Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 1 den 19 hodin

Bafomet a jiné okultní půvaby

30. Březen 2024 - 20:47

Příběh je celkem prostý. Mladík Vincent Lascari jede vlakem krásnou toskánskou krajinou. Do kupé přistoupí hezká dívka a společně prožijí pár nádherných chvil, než dojedou do svého cíle. Tím je město Florencie a všechno by mohlo být skvělé, kdyby Mafalda nemířila do kláštera stát se řeholnicí a Vincent nezdědil majetek po svém vzdáleném příbuzném, který se věnoval okultismu. Mladík, okouzlený svým náhlým bohatstvím, to bere jako boží znamení a chce pokračovat ve strýcově alchymistickém díle. A také touží po Mafaldě, proto neváhá využít svých konexí a dívku vyhledat. Ta ho však z hrdosti odmítne.

Ve vile ve florentské čtvrti Rifredi, kde markýz Lascari za záhadných okolností zemřel, najde mladík vzácné alchymistické ingredience po kterých se pídí i další zájemci. Kolem Vincenta začnou kroužit jako supi ve snaze vloudit se do jeho přízně a hlavně do vily samotné. Nakonec se to podaří kyperskému učeni Leftinimu, který je stoupencem tajného Bafometova řádu. Mladému pánu začne pomáhat s experimenty, avšak jeho úmysly nejsou ani trochu dobré. Vincent samozřejmě doufá, že se mu podaří vyrobit kámen mudrců. Chová se velmi naivně a stále doufá, že získá zpět Mafaldu, kterou miluje, ačkoliv ho dívka nechce vidět.

Zaskočilo mě, kolik měl Vincent kolem sebe podporovatelů – profesora Bolzu, mnicha Irenea, papežského vyslance D‘Arnaulta. Nikdo ho však od záměru pouštět se do neznámých alchymistických vod neodrazoval, nebo aspoň ne dostatečně. I moudří pánové zřejmě hořeli zvědavostí, co mladík objeví. Zdá se, jako by všichni propadli jakémusi šílenství. Do alchymistických pokusů se pustí i právník Barduzzi, dychtivý transmutovat zlato a vylepšit si tak rodinný rozpočet.

A aby toho nebylo dost, klášter, kam vstoupila Mafalda, je ve skutečnosti ovládán templářským bratrstvem vyznávajícím Bafometa. Jeho velmistr Efrém doufá v obrodu templářského řádu, a tak Vincenta vydírá a dívku používá jako rukojmí. Ovšem tajné společenstvo je nakonec odhaleno, a i když se případ v tichosti ututlá, mladí lidé jsou konečně volní. Zdánlivě. Celá aféra má dohru v Avignonu, kde se potkají (náhodou) všichni zúčastnění. Následuje druhé kolo podivné hry, v níž figurkami táhne sám ďábel.

Celý příběh je tak trochu o zrání mladého Vincenta, který se chvílemi chová jako rozmazlené děcko, hýří naivními představami, nechá se lehce poblouznit a eroticky svést, uvěří kdekomu, že to s ním myslí dobře, v napjatých chvílích má chuť zbaběle utéct a je prostě „mdlého“ ducha. Po událostech ve Florencii musí načerpat síly pobytem v malebném horském údolí, kde pozoruje ptáky, srnky v mlází a ryby v řece. Když se dost zotaví, čeká ho zkouška – jakési snivé setkání se sebou samým, které mu dodá sílu postavit se zlu i vlastnímu strachu (možná si vybavíte podobný moment z Hvězdných válek). A tak se Vincent vrací do Avignonu, aby bojoval o svou lásku.

Samotná romantická linie je zastíněna nekonečnými debatami o alchymistických pravdách, o Bohu a Satanovi, o podstatě arkán, které slouží okultistům, a o mnohých dalších tématech, při nichž zazní celá řada mystických teorií a paradoxů. Je skoro jedno, zda si to vyprávějí přátelé či nepřátelé, zda moudra sděluje kněz, templář nebo kabalista. Vše se pořád dokola točí kolem vesmírného řádu, boží lásky a Bafometa včetně úvah jak ho porazit, přičemž se předpokládá, že je schopen fyzické přítomnosti a zúčastní se tajného templářského konviktu.

Na tom je celkem úsměvné, že Bafomet jako takový je nejspíš výmysl mučených templářských rytířů, kteří odmítali prozradit, kam ukryli své poklady. Po nich prahl francouzský král Filip IV., a tak dosáhl toho, aby byl řád roku 1307 zrušen. Templáři, podléhající pouze papeži, mu byli pro svou mocenskou i vojenskou nezávislost trnem oku. Byli obvinění z mnoha hříchů proti Bohu, patřila k nim i sodomie a takzvané uctívání hlavy. Mělo se jednat o modlu, která byla později ztotožněna s Bafometem. Korunu tomu všem nasazuje fakt, že vyslýchaní rytíři se nedokázali shodnout na jeho podobě – měl tvář jednu, ale i dvě, někdy měl vousy, jindy ne, byl vyrobený ze stříbra, ale i ze dřeva, postavu měl mužskou, ale i ženskou…

Kanonickou podobu dodal Bafometovi až okultista Éliphas Lévi, který ho vykreslil ve své knize Dogma a rituál vysoké magie (1854). Léviho Bafomet byl zpodobněním pohanského božstva –  mendéského kozla či beraního boha, kterého uctívali v Egyptě. Od té doby se stal „sfingou“ okultních věd. Kozel je ovšem taktéž symbolem Satana a odtud pochází démonický výklad této postavy. Slovo Bafomet (nebo též Baphomet) vzniklo pravděpodobně zkomolením Mohamedova jména a poprvé se objevilo v provensálské poezii 12. stolení. Špatný přepis prorokova jména tak vnesl do naší kultury zcela jinou figuru – děsivého Bafometa s bradkou, ohněm mezi rohy (to už je jenom kousek k Ohnivému oku na vrcholku Barad-dûr) a tajemným rituálem v obřadech, které mu jeho stoupenci slouží.

Tak třeba slavný okultista, mág a astrolog Aliester Crowley, který sestavil Thothův tarot, se hrdě k Bafometovi hlásil a považoval ho za „dítě magického sexu“. Satan nebyl pro něj nepřítelem člověka, ale tím, kdo stvořil bohy. Bafometa uznává také Satanistická církev, jejíž zakladatel Anton Szandor LaVey se k tomu veřejně vyznal (1966), a tak zřejmě bude v naší kultuře žít dál. Nyní také u nás díky prvnímu překladu románu Bafomet Franze Spundy.

Autorovo jméno bude zřejmě mnoha čtenářům neznámé. Narodil se roku 1890 v Olomouci a patřil k německy píšícím autorům ve 30. letech 20. století. Asi by zůstal zcela zapomenut, kdyby roku 1971 v časopise Germanistica Olomucensia nevyšel obsáhlý článek Ludvíka Václavka Čím obohatil Franz Spunda německojazyčnou literaturu?. Vyvolaný zájem o upozaděného autora vyústil v uspořádání konference Centrem pro výzkum německé moravské literatury při olomoucké univerzitě v roce 2014.  O rok později vyšel i sborník Franz Spunda im Kontext (Franz Spunda v kontextu) v olomouckém univerzitním nakladatelství. Taktéž román Bafomet vyšel loni v tomto nakladatelství, což je poměrně ojedinělý jev, vezmeme-li v potaz, že kniha se hemží alchymisty, magiky, ďábly, exorcisty, tajnými bratrstvy a okultisty.

Ovšem, ve své době zapadalo takové dílo do proudu módní mystické či okultní literatury (viz např. Meyrink, Ewers, Busson, Strobl). Bafomet byl tehdy hodně čten, a tak je celkem logické, že překladatelka Ingeborg Fialová-Fürstová sáhla právě po něm. Je to poslední ze čtyř knih Spundovy „magicko‑okultní“ fáze, jež tvoří vlastně tetralogii propojenou postavou mnicha Irenea: Devachan (1921), Der gelbe und der weiße Papst (Žlutý a bílý papež, 1923), Das ägyptische Totenbuch (Egyptská kniha mrtvých, 1926) a Baphomet (1928).

Ve Spundově tvorbě však najdeme i hodnotnější díla, mimo jiné napsal i pozoruhodný román Verbrannt von Gottes Feuer (Sežehnut ohněm Božím) o Giordanu Brunovi. Po magicko‑okultistické (někdy též „postexpresionistické“) etapě přišel zlom a následovalo tvůrčí období orientované na antiku a renesanci. Spunda se vzdal i esotericko‑okultistických osobních ambic, stejně jako se později vypořádal s nacistickým režimem, jehož přívržencem po nějakou dobu byl. I z toho je patrné, že to byla zřejmě osobnost poměrně složitá a snese srovnání třeba s jiným svým současníkem Jiřím Arvédem Smíchovským.

Dnes okultní a esoterická literatura opět nabývá na oblíbenosti, a tak je možná i počin olomoucké univerzity pochopitelný. Otázkou ovšem zůstává, zda pouhé téma stačí, aby Spundovo dílo oslovilo současné čtenáře. Působí totiž celkově velmi naivně a jednání postav je podivně nelogické, taktéž i dialogy, v nichž se mluvčí zamotávají jako v pavoučí síti. Děj je unylý, scény postrádají drama a hororový nádech je minimální, ač by k tomu námět sváděl. Vincent je lehkovážný pubertální mladík, čímž by si mohl být blízký s mladšími čtenáři, ovšem mám obavy, že ty zase unudí pseudoučené disputace a nutnost znát určitý kontext, nebo se minimálně vyznat v alchymistických pojmech.

O tom, jak je Spunda vnímán v rámci tehdejší literatury a jaký význam měla „magická“ Olomouc, se můžeme dočíst v obsáhlém úvodu. Bafomet vyšel ve velmi nízkém nákladu 250 kusů, což napovídá, že je určen spíše fajnšmekrům a příslušníkům vědecké komunity, které zmíněné literární období zajímá. Jsem zvědavá, zda ve svých kritikách a analýzách opustí původní rétoriku jako „expresionistická lyrika a dramatika“, „programatika“, „řecká inspirace v románu“ a zda se na knihu budou dívat moderní optikou – jako na fantastiku. Do ní ale bezesporu patří, stejně jako díla K. Čapka nebo J. M. Trosky ze stejné doby.

Procentuální hodnocení: 50%

Franz Spunda: Bafomet

Vydala: Univerzita Palackého v Olomouci, 2023

Obálka: Marie Krappmannová/Lenka Wünschová

Počet stran: 284

Cena: 250,- Kč

Lazarus / svazek tři: Konkláve

29. Březen 2024 - 16:16

V komiksové sérii Lazarus je to stejné, jako ve výše citované písni Karla Kryla. Ale ti, kteří sledují Ruckův opus magnum od prvního dílu, ví, že v jeho postapokalyptickém světě žádné státy dávno nejsou a sféry vlivu si spolu s územím rozdělily Rodiny – zámožné klany vládnoucí prostřednictvím technologií a geneticky vyšlechtěných plodin. Každá rodina navíc disponuje speciálně vycvičeným a geneticky upraveným vojákem. Pro tyto osoby se vžilo označení Lazarus.  Doposud jsme sledovali především rodinu Malcolma Carlyela, která ovládá Západní spojené státy, a jeho dceru Forever, která je Lazarem Carleyových. Přestože je Forever k rodině loajální a otec rodu Malcom ji miluje, její sourozenci Bethany, Johanna, Stephen a Jonah sourozeneckou láskou ke své sestře zrovna nehýří. První díl skončil ve chvíli, kdy se Jonah Carlye rozhodl, že svou rodinu zradí konkurenčnímu klanu. Druhý díl s podtitulem Selekce nás zavedl do Forevřina dětství, druhou část knihy tvořil příběh rodiny Barretových, kteří žijí na území klanu Carleových. Také jsme se seznámili s institucí zvanou Pozdvihovací selekce. V podstatě jde o sled genetických testů, jimž se mohou podrobit ti, kteří žijí na území klanu, ale nejsou zaměstnanci rodiny. Pokud mají ty správné dispozice, mohou být pozdviženi do pozice občanů. Zároveň jsme také zjistili, že i v tomto neradostném světě existuje hnutí odporu, které se nehodlá s vládou rodin smířit.

„Není to válka, ale Konkláve, že?“ „Jedno může vést k druhému.“ „Jen pokud je to otcův záměr.“

Konkláve se čtenáři otevírá doslova celý širý svět, a to hned na prvních dvou stranách, kde nalezne kompletní seznam Rodin a jejich členů, spojenců a nepřátel. Příběh se po předchozí dějové odbočce vrací k Jonahovi, který skončil v drápech rodiny Hockovy. Tito odvěcí nepřátelé Carleových mají s Jonahem své plány. Zvláště pak starý Jakob Hock, který by chtěl zničit impérium Carleových, protože oni jsou jedinou rodinou disponující technologiemi na získání dlouhověkosti. A Jonah… No však už víte, čí doktoři mu usekli prsteníček. Jenže i ve světě ostrých loktů a všehoschopných klanů fungují jisté mechanismy zaručující, že nikdo nebude provozovat průmyslovou špionáž beztrestně. Tím nejdůležitějším z nich je Konkláve, sjezd všech Rodin. To, na které teď míří Malcom a Forever má za úkol vyřešit spor, který Jakob Hock s Carleovými má.

„Možná tu nejsme všichni přátelé, ale nikoho bližšího nenajdete. Jsme Lazarové a tím se od ostatních lišíme tak, že to nikdy nepochopí. Víme, komu jsme oddaní, stejně tak jako víme, z jakého důvodu sloužíme svým rodinám. Možná se budeme muset navzájem pozabíjet, než tohle skončí. Všichni uděláme, co nám přikážou. To ale neznamená, že se nám to musí líbit.“

V třetím díle rozehrál Rucka diplomatickou šarádu plnou intrik a tím trošku upozadil Forevřin problém s pátráním po tom, zda je opravdu dcerou Malcolma Carleye. Otevřel nám však svět Lazarů, protože na tohle setkání rodin dorazili také oni. Je fascinující vidět, že tito supervojáci mají také city, vášně, emoce a dokážou navázat přátelství. Zápletka s Jonahem je samozřejmě také parádní. A byť jde o příběh, který stojí především na dialozích, dočkáme se i prolité krve a tradičního závěrečného twistu, který nám nedá spát, dokud nakladatelství CREW nevydá další díl. O Larkově kresbě se nedá říct nic nového, ale překvapil mě tím, jak skvěle a dynamicky pojal závěrečný šermířský souboj, aniž by si vypomáhal nestandardním řazením panelů, jak tomu bývá u současných komiksů zvykem. Tady si vystačil s tradičním řazením obdélníkových a čtvercových panelů a filmového dojmu docílil pouze svou perfektní kresbou.

Jak se píše v anotaci: „Konkláve je kniha, v níž se odehrávají křehké společenské a politické tanečky.“ Ale je to zábavný a hodně, hodně zajímavý candrbál. Už se nemůžu dočkat pokračování.

Lazarus: Konkláve

Scénář: Greg Rucka

Kresba: Michael Lark

Překlad: Michael Talián

Vydal: CREW, 2024

Počet stran: 152

Vazba: brožovaná s chlopněmi

Cena: 429 Kč

Nastupovat, prosím: Kluci, pozor, zelená!

25. Březen 2024 - 16:00

Červená znamená stát, a to tu není žádný problém. Ale když padne zelená, čili když jste na tahu a máte vymyslet originální trasu svého busu, kudy jet, koho nabrat a kde vyložit; to je nápor na logistické centrum vašeho mozku, to je dopravní oříšek… to je prostě paráda.

Praha, Londýn, New York

Zdánlivě je to jednoduché: otočí se lístek s číslem, které určuje, jak dlouhý úsek trasy a s kolika zatáčkami máte pro svůj autobus nadefinovat (každý hráč jiný), načež podle toho položíte na mapu herního plánu označovače ne nepodobné těm z Trans Europy. Když je vás méně, projíždíte New Yorkem, kde vám cestu komplikují nekončící dopravní zácpy, když je vás víc, otočíte si herní desku na Londýn a zácpy si vytváříte sami.

Tohle totiž není Praha, kde jsou autobusy na stejných trasách jedoucí těsně za sebou běžným a netrestaným jevem, tady za každý úsek sdílený s dalším hráčem platíte minusovými body; a kdyby se vám náhodou povedla uzavřená smyčka, tak si ji vezměte a jděte se na ní oběsit, protože jste právě vypadli ze hry. Naštěstí existují tahy poslední záchrany, ale jsou zpoplatněny trestnými body.

Naopak semafory, které bývají v reálu často k vzteku, vám tady pomáhají, ovšem musíte na nich umět správně zastavit.

Zahnout nebo odbočit

Hlavním mechanismem této hry je však sběr bodů za nastoupení cestujících a projíždění kýženými destinacemi. Každý někam chce – tedy kromě důchodkyň, ty se prostě chtějí jen vozit a vykecávat. Ale úředníci musí do kancelářských budov, studentky do škol, a turisté chtějí vidět pamětihodnosti. A vy na každé křižovatce můžete buď někoho nabrat, nebo někoho vyložit, a čím více bude spokojených pasažérů, tím více dostanete bodů.

To všechno si hráči zaškrtávají na individuálních listech, které se ostatně chytře starají i o to, aby když jeden plánuje rovný úsek trasy o délce dvou dřívek, druhý má za úkol esovitě kličkovat, a třetí jednoduše zahnout. (Totiž zabočit; jak z ní autentický výrok jednoho policajta, zahnout může mladá paní, ale vozidlo vždy odbočuje.)

A stále nedosti na tom; přítomny jsou rovněž karty společných i osobních úkolů, které vám přihodí další bodové odměny za jejich splnění.

Rada dobrá, všechno dobré

Byť malá krabička, pravidla nejsou úplně z nejmenších a z nejexplicitněji vysvětlených, a než vám všechna přejdou do krve, chvíli to trvá. Proto nedoporučujeme držet se nejnižšího doporučeného věku, jelikož osmiletým bychom si to předložit netroufli; a když, tak aspoň hrajte s cizími dětmi, abyste je pak mohli – řvoucí po totálním debaklu – odevzdat jejich rodičům.

Čímž se snažíme naznačit, že Nastupovat je plnokrevnou hrou pro dospělé, nebo alespoň odrůstající, a souboj se žáky třetí bé není úplně fér.

Jinak je to ale bezva hra! Díky hernímu plánu rozhodně nemáte pocit, že po celou partii jenom děláte fajfčičky a počítáte body; také interakce se dočkáte, když vám ten zmetek kamarádská o kolo dřív profrčí třídou, kterou jste měli zahrnutou ve svém geniálním plánu; a fakt fakt fakt je toho spousta na zvažování a plánování. A protože lístky s trasou se vždy jinak zamíchají a vy střídáte různé archy s různými kombinacemi tras, znovuhratelnost je vysoká…

…tedy dokud vám listy nedojdou, protože na stránkách vydavatele pohříchu nejsou ke stažení. Proto dobrá rada nakonec: než je pokreslíte, oskenujte si je. Sice si asi nad nimi nebudete chtít lámat hlavu úplně celý večer, ale hráčská sezení mohou oživovat celkem pravidelně a dlouho.

Koneckonců, kličkování městem byla vždycky zábava, ať už na koberci s namalovanými domy a silnicemi, nebo na papíře, s nakreslenými ulicemi a cestujícími.

Nastupovat, prosím

Autor: Saashi

Počet hráčů: 2 – 5

Doba hry: 30 min.

Doporučený věk: 8 let

Čeština: pravidla ano, materiál ne, ale bez požadavků na znalost angličtiny

Vydal: Dino Toys s.r.o.

Cena: 729 Kč

 

Foto: e-shop Dino Toys

Rozhovor se spisovatelem Přemyslem Krejčíkem o fantastice, životě, vesmíru a vůbec

21. Březen 2024 - 19:10

Kdy ses poprvé setkal s fantastikou? Pamatuješ si svou první přečtenou fantasy či sci – fi knížku?

Úplně jistý si nejsem, ale myslím, že by to mohla být Lewisova Lev, čarodějnice a skříň, kterou mi – jako malému klukovi – odněkud donesla babička. Narnie mě dostala na první dobrou. O něco později jsem propadl knížkám J. K. Rowling o Harry Potterovi, jsem přesně z té generace, která ještě po přečtení prvního dílu mohla rok nebo dva čekat na dopis z Bradavic a pak jsme dorůstali více méně ruku v ruce s těmi romány, takže žádný další díl pro nás nebyl příliš dětinský ani příliš dospělý, ale právě tak akorát. A když mi bylo deset, v kinech šlo Společenstvo prstenu. Učíst Pána prstenů bylo pro mě v tom věku těžší, ale nějak jsem to dal, i když ke konci Návratu krále mě to už udolalo a já se k Tolkienovi musel vrátit znovu za pár let.

Z domácích to byla asi Adam Andres a její Hrútvang, která se mi dostala do ruky tak ve dvanácti letech… Sci-fi mě začalo zajímat až mnohem později, popravdě jsem k němu neměl moc důvěru. V pubertě a na prahu dospělosti jsem propadl Bukowskému, Kerouacovi, Gellnerovi a tak. Až někdy koncem střední školy jsem – možná pod vlivem filmů – začal číst sci-fi klasiky a nechal se jimi okouzlovat.

Jsi autorem dvou společenských románů, které se mimo jiné zaobírají hudbou. Do vod fantastiky jsi jako autor vplul poměrně pozdě. Co tě vedlo k tomu přejít od společenské prózy k fantastice?

Tady tě musím opravit, jako autor jsem se sci-fi v podstatě začínal. Psal jsem povídky na server Písmák, což je taková sociální síť pro amatérské autory. Psal jsem tam mimo jiné i první pokusy o fantastiku. Ty vysloveně fantasy texty byly strašné, ale některé SF byly troufám si říct lepší. Značně upravené jsem některé zařadil do svojí první prozaické knihy Kybersex, která vyšla v Epoše před osmi lety. Před ní stihla vyjít moje první básnická sbírka, a naopak pár měsíců po Kybersexu takový experimentální (a dejme tomu společenský) román Univerzální katalog zoufalců. Ty „hudební“ romány Malej NY a Srab jsou vlastně pořád relativně nové.

Nedá se tedy říct, že bych přešel od jednoho k druhému, obojí vždycky bylo přítomné a často jsem se to snažil nějak propojovat, ačkoli v minulosti ne natolik, jako to dělám teď.

Přemyls Krejčík múzou políbený

Do povědomí fanoušků fantastiky jsi vstoupil povídkovou sbírkou Kybersex a posléze románem z ranku alternativní historie Čokoláda pro wehrmacht. Kdo četl tvoje povídky v antologiích Jiný kraj, Hlubiny města, nebo na stránkách časopisu Pevnost ví, že rád přeskakuješ mezi žánry. Přitom se ve svých povídkách často zabýváš společensky bolavými tématy. Takže má otázka zní, co pro tebe jako autora znamená fantastika?

To právě souvisí s tím propojováním. Každopádně fantastika pro mě znamená prostor k rozletu imaginace, zároveň mě hrozně baví možnosti, jak skrze ni trochu zase okouzlit svět. A když se dělá dobře, může být hrozně variabilním prostředkem, jak říct mnohé o věcech, které nás obklopují. Vlastně si troufnu tvrdit, že dobře napsaná a promyšlená fantastika má jisté společné body s postmodernou, která taky často zobrazuje různé podivnosti na oko samoúčelně, ale ve skutečnosti mají (v ideálním případě) velkou hloubku.

Vyučuješ literaturu na pedagogické fakultě a věnuješ se také akademické práci. K tomu se ještě dostaneme. Teď se tě chci zeptat, jak vnímá akademický svět fantastiku?

Různě. Občas mi někdo řekne, že si netroufne věnovat se fantastice ve vědě, jiný se na mě kouká jako na blázna a pomatence, že to dělám (protože to není seriózní literatura, tak jak by mohla být seriózní věda o ní?) a jindy mi zase někdo vytýká můj předpoklad, že literární badatelé se na fantastiku dívají skrz prsty, protože to tak přece už dávno není. Ve výsledku mi z toho vychází, že fantastika je v akademickém světě přijímána vcelku dobře, ale ne každým. Pořád je snazší narazit na nepochopení, proč někdo dělá sci-fi konferenci, než že někdo dělá konferenci o literárním undergroundu. Je to vlastně podobné, jako u neakademického čtenářstva – obliba fantastiky teď zase roste, ale stejně zůstává pro mnoho lidí navždy brakem bez jakékoli hodnoty. Ale mění se to.

Nicméně ať už v akademické nebo neakademické sféře, jsem obecně propagátor sbližování. Nesnáším, když někdo říká, že veškerá fantastika je brak (často to říkají ti, kdo se v ní nevyznají a poznali jen malou část, žel bohu tu slabší, nebo takovou, která jim zkrátka nesedla). Ale stejně tak mě rozčiluje, když někdo říká „v tomhle je fantastika lepší než společenská próza / společenská próza je vlastně k ničemu, jen ta naše fantastika je pravá literatura, která umí věci pojmenovat“. Obojí je úplně stejná blbost a za mě i dost arogantní přístup. Literatury odlišného druhu se jako celek úžasně doplňují a dávají různé možnosti, jak vyprávět o lidech, světě, historii, jakémkoli tématu. Proto si myslím, že nejlepší je číst oboje, a i když někdo nechce číst fantastiku nebo ho brutálně nudí třeba psychologické romány, měl by k nim alespoň přistupovat s respektem a bez předsudků.

Vlastně jsem ten týpek, co v tomhle v každé debatě cíleně stojí v opozici. Když mi někdo vykládá, že po modernistech nepřišla už žádná velká literatura, řeknu mu „jasně, ale zkoušel/a jsi číst Dukajův Led nebo něco od P. K. Dicka?“ a naopak, když mi někdo vykládá, že mimo fantastiku nestojí literatura za nic, nenápadně ho posílám číst Woolfovou nebo Llosu, popřípadě současnou poezii…

Jak už zaznělo výše, vyučuješ literaturu a zároveň jsi autorem fantastiky. Odráží se tvá role autora fantastiky do tvé práce učitele? A pokud přednášíš svým studentům o žánrové literatuře, jaký to má u nich má ohlas? Nepovažují dnešní mladí žánrovou literaturu za přežitek a akademici za něco o čem není třeba mluvit?

Snažím se svou autorskou a akademickou identitu moc nemíchat dohromady. Když učím, jsem nadšenec, který něco ví o literatuře a rád by to využil ve prospěch toho, že se pro literaturu nadchnou i jiní, nebo že se jejich nadšení prohloubí či alespoň neochabne.

Jakýsi průřez dějinami literární fantastiky jsem naposled učil jako doktorand na filozofické fakultě v Pardubicích a ten kurz byl dost oblíbený, takže studenty to téma očividně táhne. Teď na pedagogické fakultě v Plzni přednáším jiné předměty, kde je potřeba probrat primárně jiné věci. Ale jasně, že v kurzu současné české literatury dojde i na jednu přednášku věnovanou fantastice od devadesátých let až po Pavla Bareše nebo Kristýnu Sněgoňovou. A jasně, že v přednáškách o české literatuře první poloviny dvacátého století se snažím říct těm lidem víc než obligátní „Čapek se inspiroval u sci-fi, ale dělal to umělecky, takže to vlastně ani není sci-fi“ (sic!), ale vecpu tam alespoň nějaká další jména a rychle projedeme bouřlivou historii primárně westernového RODOKAPSu ve třicátých letech, což je mimo jiné výborné k tématu cenzury v idealizované době, o které se často říká, že cenzura neexistovala.

Ohlasy mám veskrze pozitivní, občas mi někdo řekne, že se o fantastiku nezajímal, protože to považoval za koniny pro intelektuálně nezralé, ale „tak jsem zkusil/a tu Merglovou a ono je to fakt dobrý!“. Takové momenty jsou moc fajn.

Jsi autorem dvou odborných monografií, v nichž se věnuješ žánrové literatuře. Můžeš nám o nich povědět něco víc?

Ta první – Zatmění po utopickém večírku – našla základ v mojí magisterské práci a věnuju se v ní převážně českým dystopiím z osmdesátých let, ale s přesahy oběma směry, míněno po časové ose. Výsledkem je především typologie subžánru v závislosti na tom, jak se autoři a autorky vymezují totalitním režimům. Mimochodem, tahle první kniha vyšla v dost malém nákladu a je už delší dobu obtížně sehnatelná, ale nedávno jsem se domluvil s vydavatelem a Městskou knihovnou Praha, která ji vydala znovu jako ebook volně ke stažení.

Na téma první knihy jsem částečně navázal i ve svojí doktorské práci, která se zase stala základem pro aktuálně vydanou druhou monografii Budovat ráj – bourat peklo. I tam zkoumám vztah science fiction a totalitních myšlenek, nejvíce v žánrech utopie, dystopie a pak v dieselpunku, kterému zatím nikdo nevěnoval komplexní výzkum ani v zahraničí, pokud je mi známo.

Vzhledem k tomu že asi není příliš běžné, že by se akademická obec nějak víc věnovala žánrové literatuře, budou mít o tvé monografie zvýšený zájem především fanoušci fantastiky. Čím by je tvé texty mohly zaujmout?

Zkusím to stručně: Možná tu najdete dobré argumenty, čím byla a je fantastika společensky významná, až vám někdo zase bude tvrdit, že to je triviální literatura bez hlubšího kulturního přesahu.

A taky doufám, že by mohla zaujmout ty ze čtenářů, kteří trochu plavou v tom, jaký je rozdíl mezi utopií a antiutopií (či dystopií, patřím k tomu spektru badatelů, kteří to nepovažují za dva různé žánry), co je to ten dieselpunk, nebo je prostě jen zajímá, jakou mají tyhle subžánry historii, jak se vyvíjely a dále vyvíjejí, jaká mají specifika v různých zemích… Myslím, že třeba kapitoly o „šťastném komunistickém vesmíru v budoucnosti“, jak si ho představovali autoři ve službách ideové propagandy, jsou docela zajímavé.

Mimochodem, akademických prací o fantastice sice nevzniká závratné množství, ale rád bych zmínil alespoň některá jména, bez jejichž výzkumů bych neměl na čem stavět, přestože ve velkém množství jsem odkázán na badatele zahraniční: Žánrové literatuře se u nás akademicky věnují například Antonín K. Kudláč, Tereza Dědinová či Jakub Machek a další. Naprosto stěžejní osobností je pak podle mě Ivan Adamovič.

Vždycky jsem měl pocit, že akademický svět je světem sám pro sebe, stejně jako jsem měl dojem, že i fantastika je jakýmsi uzavřeným ghettem. Jak to vidíš ty?

Co na to říct, do určité míry to tak je. Na druhou stranu si myslím, že akademický svět má svůj nezastupitelný smysl, i když se o něj široká veřejnost zrovna teď moc nezajímá – jako společnost potřebujeme intelektuální rozvoj a posouvání hranic poznání. A i když některá témata akademických prací považují určité vrstvy společnosti za směšná, já si myslím, že každý výzkum má potenciál říct nám něco o světě, kde žijeme, kdo jsme, jaké jsme udělali v minulosti chyby a kdo na to upozorňoval a nebyl vyslyšen (to je třeba častý případ literátů i jiných umělců), což by se nemělo stát znovu…

Spolu s Lukášem Vavrečkou recenzuješ audioknihy pro internetový portál Naposlech. Jak jsi se k poslechu a recenzování audioknih dostal a co práce recenzenta audioknih obnáší?

Dostal jsem se k tomu náhodou, nějak jsem začal stagnovat jako recenzent tištěných knih a Lukáš – v té době jsme spolu pracovali – do mě pořád hučel, ať zkusím recenzovat audioknihy. Dlouho jsem se tomu bránil, že to přece neumím a nevyznám se v tom, ale jednoho dne jsem to prostě zkusil. Kupodivu mi to asi šlo, ale taky mě to začalo bavit, bylo to něco nového, jiný přístup k tomu, jak vnímat příběh a jak hodnotit jeho podání. A to je to hlavní, co to obnáší – alespoň tak, jak to vnímám já, jiní recenzenti to mají různě – primární je tam naučit se kriticky vnímat interpretaci díla, ne jen jeho autorskou stránku.

Ačkoli audioknižní trh v posledních letech zažívá nebývalý boom, stále se vedou diskuse, o tom zda je kniha slyšená míň než kniha čtená. Jak se k této otázce stavíš ty?

Dřív jsem knihy moc neposlouchal, ale zase jsem nikdy neříkal, že poslechnutá kniha se nepočítá. Pořád mám raději čtení, kde má člověk širší možnosti vlastní interpretace, než když se spoléhá na tu, jakou předkládá režie a herecké obsazení. Na druhou stranu, i svým studentům říkám, že spousta z knih, o kterých mluvím, existuje v audio verzi a pokud se jim zrovna nechce číst, ať si je poslechnou – není na tom nic špatného. Taky jsou pro mě audioknihy dobrá pedagogická pomůcka, pokud jsem zrovna v technicky vybavené aule, pouštím během přednášek ukázky knih, o kterých mluvím. Aspoň si párkrát vydechnu a studenti slyší chvilku jiný hlas, než je ten můj.

Čokoláda pro Wehrmacht nese podtitul dieselpunkový román, dieselpunku se věnuješ i ve své poslední monografii. Mohl bys pár větami shrnout co je to dieselpunk a doporučit dva, tři knižní zástupce tohoto subžánru?

Tomu, co je dieselpunk se věnuju několik desítek stran, ale zároveň jsem se na základě nějakého bádání pokusil stanovit stručnou definici. Ta zní takto: „Dieselpunk je alternativně historický retrofuturistický žánr literární fantastiky, příbuzný kyberpunku a steampunku. Kombinuje divokou jazzovou éru s tóny přítomného nebo hrozícího válečného konfliktu. Příběhy se odehrávají zpravidla v první polovině dvacátého století.“ Zároveň ho dál dělím na různé poddruhy (aviatický, noirový, válečný), jiný je fantasy a sci-fi dieselpunk. Jistá specifika má jeho česká obdoba, jinak vypadá angloamerický, absolutně jiná je situace třeba v Polsku… ale to bych zabíhal už do příliš mnoha detailů, koho to zajímá podrobně, kapitola v Budovat ráj – bourat peklo je poměrně obsáhlá :). Na začátek bych možná doporučil antologie, já mám osobně rád The Mammoth Book of Dieselpunk sestavenou editorem Seanem Wallacem. Obsahuje množství skvělých (a pochopitelně i slabších) textů, mezi svoje oblíbence řadím povídku Don Quixote americké spisovatelky Carrie Vaughn – takový nenápadný komorní text o dvojici vojáků během španělské občanské války, kteří si svépomocí postaví chodící tank. Z českých zástupců sem řadím třeba Stančíkova Péráka nebo Kotoučovu sérii započatou románem Nad Českými zeměmi slunce nezapadá.

Obálka chystané novinky Přemysla Krejčíka

Chystáš v letošním roce pro čtenáře fantastiky nějakou novinku? V kuloárech si kočky šeptají, že možná ano.

Kočky šeptají zcela správně – během dubna vyjde v Laseru můj zatím nejobjemnější román Rochus, ve kterém se konečně naplno potkává můj dlouhodobý zájem o fantastiku i nežánrovou literaturu, hodně se do něj promítlo moje nadšení pro cestování a posedlost detaily, které jsou pro různá místa jedinečné. Je to v podstatě magický thriller, ale patrná je i inspirace postmodernou, kterou miluju. Hele, víš co? Já o svých beletristických knihách zas tak dobře mluvit neumím, tady máš oficiální anotaci: Měli jste na dovolené pocit, že vás někdo sleduje? Možná jste právě unikli jednomu z nás… Nenápadný muž letí z Budapešti do Pekingu přidat se k firmě stojící mimo zákony. Mladá žena dostává nečekanou nabídku poté, co na jihu Itálie spáchá zločin. K tomu se kolem dějí opravdu zvláštní věci: Lidem narůstají křídla i ploutve, sny vstupují do reality a ani kočky nejsou, čím se zdají být. Strhující román o „profesionálních turistech“ v sobě mísí městskou fantasy, magický realismus, bedekr i akční thriller. Kde tě letos čtenáři Fantasy Planet můžou potkat, chytáš se na nějaký con či knižní festival?

Cony v tuhle chvíli ještě naplánované nemám, ale rozhodně se na mnohých vyskytnu. Kde ale budu na sto procent, to je Svět knihy v Praze. Ve čtvrtek 23. 5. na stánku Luxoru ve čtyři odpoledne budeme mít besedu o fantastice, mimo jiné se skvělou Terezou Matouškovou, já v rámci té besedy budu křtít právě román Rochus. A pak v sobotu 25. 5. křtíme s nebezpečně velkou hordou autorek a autorů antologii Smečka, kterou pro nakladatelství Golden dog připravil Jiří Sivok a kam jsem přispěl společnou povídkou s Lukášem Vavrečkou.

Díky za tvůj čas a přeji ti nejen nadšené studenty, ale také čtenáře.

Díky tobě i celému Fantasy Planet a v neposlední řadě všem, kdo měli trpělivost přečíst to moje vykecávání celé!

Přemysl Krejčík – monografie Budovat ráj – Bourat peklo: Odraz totality v utopii, dystopii a dieselpunku

20. Březen 2024 - 14:28

Přemysl Krejčík, totiž není „jen“ autorem žánrové literatury, ale především akademikem, jenž publikuje a vyučuje na Fakultě pedagogické ZČU v Plzni, kde mu letos vyšla monografie věnovaná právě fantastice. Zatímco Krejčíkova předchozí monografie Zatmění po utopickém večírku analyzovala českou dystopickou (antiutopickou) prózu 80. let 20. století, jeho nová monografie Budovat ráj – Bourat peklo se zaměřuje především na dystopickou, utopickou a dieselpunkovou literaturu, v níž se odráží komunistická a nacistická diktatura. Jde však ještě mnohem hlouběji a zkoumá vývoj těchto žánrů od utopistických děl Thomase Mora a Tommasa Campanelly, až po současnost.

„Výzva tvořit science fiction je konfrontací s potenciálem tvorby nového světa, s prázdným papírem plným možností.“ (str. 40)

Kniha je v podstatě rozdělena na šest navzájem provázaných částí. V úvodu autor shrnuje definici utopie, dystopie a dieselpunku. V části věnované historii uvádí na pravou míru termíny totalita a totalitarismus a ukazuje na základní prvky totalitarismu ve sci–fi. V úvodu do kapitoly Vesmírné utopie ve světle utopického socialismu ještě zpracovává přeměnu ideje v koncept totality, aby se s vervou vrhl pro nás fanoušky fantastiky na knihy Stanislawa Lema, bratrů Strugackých a nejen jich. Když si dáte tu práci a začtete se do kapitol věnovaných dělnické sci-fi Alexandra Bogdanova či Metoda Suchdolského, budete se asi dost divit. Krásně je to vidět na následujícím úryvku: “Už samotný vznik románu je doprovázen historkou, podle níž Bogdanova k napsání románu inspiroval Vladimír Iljič Lenin: „Dobrá, měl bys napsat román pro dělníky,„ řekl Lenin Bogdanovovi, „o tom, jak predátorští kapitalisté vyplenili Zemi a promrhali její ropu, železo, řezivo a uhlí. To by byla velmi užitečná kniha, pane strojníku.“ (str. 67).

Tak jako se společnost po pádu socialistického bloku vyrovnávala s deziluzí, i sci–fi a její autoři museli zpracovat takto vzniklou krizi identity. Tou se v podstatě stal žánr dystopie a právě jemu je věnována čtvrtá část této monografie. I tato kapitola zpracovává téma na několika úrovních, včetně části věnované jednotlivým autorům a jejich dílům.

Nejobjevnější však bude pro mnohé čtenáře část věnovaná dieselpunku v níž se Krejčík věnuje nejen definování tohoto žánru, ale především jeho projevům v současné žánrové literatuře. Tady narazíme na jména jako Jan Kotouč, Petr Schink či Petr Stančík. Ale autor nezapomíná ani na zástupce dieselpunku v jiných zemích.

Stručné a výstižné shrnutí Krejčíkovy monografie pak přináší závěrečné shrnutí.

Vzhledem k tomu, že je monografie Budovat ráj – Bourat peklo odborným pojednáním, jsou všechny texty samozřejmě náležitě ozdrojovány a kniha disponuje jmenným rejstříkem. Pomyslným bonusem pro fanoušky fantastiky pak jistě budou přepisy autorovy korespondence s Josefem Pecinovským, Petrem Stančíkem, Janem Kotoučem a dalšími autory.

Přemysl Krejčík: Budovat ráj – Bourat peklo

Vydala: Západočeská Univerzita, 2024

Počet stran: 288

Cena: 490,- Kč

Kód Mýtina: LitRPG po česku

19. Březen 2024 - 16:39

Na úplném počátku si připomeňme, co že to vlastně je to LitRPG. Představte si, že koukáte přes rameno hráči hrajícímu počítačovou hru. Nemáte možnost volby, co váš hrdina udělá (od toho jsou tu gamebooky!), ale můžete nahlédnout do jeho statistik, zabíjet monstra a sbírat z nich vypadlou kořist, plníte úkoly, postupujete na vyšší levely… Prostě počítačové gamesení kompletně přenesené do textové podoby.

Poprvé – a sakra dobře

Kód Mýtina, respektive jeho první část s podtitulem Zpátky ve hře se honosí tím, že bude první vydanou LitRPG českého autora. Ačkoliv jsem z LitRPG přečetl dost věcí, určitě to nebylo vše. Ale o jiném masově vydávaném českém LitRPGčku vážně nevím, takže tohle prvenství rozhodně zpochybňovat nehodlám, ba naopak. A i kdyby – Fantasy Planet vždy ráda podpoří zajímavý český projekt.

A vy můžete Kód Mýtina podpořit také, protože své vydání financuje prostřednictvím platformy Hithit.

Jen pro pořádek dodáme, že v plánu jsou dva díly a že pro Vojtěcha „Artemiana“ Hlavenku, kterého můžete znát z herní skupiny Strangers and Dragons streamující svá dobrodružství, není Zpátky ve hře prvotinou. Tou byli Vazači zhouby, a ukázalo se, že Hlavenka rozhodně má čtenářům co nabídnout a umí napsat i kvalitně odvyprávět zajímavý příběh.

Vzhůru do hry

V následujících řádcích si dovolím zejména porovnávat Kód Mýtina s překladovými LitRPG, abych ukázal jakou cestou se autor vydal. Zahraniční překladovky většinou vycházejí z toho, že hlavní hrdina kdesi v reálu, kde má nějaký „problém“, vleze do mašiny na virtuální realitu a ponoří se do hry. Hlavenka na tuto kartu vsadil jen částečně. Hra samotná se totiž odehrává na lidmi nezmapovaném území v postapokalyptických Čechách (jmenovitě v Krušných horách) a hráč dostane sice něco jako přístroj pro virtuální realitu, ale ten částečně pracuje i s reálným prostředím. Legenda celého území i pojetí s omezeným počtem „životů“ je zajímavý nápad, který ještě určitě přijde na přetřes. Jen pro srovnání – u „konkurence“ po smrti ztratí hráč čas na reinkarnaci a nějaké zkušenosti, ale limitovaný počet životů nemá.

Většina překladových LitRPGček je o tom, kterak člověk, který toho o dané hře ví minimum, vleze do virtuálu a po většinu děje má kliku jako kdyby snědl nůši čtyřlistků – je ve správný čas na správném místě, najde ty nejvzácnější předměty nebo chyby v systému… Jenže Hlavenkův hrdina jde na věci jinak – vrací se do hry, kterou zná jako vlastní boty, a tím pádem nemusí spoléhat na štěstí. Zná totiž kdejakou cestičku, tajnou skrýš a zdroj zkušeností, takže vylevelovat se mu nebude trvat příliš dlouho. Jeho cílem je poražení tajemného Faraona, za které admini v rámci kampaně přislíbili splnit jedno jakékoliv přání – a to je vzhledem k Michaelově minulosti ve hře neodolatelné lákadlo. Netypické rozložení atributů u Michaelovy postavy jménem Heslák tak není výsledkem nehorázného štěstí, ale letitých zkušeností a strategie. Uvěřitelná eliminace prvku náhody je něčím, za co si zaslouží autor pomyslné poplácání po rameni, protože je bolestí většiny podobných knih.

Je fajn, když to funguje

Seting herní části příběhu odpovídá středověku – magie, luky, meče… Ale kulisy jsou poněkud netradiční, takže v začátečnických lokacích budete bojovat s přerostlými mšicemi, housenkami… Zkrátka, Hlavenka se nesnaží být originální za každou cenu, ale zároveň nekopíruje.

Další věc je prolínání reálného světa s „virtuálem“. I tady se (záměrně bez konkrétnějších detailů) zadařilo, i když čtenář dostane velké množství otázek a odpovědi povětšinou teprve čekají. Hlavní hrdina má ovšem o motivaci postaráno a kniha má i několik silných momentů, protože autor jde co se charakteru hlavního hrdiny týká nebývale do hloubky a nestaví do centra příběhu jen přechytralou mašinu na rubání nepřátel.

Kromě ústředního hrdiny doplní minipartu ještě tři další zajímavé charaktery, které však zůstávají povětšinou zahaleny tajemstvím. Jak už tomu bývá, je interkace mezi nimi kousavá a jiskří, ale když jde do tuhého, umí všichni táhnout za jeden provaz (možná až moc dobře).

Kód Mýtina si ve slušné řádce překladových LitRPG dokázal najít svoji vlastní cestičku a první díl je mimořádně chutná návnada. Pokud jsme navnadili i vás, nebojte se podpořit vydání knihy na Hithitu. A nebo si počkejte, až kniha vyjde ve Fragmentu, ale to už bude bez bonusů.