují je na každé stránce, které neurazí tvrdší erotika, ale stačí jim jen tam, kde si ji vyžádaly samotné postavy. Všem, kteří se někdy zamýšleli nad vlastní smrtelností a smrtelností svých blízkých.

Kterou ze svých knih máte nejradši?

To nedokážu říct. Všechny mám chuť zároveň držet a nepustit, i naházet do ohně. Na každé je něco, co je doslova mojí součástí, a na každé je něco, co bych teď už rozhodně změnila.

Na hradbách estonského Tallinu

Co na svém světě nejvíce milujete?

Pokud by šlo o svět Violetů – nepohřbených, moc by toho k závidění nebylo. Každopádně nějaký důvod se tam vracet mít musím, hmm, jsou to hlavně postavy, a otázky, které mohu jejich ústy pokládat. Mohu být jimi – být třeba mužem nebo docela jinou bytostí. Spolu s nimi se také mohu vracet na místa, která mi přirostla k srdci, ať už je to tady u nás nebo třeba ve Finsku.

Má kniha nějaké poselství?

Věřím, že každý čtenář si v ní najde své, jak už to bývá. Tím autorským by jednoduše bylo „dej si pozor na to, co si přeješ“, což je i slogan na knize. Je to o tom, jakou cenu je člověk ochoten zaplatit za dosažení svých cílů, jakou hodnotu pro nás má život našich blízkých, život či štěstí cizích lidí a život náš vlastní. Také by měla čtenáře přesvědčit, že žánr je jen vyprávěcí prostředek. Důležitý je vždy příběh.

Kým jiným je Kristina Haidingerová kromě spisovatelky?

Manželkou, kuchařkou, kreslířkou, organizátorkou, garderobiérkou, metalačkou a za letních a jarních časů hlavně zahradnicí :-))

Co byste vzkázala budoucím čtenářům vaší knihy?

Popřála bych jim příjemně mrazivé čtení a třeba i chuť pustit se do dalších příběhů o Violetech – ať už v předchozím románu či v povídkách, které vyšly v různých antologiích.

I ty hledáš věčný život?!!

3. Leden 2020 - 5:24

ŽÁDNÁ UFŇUKANÁ UPÍŘÍ ROMANTIKA

Velkým kladem románu je pojetí upíří tématiky. Kristina Haidingerová se stylem nepodobá Stephenie Meyer ani Bramu Stokerovi. Je skvělou kombinací obojího, a to znamená, že budete svědky vtahujících naturalistických popisů, uspokojivé akce a dynamických dialogů. Dílo je svým stylem velice kontroverzní a určitě nebude pro každého, ale bezpochyby si najde fanoušky jak u čtenářek, tak i u čtenářů.

Co se děje týče je obdivuhodné jak dokázala autorka po celou dobu četby čtenáře držet v napětí a očekávání, co se bude dít dál a kdo vlastně stojí za všemi zlými a nevysvětlitelnými událostmi celého příběhu. Námět se jeví jako již opracované a neoriginální té; v rukou autorky se ale stává zajímavým nápadem s kapkou sci- fi, fantasy a českého i severského prostředí.

CHRONOLOGIE PODLE GUSTA

Kniha Děti Raumy je pokračováním prvního dílu jménem Ti nepohřbení. Kouzlem obou příběhů je to, že je úplně jedno v jakém pořadí si je přečtete.  Romány na sebe navazují vzájemně a doplňují se jako dokonale fungující stroj. Máte tedy vedle sebe dvě rozdílné části jedné ságy, a je jen na vás z jaké strany začnete číst.

ORIGINALITA SE CENÍ

Další věcí, kterou je dobré zmínit je zajímavá grafická forma, která určitě přidává na originalitě a zpestřuje čtení. Děti Raumy jsou doprovázeny krásnými kresbami jejichž  tvůrcem je také sama autorka díla.

Podtrženo, sečteno nemám nic, co bych na knize kritizoval, snad jen na můj vkus místy až příliš naturalistické popisy. To však může být problém jen pro slabší povahy.  Fanoušci upírů si určitě přijdou na své – a mně nezbývá nic jiného než tento poutavý český horor doporučit.

 

Název : Děti Raumy

Žánr : horor

Autor: Kristína Haidingerová

Vydal: Netopejr, 2019

Obálka: Michal Březina

Počet stran: 336

Cena: 199 korun

PF 2020

1. Leden 2020 - 0:16

Soutěž o Agent X-Hawk 3: Válka světů

30. Prosinec 2019 - 19:27

Soutěž o Agent X-Hawk 3: Válka světů

Po devíti letech se vrací Framon Dotch bojovník klanu, X-Hawkův agent z donucení a po víc, než sedmileté pauze je to i třetí pokračování série Agent X-Hawk. Nejen fanouškům této série přináší Fantasy Planet a JFK-fans soutěž o nový díl VÁLKA SVĚTŮ od autora Miroslava Žambocha.

Co proto musíte udělat? Nic menšího než rozluštit šifru, kterou poslal Framon X-Hawkovi po splnění první mise nazvané HITMAN. Ještě napovíme, že šifra obsahuje celé jméno zlikvidovaného cíle.

Odpovědi posílejte do 11.1.2020  na emailovou adresu soutez@fantasyplanet.cz s předmětem X-Hawk. Jeden vylosovaný kryptoanalytik obdrží knihu Agent X-Hawk 3: Válka světů Knihu do soutěže věnovaly stránky http://jfk-fans.cz/ Pokud se chcete dozvědět více o sériích Agent JFK nebo Agent X-Hawk, neváhejte na tyto stránky zavítat. A jako bonus přidáváme ještě trailer ke knize,o kterou si můžete zasoutěžit: https://youtu.be/zQhQwQXpbT8

Zveme vás na uvedení románu Lvářka Terezy Janišové

29. Prosinec 2019 - 16:24

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ROZHOVOR: JURAJ ČERVENÁK

29. Prosinec 2019 - 15:00

Vidíš dajaký rozdiel medzi slovenskou a českou tvorbou?

Stále ešte žijem trochu v tom, že česká a slovenská tvorba je vlastne jeden rybník. Aj keď už dávno nie je. Hlavný rozdiel vidím v tom, že česká tvorba je pestrejšia a omnoho hojnejšia ako slovenská – bez ohľadu na žáner. Nie je to iba tým, že Česi majú dvakrát taký veľký trh, v skutočnosti je tam produkcia a čítanosť mnohonásobne vyššia. Pohybujem sa vo fantasy, v historickom či detektívnom románe, vo všetkých týchto žánroch majú Česi omnoho viac autorov, viac píšu, viac čítajú, majú silnejšie tradície. Keď som začal písať sériu historických detektívok o kapitánovi Steinovi a notárovi Barbaričovi, na Slovensku som bol vlastne priekopník tohto žánru. V českom preklade už však mala kniha bohatú žánrovú konkurenciu – autorov ako Vondruška, Niedl, Bauer, Hrdlička a ďalších.

Slovenské knihy sa prekladajú do češtiny, hoci naše jazyky sú veľmi podobné. Takže… jazyková  bariéra, čo ty na to?

Aj slovenčina a poľština sú podobné, a predsa (väčšinou) nečítame poľských autorov v origináli. Pre mladých Čechov začína byť slovenčina podobne cudzia. Stále sa dorozumieme, ale mnoho Čechov už nezvláda čítať po slovensky. To je tým, že strácajú kontakt so slovenčinou, zatiaľ čo my máme češtinu na každodennom menu – v televízii, na streamovacích službách, vo filmových dabingoch, v literatúre. Mnohí Slováci stále uprednostňujú české preklady svetovej literatúry. Ale naopak, poznám aj takých Slovákov, ktorí už v češtine vôbec nečítajú, takže ten kontakt slabne aj z tohto brehu Moravy, hoci omnoho pomalšie.

Tvoje príbehy sa odohrávajú na rôznych miestach Európy. Cestuješ a zisťuješ si podrobnosti k deju priamo na mieste, či máš „miestopisných“ poradcov?

Aj, aj. Keď je možnosť a čas, rád si zájdem na miesta, kde sa moje príbehy odohrávajú, preskúmam si ich, ohmatám, ochutnám. V románe Anjel v podsvetí, ktorý teraz píšem, sa Stein a Barbarič vyberú do Plzne počas pobytu Rudolfa II., takže som si vlani urobil výlet do tohto mesta, strávil som tam niekoľko dní a snažil sa nasať čo najviac z jeho atmosféry a histórie. Takisto som navštívil miesta, kde sa odohráva moja novinka Les prízrakov – mesto Trutnov, hrad Břecštejn, Krkonoše. Sú však aj lokality, ktoré sú pre mňa z rôznych dôvodov nedostupné (napríklad Brána Irkally sa odohráva v oblastiach donedávna ovládaných Islamským štátom), tam sa musím spoliehať na internetové a knižné zdroje, ale skúšam nájsť aj ľudí, ktorí do tých končín naozaj cestovali, a ťahám z nich rozumy.

Poslúchajú ťa postavy? Či občas zistíš, že hoci príbeh píšeš ty, zrazu robia iné veci, ako si im pôvodne naplánoval?

To je asi základná črta dobre napísanej postavy, že sa snaží správať inak, ako jej to autor v pôvodnom koncepte príbehu narysoval. Niežeby mali hrdinovia viac rozumu ako ich tvorca, ale dej sa často dostane do bodu, kde logika velí odbočiť inam a autor by to mal postave umožniť. Samozrejme, musí to urobiť tak, aby sa mu nerozsypal celý príbeh, čo je často okamih, keď sa pri písaní trochu trápim.

Tvojim koníčkom sú filmy a seriály. Sleduješ ich len ako fanúšik, či pozorným a kritickým okom profesionála?

Vždy ako fanúšik, užívam si ich. Aspoň do okamihu, kým sa nezačnem nudiť alebo vo filme či seriáli nezačne niečo škrípať. Potom už rozbehnem v hlave analýzu, čo tvorcovia urobili zle. V opačnom prípade, teda keď sa bavím, sa až neskôr zamýšľam nad tým, čo všetko sa scenáristom či režisérovi podarilo, že to celé fungovalo.

Viem, že si fanúšik metalu. Musím sa priznať, že mám tiež rada tento štýl, no moje okolie nie. Má pre túto hudbu pochopenie tvoja rodina a púšťaš si metal aj pri písaní?

Rodina znesie trochu tvrdšieho rocku, nejakú tú Metallicu, Linkin Park, manželka má celkom rada System of Down. Dcérka počúva svoje veci, od detských odrhovačiek až po Taylor Swift, ale rock v aute jej nevadí. Samozrejme, nepustím jej Vader či Rotting Christ, ale minule si pochvaľovala Evergrey.

Manželku máš poetku. Aký je tvoj vzťah k poézii? Písal si frajerkám zamilované básne?

Písal, aj mám niekde (ešte na písacom stroji naklepané) zbieročky básní, každú v náklade jeden kus. Ale okrem ľúbostnej lyriky som písal aj texty pre blackmetalovú kapelu. Hromady mrtvol a proudy krve.

Ty píšeš, manželka píše… Pomamila a potatila sa vaša dcéra?

Ona hlavne kreslí, hrá na klavíri a tancuje. Ale občas ju chytí aj chuť niečo napísať, normálne si sadne k notebooku a píše rozprávky. Aj nejaké krátke komiksy už nakreslila. Takže nejaká genetika tam očividne funguje.

Ako vidíš svoju budúcnosť? Budeš sa naďalej venovať fantastike, či ťa láka písať už len historické romány?

S tradičnou fantasy typu Černokňažník či Bohatier sa (aspoň na nejaký čas) rozlúčim poviedkou “Krvavá panna”, ktorá vyjde v antológii Čas hrdinov 2. Mienim pokračovať v cykle Stein a Barbarič, ale možno vznikne ešte jeden (už nadobro posledný) diel Dobrodružstiev kapitána Báthoryho. Najmä však uvažujem o celkom novej knižnej sérii, v ktorej pomiešam všetky moje milované žánre – históriu, detektívku, fantasy, horor, ale aj western. Tieto príbehy sa budú odohrávať na Slovensku v druhej polovici 19. storočia a budú (okrem iného) inšpirované životom a dielom Pavla Dobšinského.

A nakoniec… Poskytol si už množstvo rozhovorov. Je otázka, na ktorú si vždy chcel odpovedať, no nikto ti ju ešte nepoložil?

Na originálne otázky sú tu moderátori a redaktori, občas ma niečím príjemne prekvapia (alebo nepríjemne zaskočia). Skôr viem vymenovať tie, ktoré som dostal už stokrát a musím sa ovládať, aby som na ne neodpovedal nejako uštipačne, cynicky či arogantne. Napríklad, či sa dokáže spisovateľ na Slovensku uživiť alebo ako vyzerá môj pracovný deň. Milujem aj otázku, aké boli moje začiatky a prečo som začal publikovať v češtine. Preboha, veď to sa stalo pred 25 rokmi a medzitým mi vyšlo vyše 30 kníh, poďme sa baviť o niečom, čím žijem dnes. To sa tebe celkom podarilo, ďakujem.

Fotky:  Miloš Lacika (archív J.Červenáka)

Mízožravci: Věci minulé, tělo strnulé

28. Prosinec 2019 - 4:56

Martin Novák se vrací do svého rodného města, Černého Kostelce, aby zde uložil urnu své babičky a vyřídil pozůstalost. Na první pohled banální záležitost. Jenže babička je jednou z mnoha osob, po které smrt v Martinově okolí poslední dobou sáhla – ztratil i přítelkyni, rodiče… V patetickém rozpoložení se Martin vrací do míst, kde trávil mládí. A s návratem se vynořují i vzpomínky…

Hon na čtenáře

Mízožravci jsou prvním samostatným románem Petra Bočka. Tenhle autor však rozhodně není žádný nezkušený jelimánek – jen se více věnuje povídkám a kratším útvarům a kromě toho rád spolupracuje s dalšími autory, z nichž nejvíc mu asi prospívá spolupráce s Miloslavem Zubíkem. Takže věřte, že Boček má jasnou vizi o tom, jak celou tu věc s uložením urny, která se „tak trošku zvrhne“ v boj o přežití, se čtenářem skoulet.

Abychom nechodili dlouho kolem horké kaše: Martin po svém návratu narazí nejen na svého dávného a stále dobrého přítele – Přemka, který je mimo jiné také Novák, ačkoliv příbuzní nejsou. Kromě toho se mu do života vrátí i Přemkova pohledná sestra Kateřina, a to máme z těch hezkých věcí všechno. Do života se mu totiž vrátí ještě organizace Ochránci háje. Tahle banda místních pošuků by mohla jít do party s Greenpeace, protože jejich nadšení a zápal ochránit těch pár starých stromů hraničí až s fanatismem. Co na tom háji může být tak úžasného?

Ano, tušíte správně, s Ochránci háje nejsou žerty. Jejich fanatismus se prolíná osudy městečka již dlouhou dobu a je středobodem některých Martinových vynořujících se vzpomínek. A právě tady začíná Bočkova hra se čtenářem. Staví totiž napětí a dusivou atmosféru „na tom, co nevidíte“: šálivé vize, přízraky, tušení pohledu v zádech… Nepotřebuje lekačky, šokující násilí (i když to se občas, možná lehce nadbytečně, objeví); umí pracovat s atmosférou a přitahuje pozvolna šrouby, takže se budete při čtení neklidně ošívat – některé scény jsou totiž dost nepříjemné, přestože v nich de fakto o nic nejde. My vás varovali že Petr Boček umí!

Bylo, nebylo

Další skvělý atribut celého příběhu je střídání časových rovin. Autor si sem tam odskočí do minulosti, čímž kousek po kousku dává čtenářům indície, nápovědy, kontexty. Ačkoliv dlouho předem budete tušit kam všechny nitky vedou, stejně se najde pár šokujících momentů, které jsou nečekané.

Skvělá věc na tomhle je, že Boček coby vypsaný autor má cit pro to JAK informace čtenářům dávkovat, aby nepropálil některé souvislosti příliš brzo a zároveň nezničil pracně budovanou atmosféru. Z drobných epizod a výřezů životních osudů několika postav nakonec dostanete kompletní obraz a vše je završeno konfrontací s hlavním „záporákem“.

Přesto, že jsou Mízožravci poměrně archetypálním příběhem, fungují. A co víc – fungují velice dobře. Petr Boček čtenáře utáhne na vařené nudli, zúročuje své zkušenosti a chvílemi si se čtenářem doslova hraje.

Nikdo není dokonalý

Abychom však jen nekriticky nechválili, máme i pár drobných výhrad.

Předně: ukazuje se, že Petr Boček má rád i humorné texty. Zejména na počátku příběhu občas na čtenáře vykoukne „veselá“ věta, která do příběhu svým humorným laděním příliš nesedí. Jakožto starší ročník sem si vzpomněl zejména na scénky pánů Šimka a Grossmanna…

Druhá věc je, že některé scény jsou trochu „přes čáru“. Opět mluvíme zejména o fázi, než se příběh pořádně rozjede; čtenář netuší o co se jedná a některé motivy se objeví a zmizí bez nějakého hlubšího smyslu. Dobře, můžeme argumentovat navozením atmosféry, což je v danou chvíli určitě pravda, ale čtenář je pak zmaten.

K negativům přidejme ještě omšelost námětu. Klasika, která neurazí a byla k vidění v mnoha obměnách. Jenže kromě toho co autor prezentuje jde v tomhle žánru především o to JAK to prezentuje, a tady je prostě nepopiratelná síla.

V celkovém součtu jsou však Mízožravci atmosférickým kusem, ve kterém se děj chytře a po kouskách sune kupředu, což vyvolá u čtenářů touhu objevovat a zároveň mrazení, protože na povrch vyplouvají nové věci a souvislosti. Bočkův vypravěčský um i žánrové zkušenosti vás zaseknou jako rybu na háčku a zručně protáhnou celou knihu až k očekávanému, nikoliv však nudnému finále.

Petr Boček: Mízožravci

Vydal: Golden Dog, 2019

Obálka: Michal Březina

Počet stran: 294

Cena: 249 Kč

Stránky