Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 1 hodina 57 min

Oskar Fuchs: Radši napíšu další knihu než dělat kariéru v politice

15 hodin 28 min starý

Máš za sebou pět vydaných knížek. Jaký je to pocit? Myslíš, že už můžeš hrdě prohlašovat, že jsi známý a renomovaný autor?

Jaký je to pocit? Tímhle způsobem jsem nikdy neuvažoval. Pět vydaných knih znamená jedinou věc: že je nejvyšší čas začít pracovat na té šesté a sedmé. Nepíšu proto, abych byl známý a nebo dělal hrdá prohlášení. Mě na psaní baví, že něco tvořím, to mi přináší radost. Když mě nebude chtít nikdo vydat, budu si dál psát do šuplíku, ale užiju si to úplně stejně.

Píšeš hlavně akční brakovky. Když se na tenhle žánr podíváš, myslíš, že se ještě pořád má kam posouvat, že se vyvíjí?

Tohle jsem míval potřebu řešit možná před pěti šesti lety. Záhy jsem však přišel na to, že jedinou podstatnou věcí je napsat svoji knihu co nejlépe. Bez ohledu na to do jakého žánru ji potom někdo zařadí. Toho se držím. Škatulky potřebuje prodejce, žánrové spekulace a rozbory jsou plně v kompetenci recenzentů, popřípadě kritiků.

Svoje první knížky jsi vydával pod pseudonymem. Jaký je důvod, že jsi pak napsal příběh pro děti pod svým pravým jménem?

Chtěl jsem tyhle dva velmi odlišné aspekty tvorby od sebe jasně a viditelně oddělit. Nic jiného za tím není. Se psaním pro mládež jsem počítal už od začátku.

Ještě na skok k Černým husarům a probuzenému démonovi: neplánuješ podobný příběh napsat i v dospělejším ražení?

Ne, neplánuji. Ta kniha i příběh má pro mě smysl právě jen v této konkrétní podobě. A velkou roli v tom hraje i skutečnost, že je kniha věnována mému dědovi, který sloužil u dragounů.

Molly Foxová – maskot Oskara Fuchse, který drží ochrannou packu nad jeho múzami

A hurá ke tvé novince: Pekelný pastýř. Dost neobvyklý ústřední motiv – jak tě tohle napadlo? Musel si pro tuhle knihu nastudovat i něco o pasení ovcí?

Brzy ráno jsem šel vyvenčit psa a před domem stálo stádo ovcí. Už jsem na tomhle konci města Lanškrouna viděl ledacos: zajíce, strakapoudy, srnky, veverky, kuny, lišky, ale volně pobíhající ovce ne. Tyhle navíc měly černou hlavu, což ve světle sodíkových výbojek pouličního osvětlení budilo pramalé sympatie. Tím vznikl základ celého příběhu. Pastevecký pes (na rozdíl od ovčáckého) si stádo umí v případě potřeby řídit sám bez zásahu pastýře, takže jsem nemusel nic studovat.

V poměrně rané fázi knihy srovnáš se zemí Lanškroun, následně pořádně pocucháš Prahu. Je nějaké město nebo místo, které plánuješ zdemolovat v dalších příbězích?

Po delším usilovném přemýšlení a projití diáře mohu zcela zodpovědně prohlásit, že momentálně nic konkrétního určeného k demolici nemám.

V Pekelném pastýři se trefuješ do všeho a do všech. Ale proč s sebou hlavní hrdina proboha tahá svoji bývalou přítelkyni?

Je přece dobrým zvykem, že většina dnešních hlavních postav musí mít nějaké trauma z minulosti. Aby měli důvod chlastat, fetovat, zneužívat léky, zkrátka být opakovaně se hroutícími troskami a vzbuzovat tím ve čtenáři nebývale intenzivní emoční vzedmutí. Můj hrdina nechlastá. Ale má bývalou přítelkyni. Navíc vegetariánskou právničku. Ve výsledku jsem dosáhl stejného efektu s třetinovou námahou.

Je v příběhu něco, co sis vypůjčil z reálného života?

Jasně. Reálných je tam hodně věcí. Lanškroun. Rudoarmějec. Hřbitov. Závišův kříž. Praha. Jezulátko. A několik tisíc oveček.

Jaký máš vlastně vztah ke zvířatům?

Emocionálně vyrovnaný a nekomplikovaný. Vždy jsem si o nich (zvířatech) rád četl. Namátkou si vybavím Vlčáka Kazana od Curwooda, Bílého tesáka od Londona, Lassie od Knighta, příběhy E. T. Setona, nebo dech-beroucí povídky od profesora Augusty o životě pravěkých tvorů, psaných podle skutečných kosterních nálezů. Četl jsem knihy o přírodě a lovech od Rudolfa Luskače, měl jsem rád i Lišku Bystroušku, Potulného lovce nebo Rybaříky na Modré zátoce.

PS: Housku se salámem by mi Rex nemusel krást, dal bych mu ji rád sám.

František Petran alias Oskar Fuchs

A co politická kariéra, neláká tě třeba?

Děkuji, nemám zájem.

Mimochodem, co si myslíš o tom, že spisovatelé fantastiky čím dál častěji utíkají k detektivkám?

Tak to je spíš otázka na ty, kdož tak učinili, ne?

A na závěr: poslední dobou se v různých knihách autorů od Epochy objevují různé easter eggy a narážky na ostatní autory Epochy a jejich díla. Můžeme se na něco podobného těšit i v Pekelném pastýři?

Nevím tam o ničem takovém. Ale tato nepodstatná drobnost přece nemůže případnému těšení a radosti z odhalení zabránit.

 

FOTO: Archiv autora

Pekelný pastýř: Pásli ovce raraši

8. Květen 2021 - 6:45

Začneme malým shrnutím literární kariéry Oskara Fuchse: do srdcí čtenářů českého akčního braku se prostřílel Frostem, krátkou, ale živelnou akčňárnou říznutou magií. Tahle kniha byla plná nekorektního humoru, parádních hlášek a samozřejmě akce. Následovalo Hitokiri, kde sehrál hlavní roli liškodlak s katanou, který likvidoval zombie verzi slovenského národního povstání. I do třetice se Fuchs vrátil do stejného světa, ale Leichenberg byl trochu jiný. Byla vidět snaha více propracovat postavy, dát jim hloubku, akce trochu ustoupila do pozadí… Zkrátka jasný produkt autorského zrání a snahy zkusit udělat akční věc „trochu jinak“. Čtvrtá kniha se také vymykala: Černí husaři a probuzený démon byli příběhem určeným mládeži a Fuchs ho vydal pod svým civilním jménem. Trochu škoda, protože téma husarů bojujících s démony se dalo překlopit do šťavnatého akčního braku pro dospělé a určitě by to byla paráda, ale…

Hnát svý stádo dál

A teď je tu Pekelný pastýř. Stylově je to návrat někam do dob Hitokiri, kterému je asi pojetím podobný nejvíc. Jinými slovy: čeká na vás kupa hlášek, ztřeštěných a originálních nápadů, humorných situací, popkulturních narážek a hlavně akce, akce a zase akce; to vše s příchutí černého humoru. A abychom autorovi nekřivdili – oproti Hitokiri je vidět slušný posun vpřed v práci s příběhem i postavami!

Ono už jen ústřední téma samo o sobě stojí za pozornost. Mladík jménem Theodor se stane pastýřem pekelných ovcí. V potyčce náhodně sejme předchozího Pastýře, čímž automaticky povýší na jeho pozici. Tak tedy plášť na sebe, hůl do ruky, psa k noze – a hurá do práce. Pokud se náhodou někde najde cigárko nebo energeťák, nic se tím určitě nezkazí. Ony se totiž pekelné ovce rády pasou – tu si ukousnou ruku nebohého kolemjdoucího, tu zase hlavu, a jen tak pro potěchu ovčího ducha si navrch roztahají vnitřnosti po okolí. Když jim nikdo nešéfuje, je z toho během chvíle pořádný průšvih.

Netrvá dlouho a ulicemi Fuchsova oblíbeného Lanškrouna teče láva a pobíhají pekelná komanda. Ukáže se, že v celém tomhle kšeftu má prsty Růžek – Satanův syn, který se snaží převzít vládu nad peklem. Nasliboval hory doly, chtěl řídit Peklo jako firmu a čerti mu to žrali. Jenže (jak už to bývá) naštval špatnýho chlapa – Pastýř si nenechá nic líbit, a tak nás čeká spousta epických bitev mezi Theem-Pastýřem a jeho spojenci a Růžkem s armádou nohsledů.

Oskar Fuchs zase řádí

Ze všeho nejdřív se podívejme na postavu samotného Pastýře. Autor mu dal do vínku plášť plnící funkci brnění a hůl, tedy mocnou magickou berlu, která má dokonce svoji vlastní dějovou linii, což svědčí o její výjimečnosti. Samozřejmě nemůže chybět pes – kavkazák jménem Nemo, který díky působení pekelných mocností získá postupně vzhled menšího medvěda krmeného pořádnou dávkou steroidů.

A co by byl pastýř bez stáda ovcí, že? O tom, že tyhle potvory jsou masožravé už jsme se zmínili, ale že se rodí z duší mrtvých ještě řeč nebyla. Fuchs se s tímhle nápadem dost vyřádil a některé ovce vám zaručeně vykouzlí úsměv na tváři. Navíc vždy věrně táhnou za Pastýřem, ať už se hne kamkoliv. Stačí chvíli zastavit a než si stihnete skouknout zranění z bitvy, ovce jsou tady (i s chutí se pást).

Pekelný pastýř je vůbec takovým festivalem nápadů a ujeťáren. Nebudeme tady házet spojlery, ale na své cestě do pekla využije Pastýř mnohé dopravní prostředky, v Praze proběhne velká bitva o Karlův most za účasti populární nebeské bytosti související se Stověžatou, do toho bude házet otrávené obličeje a ironické hlášky Theova bývalka, která si však „toho svého“ pořád dost hlídá… a o ovcích i maxipsovi už řeč byla. Věřte, že se v Pekelném pastýři rýpe do kdekoho a humor je tu černý a smrdí sírou pekelnou. Fuchs už několikrát ukázal, že umí pobavit sebe i čtenáře, a ani tentokrát nezklame.

Zároveň je ale cítit, že s každou další vydanou knihou autor získává jistotu a mnohé se naučil. Příběh je sice propletencem bojových scén, ale má hlavu a patu, obsahuje některé (spíše drobné) vedlejší linie, větší množství postav, které se bez problému daří ukočírovat a styl vyprávění je vyzrálý a přehledný a vše dohromady dává ucelený příběh s pointou. Charaktery nejsou ploché, byť psychická rozborka a sborka se nekoná – ve víru akce na to stejně není čas. Dialogy jsou štiplavé, břitké a sedí.

… a prásk ho!

Tok příběhu sleduje lety opotřebovanou šablonu: naštval mě chlápek, na kterýho nemám. Seberu pár kamarádů, zbraně a hurá na něj. Dostanu na tlamu, asi to chce větší kyj, kterým toho zmetka přetáhnu přes palici… Jo, fungovalo to!

V příběhu se potkáte i s magií, trochou mysticismu, tvory nebeskými i pekelnými, živými, neživými i úplně mrtvými. Fuchs opět vytáhl z rukávu nečekané protagonist(k)y, kteří dávají ději šťávu a přinutí vás ptát se sami sebe kam na to ten člověk chodí.

Pokud si to tedy shrneme: i krvavý akční brak jde napsat tak, aby měl svoji kvalitu. Pokud se budeme stále bavit v mantinelech brakovek a splatterů, pak je Pekelný pastýř lepší standard. Vytýkat v podstatě není co, protože čtenář se bude výborně bavit, a když si to pak vezme kolem a kolem, usoudí, že to vůbec „nebylo blbý“. A protože tenhle typ literatury je především o zábavě, a tady byla mise splněna!

Oskar Fuchs: Pekelný pastýř

Vydala: Epocha, 2021

Obálka: Jakub Cenkl

Počet stran: 392

Cena: 299 Kč

Pekelný pastýř – ukázka

7. Květen 2021 - 10:31

To se tak jednou probudíte a než si stihnete pořádně zapálit cigaretu, zkusí vás sejmout nějakej divnej chlápek. A najednou máte v ruce hůl a stádo ovcí za zadkem… opravdu, ovcí. A to je teprve začátek pořádně blbýho dne.

Postupně totiž budete muset srovnat fasádu spoustě rohatejch poskoků než se dostanete k tomu hlavnímu. Jo, k tomu, co chce vést Peklo jako firmu a má hubu plnou sladkejch keců. Jenže Pastýř není ovce, tohle na něj neplatí!

Pekelný pastýř je přesně tím, čemu se s oblibou říká akční brak – a nestydí se za to. Je to dobře napsaná  zábavná jízda našlapaná akcí, hláškami a ulítlými nápady, která vás bude bavit. A pokud máte tenhle typ literatury rádi, určitě zhltnete Pastýře jedním dechem.

Pokud ještě váháte, přečtěte si ukázku v PDFku:

Pekelný pastýř ukázka

A pokud vás kniha zaujala, pořiďte si ji přímo u Epochy a podpořte tak vydavatele.

 

 

 

Čtenářská povídka: Petr Kubát – Oranžáda

5. Květen 2021 - 13:06

Oranžáda

 

„Říkám ti, pojď tam se mnou. Bude prdel.“

„Když já ti nevím.“

„Co máš sakra za problém holka?“

Už několik dní se Charlie snažil přesvědčit Pat, aby se s ním vydala na koncert Harukiho. Ona však pořád z nějakého důvodu odmítala. „Zatraceně holka…Haruki Baka! Živoucí tokijská legenda! Nejslavnější undergroundovej rockerboy Japonska!“

„Já vím, kdo to je.“

Seděli v malém zaplivaném baru na okraji Shinjuku a na stole před nimi tančila nahá holografická dívka. Kromě nich tam ještě posedávalo pár pochybných individuí, kteří však vypadali, že každou chvíli upadnou do kómatu.

Pat si usrkla teplého piva a dál loupala z láhve etiketu.

„Takže?“ šťouchl do ní Charlie.

„Ehm…řekni mi teda jedno…bude tam ta jeho holka?“

„Chanel? Asi jo. Chodí s ním na většinu koncertů.“ Charliemu probleskl očima záblesk pochopení, načež se hlasitě rozesmál, čímž na moment probudil z letargie několik existencí, jež ho nevybíravě okřikli.

„Vidíš, přesně proto jsem nechtěla nic říkat,“ vyhrkla Pat a bouchla pěstí do stolu.

„Ále…tak máš zálusk na jeho roštěnku no, to je toho. Ostatně nejseš jediná…jede po ní půlka Tokia.“ Charlie se napil a chvíli ji pozoroval. „Takže do to toho jdeš?“

„Co mi zbejvá…jinak se tě nezbavím,“ ušklíbla se a přátelsky do něj strčila.

 

Když za ní Charlie druhý den přišel, seděla Pat v rozložitém koženém křesle (připomínající zubařské), připojená do kyberprostoru. Přes oči měla holografické brýle, ze kterých vedlo nespočet kabelů, táhnoucích se do nekonečného elektronického vybavení, jímž byla komůrka zastavěna. Pár kabelů, připojených do vstupu na zátylku ji zajišťovalo přímé propojení s mozkem a nervovou a smyslovou soustavou. Vizuální pokrytí zajišťovaly brýle a oční implantáty-speciální model, podporující dokonalou synchronizaci s kyberprostorem a umožňující provádět plně funkční hackování bez podpory počítače.

Charlie pohlédl na hodinky a opustil modrým neonem osvětlenou zvukotěsnou komoru. Z lednice vytáhl lahváče a sedl si před obrazovku zabudovanou ve zdi. Nemělo by to trvat dlouho, pomyslel si, sledujíce nejnovější zprávy ze světa. Zrovna běžela reportáž ze střední Afriky, kde Sovětský svaz spolu s Čínou právě dokončily vybudování nového vesmírného centra, kde se dle jejich slov, budou angažovat největší vědecké mozky, aby pokračovaly v posilování neochvějné pozice východního bloku. Společnými silami tak prý dále budou bojovat proti zločinecké severní Americe, Evropě, Austrálii a Japonsku.

Charlie se jen uchechtl a přepnul na hudební kanál.

 

Pat se spěšně vrátila do základního rozhraní a pohlédla na velký, křídově bílý, ženský obličej, jež se před ní okamžitě zobrazil. Ze zelených očí se táhly desítky pulzujících vláken vedoucích do hlubin kyberprostoru. Tmavě zelené rty k ní promluvily strojovým hlasem: „Co si přejete má paní?“ Pat se ušklíbla. Naprogramování Gladys tak, aby ji oslovovala má paní, považovala za své oblíbené číslo (i když se jednalo o naprosto triviální úkon). Pokaždé, když ji Gladys takto oslovila, cítila zvláštní uspokojení.

„Informuj Yamata, že kšeft je hotovej a napiš mi až dorazej peníze na účet.“

„Samozřejmě má paní. Ještě něco?“

„Ne, díky. Toť vše.“

Obličej Gladys zmizel a vše potemnělo. Sundala si brýle a odpojila kabely ze zátylku. Po dlouhém nehybném sezení měla naprosto ztuhlé tělo.

„Nazdar holka,“ pozdravil ji Charlie mávnutím, aniž by otočil hlavu.

„Čágo.“

„Zase kšeft pro Yakuzu?“

„Jop. Hele v kolik to dneska začíná?“ Pat přešla k posteli a sebrala svoji oblíbenou punkovou bundu s nýty. Z kapsy vytáhla pytlíček se stříbrným práškem. „Trocha Ledu?“ zamávala na Charlieho pytlíkem.

„To určitě…dej to svinstvo ode mě.“

„Jaký svinstvo? Tohle je kvalitní zboží.“

„Nechci dopadnout jak ty holka.“

„No dovol. Musím přece to svoje maso nějak nakopnout.“

„Se na sebe podívej. Už se zase klepeš jak ratlík.“

Pat už ho však nevnímala a zkušeným tahem vyšňupala ze stolku lajnu stříbrného prášku, načež se bolestně chytla za nos a do očí ji hrkly slzy. Ztuhlé tělo okamžitě zaplavila vlna energie a svaly spěšně povolily. Mysl se rozjasnila a po zádech přejelo příjemné mravenčení. Přepadla ji chuť na sex.

„Každopádně abych odpověděl na tvoji otázku, tak Haruki začíná o půlnoci. Má tam ještě nějaký předskokany.“

„Někdo zajímavej?“

„Ani ne…klasický pouliční pankáči a nějakej neotechnař.“

„Dáš si panáka?“ zeptala se a přešla k lednici, z které vytáhla flašku tequilly.

„Že váháš holka.“

Po prvním drinku do sebe kopli asi ještě šest dalších a vyrazili do ulic Shinjuku.

 

Venku to příšerně páchlo. Moč se tu mísila s výfukovými plyny, smradem z kanálů a odérem z místních putyk. Pat si raději zapálila cigaretu.

Do očí jím svítily neony ozářené reklamní nápisy a panely, mísící se s všudypřítomnými holografickými poutači. Nad hlavami se otáčely modře vyobrazené zbraně a nejnovější vznášedla, přičemž kolem nich prolétla reklama na super výkonný implantát penisu, jehož délku si může majitel upravit dle libosti.

Stovky vznášedel proudících po obloze, vytvářely nepříjemnou hučící kulisu, doplňovanou nekonečným halekáním lidí na ulici a křikem opilých a zfetovaných lidí z místních barů a klubů.

Pat si oddychla, když z přecpané hlavní třídy odbočili do jedné méně rušné, určené jen pro pěší. Několika postranními uličkami to vzali na stanici metra, kde spěšně vlezli pod zem. Ve vestibulu to vypadalo jako ve squatu. Všude po zemi se váleli bezdomovci, mezi nimiž a jejich stany kličkovali lidé spěchající na metro.

„Víš vůbec co je ta Chanel zač?“ zeptal se Charlie, poté co překročili spícího starce, několik injekčních stříkaček a konečně zastavili, aby počkali na další metro.

„Myslíš to, že patří k Pusinkám?“ Pat cvrnkla nedopalek na neonový nápis zákaz kouření a vytáhla další cigaretu. „S těma jsem přece jedna ruka.“

„To vím taky, ale proč po ní tak paseš? S tím, jak vypadáš můžeš mít každou druhou roštěnku v Shinjuku.“ Charlie vytáhnul placatku a mocně si přihnul, zatímco sledoval přibližující se pomalovaný vlak.

„Viděl si ten její zadek?“ opáčila Pat a nastoupila do vagónu. Charlie si jen povzdechl.

 

„Jestli na nás kvůli ní poštveš Harukiho, tak mě pěkně nasereš.“

„Pche…děláš, jak kdybyste byli nejlepší kámoši.

„Co není, může bejt.“

Kráčeli po průmyslové čtvrti Tokia, obklopeni rozlehlými továrními areály, z nichž se k nebi tyčily vysoké komíny, produkující hustá oblaka kouře, a nekonečné spletence a spirály trubek, bezpečnostních schodišť, tanků a nádrží. Oblohu brázdily téměř výhradně neohrabaná nákladní vznášedla a po silnici se vlekl jeden kamion za druhým. Vzduch zde byl cítit sírou a těžkým znečištěním.

Místo koncertu poznali už z dálky, jelikož se odtamtud nesla šíleně hlasitá hudba a tmu protrhávaly světla reflektorů. Navíc se k němu sjíždělo neobvyklé množství aut a motorek, jejichž řidiči o sobě dávali vědět otravným troubením.

„Řezníkova stará?“ přečetla Pat název klubu a povytáhla obočí. „To jako vážně?“

„Co se ti na tom nezdá?“

„Ale nic.“

Jak už název napovídal, klub se nacházel v prostorách bývalých jatek. Jednalo se o velkou budovu z červených cihel s dlouhým komínem, obehnanou spoustou trubek a ventilačních šachet. Přímo nad ní se navíc nacházely koleje, po kterých když přejel vlak, celá stavba se otřásla v základech.

Prosmýkli se mezi řvoucím davem a po nákladové rampě vešli dovnitř. Červený neonový nápis nad vchodem Pat na chvíli oslnil, aby se jí následně naskytl pohled na jednu z nejšílenějších akcí, jaké kdy viděla. Naproti nim stál na malém nízkém pódiu DJ s helmou astronauta a mixoval neskutečně tvrdé techno. Obě jeho paže tvořily implantáty, stejně tak nohy. Zbytek těla, tedy vychrtlé torzo, měl kompletně potetované symboly Yakuzy. Na pultu po jeho boku stála snad třílitrová láhev saké, skoro celá prázdná.

Na parketu to bylo naprosté panoptikum. Vyšlehaní pestrobarevní pankáči, chromem posedlí magoři, členové gangů, snad i nějací bezdomovci, a to vše prošpikováno řadami dealerů a pravých milovníků tokijského undergroundu.

Pat už se chtěla vydat k baru na pravé straně, když si ale všimla, že se tam strhla rvačka, zamířila radši k jinému.

Museli se prodrat masou těl, než se konečně dostali k barmanovi s modrým čírem a červenýma laserovýma očima.

„Co to bude prcinko?“ mrkl na Pat.

„Jak si mi to kurva řek?!“

„No tak holka, uklidni se.“ Charlie ji chytl akorát včas, než se na barmana vrhla.

„Třikrát Měsíční svit,“ přerušil je příjemný ženský hlas.

„Samozřejmě Chanel.“ Barman sklapl a jako poslušný psík se dal ihned do nalévání. Pat se konečně uklidnila a pohlédla na slečnu, stojící před ní. Štíhlá dívka s širšími rameny a světlými vlasy vyfoukanými nahoru (strany měla vyholené), se na ní vesele usmívala. Na sobě měla černé síťované punčochy, stříbrné blikající boty, džínové kraťásky a krátký top. Oči jí lemovalo silné líčení a pusa zářila bílou rtěnkou. Na krku visel kožený obojek s nýty, přičemž ruce zdobily pankáčské náramky. Na rameni Pat zahlédla tetování Pusinek.

„Jsem Chanel,“ nabídla ji dívka ruku. Pat s vyvalenýma očima stiskla dlaň.

„Těší mě,“ vyhrkla nervózně.

Charlie to vše pozoroval se značným pobavením.

„Koukám, že seš docela temperamentní. To se mi líbí.“

„Díky…“

„Takže? Na co si připijeme?“

„Na dnešní noc a na tohle setkaní!“ zahučel bývalý boxer.

„To se mi líbí.“ Všichni si ťukli a obratem do sebe vyprázdnili obsah skleniček.

„Nevadí, když si kamarádku na chvíli půjčím?“ obrátila se Chanel k Charliemu. Ten jen zavrtěl hlavou a spiklenecky na Pat mrkl.

Dívka chytla Takeshitu za ruku a táhla ji někam skrz dav. Celý parket se otřásal pod tlukotem techno hudby tak hlasité, že se Pat chvílemi bála o své bubínky.

Když si konečně prorazily cestu skrz nepříčetný dav, vešly do zákulisí, chabě osvětleného zelenomodrým neonem. Byla to tmavá zaplivaná místnost, s ulepenou podlahou (bůh ví od čeho) a se starým potrhaným gaučem. Na jedné straně zaskládaná hudební aparaturou a pár židlemi. Jakmile za sebou zavřely dveře, hudba se malinko ztišila.

„Posaď se,“ ukázala Chanel na nevalně vyhlížející gauč. Pat uposlechla a sledovala dívku, jak se přehrabuje v kabelce. „Víš, že už jsem o tobě slyšela? Holky vyprávěly.“

„Pusinky?“

„Jop. Mají tě dost rádi.“

„Já je taky. Sakra, vždyť jsem u nich strávila skoro celý dospívání. Byly pro mě jak rodina.“

„A už nejsou?“

„Pořád u mě mají zvláštní místo, ale rozhodla jsem se vydat vlastní cestou.“

„Odvážný…a sexy,“ mrkla na ní Chanel. „Škoda, že jsem v té době u gangu nebyla. Kdo ví, třeba bychom teď byly spolu.“

Pat naprázdno polkla.

„A odkud vůbec seš?“

„Narodila jsem se v Kanadě, vyrůstala na Aljašce a pak se přestěhovala do Tokia.“

„Jak se to stalo?“

„To je na dlouho,“ mávla rukou dívka. „Co ty?“

„Odkojená Shinjuku. Za celej život jsem nevytáhla paty z Japonska.“

„Aha. Myslela jsem…“

„Táta byl běloch a máma Japonka, ale vyrůstala jsem v Tokiu.“

„Sama?“

„Jop.“

„Jak to?“

„To by bylo na dlouho,“ zavrtěla hlavou Pat.

„Chápu. Odkud byl táta?“

„Jižní Afrika, ale většinu života strávil cestováním po světě.“

„Hezký.“

„Když myslíš. Já Tokio miluju.“ Pat se strnule zahleděla do země.

„Kde to sakra…tady.“ Chanel vytáhla pytlík, jehož obsah zářil stříbrnou barvou. „Dáš si Led?“

„Že váháš.“ Takeshita se nervózně zavrtěla. Nevěděla, co má dívka za lubem, ale moc se jí líbilo, kam to směřuje. Na druhou stranu se však bála, co by se stalo, kdyby se objevil Haruki a našel je v tom nejlepším. Konec konců, po Ledu na to vždycky měla strašnou chuť.

Chanel si na zápěstí nasypala tlustou čáru a kývla na Pat. Ta poslušně sklonila hlavu a celou lajnu na jeden zátah vysála. Totéž po ní zopakovala Chanel.

„Ty vole, to je síla. Možná jsem to trochu přepískla.“ Pat se tak zamotala hlava, že sotva došla k pohovce. Díky zvyšujícímu se brnění v nohách téměř nemohla chodit. Cítila, jak jí padají víčka. V další moment hleděla do pomněnkově modrých očí a cítila na krku dívčina vlhká ústa. Ruka světlovlásky ji jemně stáhla otrhané šedé džíny a zajela mezi nohy. Vzrušeně vzdychla. Nechala se zatlačit do pohovky a chytla Chanel za vlasy, když do ní vnikl její jazyk. Za roztouženého chvění dívku pevně sevřela do náručí a ústy jí přejížděla po celém těle. Naprosto ztratila pojem o realitě a přenesla se celým vědomím do jiné dimenze, kde existovaly jen ona, Chanel a jejich polonahá zpocená těla.

 

„Seš dobrá. Jako fakt hódně dobrá.“ Chanel se na ní znovu usmála a rukou přejela po tváři. „Totálně si mě odrovnala.“

„Ehm…díky.“ Pat cítila, že se začíná červenat a čím víc se to snažila potlačit, tím horší to bylo. Do hajzlu, teď vypadám jak nějaká naivní školačka, pomyslela si.

Než však stačila sama sobě vynadat, vtrhl dovnitř na mol opilý (nejspíše i sjetý) Haruki Baka. Rozrazil dveře a šlehl po nich znechuceným pohledem.

„Co se to tady kurva děje?“ zaburácel rozevlátým přízvukem, jako by mu dělalo potíže mluvit. Jeho hlas byl chraplavý podobně jako její, avšak bez té neomalené drzosti, jež byla pro Pat typická. Zároveň zněl dost hluboce.

Haruki k ní přešel vrávoravým krokem a vrazil ji takovou ránu, že sebou okamžitě švihla o zem a zůstala ležet.

„To si snad děláš prdel? Okamžitě odsud vypadni!“ zařvala na něj, nečekaně přísně, Chanel. Haruki se jen ušklíbl.

„Další kundička zlato? Nepřipadáš si už trapně?“

„Cože? TY mi budeš říkat něco o kundičkách?! Podívej se na sebe, jak vypadáš. Kolik jich už dneska bylo? Tři, pět?“

„Ale zlato…“

„Nešahej na mě! Cítím je z tebe až sem.“ Haruki zvedl omluvně ruce a o pár kroků ustoupil. Sotva se držel na nohou.

„Došli mi drogy zlato…“

„Typický. A myslíš, že JÁ ti něco dám? Ses asi zbláznil ne? Po tomhle divadlu? Seber se a vypadni!“

Pat je pozorovala ze země, zatímco se jí oči zalily slzami. Bolest v čelisti se stupňovala. Nemohla s ní vůbec pohnout.

„Tak promiň…,“ zamumlal Haruki a obrátil pohled k Pat. „A tobě se taky omlouvám, kotě.“ Následně pod spalujícím pohledem Chanel vyklopýtal z místnosti.

„Seš v pořádku zlato?“ klekla si k ní světlovláska a ustaraně pohlédla na její rozbitou čelist. „Neboj, zaplatím ti novou.“

 

Když se vrátili zpátky, čekal už Charlie u baru, jak mu Pat napsala.

„Zatraceně, seš v pohodě holka?“ vytřeštil na ní oči.

„Bylo mi i líp. Mio z Pusinek mi to opíchala, abych mohla aspoň mluvit a tolik to nebolelo, ale až tady skončíme, musím k technikovi.“

„Ach jo…já ti to říkal…“

„No jo furt. Můžeme si teď užít koncík?“

„Jasně. Haruki by měl začít každou chvíli.“

„Idiot.“ Charlie se jen zachechtal.

Nástupu Harukiho předcházel ohlušující řev publika a zběsilé vyvolávání jeho jména a kapely Shinobi. Na pódium létaly láhve, plivance a několikrát Pat dokonce zahlédla botu.

Samotný Haruki, jenž vlítl na plac vypadal úplně jinak než ten ze zákulisí. Jeho předchozí vratká chůze byla ta tam a vystřídalo ji pevné, sebevědomé držení těla. Dokonce předvedl několik akrobatických kousků s kytarou. Asi nakonec ty drogy někde splašil, pomyslela si Pat.

Teprve teď si ho mohla pořádně prohlédnout. Černé divoké vlasy mu sahaly po ramena, přičemž oči měl schované za zrcadlovkami. Ostře řezané rysy doplňovaly vysokou šlachovitou postavu. Tvář měl perfektně oholenou.

Oblečen byl v ošoupané černé kožené bundě, vínových kožených kalhotách a kožených botách. Na stehně měl pouzdro s pistolí a kalhoty mu držel opasek s náboji. Pravačku od zápěstí po prsty tvořil implantát, čehož si Pat všimla až teď.

Jakmile vběhl na pódium, dav naprosto zešílel. Lidi se téměř začali rvát, skákali po sobě a pokoušeli se za ním vydrápat, zatímco se je několik goril ze všech sil snažilo usměrňovat.

Co mu Pat upřít nemohla, byl jeho um a perfekcionismus s jakým na stupínku začal neskutečnou show. Jeho počáteční kytarové sólo rozechvělo snad i mrtvé. Když se pak přidali ostatní členové kapely, musela Pat přiznat, že to je fakt ten nejlepší punk, rock nebo jakákoliv jiná hudba, kterou kdy slyšela. Jakmile zařval do mikrofonu a jeho zpěv se nesl klubem, přistihla se, že jen hloupě civí a užívá si tu jízdu.

Kromě něj zářili i zbylí dva členové Shinobi. Na base potetovaný blonďák v bílém tílku a na bicím pohublá dívka tmavé pleti, řezající to hlava nehlava. Dredy na hlavě stažené do culíku a v uších kruhy.

„Vidíš to holka? Vidíš to? Takhle vypadají legendy,“ zářil Charlie, naprosto ponořen do Harukiho skupiny. Jeho drsná kytara prořezávala stěny klubu a vynášela všechny návštěvníky do jiného vesmíru. Do vesmíru, kde mizely všechny denní trable, utrpení a problémy. Do vesmíru, v němž existoval pouze tento jedinečný okamžik.

 

„Wow, to byla jízda!“ zaradoval se Charlie, když projížděli po dálnici s výhledem na ozářené mrakodrapy. Holografické reklamy táhnoucí se z metropole snad až někam do vesmíru, osvětlovaly loudající se vznášedla a noční šum protrhával motor jejich prostorného pick-upu. Vůz patřil Chanel, která nyní vezla Pat k technikovi.

„A to jeho poslední číslo…“ pokračoval Charlie.

„Myslíš, jak vytáhnul bouchačku a vyprázdnil do stropu celej zásobník?“ uchechtla se Pat.

„Neříkej mi, že se ti to nelíbilo?“

„Ušlo to.“

„Jaký to je s Harukim chodit?“ obrátil se Charlie k Chanel.

„Věř mi…to nechceš vědět.“

„Copak ti jako dostatečný vysvětlení nestačí moje držka?“

„Je přece umělec. Ty bejvaj divoký.“ Chanel si jen pohrdavě odfrkla.

„Je to egoista a sociopat. A sobec.“

Obrovská přední maska pick-upu požírala jeden kilometr za druhým, až se dostali do obydlených čtvrtí. Tma pomalu ustoupila oslepujícím neonům, reklamním poutačům a světelnému smogu města, které nikdy nespí.

„Slyšel jsem, že na posledním koncertě rozbil fanouškovi kytaru o hlavu. Je to pravda?“

„Bohužel ano.“

„Co ten chlápek udělal?“

„Zařval na něj, že jeho hudba stojí za hovno a že je to debil, který se tahá s kurvou z Pusinek.“

„Ty vole. Jak to dopadlo?“

„Haruki tomu chlápkovi způsobil otřes mozku a ukousnul mu kus ucha. Pak se porval s ochrankou, která ho zmlátila a vyhodila. Zbytek koncertu odehrál na parkovišti s obličejem od krve, dokud tam nepřijeli policajti a nerozehnali to.“

„Sakra, tomu říkám odvaz.“

Ačkoliv se to Pat příčilo, Haruki se jí začínal líbit. Zároveň na něj ale byla děsně naštvaná za to, jak ji zřídil. Určitě mu to vrátí, hned jak se naskytne příležitost.

„Kde chceš vyhodit?“ zeptala se Chanel Charlieho.

„U metra stačí. Díky.“

Dívka zaparkovala svůj obrovský pick-up na odpadky zaházeném chodníku a počkala, než bývalý boxer vyleze.

„Ještě jednou díky a měj se Chanel. A tobě holka držím palce, ať ti tu hubu dají do kupy. Zejtra zavolám.

„Jasně, díky Charlie.“

Mocná V8 zaburácela a auto se dalo znovu do pohybu.

„K jakýmu technikovi vlastně jedem?“ zeptala se Pat. Injekce přestávaly působit a bolest začínala být nesnesitelná.

„Ryker Kicinski.“

„Počkej…TEN Kicinski? Ten bejvalej korporát, co dělal pro Arisu ve výzkumným?“

„Přesně ten.“

„Ten ale stojí majlant. To si nemůžu dovolit,“ vyhrkla Pat, načež zkřivila obličej bolestí.

„Nemusíš se bát. Účet je na mě.“

„Ale, to přece…“

„Hele, nebýt mé maličkosti, tvoje čelist by byla krásná a nepoškozená jako předtím.“

„Tím bych si nebyla tak jistá.“

 

Ryker Kicinski měl svoji ordinaci v Yoyogi, v jedné tišší uličce. Pat s Chanel prošly kolem pomalovaných zdí, přičemž nad hlavami jim visely pavučiny kabelů, spojující jednotlivé budovy. Ulička se hemžila staříky na kole a malými dětmi. Po stranách stály automaty na jídlo a pití, a baráky měly na zdech látkové, papírové i neonové poutače. Z několika balkónů zahlédla Pat páry zvědavých očí.

Došly k plechovým dveřím, nad kterými zářil růžovým neonem nápis Technik. Chanel zazvonila na zvonek, načež se na displeji objevil Rykerův obličej. Pat překvapeně zamrkala. Nemohla si pomoc, ale vypadal jako její oblíbený herec Harrison Ford za mlada.

„Chanel?“

„Potřebuju službičku Rykere.“

„Jasně, pojďte dál.“ Mluvil se silným new yorským přízvukem.

Vešly do špičkově vybavené ordinace. Vše se blýskalo jako nové a podlaha byla tak čistá, že by se z ní snad dalo jíst. Místnost byla tmavá, osvětlená studenými diodami. Jednu stěnu tvořila skleněná vitrína, za níž byly nejnovější implantáty prvotřídní kvality (alespoň to tak vypadalo). Na druhé měl technik desítky nástrojů, plánů a všelijakých technických hračiček. V ordinaci bylo rovněž obrovské, pohodlně vypadající křeslo a lůžko. Oboje v obležení operačních a elektronických nástrojů.

Od stolu k nim vstal mladý Harrison Ford, tedy Ryker Kicinski a nabídl Pat pravici.

„Ryker Kicisnki. My se ještě neznáme.“ Měl na sobě bílou košili s vyhrnutými rukávy a tmavé kalhoty. Pat si na něm nevšimla žádných implantátů, což ji připadalo zvláštní.

„Pat Takeshita.“

„Těší mě. Takže, co to bude?“ obrátil se k Chanel.

„Tady Pat potřebuje novou čelist, jak sám vidíš.“

„Hmm…koukám. Co se stalo?“ Ukázal ji, aby se posadila do křesla a sám přešel ke stolu.

„Haruki zase šílel. Prostě klasika.“

„To si dovedu představit. A odnesla si to ty?“ Pat přikývla.

Chvíli se věnoval svému tabletu a zamyšleně si prohlížel čelistní implantáty. „Nějaký priority nebo to necháš na mě?“

„Co tam máš nejlepšího?“ zeptala se Chanel.

Pat vykulila oči.

„No, nejlepší je chrom od Arisu. Do toho, když tě někdo praští, rozmašíruje si ruku na sračku. Pak tady mám čelist od Cosmicu, to je víceméně to samý, akorát, že ti budou slabě svítit oddělovací linky. Jelikož je Cosmic navržený na lety do vesmíru, zvládne v pohodě i to nejvyšší přetížení. Arisu je jednodušší na výměnu, Cosmic ti každý neudělá, ale zase vydrží dýl. U obou samozřejmě nebude poznat, že nějaký implantát máš, akorát jak už jsem říkal, u Cosmicu budou vidět linky. Cenově to koštuje zhruba nastejno.“

Chanel chvíli usilovně přemýšlela, načež se obrátila k Pat: „Já jsem pro Cosmic… S těmi linkami budeš vypadat hustě. Co ty na to?“

Pat souhlasně přikývla.

„Paráda. Tak se do toho dáme.“ Ryker přešel ke křeslu a do jedné z injekčních stříkaček napustil zelenou tekutinu. „Teď to trochu štípne.“ Poté co do ní zapíchl jehlu, ji začal přepadat spánek, víčka těžkla a bolest ustupovala. „Sladký sny.“

 

„Tak co, jak se cítíš?“

„Suprově. Mám pocit, že bych mohla kousat železo.“ Chanel se zasmála.

Seděly u Pat v bytě a pokuřovaly, zatímco si Takeshita nemohla vynachválit svůj nový kousek chromu. Z úzkého obdélníkového okna viděly na obrovskou zpravodajskou a reklamní kostku uprostřed jejího megalomanského bytového komplexu. Zrovna na ní běžela reklama na zdravotní pojištění, které vás bude stát pouhých sedmdesát procent průměrné měsíční mzdy. Když však začnete pracovat pro Meraki corp., dostanete ho zcela zdarma.

„Ještě jednou díky Chanel.“

„To nestojí za řeč,“ mávla rukou dívka. „Je to moje chyba.“

„Každá mince má dvě strany. Neházej to jenom na sebe. Mohla jsem přece odmítnout. Věděla jsem, že chodíš s Harukim.“

„Slovo chodit má u nás dvou dost jiný význam, než je běžné.“

„Všimla jsem si…“

Chanel se hořce usmála.

„Proč spolu teda pořád jste?“

„To je složitý.“

„Mně to říct můžeš.“

„Promiň, ale nechce se mi o tom mluvit.“

Pat se chystala něco namítnout, Chanel ji však umlčela polibkem a rukou zajela pod tričko. Spěšně z ní strhala oblečení a zvedla do náruče. Pat jí obtočila nohy kolem pasu a nechala se narazit na stěnu, kde vzrušeně vydechla. Za divokého líbání se vrhly na postel, kde se opět přenesly do jiné dimenze. Do dimenze bez složitých vztahů a nebezpečných, málo placených kšeftíků. Do dimenze, kde realita mizela a splývala se světem tužeb a tělesných chtíčů. Do dimenze snů.

Divná planeta: nevšední všednosti aneb je to o úhlu pohledu

30. Duben 2021 - 16:08

Nathan W. Pyle má rád komiksové stripy a pustil se do tvorby své vlastní série. Na Instagramu měl brzy stovky a následně i (deseti)tisíce sledovatelů a příznivců a kniha s výběrem z jeho tvorby s názvem Divný svět na sebe logicky nenechala dlouho čekat. Autor vsadil na maximální jednoduchost: jednobarevné pozadí, jednoduchá funkční kresba složená z pár linií bez snahy o detaily, humanoidní postavičky s velkými hlavami představující mimozemské bytosti a stránka rovnoměrně rozdělená na čtyři stejné panely. Zbývá tedy odpovědět na otázku: v čem je vlastně to kouzlo?

Inu, v nápadu. Tihle mimozemšťané totiž žijí úplně normální život. Jenže Divná planeta je zvláštní místo, na kterém běžné věci získávají zcela nová jména.  Každé ráno je třeba čistit si zubní kameny dokud vaše zuby nebudou mít vůni známé byliny, pak si nasadit na nohy textilní trubice, udělat si pár kroků po nášlapné textilii a pohladit věc, která vibruje, čili tím pádem funguje. Nebo taky vyčistit si zuby dokud nebudete mít svěží dech, navléknout ponožky, projít se po koberci a pohladit kočku. Právě v oné suchopárné intelektuální mluvě a neobvyklých pojmenování spočívá celý vtip Divného světa. Pokud máte rádi Sheldona Coopera z Teorie velkého třesku, pak tohle rozhodně bude váš šálek kávy!

Dialogy mezi bezejmennými ufony jsou suché a oscilují mezi humorem, který vás rozseká, a bizárem, nad kterým budete kroutit hlavou. Každopádně vás pobaví, jak se dá o věcech uvažovat a jak na některé záležitosti lze nahlížet.

Ono vlastně není moc o čem psát – jak chcete dlouze opisovat třeba takového Garfielda? Je třeba se rozhodnout, zda vám podobný humor sedne či ne a případně začít číst. Ale stejně je tu jedna věc, kterou zmínit musím: překlad! Už jen proto, že Michala Marková si za něj vysloužila nejvyšší tuzemské komiksové ocenění – cenu Muriel. Je úžasné kterak dokáže tvořit podivně znějící mimozemská slova a musela to být fuška. Ale dokázala trefit význam a zároveň poskládat smysl a účel jednotlivých věcí tak, že obrozenci by utírali svojí čistonosoplenou slzy dojetí. Marková v podstatě znovuudělala celý vtip, protože se slovní ekvilibristikou a dialogy plnými intelektuální sucharštiny tenhle komiks stojí a padá.

I přesto je třeba říci, že některé vtipy se povedly více, některé méně. Ale to je spíš chyba konceptu, nikoliv překladu, ten si cenu zasloužil právem.

Návštěva u obyvatel Divné planety vás pobaví, a kdo ví, třeba i inspiruje a přinutí k zamyšlení. Roztomile jednoduchá a jednoduše roztomilá kniha o všedních věcech viděných nevšedním způsobem totiž není vůbec hloupá!

A pokud stále váháte, zalistujte si ukázkou z knihy.

Nathan W. Pyle: Divná planeta

Scénář & kresba:  Nathan W. Pyle

Překlad: Michala Marková

Vydala: Universum, 2020

Počet stran: 144

Vazba: vázaná s pevnými deskami

Cena: 299 Kč

Planeta idiotů – ukázka

28. Duben 2021 - 12:16

O Planetě idiotů Romana Bureše už jste si mohli na našich stránkách přečíst.

Toto netradiční postapo (recenze ZDE) je příběhem muže, který přežil apokalypsu. I když asi ne takovou, jakou si asi představujete.

Příběh obsahuje spoustu humoru, ale i mrazivé podtóny, přesně jak to Roman Bureš umí.

A to, že se někdo usmívá, neznamená, že vám nejde po krku!

 

A jak jsme slíbili, nabízíme ukázku z této knihy ve formátu PDF:

Planeta_idiotu_ukázka

Přejeme příjemné počtení!

Ochutnejte jarní novinky z Fantastické Epochy

27. Duben 2021 - 10:51

V příštích dnech vám postupně přineseme ukázky hned ze čtyř novinek z edice fantastická Epocha.

 

Čeká na vás ukázka z netradiční postapo Planeta idiotů.

Spolu s Pekelným pastýřem proženete stádo pekelných ovcí.

Zanotujete si společně s hrdiny knihy Píseň severu.

A nakonec se budete opalovat pod Studeným světlem hvězd.

 

Z jarních novinek z Epochy si zkrátka vybere každý – a ukázky vám určitě dost napoví.

Vyhlášení výherců soutěží s Knihami Dobrovský

24. Duben 2021 - 20:37

Cyberpunk

Tady byla odpověď jednoduchá: bonusem je plakát Milana Malíka.

Správně odpovědělo téměř šedesát! lidí a my jsme vybrali:

Hanu Adámkovou

Jirku Jarého

Petr Hlaváček

Boba Vondráčka

 

Grafický román 1984

Tady to bylo trochu složitější, ale rozhodli jsme se uznat jako dolní hranici 20 verzí, tj. pokud jste uvedli minimálně toto číslo, máte šanci na výhru. Samozřejmě pokud jste uvedli že jich je DOSTUPNÝCH méně (10), také jsme tuto odpověď uznali.

Do počítání se vás pustilo šestatřicet a šťastní vylosovaní jsou:

Jana Geborcová

Václav Uller

Jaroslav Malík

Karel Beran

 

Výhercům gratulujeme a prosíme, ať se nám ozvou – všem jsem zaslali email.

 

 

 

Robot 100krát jinak

24. Duben 2021 - 6:28

Na začátku letošního roku uběhlo přesně sto let od okamžiku, kdy 2. 1. 1921 zaznělo na prknech, která znamenají svět, slovo „robot“. Stalo se tak v divadelní hře nadějného mladého autora Karla Čapka s prazvláštním názvem R.U.R. Neznámý novotvar obletěl planetu a pronikl do většiny jazyků. Dnes se podle něj jmenují výrobní technologie i vědní disciplíny. Bez robotů si umíme představit jen málokterý z běžných úkonů (od zpráv na mobilu po zapnutí pračky). Robot se stal nejznámějším Čechem.

Svou osobitou poklonu českému autorovi se rozhodla celá řada umělců a vědců uskutečnit různým způsobem. Vznikla tak i velmi originální antologie odkazující se k nesmrtelnému Čapkově dílu s lakonickým názvem Robot 100 a poznáte ji podle fascinující ilustrace Mikuláše Podprockého. Sestavili ji Richard Klíčník, redaktor a překladatel nakladatelství Argo, a Jaroslav Olša jr., diplomat a neúnavný propagátor české sci-fi ve světě. Aby dali své knize patřičný punc, přemluvili k účasti hned dva významné zahraniční autory, Bena Aaronovitche, který je znám svým vřelým vztahem k české komunitě fanoušků a který přispěl do antologie povídkou, a Roberta Silverberga, který má taktéž Česko rád a pro antologii napsal doslov.

Ze sousedního Slovenska se do antologie dostal jediný zástupce – Michal Hvorecký. Mezi dalšími autory najdeme Ondřeje Neffa, Františka Novotného, Jaroslava Mosteckého, Jaroslava Veise, Jiřího W. Procházku nebo Pavla Kosatíka. A taky dvě dámy – Vilmu Kadlečkovou a Julie Novákovou –  mnoha knihami i cenami prověřené autorky, byť by se jich v české sci-fi dalo najít i více. Editoři přizvali i některé autory mainstreamové, kteří dosud s žánrem „koketovali“, nebo se pohybovali na jeho hraně, např. Chaima Cigana, Emila Hakla nebo Petra Stančíka.

Důvody svého výběru editoři zmiňují v medailoncích na začátku každé z povídek/her a dá se z nich odvodit na první pohled neviditelné předivo vzájemných vztahů, přátelských i profesionálních. Všem přispěvatelům však předložili poměrně nelehké zadání. Znělo takto: „Spojit své texty s myšlenkami původního Čapkova díla, a pokud možno v nich odkrýt, které z jeho myšlenek v lidech dosud rezonují i po celém století.“ Většina autorů antologie se s nesnadným úkolem poprala se ctí. Co nám tedy tahle partička nadělila?

Roboti a lidé všech zemí, spojte se!

Antologii po předmluvě Jaroslava Veise otvírá povídka Málo mluví z pera Chaima Cigana (jinak také známého jako Karol Sidon), jedna z mála, která překvapí pointou a představí čtenáři roboty jinak než jako vraždící stroje, jež se vzbouřili proti lidem. Soužití lidí a robotů vidí jako možné i Jaroslav Veis ve své povídce Layla. Robotům tu připadne nová profese „deciderů“ v nemocnici, kde rozhodují o tom, kteří pacienti mají být léčeni a u kterých bude vhodnější eutanázie. Jako bytosti nezatížené emocemi jsou pro tento typ rozhodování mnohem vhodnější než lékaři.

Nemilosrdná totalitní společnost hraje významnou roli i ve Hvoreckého mikropovídce inverzně pojmenované U.R.U., zachycující undergrandové představení bytového divadla, stírající hranici mezi herci a diváky, stejně jako mezi všemi svobodně myslícími bytostmi, ať už je stvořil Bůh nebo výrobní linka. K tématu svobody i se vyjadřuje i Emil Hakl, který se po úspěchu své Uminy verze androidky pouští do psychologie robota, který se vymkne kontrole a osvobodí od limitů svého programu.

Ještě dál se pouští Julie Nováková, jejíž androidka se dokonce obrátí proti vlastnímu druhu a prožívá pocit viny za to, jak naložili se svým tvůrcem a lidmi vůbec, a ocitá se za to v nemilosti. Podobně jako Ondřej Neff děj navazuje tam, kde Čapkova hra končí, ovšem poslání povídky Vada ve výrobě je zcela jiné a plné naděje. Hlavní hrdinka-vědkyně musí volit mezi svým svědomím a blahem robotstva, když stojí před výzvou, kterou jí přinese paradoxně bezvýznamný výzkum ve vesmíru.

Složitá Sofiina volba čeká i na hrdinku povídky Rossumův universální rosol Vilmy Kadlečkové. Její rouska Malvína musí stát tak trochu v „zákulisí“ a skrývat svou pravou identitu, o níž nakonec půjde nejvíce. Jak byste zvolili vy, pokud byste měli ztratit život, nebo sami sebe? Ať už si odpovíte jakkoliv, můžete se těšit na psychologicky dobře zvládnutou sondu do vnitřního života, aniž by však došlo ke ztrátě napětí, nedostatku akce či nečekaných zvratů, což nakonec platí o obou povídkách. Autorky si zjevně vzaly zadání editorů nejvíce k srdci a každá po svém se pokusila navázat na Čapkův odkaz (dle mého názoru) co nejtěsněji, když se chytily konkrétního výroku, který v R.U.R. zazní, a otevřely tak dveře k dalším interpretacím.

Střezte se, roboti před branami! (Nebo až za humny?)

Procházkův monstrózní spektákl Ocel a řád! se odehrává v rychlém tempu a zcela ve stylu Světa zítřka, jen s poněkud méně optimistickými vyhlídkami. Povídka obsahuje jakési intermezzo, vydávající se za „záznam z tajného zasedání ÚV“ v podobě útržku divadelního scénáře na motivy R.U.R. Vyznívá však mnohem víc jako fraška (viz chování 11 členů ÚV jako chóru klasického řeckého divadla) a navíc předjímá celkem odhadnutelnou, byť čistokrevně čapkovskou pointu.

Nápaditě se s výzvou složit poklonu Čapkovi vyrovnal i Ondřej Neff, když se v Tajemství R.U.R. pokusil o jakési pokračování původní R.U.R. a vzal si za cíl domyslet, co se dělo po vzpouře robotů dál. Zvolil k tomu čistou divadelní formu, věrnou předloze – možná by byl sám Čapek notně překvapen, kdyby text viděl!

Povídka Jenkins, Bonzačka a vlci Františka Novotného nás hodí trochu zpátky do časů klasické hard sci-fi. Život stárnoucích obyvatel v zapomenuté Osadě někde v Čechách idylicky plyne, dokud se neobjeví mladá blonďatá rebelka, bojující proti čínskému technologickému teroru, který ovládá téměř celou Zemi. Nová členka osady nejprve dráždí mužské osazenstvo svým vzhledem, později i zvláštními zvyky. Až dojde na první vraždu, všechno se změní. A poklid musí vystřídat akce. Záchrana nové kolonie na Marsu za to ale stojí, ne?

I děj povídky Jaroslava Mosteckého (in memoriam) nás zavede do tuzemska, konkrétně do Jeseníků, kde se odehraje nemilosrdný zápas lidí a robotů o přežití. Roboti by to měli mít brzy spočítané, už jim do konce životnosti zbývá jen pár měsíců, o to urputněji to nevzdávají. Ale ani lidé nehodlají dát svou kůži lacino a znají způsob, jak využít znalost horské krajiny ve svůj prospěch. Strach z prozrazení však činí vrahy i z obyčejných lidí, kteří touží ochránit to nejcennější, co jim zbylo – děti.

Karel Čapek – muž, který dal světu slovo robot

Všechno bylo jinak

Na konspirační strunu uhodí Pavel Kosatík v road movie Tanec rytířů. Zima roku 1938, tajemní cestující v taxíku a záhadný rukopis, který měl Čapek údajně dokončit těsně před smrtí a který se nikdy nedochoval. S ním zmizelo i samotné tajemství robotů (či golemů, chcete-li), stejně jako na poslední chvíli přepsaná partitura baletu Romeo a Julie geniálního ruského skladatele Prokofjeva, v němž zhudebnil, co je nevyslovitelné. Autor povídky si tu hraje s fakty a umně je míchá s fikcí, neboť je pravda, že byly v partituře provedeny změny, nikoliv však pro premiéru v Brně, ale v Petrohradě o rok později. A v pozůstalosti Karla Čapka se opravdu našlo i několik nevydaných rukopisů, takže kdoví, jak to vlastně bylo…

Aspoň slabý úsměv vyvolá humorně laděný Dar nesmrtelnosti Petra Stančíka. Zdánlivě nespojitelné rekvizity všech fantastických žánrů – od hard sci-fi přes bondovky až po řecké mýty – vytvoří celkem soudržný celek, a ještě si autor píchne do nešvarů kolem nás! Tohle umí Stančík dokonale, nakonec proč vymýšlet něco nového, když stačí zatřást kaleidoskopem ze střípků sci-fi literatury a nahodile vznikne nový obraz? Nebo namlít mumie a hned máte materiál, ze kterého lze uplácat bestseller.

Ben Aaronovitch se v Miroslavově úžasné ruce pokouší alternativně vrátit do Prahy okupované nacisty a nahlédnout do posledních dnů místní lóže magického spolku Vyšehradníků, jehož členem je i čaroděj Miroslav, původce tajného projektu umělého člověka. Aby vynález (nebo spíš kouzlo?) nepadl do rukou okupantům, vyráží ho zachránit neohrožený Thomas Nightingale, jehož známe z Řek Londýna. Jak celé dobrodružství dopadne, to nakonec víme. Nebo na konspirační teorie o tajných nacistických vynálezech nevěříte?

Velký příběh z malé země

Antologii uzavírá doslov Roberta Silverberga, který se znovu zamýšlí nad významem Čapkovy hry v dějinách světové science fiction a také si všímá toho, jak se postupně rekvizity žánru stávají součástí naší běžné reality. Inu, je to tak, co jsme dříve považovali za sci-fi, je dneska zhola běžná věc. A zdaleka se to netýká jenom robotů. Možná jsme se dočkali úžasných časů, o kterých si mohl nechat Karel Čapek jenom zdát. Vždycky mě fascinuje představa, že někde v Malých Svatoňovicích, v zapadlé vísce kdesi uprostřed malé zemičky, se narodí velký myslitel a vizionář. Věděli jste, že byl celkem sedmkrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu? Ale proč ne, to jsou právě ty zázraky, které nám dávají naději a důvod, proč to ještě s lidstvem nevzdávat. Proč se k myšlenkám těchto velikánů vracet, hledat v nich nové významy a variovat původní poslání příběhu v dalších příbězích.

Tak, jsme na konci a už zbývá jen ohlédnutí za knihou jako takovou. Nakladatelství Argo její ediční přípravě věnovalo patřičnou pozornost a výsledek jak graficky, tak typograficky stojí za to. Formát tak akorát do ruky, pevná vazba a voňavý papír, dobře čitelný text a sazba bez chybičky – to všechno dohromady dělá jen ten nejlepší dojem. Antologie představuje unikátní literární projekt a jenom její samotné sestavení je bezpochyby příběhem samo o sobě. Velkým příběhem, za který promlouvají autoři a autorky a jejich povídky. Tak si ho nenechte ujít, jestli nechcete na příštím conu vypadat jako totální ignoranti.

Procentuální hodnocení: 90%

Klíčník R., Olša, J. (editoři) – Robot 100

Vydalo: Argo, 2020

Obálka: Mikuláš Podprocký

Počet stran: 400 stran

Cena: 398 Kč

 

Recenzia: David Coepp: Parazit – audiokniha

18. Duben 2021 - 6:38

Nedotýkajte sa vecí na zem spadnutých

Zvyšky vesmírnej stanice Skylab v atmosfére nezhoreli. Bola to náhoda či smola, že neporušené dopadli kamsi do austrálskej pustiny. Tamojší obyvatelia si z nich spravili atrakciu. Nikto netušil, že kusy kovu obsahujú aj drobné huby. Tie teraz majú skvelé podmienky na rast a rozmnožovanie. Čo domorodcom hrozí?

Zistiť rozsah katastrofy sú vyslaní Roberto Diaz a Trini Romanos, sekunduje im biologička Martinsová. To, čo nájdu na mieste, ich doslova šokuje. Musia sa okamžite rozhodnúť a radikálne minimalizovať dosah škôd na zvyšok sveta. Z postihnutej oblasti odvezú len jedinú zapečatenú vzorku huby. Bezpečne ju uložia v priestoroch druhého suterénneho podlažia v prísne stráženom vojenskom objekte. Kto by vtedy povedal, že sa objekt stane pre armádu príťažou, predajú ho a nebezpečná vzorka zostane bez kontroly?

Cake, vlastným menom Travis, je bývalý väzeň. Svoje si odkrútil a našiel si prácu nočného strážcu. Robí vo firme prenajímajúcej skladovacie priestory. Veľa si nezarobí, no je to dobrý štart do nového života. Jeho nadriadeným je Griffin, trošku pribrzdený chlap s prepitým mozgom. Tlačí na Cakea, aby mu pomáhal kšeftovať s prechovávaným kradnutým tovarom. Bude mať Cake rozum, či sa znovu do niečoho namočí?

V rovnakej firme pracuje aj krásna Naomi, o ktorej Cake sníva odkedy ju prvýkrát zbadal na monitore. Náhoda je blbec a on sa s Naomi akoby zázrakom zoznámi. No vysnívaný románik sa skončí úplne inak, než si predstavoval v svojej bujnej fantázii. Tajomné pípanie, pravidelne sa rozliehajúce skladovacími priestormi, všetko zmení. Naomi a Cake chcú zistiť, čo zvuk vydáva a čo to znamená. Netušia, že sa priplietli k dobrodružstvu, ktoré by si obaja radšej odpustili. Zistia, že pod skladovacími priestormi existuje prvé aj druhé suterénne podlažie a na ňom sa dejú divné veci. Bude sa po nich strieľať a budú ich chcieť zabiť aj inými spôsobmi. Oboch donútia utekať, bojovať, pomáhať akémusi vyslúžilému vojakovi a nakoniec podajú najväčší fyzický výkon od skončenia strednej školy.

Vojenským vyslúžilcom je Roberto Diaz. Viackrát upozorňoval na možnosť biologickej hrozby. No jeho nadriadený podcenili riziko, ktoré uskladnená vzorka predstavuje. Teraz sa Roberto vracia. S autom plným ochranných oblekov, zbraní a s jednou skvelou bombou sa rúti po cestách do bývalého vojenského priestoru, z ktorého si tajomný, vesmírnym žiarením zmenený organizmus, hľadá cestu na povrch a medzi ľudí. Bude potrebovať pomoc.

Niečo je dobre a dačo zle

Po zaujímavom a napínavom úvode nasleduje pomerne zdĺhavá časť, ktorá sa môže niekomu zdať chvíľami nudná. No spoznávame v nej ďalších hrdinov a reálie, potrebné k rozvíjaniu zápletky.

Poslucháča zaujmú charaktery postáv. Ich reč, pohyby, oblečenie, myslenie aj správanie sú vykreslené plasticky a realisticky. Či je to Cake, zodpovedná Naomy, zostarnutý Roberto alebo mierne pribrzdený Griffin a jeho partia.

Cake je ukecaný. Klapačka sa mu nezatvorí a čím je pod väčším tlakom, tým viac melie. Snaží sa z problémov vykecať, čo sa mu väčšinou nedarí. Tento bývalý väzeň má šťavnatý slovník a dal si záväzok, stať sa obyčajným nudným občanom. No je magnetom na problémy.

Naomi už má tiež voľačo za sebou. Kedysi si užívala život, mala veľké plány, no tehotenstvo všetko zmenilo. Dala vale svojim snom a jej svet sa zúžil na zamestnanie a starostlivosť o dieťa.

Aj postavy ako Roberto, ktorý problémy rieši s chladnou hlavou a je takým osamelým správňáckým kovbojom cválajúcim prériou do západu slnka, či večne pripitý a nechutný Griffin. Hrdinovia sú vystihnutí tak, že si ich poslucháč dokáže živo predstaviť.

Ktože nám to hovorí?

Filip Švarc je jeden z najobsadzovanejších dabingových hercov a nahovoril aj viacero audiokníh. Preto bol dobrý ťah zveriť mu úlohu rozprávača. No ani skvelý Švarcov prednes nedokáže posunúť B-čkovú predlohu na vyššiu úroveň. Dokázal však spraviť audioknihu natoľko pútavú, že si ju budete po celý čas užívať a nad problémami knižnej predlohy začnete premýšľať až po dopočúvaní. Skvelú prácu odviedol najmä v koži Cakea. Táto postava rozpráva špecificky, veľa a rýchlo. Narátor presne vystihol Cakeov charakter, a hoci by vám množstvom a kadenciou rečí mohol začať liezť na nervy, nestane sa tak. Švarc so šarmom a nadhľadom spravil Cakea znesiteľným.

Hudobné predely sú krátke a založené hlavne na elektronickej hudbe. Rýchla melódia v ktorej sú v popredí bubny či škrípavé alebo kvílivé zvuky elektrickej gitary navodzujú pocit nebezpečenstva. Náhle pocítite čas, ktorý sa hrdinom kráti. V melódiách zaznieva naliehavosť a výzva rýchlo utiecť a zachrániť sa. Počas pátrania po zdroji pípania sa pípanie pravidelne ozýva aj počas replík postáv. Počuť ho v pozadí a dráždi poslucháčovu predstavivosť. Tieto hudobné vložky dokazujú, že aj kratučké skladby a zvuky stačia na to, aby zasiali do poslucháča nepokoj a obavy z toho, čo sa udeje.

V hlavnej úlohe cordyceps

Cordyceps je huba, ktorá sa v literatúre nevyskytla prvýkrát. Pomerne nedávno sme boli uchvátení románom Všemi dary obdarovaná, kde si cordyceps zahral hlavnú úlohu. Zatiaľ čo spomínaný román bol skvelým čítaním, Parazit sa nevyhol všetkým typickým americkým filmovým klišé, na aké si len spomeniete. Niet divu, veď autor je známy scenárista a pri tvorbe románu evidentne zabudol, že nepíše filmový scenár. Rátajte teda s tým, že čo sa  môže pokaziť, to sa poser…. Postavy konajú hrdinské činy pár sekúnd pred vypršaním času, tvrdí muži a ženy sú vždy tí správni tvrdí muži a ženy. Zakaždým sa nájde niekto ochotný nepočúvnuť oficiálne rozkazy a vykonať veci, kvôli ktorým by mohol zabudnúť nielen na úspešnú kariéru, ale aj slobodu. Do akcie povolajú vyše sedemdesiat ročného dôchodcu a očakávajú, že bez pomoci a riadneho zabezpečenia zo zázemia, podá výkon hodný amerického vojaka. Jednoduchá huba cordyceps je schopná sa premyslene vyvíjať, zdokonaľovať taktiku prežitia, okamžite reagovať na zmeny a pamätať si. A dalo by sa ešte dllllho pokračovať…

Pravdou ale je, že vynikajúci rozprávač dokáže aj z horšej knižnej predlohy spraviť skvelú audioknihu. Rovnako je to aj v tomto prípade. Preto ak ste milovníkmi amerického spôsobu života, milujete takmer až nepravdepodobné náhody, záchranu v hodine dvanástej, či superhrdinov z radov obyčajných civilistov (tých uniformovaných, pracujúcich pre organizácie majúce v názve nič nehovoriacej skratky samozrejme tiež), audioknihou Parazit budete nadšení. Tí, ktorí si radi vypočujú hocičo napínavé, sa vďaka tvorcom audioknihy vskutku dobre zabavia.

Vězení: Ne všechno je tak, jak se na první pohled zdá

17. Duben 2021 - 6:17

Čtenář se ocitá v roce 2057, kdy lidstvo (jako obvykle) všechno podělalo a katastrofické následky globálního oteplování zpustošily většinu zeměkoule. Kdo nedřepí v přísně střežených vězeních uprostřed pustin, musí se spokojit s tím, že v jednadvacátém století není život procházka růžovou zahradou a buď se musí na venkově podrobit vůli rodičů (jako někde ve středověku), nebo si dovolit studovat a odjet do města za nejasným osudem.

Píše se rok 2057, děti se rodí postižené nebo se nerodí vůbec, na jihu se válčí, lidé hladoví a přestože některá místa jsou pomalu sto let za opicemi existuje jich pár, kde ještě probíhá zdání jakéhosi normálního života. V téhle bublině žije vědec Evan Mainer, který se svým dlouholetým přítelem Markem Spierem přišel s revolučním nápadem, jak zbytky lidstva zachránit.

Idea je to vskutku šlechetná, ale neříká se nadarmo, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Evanův a Markův nápad spočívá v napojení člověka do virtuální reality. Oba vědci zastávají názor, že lidstvo ničí samo sebe a polepší se pouze tehdy, když se vyvine v lepší verzi sebe sama. K tomu má lidem pomoci Labyrint – virtuální realita založená na reálném světě. Má to ale háček, protože jakmile jsou subjekty do Labyrintu zapojeny, není jisté, zda se jim podaří dostat ven.

Pokusnými králíky se stává několik vězňů, nebezpečných a odsouzených vrahů, kteří na projití Labyrintu mají dva roky a pokud jím projdou, budou propuštěni na svobodu. Do popředí celé skupiny odsouzenců se dostává Gabriela, jediná žena ze skupiny, a August. Každý z nich má svoji vlastní kapitolu v ich-formě, což působí na těch několika stránkách mnohem úderněji než zbytek knihy, který je vyprávěm v er-formě.

Vězení je rozděleno celkem na pět částí (Experiment, Vězení 1. část, Probuzení, Vězení 2. část a Prozření) odkazujících na fáze projektu a prolog s epilogem. Čtenáře povětšinou příběhem provází Evan, má tedy možnost sledovat, jak projektu a své kariéře mladý vědec obětuje veškerý svůj volný čas a potýká se (jako každý workoholik) s velmi reálnými problémy. Čekala bych, že Vězení bude převážně o tom, jak se odsouzenci potýkají s virtuální realitou, co přesně se v ní liší od jejich normálního života, kde nastal bod zlomu atd. Namísto toho je čtenáři krásně ukázáno, jak etika a věda pro vyšší dobrou věc někdy nejdou ruku v ruce, jak se z nadějných vědců stávají egoističní idioti (jenom já můžu lidstvo zachránit, moje práce je ta nejdůležitější) nebo jak vláda využívá těch správných momentů, aby všechno skoupila a do všeho se namíchala.

Vězení je jedna z prvních autorčiných knih a musím říct, že je povedená. Nemá snad jediné hluché místo, za což nejspíš můžeme poděkovat také počtu stránek, ale její četba především plyne. Přesto má nějaké mouchy a hned ze začátku je jedním takovým nepojmenování postav. Je možné, že to bylo uděláno úmyslně, ale v dialogu bezejmenní hrdinové nepůsobí příliš dobře, především, když jsou oba muži a lze je rozeznat pouze podle toho, co zrovna říkají. Chápu, že autorka zřejmě chtěla, aby některé postavy byly záhadné a do správné chvíli zůstaly bezejmenné, avšak někde to četbu trochu narušuje (asi jako těch pár šťavnatých chyb, ze kterých mi krvácely oči).

Na druhou stranu bych ráda vypíchla velmi reálné plácání se v rodinných vztazích – není ho tam moc, ale když už, tak to stojí za to. Ať už jde o naštvanou manželku, ctižádostivou vypočítavou internistku nebo mladou rezignovanou ženu, jež se zároveň bojí opustit teplo domova a raději kývne na dohodnutý sňatek, než aby se řítila do náruče nejistému osudu někde ve městě, je to vše skvěle napsané.

Co mi ale ve Vězení chybělo, byl větší popis toho, co se vězňům dělo v Labyrintu, jak se žije mimo města nebo proč se rodí jenom postižené děti (někomu se přeci může narodit nějaké zdravé, ne?), jakým způsobem dostala Gabriela s Augustem své schopnosti a proč ona zrovna ty a on tamty. Vzhledem k tomu, že Vězení se odehrávalo z velké části ve firmě a řešil se Evanův soukromý i pracovní život s nějakým tím vedlejším řešením projektu, aby se neřeklo, nepřišlo mi, že by kniha byla postapo (ale to je jen osobní poznámka).

Celkově vzato je Vězení velmi nadprůměrný začátečnický počin. Přečetla jsem ho na jeden zátah a svět, který Anna Šuláková vytvořila, nabízí mnoho nevyřčených nápadů a příběhů. Navíc je to jeden z příkladů toho, že i bez explicitního textu se dá napsat dobrý román. A kdo ví, třeba na některé otázky odpoví Fialová, volné pokračování, které vyšlo autorce letos a odehrává se přibližně sto let po konci Vězení.

 

Anna Šuláková: Vězení
Vydal:
Skleněný můstek, 2019
Formát: ekniha, PDF
Počet stran: 213
Cena: 52 Kč

Splendor: Diamantová polévka

14. Duben 2021 - 14:20

Protože to je ona, to je ten základ, to je čínská polévka mezi hrami, která by měla mít v názvu mnohem správněji „drahokamová“, ale diamantová zní lépe a lépe definuje city, které k ní chováme.

Deskuchyně

Jistě, názory na čínské polévky se různí, ale několik věcí jim nemůžete upřít: jejich příprava je rychlá a jednoduchá, zvládne ji i naprostý začátečník, než na ni dojde, vydrží balíček čínské polévky čekat ve špajzu i několik (možná řadu?) let, a když na ni dojde, zahřeje vás a zasytí za krátkou dobu na docela dlouho. Za svou domácnost nemohu říci, že bychom se bez ní nedokázali obejít, ale jsme výsostně rádi, že ji máme.

A přesně totéž platí o Splendoru: jednoduchá příprava, bla bla začátečník, rychle rozpumpuje krev a hrát se dá docela dlouho – a jsme sakra rádi, že ho máme.

Více, více, ještě více! 

Materiál tvoří žetony drahokamů, karty rozvoje a destičky šlechticů. Drahokamy dostáváte zdarma, když jste na tahu, buď dva stejné barvy, nebo tři různé. Maximálně jich můžete mít deset, ale to neva, protože vy je stejně chcete co nejrychleji vyměnit za karty rozvoje, neboť na většině z nich jsou vítězné body a jenom ty se ve finále počítají.

Vtip je v tom, že každá karta zastupuje jeden z pěti drahokamů, který pak máte nastálo a můžete jím platit, aniž byste o něj na rozdíl od žetonů přišli. Postupně se tak dostáváte do situace, kdy vám další karty s drahokamy přináší už jen samotné vlastnictví jiných, díky čemuž jich máte ještě více, a to vám přinese ještě dražší a bodově ještě výnosnější karty…

…až jsme se ve své skryté – ale houby skryté, zcela nepokryté a bezskrupulózně vychutnávané hamižnosti dohodli, že abychom si ten symbolický majetek a pozici rentiéra lépe a déle vychutnali, budeme v menším počtu hráčů hrát nikoliv na patnáct, ale dvacet vítězných bodů. To je ovšem jen naše soukromá rada, pravidla předepisují patnáct a určitě vědí, proč to říkají.

Šlechtické vosy

Protože bohatství přitahuje šlechtu jako med vosy, tak komu se prvnímu podaří nashromáždit karty drahokamů v předem definované sestavě a počtu, toho přijde navštívit žetonový šlechtic a věren svému naturelu a historické úloze se u něj usadí a už se nehne; naštěstí s sebou přináší tři nebo čtyři vítězné body, a tak revoluce netřeba. Splendor je prostě od samého počátku do nejposlednějšího kola a tahu závodem o body, a kdo byť jen chvíli mentálně stál, může při konečném zúčtování smutně koukat opodál.

A zapomenout se není nijak těžké, neboť kartu si můžete namísto vyložení vzít i do ruky, k čemuž dostanete ještě kus zlata coby žolík nahrazující libovolný drahokam. Zdánlivě výhodné, neboť vám tak nikdo nemůže vyfouknout kartu, kterou jste si vyhlédli, a ještě k tomu získáte univerzální draháč, ale za takto blokovanou kartu musíte stejně dříve či později zaplatit, a když to takhle uděláte byť jenom třikrát (což je limit karet v ruce), máte tři žolíky, zatímco soupeř si do žgraní nacpal devět drahokamů. A kdo z vás má tím pádem spíš na nějakou dražší kartu, když zlato nahrazuje drahokamy jedna k jedné, no?

Cinknobouchnutí

Takže ano, u Splendoru se vyplatí být neustále ve střehu, permanentně hlídat, co je pro vás v daný okamžik nejvýhodnější, a také jak jsou na tom a po čem pasou protivníci, protože když jim vyfouknete dvě tři správné karty, můžete jim zavřít cestu ke šlechtické přízni a bez ní se partie vyhrává o poznání hůře. Nicméně přestože je na stole stabilně dvanáct karet a každý z hráčů má před sebou stále rostoucí portfolio, není zmíněné hlídání nikterak složité, a koneckonců kdo chce, může to risknout i bez něj – šanci rozhodně má.

Splendor je prostě univerzálně přístupná hra, ke které můžete přizvat začátečníky i zkušené hráče, pobaví ve dvou i ve čtyřech a zabaví na půl hoďky i půl odpoledne. Hrát ji celé odpoledne bych se sice trochu ošíval, neboť nic víc než hledání karetních sad, které co nejrychleji vedou k vítěznému počtu bodů, v ní není, ale i takové nadšence známe a proti gustu…

Po materiální stránce jsou lehkým zklamáním opakující se – byť krásné – ilustrace, ale ty velmi dobře vyvažují žetony drahokamů z těžkého, tvrdého plastu, které se nám dosud neošoupaly a když je ve furiantském gestu po zisku kýžené karty hodíte na stůl, tak správně cinknobouchnou.

Splendor posbíral i nějaká první místa, ale domníváme se, že minimálně stejně hodnotný, jako pozice na nejvyšším stupni na bedně vítězů, je fakt, že nikdy neklesne až na dno rodinné bedny s deskovkami.

PS: A insert – tedy výplň krabice, do které se herní materiál ukládá – je taky špičkový; jen velmi málo tu chybí k tomu, abyste hru připravili jednoduše tak, že obrátíte škatuli dnem vzhůru.

…čili varianta Marvel

Splendor je stále v nabídce (což ADC Blackfire jakožto vydavatele šlechtí), ovšem v loňském roce k němu přibyla varianta Marvel. Místo drahých kamenů Kameny nekonečna, místo karet s tématem zpracovávání šperků karty se superhrdiny zpracovávajícími se navzájem, místo bonusových šlechticů bonusové lokace. Přibyla nutnost pořídit si pro vítězství alespoň jednu kartu z nejdražší řady, a také destička se třemi body pro toho, kdo má ve svém ansámblu nejvíce Avengers. Čili i v posledním kole se tahle destička může přestěhovat k jinému hráči. Čili napětí až do konce. Čili to klade o něco větší důraz na pohotovost i správnou strategii. Čili potřebujete ji?

Jestli nemáte základní Splendor, tak určitě. Jestli ho máte a rozhodli jste se založit si splendorovskou sbírku, tak taky, protože věštíme, že tahle hra ještě neřekla své poslední slovo. Jestli ho máte a nechcete nic zakládat, tak stejně spíš jo, protože je to zajímavá varianta. Leda jestli máte základní Splendor i rozšíření Města, a přitom nechcete zakládat sbírku, a neujíždíte na světě Marvelu, tak tehdy si ho opravdu nekupujte. Vy oba.

Splendor

Autor: Marc André

Počet hráčů: 2 – 4

Doba hry: 30 min.

Doporučený věk: 10 let

Čeština: pravidla ano, materiál bez textu

Vydal: ADC Blackfire Entertainment s.r.o.

Cena: 799 Kč

TZ: Knižní antologie Life Beyond Us propojuje vědce a autory science fiction

13. Duben 2021 - 13:49

Life Beyond Us představuje společný projekt Evropského astrobiologického institutu a nakladatelství Laksa Media a ve 22 sci-fi povídkách a 22 krátkých esejích ukazuje věčnou touhu nalézt život mimo Zemi. Jejím cílem je nejen vydat skvělé sci-fi příběhy od autorů jako Peter Watts nebo Mary Robinette Kowalová, ale současně i podpořit vědecké vzdělávání a kritické myšlení.

Sci-fi autoři se odjakživa inspirovali vědou a současně poskytovali inspiraci vědcům. Představivost, možnost spekulací o vědeckých objevech i jejich etice či dopadu na společnost a oblíbenost žánru dělají ze science fiction ideální nástroj k vyvolání hlubšího zájmu o vědu. Připravovaná kniha Life Beyond Us v sobě spojuje původní sci-fi povídky od světových autorů SF a populárně-vědecké eseje od vědců z Evropského astrobiologického institutu (EAI), které tematicky navazují na každou z povídek, zodpovídají některé z palčivých otázek načrtnutých tam a otevírají další, které teprve čekají na zodpovězení vědeckým výzkumem a spekulace autorů sci-fi. Propojení povídek a esejí má potenciál podnítit zvědavost a zájem o vědu, čtenáře zavádí k hranicím vědy a science fiction a vybízí klást vlastní otázky. Nejen současná pandemie ukázala, že efektivní vědecká komunikace a podpora kritického myšlení jsou dnes zásadní, a Life Beyond Us je chce inovativním způsobem podpořit.

Antologii sestavuje editorka, autorka a bioložka Julie Nováková, která spolu s astronomkou Caterinou Boccato vede popularizační sekci EAI, ve spolupráci s nakladatelstvím Laksa Media a jeho editory Lucasem K. Lawem a Susan Forestovou, kteří vydali oceňované antologie jako Where The Stars Rise. Do Life Beyond Us přispívá hvězdná sestava autorů včetně dvou Čechů: Mary Robinette Kowalová, Peter Watts, Gregory Benford, Tobias S. Buckell, Premee Mohamedová, Julie E. Czernedová, Stephen Baxter, Malka Olderová, Deji Bryce Olukotun, Geoffrey A. Landis, Bogi Takács, Simone Hellerová, Rich Larson, Eugen Baconová, Eric Choi, DA Xiaolin Spiresová, Arula Ratnakarová, Tessa Fisherová, Valentin Ivanov, G. David Nordley, Tomáš Petrásek and Lucie Lukačovičová.

 

K příležitosti 60. výročí letu Jurije Gagarina do vesmíru právě odstartovala kickstarterová kampaň ke knize, která kromě knihy v brožované i pevné vazbě a elektronické podobě nabízí i speciální ilustrované edice, videochaty s autory, editorskou kritiku, virtuální prohlídky laboratoří a observatoří nebo třeba pojmenování postav v povídkách po přispěvateli. Chystají se i další cíle, takzvané stretch goals, k zahrnutí sci-fi povídek v překladu a otevření projektu pro povídky od autorů z řad veřejnosti.

Life Beyond Us je druhou astrobiologicky zaměřenou knihou z produkce EAI. Následuje po loňské Strangest of All, volně dostupné e-bookové antologii reprintových sci-fi povídek doplněných o původní eseje z pera Julie Novákové. Více než šest tisíc stažení, kladné přijetí i reálné využití ve výuce ukázaly příslib tohoto přístupu k vědecké popularizaci a vzdělávání. EAI vznikl v roce 2019 s cílem stimulovat astrobiologický výzkum v Evropě i jinde a podporovat vzdělávání a popularizaci díky pořádání letních škol, podpoře studentského fóra AbGradE a tvorbě projektů jako Life Beyond Us. Nejen díky nedávnému přistání Perseverance na Marsu, blížícímu se startu vozítka Rosalind Franklin a dalším misím je astrobiologie rychle se rozvíjejícím oborem budícím zájem veřejnosti a sci-fi je skvělým nástrojem pro její přiblížení lidem a zprostředkování zvědavosti a nadšení v jádru SF i vědy.

Odkazy:

Kickstarterová kampaň Life Beyond Us

Web Evropského astrobiologického institutu (EAI)

Web nakladatelství Laksa Media

Soutěž s Knihami Dobrovský o tři knihy grafické romány 1984!

12. Duben 2021 - 15:12

Síť knihkupectví Knihy Dobrovský představuje zcela nové a jedinečné vizuální pojetí společensko-politického a vědecko-fantastického románu 1984, které začátkem března vyjde pod nakladatelskou značkou Kontrast v českém i anglickém jazyce.

Když George Orwell v roce 1949 svou mimořádnou knihu vydal, získala nejen anglická, ale i světová literatura dílo nadané neobyčejnou intelektuální vizí. Britská společnost žije v roce 1984 pod neprůstřelnou nadvládou všemocné Strany, hlavní hrdina Winston Smith se potácí ve všeobecné mizérii a zmůže se na jedinou formu odporu: vede si tajný podvratný deník. Naděje na změnu se mu naskytne, když se seznámí s mladou a vzpurnou Julií – nejprve oba o boji proti systému pouze sní, nakonec ale seberou odvahu a připojí se ke stínovému hnutí odporu, za což zaplatí krutou daň.

George Orwell ve své knize přesně a pronikavě popisuje manipulaci, špiclování, tělesné mučení i psychický teror, které jsou všem totalitním režimům z podstaty vlastní. V osobní rovině se však dotýká také niternějších témat, jako je láska, důvěra a zrada, a v abstraktní rovině si klade i filozofické otázky o povaze a poznání světa. Čtenáře díky tomu snadno vtáhne do děje, jelikož v každém vyvolává nějaké emoce jako pochyby, strach a nejistotu, ale lze v ní najít i ponaučení.

I to je jedním z důvodů, proč se ilustrátor Matyáš Namai rozhodl tuto knihu adaptovat do podoby komiksu. Matyáš Namai vystudoval Střední školu reklamní tvorby v Praze v oboru Grafický design. Nyní je výtvarníkem na volné noze a zabývá se zejména ilustracemi, komiksem a příležitostnými storyboardy. Svoji motivaci zabývat se adaptací knihy 1984 vyjádřil slovy románové postavy O’Briena: „chci šířit hájemství vědomosti a rozumu.“ Dle Namaie je 1984 nadčasová, zvlášť v zobrazení lidské mentality a psychologie davu. Ty totiž zůstávají stejné, mění se pouze technologie.

Publikace 1984 se stala absolutním literárním fenoménem, který změnil svět. Nejenže George Orwell dokázal do velké míry předpovědět společenský vývoj, ale jeho pojetí je tak nadčasové, že opravdu nikdy nezestárne. Zbrusu nové a jedinečné vizuální zpracování románu navíc dodává příběhu úplně nový rozměr, který by neměl uniknout žádnému čtenáři klasických děl světové literatury včetně těch, kteří se zatím s touto knihou neměli možnost blíže seznámit. 

Pokud se na vás neusměje štětí, můžete si knihu zakoupit přímo u Knih Dobrovský.

 

A nyní již k soutěži:

Ta probíhá od 12.4 do 18.4.

a stačí odpovědět na otázku:

V kolika různých verzích naleznete na stránkách Knih Dobrovský román 1984?

Musí být samostatný, může být v jakékoliv podobě, jakémkoliv jazyku a pro jistotu vám v odpovědi dáme i drobnou toleranci.

Z odpovědí zaslaných na email soutez@fantasyplanet.cz

vylosujeme tři šťastné výherce.

Do hlavičky emailu napište kouzelné heslo 1984.

Tak hodně štěstí!