Je s podivem, že série o Kchratovi se dostala v knižní podobě ke čtenářům až v roce 2024. Již v době předcovidové totiž bylo vydání na spadnutí a Marie Domská byla nejzářivější hvězdou Ceny Karla Čapka a Ikcherat (neboli Kchrat) se vyhříval na výsluní popularity, i když spíše jen v určitém segmentu povídkymilovných čtenářů. I proto nelze než s povděkem kvitovat, že se téhle rozlehlé série ujal Host a dal prvnímu dílu s názvem Nejasné hranice šanci.

Dva proti světům (a předsudkům)

Nejasné hranice jsou čistokrevnou sci-fi nebo space operou, jak je libo. Ale nečekejte žádnou rozmáchlost – jedná se v podstatě o komorní drama pro dvě hlavní postavy, které se snaží ovlivnit svět kolem a okolí naopak tlačí na ně. Hodně se pracuje s pocity, celá kniha je zaměřena především „dovnitř“ – do emocí, přemýšlení. Není to lehké konzumní čtení, pokud nemáte chuť zamyslet se nad textem, pak budete zřejmě zklamáni utahaností děje.

Vše stojí na jednoduché premise: po havárii lidské kosmické lodi na okraji je řadová navigátorka Erin zachráněna vojákem šatchranské říše, Kchratem. Je nucena žít spolu s nově objeveným mimozemským druhem, se kterým doposud lidstvo nebylo v kontaktu – obě civilizace spolu dokáží hovořit, ale šatchrané jsou na mnohem vyšší technologické úrovni.

Název knihy, Nejasné hranice, je v tomto případě naprosto trefný. Postupně s tím, jak se příběh odvíjí, se dostáváte pod kůži Erin i Kchratovi, vnímáte, jak ony zmiňované hranice, předsudky a nedůvěra pomalu, pozvolna mizí, jak mezi nimi vzniká spíše pouto než vztah. Každý z nich nese svou vinu, své selhání, své břímě. Možná proto jsou schopni se pochopit a hledat společnou řeč.

Uvnitř a navenek

Jenže mimo vztah dvou hlavních postav narážíme na hranice diplomacie. Kchrat je geneticky vyšlechtěný voják, účelový, smrtící, zatímco Erin obyčejná navigátorka. Oba mají tušení, co je diplomacie, ale praktické zkušenosti žádné. Navíc Kchrat není kvůli svému vzhledu připomínajícímu monstrum z filmu (představte si, jak bychom asi koukali na tvora podobného Vetřelci kdyby přišel coby diplomat) přijat lidmi nikterak vřele a už jen předsudky jsou pro mnohé neřešitelným problémem. Erin se ho sice snaží – místy až hystericky – bránit, ale i ona má dost vlastních problémů.

Co říct a neříct? Jaké požadavky si s ohledem na cíle obou ras klást a co už je přes čáru? Je pobyt u druhé rasy dobrovolný, nebo už je to klec? Kniha klade mnoho otázek, ale výstup z nich je především tlak a protitlak, protože každý z diplomatů má své zadání co chce která strana z kontaktu získat, a toto zadání se nutně nemusí slučovat s jejich osobním přesvědčením. Faktor nedůvěry, strachu z neznámého, ale i omezená znalost konvencí jednotlivých stran…

Odlišné pohledy

Marie Domská tuhle mezidruhovou partii sehrála opravdu působivě. Pravda, Erin občas svým přístupem „já jsem oběť“ a fňukáním umí lézt na nervy, ale to jsou jen drobné vady na kráse, které vyznění příběhu nikterak nesnižují. Při čtení si několikrát řeknete, že takhle by to klidně mohlo být – žádné idealizování, ale opravdu nelítostné zacházení, kterého se hostům občas dostane a jasně vymezená očekávání, která na sebe s hlasitým třesknutím narazí, i když se snaží obě rasy hledat nějaký průnik.

V tomto ohledu je třeba pochválit i nelineární vyprávění, takže mnoho motivů a dílčích zápletek je odhalováno postupně, aby se nakonec celý obraz poskládal a vše do sebe zapadlo. Postupně se podíváte očima obou protagonistů na obě civilizace, a díky tomu dokážete lépe pochopit postavení obou hlavních protagonistů jak u „své“ rasy, tak i u „té druhé“, ale především pohled na sebe samé a sebe navzájem.

A přesně to je tím, o co v Nejasných hranicích jde především.

Marie Domská: Nejasné hranice (Kchrat I.)

Vydal: Host, 2024

Obálka: Kamila Severová

Počet stran: 456

Cena: 469 Kč

Byť je Vladimír Šlechta dlouhá léta autorem fantastiky, není pravdou, že do svých románů ze série Krvavé pohraničí nebo Oggerdův cyklus občas nepropašoval nějakou tu detektivní linku. Nyní mu ovšem v nakladatelství Mystery Press vychází Italský gambit, čistokrevná historická detektivka, a to je trošku jiný šálek kávy. Přinejmenším proto, že se řídí jinými pravidly než výše zmíněné žánry.

„Italové se vydávají z vlašské země do Prahy, kde se navzájem vraždí.“ „Bah,“ mávl rukou pan Želinský. „Italové se mezi sebou vraždí neustále. V Praze i ve svých domovských městech. Je to součást jejich temperamentu.“ (str. 204)

Tak předně: historická detektivka musí být zasazená do konkrétního období a autor by neměl vařit z vody, ale měl by mít nastudovány dobové reálie. Vladimír Šlechta se rozhodl svůj příběh zasadit do Prahy roku 1597. Zápletka sama se točí okolo početné italské /vlašské komunity žijící v té době v naší stověžaté. Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem (protože stejně jako v drsné škole prezentované Chandlerem či Hammetem by jím měl být soukromý detektiv, jenž se nevyhýbá násilí vůči zločincům a jeho hlavním cílem je za každou cenu dopadnout vraha) je vysloužilý voják a šlechtic Jakub Jelínek z Hiršbergu. Proto je příběh vyprávěn jeho ústy.

Angelo přikývl. „Chápu. Také by mě pobouřilo, kdyby v ulicích vraždili prokurátory nějací Boemové.“ (str. 75)

Když jste zchudlým šlechticem, který si na živobytí musí přivydělávat lekcemi šermu, nemůžete si dovolit odmítnout úkol, jehož splnění by vám mohlo přinést nejenom pár grošů navíc, ale i zlepšení sociálního postavení – a místokancléř českého království Kryštof Zelinský má pro Jakuba přesně takovou práci. Doprovodit italského šlechtice Domenica z Říčan do hlavního města neznělo Jakubovi a jeho příteli, měšťanovi Matěji Sádlovi, jako těžký úkol. Jenže po cestě je malá skupina jezdců přepadena bandou italsky mluvících rabiátů, Jakub rychle pochopí, že tady něco nehraje. A když je pak za bílého dne zastřelen prokutátor David Rydl, má mladý šlechtic, jež sloužil pěkných pár let v italském pluku, o práci postaráno. Podle svědeckých výpovědí byla totiž velitelem loupežníků a tím kdo zastřelil nebohého prokurátora pravděpodobně ta samá osoba.

Šlechta má historické souvislosti i dobové reálie perfektně nastudované a navíc si zvolil téma, kterému se skoro nikdo nevěnuje. Tím samozřejmě myslím Vlachy nebo Italy žijící v období vlády Rudolfa II. v Praze. Díky autorově precizní přípravě se o této stránce naší historie dozvíte opravdu hodně. Občas však při líčení historických souvislostí sklouzne jeho hrdina ke školometskému výkladu, který spád děje dost narušuje a místy až nudí. Když například Jakub spěchá přes Staroměstské náměstí, neopomene čtenáři povědět pár vět o Staroměstském orloji a Mistru Hanušovi. Jindy zase neváhá autor zastavit průběh šermířského souboje, aby rozebral všechny bojové postoje a finty, které oba soupeři použili, načež celý výklad ukončí větou: „Teď se můžete vrátit o pár odstavců zpátky a přehrát si celou situaci.“ (str. 270) Na jednu stranu je fascinující, kolik věcí o šermu a dalších dobových reáliích autor ví, na druhou stranu by jich více než malou část mohl směle přesunout do oddílu vysvětlivek, který stejně najdete v závěru knihy. Pak by detektivní pátrání mělo mnohem větší spád.

„Těmi ošumělými ulicemi musí kráčet muž, sám morálně neošumělý, muž nepošpiněný a bez bázně. Takovým mužem musí být detektiv v tomto druhu příběhu. Je hrdinou, je vším. Musí být celý muž, normální a přitom neobyčejný muž. Je osamělý a je hrdý tím, že s ním budete jednat jako s hrdým člověkem, nebo budete velmi litovat, že jste ho kdy spatřili… Myslím, že kdyby takových jako on existovalo víc, dalo by se ve světě žít mnohem bezpečněji, a přitom ne tak nudně, aby nestálo za to v něm žít.“ (Raymond Chandler)

Jakub Jelínek by mohl být přesně takovým prototypem soukromého detektiva. Válečný veterán, urputný ve svém pátrání, muž, který se nebojí vzít do ruky zbraň, ale zároveň se nestydí dodržovat morální kodex. A vlastně on svým způsobem i takový je, dokonce občas přihodí nějaký ten ironický komentář. Problém ovšem je, že je v něm toho cynismu a ironie méně než školometského poučování. Je to vážně škoda, protože takhle je Šlechtův vlašský salát sice stravitelnější než vývary páně Vondruškovy, ale méně výživný než Steinovský biftek Červenákův. A vážně tu nemluvím o potocích krve v ulicích. Podtitulem Italského gambitu je slogan Nebezpečná Praha Rudolfa II., a pokud autor přidá v chystaném druhém dílu na nebezpečí a tísnivé atmosféře a ubere na zajímavých, ale spád děje zdržujících popisech, nemusí přidávat hektolitry krve a čtenáři tu přesto budou mít hodně kvalitní historickou detektivku, kterých je v našich vodách stále strašně málo.

Vladimír Šlechta: Italský gambit

Vydal: Mystery Press, 2024

Obálka: Martin Stehlík

Počet stran: 328

Cena: 399,- Kč

FOTO: Jan Procházka

Povídková sbírka Slzy zítřka z pera debutujícího autora Jiřího Honse nás zavede do temných zákoutí městské periferie, do kriminálního podsvětí, do světa pracháčů, kteří si mohou dovolit všechno, do soukolí vojenských zájmů, na cizí planety či do klonovací laboratoře. Lidé kolonizovali Měsíc a Mars včetně některých jeho měsíců a pouští se i dál do neznámých koutů vesmírů, kam se dosud nikdo nevydal. Nicméně lidem samotným se nedaří o nic lépe než dnes, možná ještě hůř. Realita je mnohem bezohlednější, protože moderní mechanismy, které nás měly chránit před hladem nebo nám zajišťovat bezpečí, úplně selhávají. Autor si vytvořil vlastní univerzum, do kterého pak zasazuje jednotlivé příběhy. A také si volí pro tento svět typické hrdiny pohybující se na okraji společnosti, nebo jedince, kteří na krutost světa doplatili, případně se stali nechtěně nástrojem dalšího útlaku.

Musím však přiznat, že futuristické kulisy mi přišly poněkud kašírované, jelikož autor klade mnohem větší důraz na bojové scény, střílečky a honičky v autech (případně kosmických plavidlech). Ano, sem tam se objeví nějaká vědecká vychytávka opřená zejména o nanotechnologii, nebo superbrýle či klonovací kit pro domácí použití. Jenže jejich popisem se autor příliš nezdržuje, rozhodně ne tolik jako u zbraní. Scény, kdy hrdina vykonává nějakou činnost vytěžující mozkovnu, zaberou tak dva odstavce, akční scény se pak rozpínají na několika stranách. Už z toho je vidět, nač se zaměřuje autorova pozornost. Ale proč ne, když nemá čtenář chuť se mazat s nějakými vědeckými postupy, ale těší se na pořádnou porci akční zábavy, je určitě u sbírky Slzy zítřka správně.

Uspokojení mu pak může přinést podrobný popis zbraní, jejich mechanismů a podobných věcí – to se bude líbit hlavně milovníkům military, ale zapřisáhlý scifista se bude nejspíš nudit. Kdyby se totiž odmyslely všechny futuristické kulisy, příběh by se odehrál naprosto stejně. Hrdinové v tomto světě žijí i přemýšlejí stejně jako kdyby patřili spíše do 20. století. Místo Mariner City by klidně mohlo být Chicago nebo jiné průmyslové město plné prázdných brownfieldů a místo pouště na vyprahlé planetě Tenkoff třeba Atacama, jen místo ve skafandru by tam vojáci běhali v plné polní. Přesto je znát, že kromě zbraní autor miluje také vesmír a lákají ho představy možného uspořádání lidské civilizace, pokud bychom se pokusili obydlet i jiná kosmická tělesa a snažili se o soužití s mimozemskými rasami. Bohužel ani tady lidstvo nezíská žádné plusové body – chování kolonizátorů je podobné chování otrokářů z doby dobývání Ameriky.

Ale nechci zase autorovi tolik křivdit. Sci-fi má zřejmě rád a čte ho, jak se dá vysledovat na inspiračních zdrojích. Povídka s hrdinou Baxem silně připomíná Enderovu hru a má i dost podobnou pointu. Povídka Omyl o hledání tajemné brány do jiné dimenze je dokonce povedenou literární anekdotou na známé téma. Autor čerpá inspiraci i u českých klasiků, nejspíš obdivuje i Ondřeje Neffa, protože jsem někde zahlédla narážku na Arkádii (čtvrť na obydleném Měsíci), a „pouštní“ povídka Démantový kříž mi náladou připomínala Faberovu Knihu nových zvláštních věcí. Ale to je nakonec v pořádku, scifista se tak i v novém univerzu může cítit jako doma.

Povídky mají obvyklou stavbu, dějová linka rychle plyne (bez anticipací, občas drobný flashback do hrdinova života, do minulých zážitků). Zápletka má většinou velmi shodný průběh. Hrdina se dostane do nevýhodné situace a je přinucen udělat něco, co se mu zpočátku příčí (naklonovat mrtvou dceru, upravit smrtonosný virus, ukrást cenný artefakt…), ale nakonec se podřídí a úkol splní. Právě v té chvíli se však něco zvrtne, hrdina se dostane do úzkých, má namále, už už přijde o život, když ho náhle někdo zachrání (přítel, kolega, budoucí zaměstnavatel). Prostě idylická záchrana ve stylu deus ex machina. Povídky také mají bez výjimky optimistický konec, i když tomu předchozí děj nenasvědčuje (viz třeba šťastné přistání při ztroskotání na Proximě Centauri b).

Co může čtenář uvítat, jsou nekomplikované postavy – vlastně bych měla být upřímná a napsat emočně ploché postavy. No, opravdu je občas složité, aby hrdinové vůbec něco prožívali, a to i ve chvíli, kdy jim jde o život nebo jsou svědky něčeho děsivého. Prostě nic, ani ťuk. Zejména u povídek v er-formě působí postavy jako typické „oko kamery“, bezvadně zachytí, co se kolem nich děje, klidně do sebemenších detailů (zaostření kamery), ale na ně to nepůsobí nijak. Vstanou, jdou dál, prchají, střílejí – jako roboti. Ovšem u akční zábavy čtenář asi víc nečeká a sáhodlouhé psychologické rozbory by ho otrávily.

Neodpustím si ještě jednu poznámku k postavám – Honsův fikční svět zahrnuje totiž pouze mužské hrdiny. Trochu to vypadá jako svět bez žen, ale sporadicky se sem tam nějaká mihne, ovšem pouze v nějaké stereotypní roli typu „matka“ či „sekretářka“, bez sebemenšího vlivu na děj či zápletku. No, přiznejme si, takto pojatá budoucnost je dost nereálná, vidíme přece kolem sebe, že se na veřejném životě (a koneckonců i na páchání zločinů) podílí obě pohlaví téměř stejným dílem. Leda, že by si zařádil nějaký tajemný virus a ženy téměř vymřely. Na nic takového si ale z povídek nevzpomínám. Autor tíhne ke stereotypům i v případě vedlejších mužských postav (tlustý zloun, hloupý bodyguard), takže to bude spíš záměr.

K nejpůsobivějším povídkám patří první dvě s hrdinou Sidem. Mají spád a dobře vypracovanou pointu. Díky zvolené ich-formě můžeme nahlédnout do Sidova nitra, ne že by šlo o nějaký přebujelý sebezpyt, to ani náhodou, ale přeci jen působí jako živý člověk a ne papírová figura. Ale ruku na srdce – Sid, gangster s laskavým srdcem, který vydělává na prodeji zbraní, je už sám o sobě paradox. Dítě ulice, které muselo obstát v krutém světě nepříliš přátelské společnosti a rvát se denně o jídlo, trochu připomíná klišé. Všichni těmto hrdinům přejeme, aby se vypracovali a měli se dobře, ale snad si nikdo naivně nemyslí, že člověk pohybující se v kriminálním prostředí jím zůstane nedotčen. Zásadoví zločinci pomáhající nezištně lidem ve svém okolí, moc uvěřitelní nejsou. A pokud pomáhají za prachy, pak je to prostě obchod jako jakýkoliv jiný.

Jistě, je tu touha po moci a bohatství, ale mnohem víc tu působí jiný nepřítel – chamtivost velkých anonymních korporací, proti kterým stojí obyčejný člověk a nemá šanci. Patrné je to zejména na povídce Pařba s mesiášem, v níž se hrdina Tomas ocitne v komunitě utvořené kolem charizmatického vůdce Mose Izabraniho. Ta je sice pojata dost idealizovaně, jelikož ani takováto společenství nejsou uchráněna před negativními aspekty. Přesto je tu princip důvěry, vázaný na osobní kontakt, postavený v kontrastu k opresivnímu systému, který člověka hlavně ždímá a tlačí do kouta, až z něj zmizí poslední zbytky lidství. To pak jednoho chuť na poctivé snažení přejde.

Když to shrnu, jedná se převážně o časopisecké povídky s nekomplikovanými postavami i dějem, v nichž je pokaždé nějaká porce akčních scén. Však také některé už časopisecky vyšly (Bastyho přelud a Hvězdy nad Mariner City otiskl slovenský sci-fi časopis Fantázia). Prověřeny byly také soutěží Cena Karla Čapka, tudíž nevadí, že je napsal autor, který se prosadil na literárním poli teprve nedávno. Jiří Hons dosud publikoval zejména ve sbírkách z literárních soutěží (Mlok, Drakobijci, Stíny věcí, Trapsavec a další). V roce 2022 mu vyšel sborníček Doutnákovy divné povídky, zasazený do trampského prostředí.

Slzy zítřka jsou tudíž jeho debutem na poli fantastiky. Věřím, že pro svou nenáročnost se bude kniha dobře číst a čtenářům líbit. Autorovi nejde o sdělení ničeho hlubokomyslného, a pokud zaznívá nějaká kritika, je přímočará a bez zbytečných tanečků. Ke snazší percepci textu přispívají také krátké věty. Jediné, co mě trochu mrzelo, je občasná absence otazníků v případě, že se očividně jedná o otázku; totéž se týká vykřičníků ve větách u nichž  je patrné, že postava něco zvolala v emočně vypjaté situaci. Možná je to geniální autorův tah, kdy v podstatě vše, co v literárním textu lze, zjednodušil na základní rovinu, a tak se povídky dobře a snadno čtou, nevyžadují po čtenářích žádné složité znalosti ani potřebu si sáhnout do svědomí, končí dobře, tudíž vytváří dojem, jak jsou fajn, čtenáře nezahanbují, že něčemu neporozuměl nebo že se v nějakém nešvaru či negativním chování poznal.

Na otázku, zda nedokážeme vést naši civilizaci lepším směrem, si však musí každý odpovědět sám. Možná už to zašlo tak daleko, že nedokážeme. Takhle jsme se ptali už na konci 80. let minulého století, a to se zdálo, že už je za pět minut dvanáct. Ale kdoví, třeba ty pomyslné hodiny poskočily jenom o vteřinku a ještě je čas.

Procentuální hodnocení: 60%

Jiří Hons: Slzy zítřka (e-book)

Vydala: Nová vlna, 2024

Počet stran: 225

Cena: 148 Kč

Clay McLeod Chapman nám v Požíračích duchů přináší v podstatě příběh starý jako lidstvo samo. Erin pozná na vysoké tajemného umělce, Silase, a společně s dalšími dvěma kamarády, Amarou a Tobiasem, se sjíždí pomocí LSD a jiných různorodých mňamin dokud nenastane čas, aby se z nich stali zodpovědní dospělí. A ačkoliv u Erin by tahle ambice byla, Silas je neustále na cestě mezi léčebnou, relapsem a jejím gaučem.

Tentokrát je to s ním ale mnohem horší. Silas, celý život posedlý touhou spatřit ještě jednou svoji matku, která zemřela při autonehodě, pravděpodobně jede na něčem mnohem horším než doposud.

Vše se zlomí ve chvíli, kdy Erin konečně rupnou nervy a rozhodne se po další neúspěšné odvykačce svého manipulativního ex vyhodit z bytu. Den nato je mrtvý, ale ještě předtím stihne Erin poslat vzkaz, aby ho našla a spojila se s ním.

A tady to máme! V podstatě klasický antický mýtus o Orfeovi a Eurydice. Jen s tím rozdílem, že Orfeus (Erin) v tomto případě nemusí putovat podsvětím, ale stačí, aby se nechal(a) posednout prostřednictvím nové drogy, jíž se říká Duch. A taky… no… Orfeus nemusel vyzvracet Eurydiku v podobě ektoplasmy, aby se s ní mohl jen na chvíli setkat.

Jenomže pak jsou tu ještě další přízraky. Revenanti bez domovů bloudící ulicemi, které uživatelé Ducha přitahují a kteří udělají cokoliv, aby z nich slízali všechno, co byť jen esenciálně, připomíná život, o nějž dávno přišli.

Duchové v knize, stejně tak jako obecně v současnosti, už nejsou jen kdysi živí lidé trýznění na věčnost, ale nosné symboly. V tomto případě jde o závislost, žal ze ztráty a útěk před toxickým vztahem nebo strachem ze změny. V kombinaci s chováním těch, kdo se je snaží vyvolat, dostáváme kontrast vytvářející strach z něčeho, co po dočtení knihy neodezní jako dopaminová odměna z toho, že jsme zvládli nadpřirozeno, které v reálném životě nepotkáme. Naopak, nějakou dobu přetrvá a donutí vás přemýšlet nad tím, jestli ten divný pan smažka onehdy v noci na Karláku procházel jen špatným tripem, nebo se ho dotýkalo něco, co my nemůžeme vidět.

Z nepochopitelného důvodu mají Požírači duchů na českých knižních portálech nízké hodnocení kvůli nesympatickým postavám a nechutným scénám, jako by čtenáři zapomněli, že strach nemá být příjemná emoce. Stejně tak závislost na drogách. Vykreslení postupného propadu Erin pod vliv Ducha jen proto, aby se znovu shledala s těmi, které ztratila, působí důvěryhodně a znepokojivě, takže pokud jde čtenáři o jednorázový bubuefekt, bude zklamaný. Jen chci říct, že probohasvatýho, pokud máte dojem, že jste byli znechuceni u knihy o drogách a posmrtném životě, kde se po aktérech sápou zpola rozložené mrtvoly, autor dosáhl toho, co chtěl a měl by za to dostat body navíc.

Tolik k obhajobě knihy, u které můžu říct, že jsem se nikde dlouho nezasekl, tempo bylo rychlé, čtivé. Ale právě ta přímočarost je něco, co jí trochu ubírá na kráse, ačkoliv vzhledem k mentálnímu stavu protagonistky je pochopitelná. Ono přece jenom, když se dostanete do sekty, co si vypěstuje závislost na houbě, která vám dovolí vidět vaše zesnulé milované, přepínáte jen mezi módy utéct před realitou/přežít.

Dále bych pak možná vytknul závěrečný villain speech, k němuž dojde při odhalení, kdo vlastně stojí za celým komplotem distribuce Ducha a co je jeho cílem. Je to téměř bondovsky archetypální a trochu to kazí dojem plynulého přechodu k uspokojivému klimaxu. Stejně tak po chvíli začnete tušit, jak se asi Duch pěstuje a co je jeho hlavní esencí.

Požírači duchů nejsou pro každého. Anotace sice slibuje devadesátkový nihilismus s nádechem Klubu rváčů a Donnieho Darka, ale na tato dvě díla můžete zapomenout. Je to spíš Šestý smysl na houbičkách. Jednorázový tripík, co sice není ztráta času, ale po chvíli postupně odezní. Ale přesto ve vás zanechá občas se vynořivši mikroobavu z toho, kolik přízraků si v sobě vlastně neseme.

Clay McLeod Chapman: Požírači duchů

Vydal: Laser, 2024

Překlad: Roman Lipčík

Počet stran: 344

Cena: 295,- Kč

Chtělo by se říct, že Válečníci Azerothu jsou tu čistě k potěše fandů populárního „Wowka“. Ale to není tak úplně pravda – fandové si sice užijí příběhy o něco víc, protože znají souvislosti, ale v každém příběhu je výchozí situace jemně nastíněna, takže i neznalci se budou alespoň v hrubých obrysech chytat. A píšu to především proto, že i „nehráči“ v téhle sbírce kratších komiksových příběhů mohou najít mnoho zajímavého, takže by byla škoda, aby ji minuli.

Troufnu si říct, že většina povídek v knize má to, co ocení všichni milovníci epické fantasy. Rozehrává se situace kdy povstává pekelná horda a hrozí zaplavit svět. Povstávají hrdinní obránci, fanatičtí nebo naopak zbabělí sympatizanti… Jinými slovy: dostanete silné, charismatické hrdiny ocitající se většinou v situaci, kdy musejí udělat obtížné rozhodnutí a jsou tlačeni na hranici svých možností. Příběhy tak díky nutnosti vybrat si vyznívají naléhavě, a čtenář dostává to, s čím má podvědomě Warcraft spojený – „velké události“ (i když jde většinou spíše o jejich předzvěsti či náznaky), kvalitní příběh a situace, na kterých mnohé závisí.

Postupně se spolu s různými a různorodými hrdiny proplétáte událostmi tří herních datadisků (Warlords of Draenor, Legion a Battle for Azeroth) v celkem jedenácti povídkách. Jak již bylo řečeno: scénáře jsou vydařené a mají jiskru. Pro znalce je na počátku příběhu vždy uvedeno kdo – ať již frakce, nebo přímo postava – je hlavním hrdinou daného příběhu. Nahlédneme mezi orky, budeme svědky bojů a utváření aliancí i politických her před a během invaze a ponoříme se do minulosti některých známých postav, které ovlivní budoucnost. Záměrně nejdeme příliš do detailu, fanoušci Warcraftu si zalistují na stránku s obsahem a budou mít jasno, ale tenhle podařený komiksový sborník má obrovský potenciál nalákat i nováčky bez znalosti herního universa!!

K dobrému příběhu patří i kvalitní kresba.  A ta opravdu nechybí. Vše začíná od obálky… A když k tomu přidáme pevné desky, křídový papír a kresbu, která svým stylem ke světu Warcraftu dokonale pasuje, je radost už jen knihou listovat.

Na kresbě je znát, že se v příbězích vystřídalo několik různých kreslířů. Rozdíly ve stylu jsou viditelné, ale vždy se jedná o sytě barevné a především dokonale detailní obrazy, které umělci nacpali do malých rámečků a doplnili bublinami. Bojové scény mají dynamiku, přemýšlivé zase skvěle vyznívají. Tady zkrátka platí, že forma dokonale „prodává“ obsah, dodává mu na důrazu a pomáhá vyvolávat emoce. A i to je věc, která se s Warcraftem neodmyslitelně pojí.

Mnohé napoví i skicář na konci knihy a je škoda, že chybí pár slov o jednotlivých scénáristech a kreslířích.

Válečníci Azerothu jsou přesně tou knihou, na které si v souvislosti s epickou fantasy pochutnáte bez ohledu na to, zda jste jejím milovníkem nebo navíc také fandou Warcraftu. Kniha má jen jedinou chybu: některé příběhy končí možná až příliš brzo a čtenář by chtěl víc. Ale to nic nemění na tom, že Válečníci Azerothu patří k tomu nejlepšímu a nejpůsobivějšímu co zatím z Warcraftího univerza v češtině vyšlo.

World of Warcraft: Válečníci Azerothu

Scénář: Andrew Robinson, Robert Brooks, Matt Burns, Micky Neilson, Raphael Ahad, Cynthia Hallová, Steve Danuser, Christie Goldenová

Kresba: Ludo Lullabi, Nesskain, Alex Horley, David Kegg, Linda Cavalliniová, Emanuele Tenderini, Suqling, Antonio Bifulco, Miki Montlló

Překlad: Zuzana Komprdová

Vydal: CREW, 2024

Počet stran: 164

Vazba: vázaná

Cena: 489 Kč

Ukázkou si můžete zalistovat ZDE

Legendrání Pinhead, cenobita s hlavou plnou zatlučených hřebíků, na obálce. Vysoká očekávání podpořená relativně nedávným českým vydáním Hellraisera s filmovou obálkou. To vše bude ve čtenáři rezonovat když vezme Šarlatová evangelia do ruky. A možná i trocha nedůvěry, protože dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.

Proudy a účely

A přesně toto rčení u Šarlatových evangelií platí měrou vrchovatou. Pokud totiž čekáte komorní drama prodchnuté hnusem, bolestí mísenou s rozkoší a sondu do lidské duše natahované na hranici sebezničení, pak budete nejspíš zklamáni. Pokračování je totiž pojato úplně jinak.

Barker servíruje dokonale opuletní hostinu, ve které sice v nabídce je i mnohé z toho, čím se mohl chlubit díl předchozí, ale zároveň hraje hodně na efekt s vědomím, že velká očekávání vyžadují monstrózní odpověď. Rozhodl se příběh pojmout megalomansky, udělat z něj pastvu pro čtenářovu fantazii, vypustit salvy své imaginace a překročit hranice očekávaného, byť nejspíš úplně jinak, než by čtenáři očekávali.

Samotný úvod odehrávající se v zatuchlé kobce přivádí na scénu samotného Pinheada. Hned v prvních scénách pekelný cenobita skoncuje s několika lidskými kouzelníky, kteří měli pocit, že mají moc. Jenže pak se děj rozběhne úplně jinou cestou a ústřední postavou se stává Harry  D´Amour, detektiv se schopností vidět duchy. Postupně se čtenář proplétá drobnými epizodami mapujícími hlavní body Harryho života, poznává jeho přátele, pochybné známosti, sem tam nadzvedne víko nějaké té Pandořiny skříňky nebo otevře kostku… Harry totiž dokáže přežít lecjaký kontakt s okultními silami, jde tomu aktivně naproti sbírkou svých tetování a umí i pár kouzel a triků.

Kosa na kámen a kámen na kameni

Jenže pekelný cenobita, to je něco nad Harryho síly. A Harry má to štěstí, nebo spíš smůlu, že si ho Pinhead (který toto oslovení bytostně nesnáší, stejně jako Barker sám) vybral coby svého svědka, kronikáře, člověka, který se má dívat a vidět. Nashromáždil totiž dost vědomostí, aby se pokusil o něco, co nikdo před ním nedokázal a co je rozhodně zaznamenáníhodné.

To, co se v první fázi tváři jako děsivý horor, se postupem času stává rozsáhlou epickou fantasy. A jestliže v naší realitě se drží Barker při zemi, v části popisující Peklo to rozbalí – vše je opulentní, předimenzované, místy možná až moc efektní. Ale jak řečeno – slouží to svému účelu. Pod vším pozlátkem se skrývá příběh zrady, touhy po moci, vědomostech a ambicích, které je obtížné (ale nikoliv nemožné) naplnit.

Barker nezapomněl na své vypravěčské umění. Do hororových scén, které neztrácí nic ze své působivosti ani oblíbených propriet, přidává mnohdy nečekaný situační humor, řádnou dávku cynismu (působícího v některých vypjatých momentech až nemístně) a vkládá do nich i orgie plné masa, násilí a hnusu – protože takové už Peklo prostě je. Peklo nepůsobí bolest, Peklo JE bolest.

A právě Peklo je středobodem příběhu – snaha vytvořit fungující systém znamená některé věci nevysvětlovat a příliš nerozpitvávat, protože tu byly už předtím, než do něj čtenář nakouknul. Tyhle popisné orgie jsou ale dvousečnou zbraní, protože tím mizí pocit oné nepojmenované hrůzy, a jak známo je strach z neznámého či nepochopitelného tím nejsilnějším.

Vítaná změna(?)

Ne, knize nechybí silné momenty, odkazy na další Barkerovy knihy ani dynamika, která drží příběh v běhu a sune ho mílovými kroky dál. Jen se zkrátka vytrhla z řetězů a vydala se rozpoutat peklo s masivním randálem a mnoha efekty – nápaditými, ohromujícími a dechberoucími, pokud na tyhle megalomanské věci jste. Duch původního Hellraisera dost rychle vyvanul, ale rafinovaná bolest, utrpení, rozkoš i hledání hranic zůstává přítomno, jen v rozmělněnější podobě.

Konzervativní čtenář bude pobouřen, ti s otevřenou myslí nejspíš fascinováni. Šarlatová evangelia totiž nabízí opravdu mnoho, jde jen o to přijmout pravidla hry.

Clive Barker: Šarlatová evangelia

Vydala: Carcosa, 2024

Obálka: Les Edwards

Přeložil: Milan Žáček

Počet stran: 416

Cena: 469 Kč

Kdo z fanoušků komiksů Joe Hilla by si nepamatoval Košík plný hlav? Příběh mladičké June Branchové, která zůstala na konci jednoho léta za bouřlivé noci uvězněná spolu s bandou uprchlých trestanců na Brody Islandu a která s magickou vikingskou sekerou v ruce připravila o hlavy nejen všechny padouchy, ale i svou životní lásku, nadchl fanoušky slasherů po celém světě. Mezi ty, kteří nezůstali jen u planého obdivu, patří i spisovatel a komiksový scénárista Rio Youers a kanadský kreslíř Tom Fowler. Youers má na svém kontě například komiksovou adaptaci Kingovy novely Sleeping Beauties, Fowler publikoval například v časopise MAD. Tito výtečníci byli Hillovou taškařicí tak nadšeni, že se pod hlavičkou DC Black Label pustili do jejího pokračování. A tak dřív, než stihla na magické sekeře Yggdrasilu uschnout krev (nestihla, protože zůstala ležet na dně zálivu u břehů Brody Islandu), spatřila světlo světa Lednička plná hlav. I tu nám stejně jako jejího o rok staršího bratříčka přineslo komiksové nakladatelství CREW.

„ V tý vodě něco bylo. Něco…zářícího.“

Na konci Košíku plného hlav opustila June Branchová Brody Island a sekera Yggdrassilu skončila na dně moře. Mělo to tak zůstat napořád, ale znáte to, nic netrvá věčně. V červenci 1984, tedy pouhý rok po událostech zachycených v Košíku, přijíždí na Brody Island manželé Marshallovi. Jejich plán je prostý, mladá paní chce v klidu a míru dokončit svůj román a její muž rybařit a užívat si čerstvého vzduchu.  Klidu a míru se však nedočkají, neboť jim tyto bohulibé plány zkříží gang motorkářů, kteří považují ostrov za své hřiště, a mladí manželé jim přijdou jako vhodný terč pro vybití jejich násilnických choutek. Ovšem stejně jako motorkáři nejsou na místě krvavého masakru magickou sekerou ani Marshallovi náhodou. I je přilákaly zprávy o magické sekeře, která vloni v létě druhdy poklidný ostrůvek proměnila v jatka.

„Sekera Yggdrasilu… Zrovna tobě nemusím říkat, co ta potvora dokáže.“

Nechci prozrazovat, kdo se k sekeře dostane první a hlavně proč jí všichni chtějí. Ale mohu říci, že se v knize seznámíte nejen s její historií, ale i s jejími sourozenci. Kromě tradičních mluvících hlav se můžete těšit na ultimátního žraloka, jízdu na jelenu nebo náčelnici motorkářského gangu, která je drsnější než Lagherta ze seriálu Vikingové. Čeká vás spousta vtipných dialogů a černého humoru.  A protože je tu někdo, kdo si s ní potřebuje srovnat účty, vrátí se i June. Je to hodně hodně Tarantinovský příběh, a to myslím jako poctu scénáristovi.

Vizuál hodně připomíná sérii Transmetropolitan. Fowler působí jako karikaturista a jeho kresba je tudíž ještě více ujetá než Leomacsova. Chvilku může trvat, než si na ni zvyknete. Ostatně, o tom jak probíhal vývoj designu komiksu, se můžete přesvědčit v šestistránkové bonusové části.

Jeden by předpokládat, že vymyslet příběh, který by byl důstojným pokračováním Hillova Košíku plného hlav snad ani nejde, ale opak je pravdou. Lednička plná hlav je toho důkazem.

Lednička plná hlav

Scénář: Rio Youers

Kresba: Tom Fowler

Překlad: Filip Ženíšek

Vydal: CREW, 2024

Počet stran: 168

Vazba: vázaná s přebalem

Cena: 599 Kč

Ukázkou si můžete zalistovat ZDE

Filmové potěšení

Zářijové filmové sekci vládne nová verze kultovní Vrány, o kterou se postaral Martin Paytok. Martin také zhodnotil i ne zcela povedenou adaptaci Borderlands. Velkým tématem je též komiksovka Deadpool & Wolverine, jíž se věnoval Jiří Pavlovský. K tomu se tento redaktor podíval i na pokračování úspěšného animáku V hlavě.  V nabídce je dále anime Moje holka je démon, na níž koukla Vendula Kreplová, nebo horor Žraloci v Paříži, o nichž se rozepsal Jakub Merc. A úplně na závěr je tady ještě Karel Ryška s novým Beetlejuicem.

Rozmanitá knižní nabídka

Jak je na tom literární koutek? Michaela Merglová nabízí klasickou fantasy z alternativní historie od Johna Milo Forda s názvem Drak, jenž čeká. Do young adult postapokalyptického světa s pořádnou dávkou akce vás vezme Pavel Suchý, který představuje román Za námi šlo záhrobí od Andrewa Josepha Whitea. Dalším zástupcem tohoto žánru je i novinka Shelby Mahuriové, jež se zapsala do paměti čtenářů románem Holubicí a hadem. O recenzi jejího nového románu Šarlatový závoj se postarala Monika Dvořáková. Pokud si ale chcete dopřát něco peprnějšího a hambatého, pak jsou tady Barbaři z ledové planety od Ruby Dixonové, které přelouskala Lucie Procházková.

Pozornosti fanoušků science fiction by neměla ujít recenze Wojty Běhounka na Vodíkovou sonátu z pera Iana Bankse. Mix klasické sci-fi a fantasy si můžete dopřát v románu Autarchova citadela, již má na svědomí Gene Wolfe, a kterou zhodnotil Jiří Popiolek.

Martin Bečvář se vzal na starost rovnou několik kousků. Nejdříve zavítal do vod českého hororu prostřednictvím románu Zatloukání hřebů. K tomu je jako bonus přiložen rozhovor se samotným autorem Vilémem Koubkem. Dalším kouskem na sezamu je revidovaný román Ostří ozvěny z pera Vladimíra Šlechty. A do třetice všeho dobrého se Martin postaral o sci-fi novinku Jana Kotouče s názvem Komanda Omega.

Zářijová Pevnost v sobě také ukrývá i trojici povídek – Argova msta (Roman Turčany), Mrkev (Blanka Stratílková) a Láska, která nerezaví (Miroslav Vlach).

Všehochuť

Komiksová nabídka se v září nese v poněkud temnějším/strašidelnějším duchu. Michal Tesáček přináší rovnou dvojitou dávku – Bazilišek a Bullíkův případ a další příběhy o lovci lidí známého jako Lobo. Do třetice je tady Martin Fajkus s omnibusem s názvem Preacher/Kazatel.

Videoherní sekci opanoval Karel Kališ s hrou Kunistu-Gami: Path of the Godess, která v sobě mixuje hned několik věcí – mlátičku, strategii, budovatelskou metahru zasazenou do mýtického světa šintoismu a japonského folklóru. Dále Karel nabízí japonské RPG Star Ocean: The Second Story R a Naruto x Boruto: Ultimate Ninja Storm Connections.

Deskoherním světem vás potom provede Filip Gotfrid, s nímž si můžete vybudovat svůj vlastní zámek v kousku s názvem Zámky šíleného krále Ludvíka. Štafetu po Filipovi přebírá Jakub Zahradník. Ten skočil na čumendu do vesmíru s Vesmírnou lodí Interstellar, jejímž cílem je vybudování základen v celé Sluneční soustavě.

V historickém okénku se můžete těšit na článek Františky Vrbenské o jedné z nejznámějších postav českých dějin – Janu Žižkovi. A Františku poté doplňuje Tomáš Bandžuch s poznatky o Antonínu Švehlovi.

Za zmínku zářijového čísla stojí i článek Michala Tesáčka a Borise Hokra o Prstenech moci. Ne, nejedná se o seriál Amazonu, ale o takový menší náhled do historie těchto magických předmětů. Boris k tomu navíc vyzpovídal i českého odborníka na Tolkiena, Jana Kozáka.

Nabídka zářijové Pevnosti je pestrá a bohatá, a zaručeně si v ní najde každý to své. Pokud vám to ale nestačí, tak by vás mohla zlákat Pevnost Plus, která tentokrát nabízí komiksový kousek Venom.