Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 8 hodin 32 min

České temno: Temná zákoutí českých luhů a hájů

26. Květen 2022 - 14:35

Začnu stejně jako posledně – všichni budou jásat a tleskat – a já zase nic. Ne, že by povídky do sborníku České temno zařazené nebyly dobré, spíš naopak. Ne, že by knížka celkově nepůsobila bezvadným dojmem. Poklona editorce Kristině Haidingerové! Jenže. Jenže to jaksi nejsou horory. Tedy všechno ne. A proč ne? Protože horor má být primárně zaměřený na vyvolávání pocitů hrůzy, strachu a napětí u čtenáře. Počítá při tom s jeho ontologickým strachem z neznáma, který je vyvolán vpádem iracionálna do jeho každodennosti a odklonem od „normálna“. Děj se nezřídka odehrává na opuštěných místech (ruiny, starý zámek, hřbitov, osamělý/vyhořelý dům apod.) a chování nic netušících obětí je často iracionální (prohlídka sklepa v noční košili, návštěva zakázaných míst, noční procházka lesem aj.) Správnou hororovou atmosféru vyvolává výskyt něčeho tajemného (tajný kult, jiná rasa, magie) a pro vyprávění je typické znejasňování příčin, náznaky, které střídají šokující scény, dějové zvraty a nezřídka celý ohňostroj marnosti završuje monstrózní finále. Proč se tady o tom tak rozepisuju? Abyste si mohli udělat lepší obrázek, jak se autorům a autorkám Českého temna daří rysy žánru naplňovat. Koho tato diskuse nezajímá a pouze čeká na informaci, zda se u knihy bude či nebude bavit, nechť prosím skočí na konec tohoto textu.

Horor s civilní tváří

Je samozřejmě pochopitelné, že žánr, jehož kořeny spočívají někde v gotickém románu, už ušel velký kus cesty. Takže nelze čekat, že bude někdo napodobovat Frankensteina, Drákulu nebo Ushery, ačkoliv zrovna motiv opuštěného domu, do kterého není radno vstupovat za bílého dne, natož po setmění, neztrácí na oblibě (viz třeba série Strašidelné domy nakladatelství Fobos). A když už jsme u toho, tak Drákula se dočkal prequelu z pera Stokerova pravnuka a spisovatelky jsou i nadále „královnami hrůzy“. Nejvíce žánrem otřásl S. King, když do hororu zatáhl psychologické propracování postav, a na rozdíl od svých předchůdců děj zasadil do běžného prostředí. V módě už nejsou děsivé bytosti, všichni ti upíři, démoni, vlkodlaci a monstra z vesmíru, teď narazíme spíš na vyšinuté jedince (šílený lékař, psychopat, ukřivděný vědec, sériový vrah apod.), jejichž řádění a nezdařeným experimentům jsou vystaveni nejrůznější hrdinové všeho věku, a to i dětského.

Obvykle se tak do role obětí pasují osoby bez agresivních sklonů, zatížené traumaty, výčitkami svědomí či dluhy, co se pokouší v dobré víře změnit svůj osud, až na to, že si zvolí krok špatným směrem. A jak se říká, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly, tak tady to platí na sto procent. Naši hrdinové jsou pak svědky i účastníky děsivých úmrtí, nejrůznějších degenerací, mutací, explozí, nákazy, brodí se mrtvými údy, nebo se chopí zbraně a hájí holé životy (většinou marně). Autoři se nebojí detailně popisovat násilí, smrti, stopy rozkladu, hniloby, projevy nemoci, znetvoření aj. Nikde samozřejmě není předepsané, že to či ono tam být musí. Dá se to dělat třeba jako Laird Barron, jeden z nejvýraznějších autorů současného hororu, jehož sbírka Okultace se řadí mezi základní díla temné fantastiky 21. století – plíživou atmosférou se stupňováním napětí a schopností dát jen pomocí náznaků dost signálů, aby zbytek dotvořila čtenářská fantazie.

A jak je na tom České temno? Pojďme se na povídky podívat blíže. Máme jich tu celkem 16 od ostřílených autorů a autorek s minimálně časopiseckou zkušeností. Obecně se k hororu a jeho vývoji vyjadřuje stručná předmluva. Ačkoliv cílem antologie je zaujmout, strhnout či vyděsit, má se tak dít bez popisů explicitního násilí a gore prvků. Zvládli to přispěvatelé i bez těchto žánrových lákadel? Máme tu hodně duchařských povídek, ve kterých dochází ke kontaktu světa živých a mimosvěta zatracených duší, ať už se s nimi hrdina potkává na Nuselském mostě (Renčín: Skokani), nebo omylem nastoupí do staré bejbinky z dětství (Šochová: Autobus). Některé povídky jsou dost rozsáhlé, důraz je v nich kladen hlavně na příběh, případně vykreslení reálií a postav, aby byly věrohodné, přesto se však odehrávají v těch správných kulisách. Příkladem budiž povídka, resp. novela, jíž do antologie přispěl kronikář Argonantus z 12. století, která nás zavede do kobek a tajných hradních chodeb, abychom vyřešili záhadu prokletého rodu a dali šanci jednomu zamilovanému páru (Revenant rappoltštejnský). Příběh téměř detektivní vykazuje silnou uměřenost a klade důraz na racionální uvažování.

Úsilí o větší střízlivost je patrné i jinde. Pokud někdo musí na noční procházku lesem, mívá obvykle pro strach uděláno, nebo se sám stává iniciátorem iracionálna (Haidingerová: Synek), a vstoupí-li některá z postav na „zakázané“ místo, respektive na místo se strašidelnou pověstí, obvykle nedostane včas varování a v naivitě či zoufalství se někam nastěhuje a až pak zjistí, do jakého průšvihu se namočila. Taková představa sadu pokrytého černou plísní a stejně postižené chodící mumie dají člověku celkem zabrat, jen ty zmatky s krabičkou, zazděným výklenkem a naznačenou závěrečnou apokalypsou si je lepší odmyslet, i když právě na tom je patrná snaha zasadit příběh do nějakého logického rámce (Boček: Přístěnek). Obecně ve všech povídkách chybí nečekané zvraty a monstrózní finále, kdy (nejlépe) nikdo nepřežije a děsivé potvory řádí jak pominuté. I taková zombie apokalypsa končí jen vřelým objetím, z nějž samozřejmě není cesty ven (Pech: Zuby).

Rádi se ocitáme tam, kde nemáme

Nejlépe se klasického hororové schéma daří držet těm kratším příběhům, a v případech, kdy se postavy chovají trochu nelogicky a díky tomu se dostanou v nesprávný čas na nesprávné místo (Kocáb: Zatracenej), tudíž mohou být vystaveni zlu, případně se totálně zvrtne rodinný výlet, takže idylické místo v krásné přírodě se najednou promění v pravé peklo (Vojtíšek: Zahrada). Někdy dětské oči vidí, co není reálné, a místo toho pracuje fantazie, která snadno vyčaruje bubáka v kukuřičném poli, ovšem najdou se i výjimky, kdy má hrozba reálný základ (Bočková: Netvor). Horší to bylo v případě dvojice mládežníků, kteří si za bouře našli dočasné útočiště v kostele, tam už jsem se začala opravdu trochu bát, byť jsem hladové Monice tu svačinku přála (Pospíchal: Hlad). Po pravdě, tuhle povídku, inspirovanou zážitky z ničivých povodní, považuji za jeden z vrcholů antologie, jen ten chlapec kvůli jednomu zmoknutí zemřel nějak rychle, kdo by to u jinak zdravého středoškoláka čekal? Protože nemocný (nebo jinak zdravotně hendikepovaný) člověk se asi do řad dobrovolníků, pomáhajících při povodních, nepřihlásí, ne? Jenže to by se pak neocitl promočený na kost v chladném stínu zapomenutého hřbitovního kostelíčku. A do hřbitovní kaple se v antologii vydáme znovu, tentokrát mezi blázny a úchyly, vezmeme to přes skládku do brlohu bezdomovců, než falzifikátor Karel konečně pochopí, že na některých knihách se vydělat nedá (Veselá: Člověk v kůži vázaný).

Prostě jde o to se vhodně hororově „ocitnout“, jak se to podařilo třeba šestnáctileté Elišce v jedné nejmenované vísce přesně na Štědrý den, a i zde svou úlohu sehrál velký hlad (Pech: Zuby). Ani o něco starší Hanka neměla moc štěstí, když na výletě s partou trampů narazila ve skalách na strašidelného esesáka a ztratila se ve spleti chodeb s bezednými jezírky a shnilou výdřevou, jež hrozí každou chvílí závalem (Dvořák: Hagen). Zabloudit se prostě nevyplácí, a vstupovat bez pozvání do podivného domu se sochou Kerbera na průčelí už vůbec ne, člověk totiž neví, co ho uvnitř čeká, zda postel s baldachýnem, nebo doupě masového vraha (Čechalová: Počítání rukou). I zdánlivě neškodná tradice jako průvod maškar se může snadno zvrhnout v hrůzný sen – nebo skutečnost? Simona, která čerstvě prodělala potrat, se provinila proti starému rituálu, a musí za to zaplatit – chlebíčky a vodka ale stačit nebudou (Lenny Ka: Ti, co neumírají).

Děsivé příběhy se mohou odehrát kdekoliv v naší krásné české kotlině. Krásná Sabrina popíjí v hospodě v jakémsi zapadákově a hází do sebe panáky, jako by to byla voda, ale na žádnou zajímavou postavu mladé alkoholičky se netěšte, ona tak jen zahání řev svého inkuba, aby se aspoň trochu vyspala. To ji trápí asi víc než vynucený sex s dávno padlým francouzským vojákem, protože si to klidně rozdá s jiným chlapem, kterého letmo zná (tentokrát živým), a samozřejmě následuje další řev, tentokrát obohacený o žárlivé tóniny. Detaily z obcování s oživlou mrtvolou se nedozvíme žádné, jsou překryté opakujícími se komentáři na adresu dívčiných vnad – však on si to ten nadržený hrdina musí nakonec odpracovat a postěhovat pár hrobů (Doseděl: Batalión). A zatímco jedna dvojice má štěstí, druhá svému prokletí neuteče a nepomůžou ani prosby, ani pěsti profesionálního boxera (Haverská: Semper imperfectus).

editorka Kristýna Haidingerová

Kolik hororových prvků máš, tolikrát jsi hororem

A pokud máte dojem, že je těch ženských hrdinek nějak moc, tak si ještě přisadím, jelikož se editorka Kristina Haidingerová v antologii představuje také jako autorka. A pro mě byla její povídka velkým překvapením. Kam se poděla ona dark fantasy, plná démonických bytostí vraždících pro naplnění svých zvrácených pudů? Kdepak, máme tu téměř historickou povídku, jejíž zápletka se odvíjí od znásilnění mladičké dívky Alžběty skupinou severských plenitelů, avšak to je asi nejsilnější scéna, pokud jde o hororové účinky, jinak se přesouváme spíš na pole přírodní magie. Sice se kolem hlavní hrdinky potuluje velké děsivé zvíře (tuším vlk), které jako deus ex machina vyřeší některé slepé konflikty, ale neděsivější stejně zůstane bezmoc a beznaděj, které dívka propadá, ať už kvůli marnému boji se zabedněnými vesničany nebo vlastnímu bratrovi, jenž ji taktéž zneuctí – dokonce dvakrát, jednou společně s válečníky, podruhé jako ženich dcery hospodářky, u které je Alžběta ve službě. Ta jako dokonale traumatizovaná a zakřiknutá dívka drží pořád jazyk za zuby, protože je to v jádru „hodné děvče“ a nechce nikomu ublížit, ale celý potenciál příběhu díky tomu vyprchává trochu do ztracena. Ovšem celkový styl, jakým je to napsané, svědčí o velkém autorském posunu, kterým si Kristina Haidingerová prošla, a rozhodně to není špatným směrem.

O poslední povídce jsem se rozepsala víc, než se sluší, takže je čas na závěrečné zhodnocení Českého temna. Hororové rekvizity tu rozhodně máme – děsivé bytosti, děsivé biologické mutace, děsivá místa, děsivé tajemno – taktéž postavy, které si prostě koledují – ale nevím proč, děsivé to není. Tak místy to zašimrá, a pak následují odstavce, během nichž to přejde. Tak buď je někde chyba v samotném zadání, nebo jsem já tak naprosto vyšinutá osoba (horory cíleně vůbec nevyhledávám), která se nudí u tzv. thrillerů. Nutno uznat, že on je horor v literární formě prostě hodně těžká disciplína. Proti filmovému podání je děj dost pomalý, hororové prvky jsou rozptýlené a nepůsobí tak silně, jak by asi chtěly. Udržet děsivou atmosféru, nebo ji dokonce gradovat, je pak velké umění. Přesto se povídky v Českém temnu snaží tento hendikep překonat, a daří se jim to většinou dobře. V mnohém se obracejí k tradici klasických hororů, zároveň dokáží integrovat i nové prvky a suverénně dokazují, že horor co do pestrosti motivů i postav se ještě zdaleka nevyčerpal.

Tím se dostávám zpátky na začátek – paradoxně se mi České temno jako kniha líbí moc, ale vnímám ji spíše jako sbírku duchařských a fantastických povídek s hororovými prvky. Označit cokoliv za pravověrný horor jenom proto, že se ho v českých luzích a hájích moc nedostává, a těch, kdo to opravdu umí, je hrstka, mně osobně nepřipadá jako nezbytné. Vidím jako prospěšné, že takový sborník vyšel a může motivovat další autory a autorky, aby se hororu nebáli a zkusili ho také. Nebo si uvědomili, že k tomuto žánru třeba podvědomě inklinují a rozhodli se tuto tendenci prohloubit a rozvíjet. To platí i pro většinu přispěvatelů do Českého temna, tohle psaní jim určitě jde a co jim nelze upřít, je schopnost vylíčit pochmurnou náladu či nějakou scénu plnou hnusu docela poetickým způsobem, kultivovaně a obratně.

Jestli váháte, zda si knihu přečíst, nebo nedejbože pořídit za chechtáky (v libovolném pořadí J), záleží, jak moc se dokážete stejně jako já při četbě dobře bavit, aniž by vás celou dobu obcházela hrůza a cítili jste nepřetržitě po těle husí kůži. Nakolik fandíte českým autorům a autorkám a nakolik máte rádi antologie. Sbírka povídek má výhodu v tom, že ji můžete číst po jednotlivých kouscích a střídat autory i styl, a pokud se stane, že zrovna jeden autor zabředne do pro vás nudné nebo nesrozumitelné bažiny, můžete nalistovat někoho jiného. U románu takovou možnost máte také, můžete prostě přelistovat o kus dál, ale k tomu nesete mnohem větší riziko, že začátek knihy je stejně blbý jako konec i prostředek. To ale neplatí pro České temno. Úhledná a bohatě ilustrovaná kniha v sympatickém nemamutím formátu je spíš ozdobou knihovny věrného fantazáka. A třeba se jednou stane tato kniha vývojovým mezníkem, od kterého už nebudeme muset do anotací umisťovat defenzivní formulace a neustále čtenáře přesvědčovat, že i u nás umíme psát horor, prostě se o tom přesvědčí sami.

Procentuální hodnocení: 70%

Haidingerová Kristýna (ed.): České temno

Vydal: Golden Dog, 2021

Obálka: Jiří Dvorský

Počet stran: 408 stran

Cena: 349 Kč

Terapie masem podruhé: Když chceš být vesel, je tady Smuten

23. Květen 2022 - 6:48

Albrecht Smuten – to jméno je spjaté s humorem. Tedy, s velmi specifickým druhem humoru – černým, ironickým, mnohdy i lehce trapným a pubertálním… Ale v jednoduchosti je síla, a Smutenovy stripy tnou do živého. Lidem znechuceným dnešní moderní dobou a unaveným všemi těmi trendy se tenhle druh humoru zaručeně bude líbit – nemusíte moc přemýšlet a stejně je v něm i lehká stopa filozofie. Své k tomu může říct například dvojka komiksových kočičích filozofů Pac & Pussy nebo právě Terapie masem.

Terapie masem jsou „jednoduché“ noirově laděné komiksové stripy, které jsou mnohdy brutální a (víme, opakujeme se) absolutně nekorektní. Většina z nich navíc ukazuje, jaký je Smuten slovní ekvilibrista – pointy jsou založeny na nějaké slovní hříčce, která se při konzumaci může zdát jednoduchá a snadno odhadnutelná, ale vymyslet je musí dát slušnou fušku. Lehkost, hravost a vypointovanost – to je Terapie masem II ve zkratce.

I u druhé Terapie masem platí, že Albrecht Smuten si vše sám napsal a sám nakreslil. Noirový feeling dává knize použití výhradně černé a bílé barvy, ale také mnohých detektivních námětů. K noiru neodmyslitelně patří i pár ran (od toho je tu nabušenec Ládínek držící se své role bez ohledu na situaci) a detektiv, v tomhle přídě jménem Fisting, který má v knize dokonce celý uzavřený případ přes několik stran. Ale náměty jsou samozřejmě mnohem pestřejší, což je fajn, protože dopředu neodhadnete, kam zrovna autor sáhne a co na vás čeká. Necháme vám tu jeden ze stripů, ale zbylé pointy rozhodně prozrazovat nebudeme; vždyť o ně jde především!

Kresba je účelná – detailní a zdánlivě jednoduchá. Ale když se zakoukáte do některých stripů, uvidíte, jak jsou vymazlené. Černá a bílá tvoří vizuálně zajímavý kontrast a občas muselo dát spoustu práce vymyslet rozložení obrázku, aby byl přehledný a měl potřebnou vypovídací hodnotu.

O druhém díle Terapie masem se nedá napsat mnoho – buď vám kresba a tenhle humor sedne a budete se skvěle bavit, nebo se brutálně rozčílíte a budete pohoršeni. Pro více vzorků z knihy koukněte na

https://www.facebook.com/terapiemasem/

a rozhodněte se sami. My patříme k těm, co se u téhle útlé knížky královsky bavili!

 

Scénář a kresba: Albrecht Smuten

Vydala: Epocha, 2022

Počet stran: 88

Vazba: brožovaná

Cena: 169 Kč

Rozhovor s Markem E. Pochou, autorem, jehož líbají zombie múzy

20. Květen 2022 - 18:32

Podle Databáze knih máš na kontě 8 kousků, editorování jednoho sborníku a celkem slušnou řádku povídek v různých sbornících. To je od roku 2010 kdy ti vyšla první kniha A bude hůř! Slušný výkon.  Takže moje otázka zní, jak si se ke psaní vůbec dostal?

Tých kníh je už bude spolu desať, ak teda rátame aj moje „civilné“ zárezy (Semester zakomplexovaného sviniara z r. 2014) a jedenásť, ak rátame české vydanie Krajiny kanibalov. Zväčša platí, že čo rok, to kniha (spontánne, nie preto, že by som musel). Tento rok je osobitý v tom, že vychádzajú rovno dve diela: Virus Omega už je vonku, a 27.5. uzrie svetlo sveta zbierka erotických poviedok (s dôrazom na psychológiu a divoký štýl) Aj TEBA dostanem!

K písaniu som paradoxne nedostal nijako, písanie sa dostalo ku mne. Je to choroba, je to vírus, je to závislosť. Od detstva som rád čítal a hral sa so slovami. Keď mi učarili filmové horory (menovite Alien, Evil Dead a Návrat živých mrtvol II), tušil som, že nebude cesty späť…

Najprv sa zo mňa stal vyštudovaný novinár, neskôr praktizujúci novinár, potom vedecko výskumný pracovník v obore estetika a napokon sa vydrali na papier aj prvé „vážnejšie“ poviedky (v ťažkých pôrodných stavoch). Od tej chvíle začali myšlienky prúdiť čoraz viac, rýchlejšie, nástojčivejšie…

A príbehy, ktoré kolujú niekde vo vesmírnej matérii, si vybrali moju hlavu, aby ich posunula medzi ľudí.

Většina tvých knih vyšla v tvé rodné slovenštině. Ale několik z nich vyšlo i česky v nakladatelství Carcosa. Takže logická otázka číslo dvě zn: jak se ti spolupracuje s Milanem Žáčkem (šéf nakladatelství Carcosa) a jak jsi spokojený s jeho překlady?

Najlepšie slovenské žánrové vydavateľstvo je HYDRA a najlepšie české je CARCOSA. A bodka. Nie je o čom diskutovať. Neexistuje, aby niekde inde dovolili autorovi zachovať toľko tvorivej slobody, alebo aby mal tak silné slovo pri určení konečnej podobe diela a foriem jeho následnej propagácie. S Milanom sme sa vždy na všetkom vedeli dohodnúť, a keď napríklad odmietol zbierku mojich erotických príbehov, pochopil som argument, že sa nehodí do portfólia Carcosy, ako oprávnený a správny.

Dôležitá je tiež vízia a literárny vkus. Carcosa má určitú líniu, po ktorej ide, nebojí sa však ani experimentu, pričom precízne dbá na dodržanie kvalitatívnych kritérií. Zárukou toho všetkého je Milanova profesijná dráha prekladateľa a zároveň jeho čierne srdce, ktoré bije pre horor. Iné, väčšie nakladateľstvá by sa tam mohli prísť učiť, pokiaľ ide o vydávanie žánroviek, ale napríklad aj komunikáciu s autorom (čo neznamená, že niekedy nebývam netrpezlivý a neobhrýzam si nechty pri čakaní na odpoveď na moje správy!).

Když se podíváme na obálky tvých knih, tak působí dost znepokojivě, což je s ohledem k jejich obsahu pochopitelné. Jak to tedy máš? Vybíráš si výtvarníky sám? Dáváš jim volnou ruku, nebo naopak přísně dohlížíš na proces vzniku obálek?

Slovenské knihy majú ilustrované obálky z pera a štetca Martina „Cuca“ Luciaka (autor komiksových príbeh, obálok a ilustrácií, vizuálov pre videohry, a filmových a seriálových storyboardov). Bol dlhé roky môj parťák, dôverník, blízky človek, ktorý presne vedel zachytiť, čo som mu popísal slovami. Z Kanibalov, Kontaktu či Zombie Apokalypsy dýcha hutná atmosféra filmovej hrôzy, sú to podľa mňa obálky svetovej úrovne. S Cucom ma navždy bude spájať silné puto, tie roky, čo sme spoločne trávili cestami a vystupovaním na akciách, sú nezmazateľné a úžasné spomienky.

S Carcosou sme prešli na fotené obálky. Ich autorom je opäť jeden jediný človek, umelecký fotograf, hororový fanúšik a pracovník márnice (aké príhodné!), Peter „Cwoky“ Murín. Opäť to tak priniesla vyššia moc, že sme si sadli ľudsky aj vkusovo. Jeho fotky vždy priniesli k mojim nápadom čosi naviac, kus jeho vlastnej zvrátenej imaginácie. Uvidíme, ako ďalej, keďže Cwoky ohlásil „umelecký dôchodok“. Možno ešte opráši mašinu, keď mu predstavím dostatočne silný príbeh…

Většina tvých knih jsou horory, ale třeba Svet je plný démonov je tak trochu fantasy ve stylu ÚPVO a Virus Omega pro změnu pandemické postapo. Kde bereš nápady? Jak vznikají tvé knihy? A nevymlouvej se na můzy. Ty jsou dávno mrtvé.

Jeden z najvýznamnejších povojnových literárnych realistov sveta, košický rodák Sándor Márai, hovorieval, že mu našepkáva Duch Svätý (hoci do kostola veľmi nechodil, to veru nie…). Rád verím, že u mňa je to podobne. Či nazveme to nepotlačiteľné vnútorné pnutie múzou, Duchom, hlasom podvedomia, alebo ináč, je napokon jedno. Dôležitý je príbeh, a to, aby bol vyrozprávaný…

Mimochodom…

Kto povedal, že zombie-múzy nemôžu autorovi vnuknúť dobré námety?

Spousta hororových (i domácích) autorů situuje své příběhy do zahraničí. Tvoje knihy se naopak odehrávají výhradně za našimi humny. Proč? Tebe neláká zahraničí?

Môj ďalší literárny vzor, nositeľ Nobelovej ceny William Faulkner povedal, že keby aj nikdy neopustil hranice vlastného okresu, mal by materiálu do kníh na niekoľko životov. Na to nadviazal Stephen King (znalec a učiteľ anglickej literatúry, ktorý od Faulknera prevzal niekoľko štýlotvorných prvkov), keď vo svojich radách autorom uviedol, že treba písať o tom, čo poznáme.

Absolútne súhlasím – uveriteľné prostredie a postavy sú prvoradé, aby kniha bola autentická, silná – aby bola skutočná, pravdivá (nie v zmysle, že popísané udalosti sa NAOZAJ stali, ale tak, že obsahuje univerzálnu životnú pravdu).

Tuším jediná kniha z ďalekého zahraničia, akú som kedy napísal, je prvotina Krajina kanibalov. Dej so slovenskými turistami sa síce odohráva v peruánskej Amazonke, avšak obdobie pred písaním som trávil zanieteným čítaním cestopisov z tejto oblasti. Nie kvôli príprave na román, ja nikdy neviem vopred, z čoho príde inšpirácia. Jednoducho ma bavilo si čítať o tej krajine, jej svojráze a tamojších ľuďoch, zvyklostiach, flóre a faune. Možno preto, že mi to pripomenulo časy lacných talianskych kanibalských hororov, čo fičali v 80. rokoch na videopáskach…

A bum, jedna iskra skočila k druhej, a vznikol román.

Přispěl jsi do několika hororových sborníků, sám jsi byl editorem antologie Zombie apokalypsa, Kniha bolesti a dalších. Vlastně i tvoje knihy jsou spíš kratšího rozsahu. Nedá mi to a zeptám se: ty máš něco proti tlustým knihám?

Mám rád všetky dobré knihy, bez ohľadu na šírku výšku váhu. Otázka znie naopak: čo má kto proti útlym knihám? Starec a more má sotva pár strán. Hellraiser podobne. Niezscheho diela sú brožúrky. A tak ďalej. To len dnešný komerčný svet sa nám snaží vnuknúť myšlienku, že keď je niečoho viac, je to správnejšie, než keď je toho menej. Nezmysel. S takými otázkami sa ani nezaoberám.

Tvůj nejnovější román Virus Omega, který nedávno vyšel v nakladatelství Carcosa má podtitul Pandemický. Můžeš nám přiblížit, o čem vypráví a jak se stalo, že ses vrhnul zrovna na tohle téma?

Priznávam, že od prepuknutia pandémie som sa rázne postavil proti akejkoľvek myšlienke na román tohto žánru. Prišlo mi nevkusné zneužívať aktuálnu svetovú tému, navyše takú bolestivú. Aj v našej rodine skosil covid hneď niekoľkých dobrých ľudí…

Avšak opäť bolo to nevysvetliteľné nutkanie, vnútorný pretlak, šialené jačanie múz, silnejšie. Ako píšem v doslove románu: celá kniha mi hlavou preblesla v jednom jedinom okamihu, za celkom obyčajného slnečného dňa pri plote, za ktorým stál môj bratanec Franto, keď ma upozornil, že „nový Star Trek je síce super seriál, ale jeho konca sa nikto z nás nedožije…“

Vtedy moje srdce vynechalo úder – do tej krátkej pauzy sa svojvoľne a nevysvetliteľne vsunul príbeh, z ktorého vznikol rukopis knihy VIRUS OMEGA.

U Omegy ještě zůstaneme. Jedním z témat této knihy jsou také toxické vztahy a domácí násilí. Postapo román by se asi obešel i bez téhle linie. Měl jsi nějaký speciální důvod ji do příběhu vložit?

V skutočnosti je Virus Omega komornou drámou (odohráva sa z veľkej časti v mikrobuse…) o medziľudských vzťahoch v časoch veľkého vypätia a stresu. To je to, čo ma zaujíma: ako sa zachováme, keď ide do tuhého.

Celkovo horor, to sú vlastne len atraktívne žánrové rekvizity pre hlbšiu myšlienku či psychologickú štúdiu. Aj taký Evil Dead je vo svojom jadre vlastne klasická love story…

Na Slovensku vznikl svého času úspěšný nízkorozpočtový horor Socialistický Zombi Mord a i u nás v Čechách vznikají zajímavé hororové filmy. Neuvažoval jsi upřít své oko tímhle směrem? Scénář na motivy některé z tvých knih třeba?

Nie, nie, všetko, čo bolo napísané, už bolo napísané s ohľadom na „vnútorný film“ v čitateľskom vedomí. Moje písanie je ako literárny film, ako poldruha hodiny jazdy na mentálnom plátne.

A navyše, tie hrôzy by si režisér z našich končín netrúfol sfilmovať – nikto by mu na to neprišiel do kina. Veď moje knihy sú ako Ľudská stonožka krížená so Srbským filmom. Na psychedelických hríboch.

V kuloárech, bažinách a sklepeních se šeptá, že je na obzoru nová kniha. Co nám k tomu povíš?

Haha, teraz blafuješ! Túto otázku isto kladieš každému, v snahe nachytať nás a získať nové info! Ale dobre, veď to nie je tajné: 3.6. krstíme v Bratislave zbierku erotických poviedok AJ TEBA DOSTANEM! Odmietli ju predtým, než sa jej odvážne ujalo vydavateľstvo BESTSELLER, najmenej tri nakladateľské domy: údajne pre nadmernú explicitnosť, vulgárnosť a rúhanie…

A čo bude potom?

Sám sa rád nechám prekvapiť!

Kromě psaní máš i spoustu dalších zájmů a úspěchů. Můžeš nám o nich říct něco víc?

Môj najväčší úspech sú dve krásne dcéry. Dúfam len, že povahou budú v dospelosti po matke (ha-ha). Okrem toho, že sa s nimi snažím tráviť čo najviac času (väčšinou hrávame rozličné fantazijné spoločenské hry, v ktorých sme našli spoločnú záľubu), robím všetko možné: od vymýšľania vojnových stolových hier pre jedného hráča, až po tréningy boxu. Tento víkend si skúsim aj post ringového hlásateľa na oficiálnom ligovom turnaji; vždy sa mi páčilo, ako majstri tohto oboru vyvolávajú bojovníkov do ringu.

V časoch prvého lockdownu som sa namotal na sociálnu sieť na zdieľanie videí TikTok. Sledoval som trendy aj osem hodín denne a potom začal nakrúcať vlastné videá. Výsledok? Behom troch mesiacov 50 000 sledovateľov. Po hranici 100 000, ktorú som si vytýčil, môj záujem upadol a už robím „tiktoky“ len rekreačne, prevažne ako službu reklamným partnerom alebo kamarátom, ktorí  by radi spropagovali svoj biznis (napríklad promujem náš boxklub BC SAMSON, nájdete nás aj na www.boxingclubsamson.webnode.sk).

Vlaňajší rok som pre zmenu venoval štúdiu trikov profesionálnych amerických zvodcov (pickup artist) a uvádzaniu týchto vedomostí do praxe. Odvtedy sa vďaka mojim radám podarilo niekoľkým kamarátom nájsť si pomocou zoznamiek priateľky. Dobrá služba priateľovi, poskytnutá bez nároku na odmenu, je vždy veľmi uspokojivá činnosť.

Táto rôznorodosť záujmov je pre spisovateľa nesmierne dôležitá – nemôžeš prichádzať s autentickými novými myšlienkami, keď nezakúsiš nové veci. Nedokážem si predstaviť sedieť za stolom a „študovať tému“. To je mŕtvy prístup lenivého človeka bez iskry. Umelec ide do terénu, skočí do hlbokej vody, pláva so žralokmi, tyká si so šialenstvom a keď nebesá vrhajú blesky, on sa postaví na najvyšší vrch a vystrie ruky nad hlavu. Umelec netúži po masovom predaji svojho diela, ani po tom, aby bol „slávny“. Chce len jedno: aby jeho tvorba hlboko rezonovala, hoci len v jednom jedinom príjemcovi. Vtedy dosiahol viac, než je milión predaných výtlačkov.

Obligátní otázka na závěr. Co bys vzkázal českým čtenářům a čtenářkám?

Všetkých srdečne pozdravujem, ďakujem im za priazeň a hlavne som rád, že moje písanie vám spôsobuje intenzívne čitateľské zážitky, ako mi o nich píšete v súkromných správach a recenziách.

V snových priestoroch, kde klíčia epochálne príbehy, je ešte veľa temnoty, ktorá si žiada byť vypustená do sveta…

Ochutnávku hľadajte na www.markepocha.sk

Virus Omega: Pandemická jednohubka Marka E. Pochy z nakladatelství Carcosa

19. Květen 2022 - 14:04

K těm, kteří se rozhodli z pandemie vypsat a navíc odjakživa inklinují k fantastice, patří také autor knihy Virus Omega Mark E. Pocha. Myslím, že Marka není třeba nijak zvlášť představovat, jeho knihy Krajina kanibalů, Oni či Kontakt zná každý fanoušek dobrého hororu.

Veď mě dál, cesto má…

Přestože kniha Virus Omega nese podtitul „pandemický román“, jde o útlou novelku s poměrně prostým příběhem. Poté, co svět zasáhla pandemie viru SARS2-OMVID-21, šla celá Země do kytek, a to včetně Slovenské republiky. Agresivní virus ne nepodobný Covidu (ale mnohem horší) zlikvidoval 94% populace, vláda, infrastruktura, policie, armáda, řád a zákony, to vše skončilo v masových hrobech spolu s nakaženými. Přesto (stejně jako u Covidu) zůstalo několik málo procent lidí imunních. K nim se řadí také pětičlenná skupinka hrdinů, která putuje kamsi k Horní Nitře, kde má jeden z pětice chatu. Tam snad přečkají období chaosu a největšího náporu pandemie.

Pět z auta a pes

Posádku vozu tedy tvoří hudební producent Roman, jeho přítelkyně Aďa, bratranec Franta, Romanův dlouholetý kamarád Matúš a jeho žena, Romanova asistentka a nadějná zpěvačka Kvítka. K nim patří ještě jeho starý pes Elliot.  Mohlo by se zdát, že jde o ideální kombinaci. Dva šťastné párky (navíc spřátelené) a jako křen sice trochu trhlý, ale jinak celkem snesitelný příbuzný. Jenže opak je pravdou. Zvlášť když jde o toxické vztahy, protože ty pak mohou lehce probublat na povrch v těch nejvíce krizových okamžicích.  A o pokřivené vztahy tu jde především. Autorův problém je ovšem v tom, že všechny jeho postavy jsou naprosto ploché a papírové. Vlastně všichni kromě Romana (který je prezentovaný jako jediný charakterní hrdina) jsou buď alkoholici, nebo bývalí alkoholici. Navíc neskutečně nadržení. Nic proti sexu, ale neumím si představit ženu, která by v situaci, kdy jí jde o holý život, dumala nad tím, jak krásné to bylo, když jí její milý nutil k felaci a análnímu sexu. To je tak nesmyslné, až to bolí. Tyhle části textu působí nevěrohodně a kazí celkový dojem. O domácím násilí a toxických vztazích jde psát opravdu lépe. Taková Anya Martin by mohla vyprávět.

Naopak to, co se autorovi povedlo nejlépe, je popis postupného rozkladu společnosti od prvních příznaků pandemie až po totální chaos, v němž stávající svět končí. Zde autor nejen že zužitkoval svou znalost žánrových filmů a knih, ale především svých zkušeností z toho jak to nejen na Slovensku fungovalo při nedávné pandemii Covidu. Jen při popisu postupného rozpadu společnosti logicky více utáhl šrouby. Právě v takových momentech (a při pomyšlení, že stačilo málo a Covid krize mohla dopadnout stejně) čtenáře zamrazí víc než při popisu setkání s násilníky či fanatiky jako vystřiženými z klasických postapo filmů.

Text je opravdu krátký, rozsah 155 stran včetně předmluvy a doslovu nedává moc prostoru pro nějaké velké eskapády. Proto občas autor využil zkratku a filmový střih, aby mohl příběh rychle plynout dál. Ne vždycky je to ku prospěchu věci. Místo erotických vsuvek měl například více rozvinout jednotlivá setkání hlavních hrdinů s dalšími přeživšími. Na druhou stranu však takto krátký text skoro nikdy nenudí a nedrhne. Ovšem od poloviny knihy je bohužel jasné jak příběh dopadne, a to je samozřejmě škoda.

Virus Omega není nejhorší postapo, ba řekl bych, že patří k těm čtivějším autorovým knihám. Ale aby se stal něčím jiným než středně výživnou jednohubkou, na to by mu autor musel věnovat víc času a energie. Tíživou atmosféru a svižný spád mu však upřít nelze.
Vydala: Carcosa, 2022

Překlad: Milan Žáček

Autor obálky: Peter “Cwoky” Murín
Počet stran: 168
Cena: 259 korun

 

 

Pevnost 05/2022: Komiksový květen

13. Květen 2022 - 9:05

Do světa komiksů

V květnu si na své přijdou nadšenci do komiksů. Alexandra Petáková svou pozornost vrhla na příběh krvesaje Alucarda z mangy Hellsing. Pevnostní vládce Martin Fajkus vás vezme do Gothamu v sešitu Batman: Dvojník, kde se musí netopýří muž tentokrát pustit do křížku (světe div se) se svým dvojníkem. Krom Batmana vás Martin zatáhne i do 60. let, abyste se seznámili s Vražedně dokonalou manželkou. Na menší výlet do historie můžete vyrazit také s Borisem Hokrem s druhým dílem komiksu Paper Girls, jenž v sobě nese vibe Stranger Things v podobě popkulturních narážek a odkazů na osmdesátkové horory.

A pokud je libo vyloženě hororově laděný komiks, tak jukněte na článek Michala Tesáčka o Údolí zrůd. Případně můžete sáhnout po Zámku a klíči, na který se podíval Martin Fajkus.

Komiksové nadšence určitě naláká i květnová příloha Pevnosti plus, kterou je tentokrát ukecaný Deadpool, miláček publika 1 s podtitulem Užvaněný milionář.

Filmové okénko

Filmový Marvel vstupuje do své čtvrté fáze, kterou má odstartovat především pokračování Doktora Strange s podtitulem Mnohovesmír šílenství. Vzhledem k tomu, že má MCU velké (možná až moc velké) plány, klade na diváka nutnost znát nejen předchozí filmy ale i seriály. A protože se toho v tomhle vesmíru událo opravdu hodně, tak je tady Alexandra Petáková, která vám kryje záda a navede vás tím správným směrem, abyste byli v obraze, než nového Doktora Strange vyrazíte.

V květnové Pevnosti se můžete těšit i na recenze Jiřího Pavlovského, jenž se podíval na druhý díl Ježka Sonica, a komiksovou záležitost Morbius. Vendula Kreplová zase přináší hodnocení romantického sci-fi s názvem Za sny až na Mars, případně s ní můžete odhalit Brumbálova tajemství, která ukrývají nová Fantastická zvířata. A nakonec je tady ještě Boris Hokr s recenzí Apolla 10 ½: Dítě kosmického věku.

Květnové knižní menu

V květnovém čísle se vám dostane hned několika kousků z českého rybníčku. Pokud máte rádi antologie, pak si určitě nenechte ujít Zákon genu, kterou dal dohromady Leoš Kyša (kdo jiný, že) společně s Václavem Kotrmanem, v níž si můžete dopřát povídky třeba od Ondřeje Neffa, Františka Kotlety, Romana Bureše, Michaely Merglové, Kristýny Sňěgoňové… Hlavním tématem tohoto špalíku je jak název sám napovídá genetika. V českých vodách lovila i Míša Merglová, která hodnotí Smějící se bestii od Viléma Koubka. Společně s Martinem Bečvářem zase můžete juknout a na druhý díl Inferia s podtitulem Invaze od Romana Bureše, v němž tentokrát vedle pekla zavítáte i do nebe na čumendu za anděli. Když už plaveme v českých vodách, tak musíme zmínit také dvě květnové fantasy povídky, které si můžete dopřát. Svou troškou do mlýna tento měsíc přispěli Petr Valášek s Dřevědem a Dana Beranová s Pláňaty.

Martin Fajkus vás vezme za Železným druidem Kevina Hearneho. V Martinové článku se dozvíte nejen novinky ohledně posledního (sedmého) přírůstku téhle série s názvem Zničený, ale dopřejete si i rychlé opáčko všeho, co se v předchozích dílech událo. Pokud máte rádi čáry  máry, pak vsaďte na Čarodějnice dřívější a budoucí (Alix E. Harrowová), které si pro vás připravila Monika Dvořáková. Fanoušci Samanthy Shannonové se konečně dočkali! Po několika letech přichází čtvrtý díl Kostičasu s názvem Když spadne maska, který vám představí Kateřina Stupková, jež si dokonce s autorkou popovídala a položila jí několik záludných otázek. S Borisem Hokrem se již potřetí vydáte za Felixem a Gotrekem ze světa Warhammeru, tentokrát se můžete těšit na trilogii Neopěvovaní hrdinové od Joshe Reynoldse. A pokud byste raději dali přednost návštěvě něčeho chlupatého, pak můžete s Monikou Dvořákovou vyrazit na výlet za pandami v Bambusové říši (Erin Hunterová).

Jestli fandíte kombinaci fantasy a science fiction žánrů, pak by vás mohla zaujmout recenze Wojty Běhounka na román Rozštěpené nekonečno (první svazek série Začínající adept) od Pierse Anthonyho. Chcete si dopřát španělský zombie horor? Pokud ano, tak vsaďte na Borise Hokra a jeho hodnocení románu Apokalypsa Z (Manel Loureiro). V tomhle čísle můžete také narazit i na sci-fi román Temná hmota od Blakea Crouche, který přelouskal Jan Nohovec.

Herní koutek

Ve videoherním sekci se můžete těšit na akční kooperativní RPG Babylon´s Fall a Stranger of Paradise: Final Fantasy Origin, fantasy RPG Elder Ring nebo třeba Ghostwire: Tokyo, kde můžete lovit duchy.

S Filipem Gotfridem si můžete zahrát deskovku Vzhůru do hor!, v níž lidi prchají před potopou a vy je musíte zachránit, případně vás Filip vezme do exotické přírody Kaskádie, kde je jen a jen na vás jaká zvířátka tam vysázíte, aby tam žila. Případně se ještě můžete s Jakubem Zahradníkem juknout na karetní záležitosti Hra o trůny: Spiknutí.

Ani v květnovém čísle samozřejmě nechybí historické okénko, v němž se můžete těšit na výlet s Františkou Vrbenskou za genetikem Gregorem Mendelem, a pokud vám životopisy nevoní a jste spíš na politické záležitosti, tak vás potěší Tomáš Bandžuch se svým článkem o Martinském memorandu.

Květnové číslo je opět napěchované kupou zajímavých recenzí, které vám pomohou vybrat přesně to pravé, co je vašemu srdci nejbližší. Takže neváhejte a skočte do trafiky!

Parchanti z Jihu – Svazek 2. Za trochu krve

12. Květen 2022 - 10:09

Skalpy, Ghost Rider, Punisher MAX, Muži hněvu. To jsou jména jen několika z mnoha projektů, kterým rodák z Alabamy, Jason Aaron, věnoval svůj scénáristický um. Nás však zajímá jeho čtyřdílná série z roku 2014 Parchanti z Jihu. A to především její druhý díl, který nese podtitul Za trochu krve.

Návrat do okresu Craw, ale tentokrát trochu jinak

První kniha, nás seznámila se synem bývalého šerifa Earlem Tubbem. Bývalá hvězda místního fotbalového týmu a veterán z Vietnamu přijel do svého rodného města kdesi v srdci Alabamy, aby srovnal pozůstalost po svém zemřelém otci. Že se vše zvrtlo ve chvíli, kdy Tubb šlápl na kuří oko trenérovi místního fotbalového družstva, ví každý, kdo si přečetl knihu s podtitulem Takový to byl muž. Zkřížit cestu trenéru Bossovi nebyl dobrý nápad; a jak celá deratizace okresu Craw pro Earla Tubba dopadla? Inu, o tom lecos vypovídá jeho zkrvavená baseballová pálka na poličce v místním BBQ baru.

Seznamte se: Euless Boss

Pokud někdo Aaronovi vyčítal, že v prvním díle Parchantů z Jihu hodil čtenáře do vody, aniž by se nějak obšírněji věnoval historii hrdinů, tomu při čtení druhého dílu nejspíš lehce poklesne čelist. Svazek 2. totiž fanoušek fotbalového týmu Alabama Crimson Tide věnuje osobní historii trenéra Bosse. Příběh se čte jedním dechem a zároveň nás nutí zapřemýšlet o tom, co je člověk ochoten obětovat pro splnění svého snu. Za trochu krve se točí kolem amerického fotbalu, což by mohl být pro mnohé čtenáře kámen úrazu. Ale nepotřebujete mít nakoukané filmy jako jsou Vítězové a poražení či Vzpomínka na Titány abyste si tenhle příběh užili. Děsivá cesta mladého Eulesse z pozice otloukánka na post trenéra fotbalového týmu je nejen vyprávěním o lásce k americkému fotbalu, ale také o násilí a odhodlání. Svým způsobem se svou tragikou blíží Aaronovu nejosobnějšímu komiksu, jímž jsou Muži hněvu, a je natolik nadčasový, že k jeho pochopení nepotřebujete znát pravidla té divné hry se šišatým míčem. A to navzdory tomu, že skvělý překladatel Richard Podaný při své práci konzultoval spoustu odborných termínů s Robinem Švarcem z týmu Prague Lions, nejznámějšího českého mužstva amerického fotbalu.

Krev teče vždycky červená

Celé sérii vtiskl svůj nezaměnitelný výtvarný styl Jason Latour. Tentokrát se jeho drsně strohá kresba nese v krvavě rudé barvě. Tím se zřetelně odlišují Bossovy vzpomínky na dětství a mládí od současnosti. Té je věnováno jen pár stran (včetně skvělého cliffhangeru v samém závěru knihy) a nese se ve střízlivých šedomodrých tónech.

Tentokrát žádné koláče

Jestliže byl největším hitem bonusů předchozího dílu recept na smažené jablečné koláčky Aaronovy mámy Betty, teď se něčeho podobného mlsní čtenáři nedočkají. Bonusy ve formě několika pracovních náčrtků a alternativních obálek jejich chutě neuspokojí. Snímatelná obálka z lesklého křídového papíru naopak ano.

Jason Aaron vypráví opravdu silný a drsný příběh, který pevným obloukem spojuje trenérovu minulost s tím, co se stalo v první knize, a ukazuje, jak se z mladého Bosse stal největší parchant ze všech. A nám nezbývá, než se těšit na díl třetí. Návrat domů zní slibně, a ne že ne. Já jen doufám, že jej Nakladatelství CREW vydá co nejdříve.

Parchanti z Jihu 2: Za trochu krve

Scénář: Jason Aaron

Kresba: Jason Latour

Překlad: Richard Podaný

Vydal: CREW, 2022

Počet stran: 112

Vazba: vázaná s přebalem

Cena: 449,- korun

 

Tramvaj 1910 / Závod tramvají: Stylová oslava výročí

10. Květen 2022 - 9:27

Česko není pupek světa a Praha není pupek Česka, a zajímavé – a drsné – věci se děly i jinde, například právě v (Českém) Těšíně. Lehce krkolomně nazvaná deskovka Tramvaj 1910 / Závod tramvají – Výroční edice každého jenom trochu zvědavého hráče na ta místa a doby navnadí a perfektně splní tím svůj účel. A ty hry? To je bonus navíc!

Ze zastávky do zastávky

V podstatě jde o milou, nicméně výpravnější variaci klasického Z pohádky do pohádky. Prostřednictvím hodů kostkou se snažíte postupně – aniž byste museli popořadě – dostat na jedenáct políček tramvajových zastávek, a tamtéž posbírat šest postupových karet. Jen na konečné nebo na dvou výhybkových polích se můžete otočit, zato vás ale náhoda může poměrně často vrátit do depa čili na start. Z čehož logicky plyne, že vítězství je zcela odvozené od toho, jak rychle vám padnou správná čísla a jak rychle si nalížete správné karty. Nic pro stratégy, ale všechno pro rodiny, zejména s malými tramvajáky.

Také Závod tramvají, který se hraje na opačné straně plánu, je hlavně o náhodě, i když trocha strategie (kdy nepoužít kartu k postupu vpřed, nýbrž s ní o pár polí vrátit tramvaj soupeře) se tu hodí. Když to nikdo nezdržuje, ani ne za půlhodinku jste v cíli a můžete si dát odvetu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Spočinout a odpočinout

Jak již bylo řečeno: nečekejte nic náročnějšího než rozvinuté člobrdo, a nebudete zklamáni, ba, budete spokojeni. Také graficky je to všechno takové milé, pohodové, lákající spočinout tělesně a odpočinout duševně, přičemž se vám do paměti zavrtá červík poňoukající k návštěvě Českého Těšína, nebo alespoň k průzkumu jeho historie. Znalci místních poměrů a lokalit budou mít samozřejmě nemalý bonus navíc, a všichni bez rozdílu najdou v krabičce krásný kovový odznak pro nejrychlejšího tramvajáka.

Hru oživuje několik sestav karet a ostatně i doporučení, že pravidla si je možné nejen přizpůsobit, ale i podělit se o ně s ostatními. V té souvislosti musíme zmínit, že pro výroční edici byly zapracovány připomínky hráčů, a hra dostala nejen nový kabát, ale i některé prvky, takže autoři rozhodně neusnuli na vavřínech ekonomického úspěchu prvního vydání, jež se co do rychlosti (roz)prodeje počítal spíš na měsíce než na roky.

Takhle se prostě dělá nevtíravá reklama a propagace, a mnohá města i firmy by se od Neno Games mohly a měly učit – včetně jednoduše funkční a přitom hezké webové stránky. Nejen kvůli ní doufám, že o téhle produkci neslyšíme naposled.

Tramvaj 1910 / Závod tramvají – Výroční edice

Autoři: Milan Bláha, Zuzana Bláhová

Počet hráčů: 1 – 4

Doba hry: 30 min.

Doporučený věk: 5+ let

Čeština: pravidla ano, materiál ano

Vydal: NENO GAMES NOW

Cena: 549 Kč

Lockdownový výlet klíčovou dírkou

6. Květen 2022 - 7:32

Ano, v rukou mám sborník Lockdown, který vydalo Nakladatelství Epocha a vyšel i  jako literární příloha časopisu Pevnost. Kdo si koupil roku 2021 dubnové číslo či patřil ke štědrým předplatitelům, dostal sborník jako bonus. Mezi běžnými přílohami loňského ročníku se ovšem poněkud vymyká, a proto si zaslouží zvláštní pozornost. Není to totiž lecjaký sborník, v podstatě by mohl užívat přívlastek „benefiční“. Jak k tomu došlo? Mnozí to už víte, že samo nakladatelství oslovilo desítku svých dvorních autorů fantastiky a požádalo je o povídku. A světe div se, všichni zapátrali ve svých šuplících a něco tam vyhrabali… Jelikož celá iniciativa probíhala v časech nejtěžších, kdy byly zavřené všechny obchody (a tedy i knihkupectví), vyšly povídky pouze elektronicky. Jelikož následovaly skvělé ohlasy čtenářů, jeví se tato recenze jako úplně zbytečná, ale co kdyby Lockdown náhodou minuli…

Inu, tak to zkrátím. Pokud byste náhodou narazili na tuto knížku na pultech, dnes již otevřených a knižní produkcí zahlcených knihkupectví, kam titul také zamířil, nenechte se zmást názvem. O lockdownu totiž žádná z povídek není. Proč, to je celkem nasnadě – všichni jsme měli covidu plné zuby. Smyslem celého záměru bylo čtenáře od myšlenek na pandemii odvést. Pokud by někoho zajímalo zpracování takového tématu i třeba v mírně fantastickém hávu, bude se tedy muset obrátit jinam (např. Palánova antologie Za oknem, humoristická sbírka Padesátka v nouzovém stavu Hany Hřebejkové, speciální edice magazínu Forbes Next aj.) Každopádně to jediné, co povídky spojuje, je okamžik, kdy se vylouply z autorských šuplíků, a to zas tak originální není (obdobně vznikl třeba Dekameron 2020 iniciovaný Obcí spisovatelů či Koronapovídky pro Česká centra nebo série povídek do karantény pro Salon Práva). Marně jsem se snažila najít u sborníku Lockdown nějakou jinou koncepci. Je prostě pel mel toho, co se podařilo dát na hromádku, a nehlásí se k tomu ani žádný editor (aspoň podle tiráže). Pro lepší prodejnost titulu je zneužito jméno Františka Kotlety, ale žádnej velkej nářez ani vydařenou swingers párty nečekejte.

Co tedy najdete uvnitř? Desítku více či méně povedených povídek od desítky autorů a autorek spjatých s nakladatelstvím Epocha. Vesměs se jedná o zářící či vycházející hvězdy českého fantastického nebe, sem tam nějaká kometa. Většina z povídek je velmi čtivá a reprezentuje majoritní vkus určitého typu konformních čtenářů oddechové literatury. Nejvíce jsem ale ocenila humor. Dávku překvapivé invence předvedl Roman Bureš v mikropovídce Panenka díky nefalšovaným prvkům real prediction. Se skvělým nápadem na parodii přišla i Petra Kubašková ve svém Chudobinci vdovy Pelerínové pro pochybné existence. A pokud vám nevadí, že někdo neurvale sahá na nesmrtelné dílo o kouzelných prstenech a Jednom, co všechny do temnoty sváže, pak se budete bavit i u Starých vznešených časů Františka Kotlety.

Kristýna Sněgoňová si střihla svižnou časovku, která samozřejmě nedopadne moc dobře, ačkoliv zcela v souladu s nezvratným Osudem, pardon Záměrem. Do Divadla hrůz, jakéhosi stínového fantastického panoptika, se kvůli vraždě vydá drsná hrdinka Lucie Lukačovičové. Michaela Merglová naproti tomu brnká na patetickou strunu klasické epické fantasy, ačkoliv příběh Staří přátelé má spíš komorní rozměr a filozoficky se zamýšlí nad životem vítězů. Na typickou cestu plnou potoků krve (směr libovolný) se vydal Dalibor Vácha, zatímco David Šenk se pustil do rozplétání rodinné historie, jež vyléčí jen správná substituční terapie. O čarovných věcech, které mohou nastat na Dušičky, pojednává temná fantasy Otakara Fuchse, v níž nechybí lotr a dívka v nesnázích, velká bitva a malá krvelačná potvora. A to, co si zaslouží za věrnou službu královně, si také odpyká čaroděj, jež se příliš stará o své suknice, v Tlesknutí jedné dlaně Petra Schinka.

Tak a to je všechno, přátelé. Přes celkem úctyhodný nápad požádat autory, aby oprášili něco, co jim někde leželo v análech a nedalo se zřejmě uplacírovat v jiných sbornících, a poskytnout tak čtenářům jednu z dalších příležitostí, jak utéct z tíživé reality (a to zcela zdarma!), sbírka nepřevyšuje mírný průměr toho, co se dnes píše. Inu, čekala bych, že právě lockdown přiměje autory psát o to intenzivněji, neboť jim to k úniku od nepříjemných myšlenek pomáhá úplně stejně, ale místo toho jsme všichni zřejmě tak nějak zamrzli v čase. Nebo jsme jen podlehli komerčnímu tlaku, kdy je potřeba se i na autorské šuplíky dívat jako na skladové zásoby, jež je nutné občas provětrat?

Závěr ale musím zakončit pozitivně. A tak si neodpustím (už ani nevím po kolikáté) pochválit ilustrátora Lukáše Tumu, jehož poutavá obálka člověka přímo vybízí, aby se velkou klíčovou dírkou protáhl do neuvěřitelných fantastických světů, jež ho čekají na druhé straně. Ano, přesně tato touha byla jedním z velkých zdrojů, proč vůbec fantastika vznikla. A tak je knížka nostalgickým ohlédnutím nejen za smutným obdobím, jež se – doufejme – stane brzy jen vybledlou vzpomínkou, ale i za dřevními časy, kdy se Alenky propadaly králičí norou a zvědavé Lucky objevovaly průchod za kožichy ve staré skříni. Kéž tedy i vy najdete ve světech za klíčovou dírkou onu útěchu, kterou naše strachem zmučené duše tolik potřebují.

Procentuální hodnocení: 60%

Kolektiv autorů: Lockdown

Vydala: Epocha, 2021

Obálka: Lukáš Tuma

Počet stran: 374

Cena: 259 Kč

Skandar a zloděj jednorožců: fantasy (nejen) pro mladé, kterou si zamilujete

5. Květen 2022 - 13:54

Není obvyklé začínat recenzi od konce, ale já si to výjimečně dovolím. Skandar a zloděj jednorožců má našlápnuto k tomu, aby se stal novým fenoménem fantastiky. Nebál bych se v mnoha ohledech srovnávat s Harry Potterem, protože tahle kniha má potenciál oslovit mladé čtenáře i ty dospělé a byla by škoda, kdyby ji minulo filmové zpracování!

Když máte všechny předpoklady

Ale konec už nadšeným výkřikům, pojďme raději k faktům. A. F. Steadmanová v téhle knize udělala v podstatě všechno správně a výsledek čtenáře o této teorii přesvědčí. Vezměme si to ale pěkně popořadě!

Námět:

Kdo by neměl rád jednorožce? O jízdě na tomhle mytickém zvířeti sní snad každý (dívky možná o trochu víc, uznávám). A cesta od těžkých zkoušek přinášejících možnost získat vlastního jednorožce až po jeho výcvik a první opravdové závody je námět, na který bude slyšet nejeden čtenář. K tomu si přidejme ještě magii a samotnou školu, respektive odlehlý ostrov, na kterém mladí jezdci prodělávají výcvik, a ohrožení zlodějem jednorožců, tajemným Jehlou…

Už samotný úvod knihy, ve kterém se poprvé objeví zdivočelí jednorožci, potvory z nočních můr bořící stereotypní představy o jednorožcích, udává směr, kterým se vše bude ubírat. Čeká na vás svižné dobrodružství ve velkém tempu, které vás nenechá vydechnout; neustále se něco děje, čtenářovu pozornost strhávají jednotlivé dílčí příběhy, maličkosti každodenního života při výcviku a na pozadí jsou rozehrány rozlehlejší zápletky… Budete otáčet stránky a těšit se na každou další, Skandar a zloděj jednorožců v podstatě nemá hluchá místa s výjimkou pasáží, kdy autorka popisuje formování vztahů mezi postavami nebo fungování některých věcí. Ale ty také upoutají a nelze se jim vyhnout pokud chcete vytvořit funkční svět.

Snad jedinou výtkou k tomuto bodu může být, že sečtělejší čtenáři snadno odhadnou vývoj jedné z hlavních dějových linek, ale i tak stále zbývá spousta překvapení a radosti z objevování.

Postavy:

Postavy jsou ve věku teenagerů. Pro mladé čtenáře ideální volba, starší opět nebudou mít problém. A ačkoliv je hlavní hrdina mladý muž, tedy onen Skandar zmiňovaný v názvu, má okolo sebe několik spolužáků/kamarádů, ze kterých si každý vybere a s některým z nich se díky jeho povaze dokáže snadno ztotožnit. Skandar sám je z rodiny jezdců, má sestru, která při zkouškách neuspěla, a otce, který je velkým fandou závodů na krásných a ušlechtilých zvířatech a je na svého syna náležitě hrdý. Jen matka bohužel zahynula…

Výraznou roli sehrají také jednorožci. Různí se podle barev, podle druhu magie, ke které tíhnou… O tom, že si hlavní hrdina vybere jednorožce netypického (nebo si spíš při líhnutí jednorožec vybere jeho, to je otázka) asi není třeba moc hovořit. V souvislosti s tím je třeba říct, že autorka se nebojí ani velmi “nízkého“ humoru, ale prdící jednorožec koneckonců funguje a úsměv vyvolává.

Autorka se nesnaží o nějakou hlubokou psychologii hrdinů. Na svižný dobrodružný román to ovšem stačí. Vše budete prožívat spolu se Skandarem, poznáte jeho strach i radost, budete sdílet jeho obavy. Vše je odvyprávěno tak, aby to neurazilo ani dospělého čtenáře, a postavy se chovají víceméně uvěřitelně a logicky, za což má Steadmanová plusové body.

Zároveň bude kniha blízká dětem i rodičům, protože se okrajově zabývá i rodinnými vztahy a čtenář narazí na témata a problematiku, kterou dobře zná. Skandar a zloděj jednorožců je přesně tím dílem, ve kterém dospělí mohou najít něco trochu jiného než jejich ratolesti, ale zábavy je dost pro všechny!

X-Faktor

Tady se dostaneme na tenký led, protože tato recenze je jen a pouze subjektivní názor, ale snad laskavý čtenář promine.

V pojetí textu je snadno vystopovatelná spousta paralel se světovými fantasy bestsellery pro mládež – namátkou si vypůjčme třeba Harryho Pottera (škola a spolužáci) nebo Eragona (výchova a jízda na…), ale určitě přijdete na spoustu dalších. Je jasné, že Steadmanová nemohla být originální, před ní už bylo napsáno „skoro vše“. Ale ke cti jí slouží, že se nesnaží okatě kopírovat, ale pojmout vyprávění po svém a něco originálního do něj přidat.

Podobně jako u konkurence je první kniha zdánlivě uzavřeným příběhem, ale nechává rozehranou spoustu otázek. A právě napětí a očekávání si dovolím přidat k onomu X-faktoru, protože se ocitnete v propracovaném neznámém světě, ze kterého zatím dostáváte jen malou část. Ano, vím, že tak to dělá téměř každý, ale v tomto případě se opravdu těšit na pokračování budete.

A naposled: mnoho scén je napsaných velmi efektně, člověk je před sebou živě vidí ať už v komiksové, nebo i filmové podobě. Všechny ty obrázky, barvičky a triky vzbudí mnohem větší emoce než prostý text, a už jen úvodní scéna s příletem divokých jednorožců vám proletí před očima v barvách a uznale pokýváte hlavou.

Nyní snad už chápete naše nadšení. Takže ještě jednou dokola: Skandar a zloděj jednorožců, napsala A. F. Steadmanová a brzo o ní uslyšíte všude!

A. F. Steadmanová: Skandar a zloděj jednorožců

Vydal: Host Brno, 2022

Přeložila: Daniela Orlando

Počet stran: 336

Cena: 399 Kč

Tereza Kadečková: O dracích a sedmi

4. Květen 2022 - 12:09

Čo číha v šere

Dolné Elysium leží vo večnom tieni. Šero, špina, smrad a bieda. To je realita, s ktorou jeho obyvateľstvo denne bojuje. Nad všetkým a všetkými bdejú Sestry. Ich jedinou starosťou je ochraňovať obyvateľov Dolného mesta. Keďže obyvatelia Horného Elysia nechcú vyzerať ako bezcitní hajzli, posielajú dolniakom okrem väzňov a smetí aj doslova zázračný liek. Vyrába sa z krvi drakov a udržuje ľudí mladých a zdravých. Aspoň by to tak malo byť, lebo to tvrdia reklamy na tento Červený zázrak. Dnes všetci vedia, že každému, kto ho berie, úplne zničil imunitu, a ak ho prestane brať, zabije ho aj slabé prechladnutie.

V dolnom Elysiu berú Zázrak takmer všetci, takže sa od Horňákov stali závislí nielen na dodávkach jedla, ale aj Zázraku.

Potrebujeme zázraky

Jedného dňa Zázrak zmizne z pultov lekární. Pre Dolné Elysium to znamená tragédiu. Navyše miznú jedno po druhom aj tajné laboratóriá vyrábajúce drogy a lieky, a chorí pomaly, ale isto strácajú poslednú nádej, že sa vyliečia. Čo bude ďalej, nikto netuší. Málokto si chce pripustiť krutú pravdu, že nad nimi niekto podpísal rozsudok smrti.

Hrdinom príbehu je Viktor so svojím priateľom Iscarom, ktorý ho volá nežne kotě, čo v podstate nie je ďaleko od pravdy. Viktor je antropomorf, je sčasti kočka. Pardón, kocúr. Vďaka tejto svojej zvláštnosti, dokáže perfektne liezť po všetkom, čo má v dosahu. Iscar je nadaný chemik, výrobca liekov a dealer drog. Keď zmizne Zázrak, dohodnú sa títo dvaja, že vykradnú sklady, kde by ešte mali byť dostatočné zásoby. Viktorov otec je taktiež od lieku závislý, ak ho nedostane, jeho zdravotný stav sa začne rýchlo zhoršovať, a hrozí mu, že zomrie. Situácia v meste je tiež vážna. Ľudia bez lieku rýchlo chradnú, chorľavejú, a po uliciach sa začínajú okrem smetí povaľovať aj mŕtvoly.

Zachránia mesto Sestry? Kde vlastne sú a čo robia?

Všetko sa samozrejme skomplikuje a Viktor sa ocitne v rukách Sestier. Tie pre neho majú dôležitú úlohu. On však nie je žiaden hrdina, nemá v úmysle nasadzovať život za druhých. Keby nebolo otca, okamžite by spravil to, čo zakaždým. Ušiel by. Avšak otec a nedávny podraz od blízkeho človeka ho prinútia spolupracovať. Dostáva sa tak do víru udalostí, ktoré ho strhnú, obijú, odrú a vyhodia na mieste, o ktorom ani netušil, že existuje. Dôležité je len to, že Viktorov otec žije a Sestrám sa podarilo získať spojenca. Veľmi mocného spojenca. Či sa stane tou rozhodujúcou silou a dopomôže im k víťazstvu nad Horným Elysiom, ukáže čas. Isté je len to, že ostatné dolné mestá, rovnako živoriace v tieni, sa k nim pridali. Ešte bude veselo…

Šťastná sedmička?

Ak by ste čakali, že druhý román Terezy Kadečkové O dracích a sedmi je pokračovaním jej prvotiny, boli by ste sklamaní. Je to samostatný príbeh, ktorý má s predchádzajúcou knihou spoločných jedine drakov. Celkovo je vyznenie tohto románu oveľa ponurejšie, akčnejšie a  neodškriepiteľne vyzretejšie. Celý dej má rýchle tempo, hrdinovia sú vláčení okolnosťami a nútení robiť veci, do ktorých sa im ani trošku nechce. Ako chladná tvrdá skala, akási vznešená istota, stoja za všetkým, čo sa odohráva, Sestry. Sú charakterovo rozdielne a všetky zasvätili život mestu a jeho obyvateľom. Každá z nich sa vzdala svojej identity, života a čiastočne aj súkromia, aby mohla slúžiť. Čitateľ dlho netuší, či je táto služba nezištná, alebo sú sestry predĺženou rukou Horného Elysia.

Závislosť od niekoho či niečoho, rovnako ako nadradenosť, pýcha a zneužívanie moci, to sú nosné témy tohto románu. Je jedno, od koho sme závislí, vždy to znamená stratu istej časti slobody rozhodovať sa. Obyvatelia Dolného Elysia k svojmu životu potrebujú Horné mesto. Tomu vládnu bezohľadný a arogantní ľudia, ktorí svoju moc bez výčitiek využívajú vo svoj prospech. Bez dodávok potravín, Červeného zázraku a ďalších potrebných vecí sú obyvatelia Dolného mesta odsúdení k smrti. Je to strašný pocit bezmocnosti. No zároveň je to aj hnacia sila k súdržnosti a poslušnosti, ktoré ľuďom pomôžu zachrániť sa. Hoci vždy budú potrebné aj nesebecké osobné obete niektorých z nich. Otázkou je, či sa nájde niekto, kto ich prinesie, aby mohli ostatní prežiť. Tu sa do popredia dostanú Sestry. Elektra, Taya, Mera, Cela, Ilka, Stella, Maia. Sedem žien, v rukách ktorých leží osud všetkých. Nájdu v sebe odvahu vzoprieť sa Hornému Elysiu?

Klapka, akcia!

Už bolo spomínané, že dej je rýchly a akčný. Či ide o bojové scény, opis policajných razií a prepadov alebo Viktorove lezecké výčiny. Napriek všetkému, je to hlboko ľudský príbeh o láske, sebaobetovaní, zbabelosti, strachu a boji proti sebectvu a nadradenosti. Občas je nutné siahnuť po krajných riešeniach, pretože po dobrom sa zlo odstrániť nedá. Otázka, ktorá visí vo vzduchu je, či sa dá takto zlo odstrániť navždy. My, ľudia, sme totiž nepoučiteľní…

Tereza Kadečková: O dracích a sedmi

Vydal: Martin Štefko – Golden Dog

Rok vydania: 2021

Počet strán: 260

Väzba: brožovaná

Cena: 249 korun

Paper Girls kniha druhá: Holky od novin tentokrát méně chaotické, ale o to víc dívčí

2. Květen 2022 - 8:29

První polovina druhé knihy se odehrává v pravěku, kam děvčata utekla z roku 2016. Zde MacKenzie potká mladou lovkyni, která se svým novorozeným synem prchá před lovci, kteří se jí ho snaží vzít. Dívky se rozhodnou pravěké ženě pomoct. Boj o život téhle nesourodé partičky se zamotá ještě více, když se Máca a KJ ztratí a v nedalekém pralese ztroskotá další ze strojů času. Tahle část příběhu je hodně zamotaná a akční, nicméně odpovědí na již položené otázky se v ní čtenář ani dívky nedočkají. K tomu dojde až v druhé části knihy, v níž se naše hrdinky dostanou do Silvestrovského večera na přelomu roku 1999. Ani tady není nouze o akční scény a podivná setkání, zvláště pro to, že při útěku z pravěku skončí Tiffany v jiné části městečka (ano, stále se nalézáme na území Kamenitého potoka) než její družky. Právě zde totiž děvčata potkají stárnoucí autorku komiksových stripů Charlotte. Díky ní se mladé kolportérky dozví mnohem více o konfliktu generací a také jak funguje cestování časem.  Přesto všechno zbude prostor i na taková témata jako je sexuální orientace některých hrdinek nebo první menstruace. Závěr knihy pak přináší další z divokých cliffhangerů, kterých má Vaughan ve svém scénáristickém rukávu nepřeberné množství. Čtenáři pak nezbude než tiše doufat, že se všechny dějové linie uzavřou a všechny nezodpovězené otázky budou zodpovězeny v závěrečné třetí knize.

Vyvážená kresba Cliffa Chianga a syté pastelové barvy Matta Wilsona lahodí oku a poskytují tak čtenáři pěkný estetický zážitek.

Paper Girls 2. jsou povedeným druhým dílem který, rozvíjí jak samotný příběh, tak i vztahy hlavních postav (včetně jejich alternativních budoucností) v dechberoucím tempu, a dávají tušit, že závěr téhle trilogie bude jistě epický.

Paper Girls, kniha druhá

Scénář: Brian K. Vaughan

Kresba: Cliff Chiang

Překlad: Michael Talián

Vydala: Crew, 2022

Počet stran: 252

Vazba: brožovaná s chlopněmi

Cena: 599 Kč