Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 12 hodin 57 min

Speciál: Miroslav Žamboch – životopis na úvod

10. Únor 2025 - 6:27
Intro

Miroslav Žamboch je významný český autor, známý svými příspěvky do žánrů science fiction a fantasy. Je jedním z autorů, kteří v Česku posunuli tyto žánry blíže ke světovému standardu. Jeho knihy bohaté na akci jsou však rozmanitě obohaceny o detektivní prvky americké drsné školy, prosvětleny obrazotvorností a specifickým humorem, a někde zase zatemněny stíny hororu.

Jedná se o autora s velkým rozsahem, jehož všestrannost mu umožňuje psát akční povídky, vypravěčské romány i pohádky pro děti.

Narodil se 13. ledna 1972 v Hranicích na Moravě a dětství strávil v nedaleké Kopřivnici. Rázovitost tohoto severomoravského města nabízela mnoho sportovního vyžití – házená, plavání, judo. Ale také poskytovala mnoho příležitostí k interakcím s místními panelákovými a sídlištními “2+1” antihrdiny. “2+1” nemuselo nutně vypovídat o pokojové rozloze jejich bydliště, spíše o jejich zálibě si na vás někde počkat, pronásledovat vás pár ulic až do nějakého zákoutí. Zde, a s velkým nadšením vám v přesile dva ku jedné (ve váš neprospěch) vysvětlí, že máte nejspíš problém, o kterém jste dosud nevěděli.

Možná to byl právě mladý Miroslav, který díky psychice zocelené v kontaktních sportech a nátuře mladíka, který ze rvaček rozhodně necouval, přispíval k “šíření porozumění a klidu” do těchto mladých městských duší Kopřivnice 80. let. Mnoho času trávil také se svým bratrem, dále pak jízdou na kole, hraním stolních her, či četbou knih Julese Verna.

Pak bylo na řadě vystudování gymnázia Mikuláše Koperníka v Bílovci. A možná právě zde, ve zdech tohoto institutu, došlo k “vymlácení” nespisovných tvarů jako “bysme/byzme” a jejich následnému odhození z autorova slohového inventáře paní učitelkou literatury, která nadějného autora utvrzovala ve správném použití jazyka českého přepisováním desítek stran z knih jejích oblíbených autorů. Právě v těchto dobách autor začíná psát své první příběhy.

Foto by Jiří Walker Procházka, Leden 2024, Pobřeží Tichého oceánu

Kopřivnicí a Bílovcem zocelený autor se jal dokázat svou dobrou výchovu spojením studia s přivyděláváním si na chmelových brigádách. V těch pokračoval i během studia Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze. Na jednom z těchto chmelových turnusů získal kromě nepotřeby pít pivo i draft svého prvního povídkového samizdatu. Otázkou ovšem zůstává, jak svědomitým pracantem začínající autor byl, pokud místo soustředěného česání chmele konstruoval nitky svých prvních příběhů. Jedno nebo druhé muselo být upozaděno, ale o tom později :).

Po dokončení vysokoškolského studia zakončeného inženýrským diplomem se Miroslav Žamboch uchytil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. Inženýr Žamboch ve své hlavní profesi zabývá stárnutím jaderných elektráren, píše zprávy, kterými pak elektrárna dokladuje bezpečnost svého provozu před Státním úřadem pro jadernou bezpečnost. Čtenáři se ale nemusí ničeho obávat; na plné vychutnání autorovy tvorby vystudovaný matfyz mít nemusíte!

Jedná se o autora s mezinárodním publikem a vlastním osobitým stylem, jenž napsal více než 50 knih a publikoval povídky v časopisech Ikarie a Pevnost, a také v antologiích Čas psanců, Kostky jsou vrženy, Legendy české fantasy, Legie nesmrtelných, a další.
Knihy Na ostřích čepelí, Bez slitování, Drsný spasitel, Seržant, Líheň byly přeloženy do polštiny; pohádka O olši, která nikdy nic nevzdala se dočkala i anglického vydání.

Dále Miroslav Žamboch založil s Jiřím Walkerem Procházkou knižní sérii Agent John Francis Kovář (JFK) a posléze, i když už samostatně, sérii X-Hawk. Do obou serii sám přispívá. Tyto projekty slouží jako inkubátor pro nové talenty, jako nové hřiště pro skvělé autory, kteří chtějí zkusit hrát dle pravidel někoho jiného, nebo jako pomocná ruka podílející se na zviditelnění již rozepsaným autorům, kteří se ale ještě neetablovali. Nejen jeho díla, ale i jeho činy posunují českou sci-fi a fantasy dál.

Žambochova publikovaná prvotina Zpověď válečníka, temná a syrová povídka z vikingského prostředí, se kterou vyhrál soutěž O nejlepší fantasy v roce 1992, byla čtenáři velmi dobře přijata a dočkala se své časopisové publikace v roce 1993. Po osmi letech vydavatelské pauzy, kdy ovšem autor nepřestal tvořit, navázal svou nejúspěšnější sbírkou povídek Poslední bere vše, vydanou v roce 2000. Poté už následoval román, který se nakladatelství Poutník rozhodlo vydat v době, kdy se dávala přednost anglosaským autorům. Tento rozjezd nadějného začínajícího spisovatele korunovala další velmi dobře přijatá, s umělecky zdobenou obálkou zdobená, sbírka povídek Na křídlech tornáda, kterou opět vydalo nakladatelství Poutník, a to v roce 2004.
Jak se říká: “Zbytek už je historie.”, a o té se můžete více dozvědět v nadcházejícím interview.

Dandadan 2: S Turbobábou v zádech

9. Únor 2025 - 16:27

Pokud bychom měli charakterizovat první díl manga série Dandadan, pak by určitě nechyběla dvě slova: zábava a bizár. A pro díl druhý je můžeme pouze podtrhnout, vůbec nic se (naštěstí) nezměnilo.

Okolnosti – a zlomyslnost scénáristy – svedly dohromady Momo, dívku věřící na duchy a vládnoucí nadpřirozenými schopnostmi, a Kena, který byl spíše nakloněn věřit existenci mimozemšťanů. Jenže člověk začne rychle věřit i na duchy, pokud ho jeden posedne.

Takže se ve druhém díle Ken zvaný Konspirák bude snažit zbavit svého prokletí. Zdá se, že věci jsou na dobré cestě, ale… Po úvodní scéně, kdy povedená dvojka utíká před duchem, který se s Turbobábou spolčil, přichází další várka humoru a úsměvného podivna. Do hry se dostává i něco jako lovestory v níž oba aktéři přesně v duchu série krouží kolem sebe až… se v podstatě nic nestane. Do toho všeho se vloží i nová femme fatale a pomluvy, které vztahem mezi ústřední dvojící zamíchají ještě o něco víc.

Ani druhý díl série nezapře svůj japonský manga původ. Objevují se naprosto ujeté nápady, opět dojde na pár lehce nechutných nebo úchylných situací, opět jsou ve hře Konspirákovy „rodinné klenoty“ a dost netradiční vymítání duchů – prostě to, co je v Japonsku normální, vnímáme my v Evropě jako lehce bizarní. A to činí tuhle sérii opravdu zábavnou, protože na některé zápletky by si vezdejší autoři zkrátka netroufli. Kromě toho i stylizace postav, zejména ženských, je mnohdy lehce lascivní, ačkoliv nikdy nepřekročí hranici dobrého (rozumějte evropského) vkusu.

Trochu zamrzí, že mimozemšťani si tentokrát dali pohov a ke slovu se dostanou pouze duchové, ale něco nám říká, že čas ufounů ještě nastane v dalších dílech. Ve druhém dílu je na pořadu dne „problém Turbobába“, ale ta dává oběma hlavním hrdinům pořádně zabrat a objevuje se na zcela nečekaných místech, například ve škole, a nedočkáme se od ní ničeho dobrého!

I druhý Dandadan má své kouzlo. Černobílá kresba je detailní, přehledná a zároveň dokáže dobře zachytit dynamiku akčních sekvencí. Specifická je opět mimika rozzlobených postav připomínající dětskou čmáranici. A opakuje se i situace, kdy mezi vtípky a šílenosti vloží autor pořádnou porci hororu. Panely mají v černobílém provedení ponurou atmosféru a kresba jí také výrazně napomáhá. Je až s podivem, jak dokáže Tacu pracovat s dějem a snadno proměnit jeho náboj od úsměvného po příjemně mrazivý.

Takže: tři, dva, jedna – start! Další závod s Turbobábou je tady, a pokud nejste prudérní staromilec, budete se u druhého dílu série Dandadan skvěle bavit.

Dandadan 2

Scénář: Jukinobu Tacu

Kresba: Jukinobu Tacu

Překlad: Anna Křivánková

Vydal: CREW, 2025

Počet stran: 208

Vazba: brožovaná

Cena: 249 Kč

Písně mrtvého snivce: Tance na nitkách současné weird fiction

8. Únor 2025 - 9:00

První verze knihy vyšla podle všeho v roce 1985 (v jiných edicích 1986 nebo 1989, zdroje se podle všeho dost různí, některé edice mají podle všeho o povídku nebo dvě navíc). K nám se poprvé dostala v překladu Milana Žáčka z nakladatelství Carcosa v roce 2021. To je hodně velká řeka času a žánr si mezitím prošel velkou škálou změn. Ligotti ve velké části této sbírky, která je jedinou knihou od něho, která u nás zatím byla přeložena, vychází z lovecraftovské tradice (kupříkladu finální příběh Vastarien nebo Těžkosti dr. Thosse a Sekta slabomyslného boha). Jeho jazyk, který by se dal podle jeho vzoru (povídka Poznámky k psaní hororu: příběh) nazvat tradičně gotickým, prostupuje všemi příběhy, představuje nám archetypy profesorů, doktorů a umělců, jimž do života zasáhlo cosi zpoza meziprostorového přediva.

Je zde pár výjimek. Například úvodní příběh Dovádění se poněkud vymyká spojovací estetice povídek. Většina ostatních staví na dvou základních druzích strachu, jimiž jsou smrt ega a ztráta autonomie. Protagonisté se povětšinou stávají loutkami, nebo jsou sami loutkáři v jakési hře kosmického hororu, v drtivé převaze pouze lokálně, bez větších kataklyzmatických dopadů na realitu jako celek. Jsou obětmi místních anomálií objevivších se z neznáma, postupně transformováni, a my coby čtenáři jsme vystaveni jejich svědectvím o progresivní ztrátě příčetnosti, postupným proměnám v asymetrické patvorstvo načrtnuté pouze v konturách a náznacích. Zbytek je na nás. Na naší fantazii. A možná je to ta nedořečenost v kombinaci s onou rétorickou formou vyprávění, která by současného čtenáře mohla odradit.

Písně mrtvého snivce jsou spíše pro poeticky založené staromilce. Nejspíš příliš neuchvátí milovníky klasické weird fiction, kde prožírající se hnus mimosvětského teroru postupně požírá vypravěče, deformuje jeho fyziologii, mysl, vrhá ho do područí čehosi, co jej postupně ovládá a mění v prázdnou schránku určenou k… čemu vlastně? Individuálním choutkám loutkářů, lidským/nelidským, jejichž touhy ovládající životy jiných jsou spíš rozmarem a hladem vyvěrajícím z jejich existencí než čímkoliv jiným.

A tady vyvstává otázka: Dokážeme se ale ještě vcítit do příběhů, kde figuruje kosmický horor oproštěný od strachů, které jsou nosným tématem toho, co známe nyní? V době, kdy je žádanější, aby za vším bylo něco, co dokážeme srovnat s něčím, co moc dobře známe? Ligotti promlouvá klasickým jazykem, předestírá nám neznámo, ne tak vizuální, jako emocionální, jak jsme ze současné kultury poněkud navyklejší vzhledem k převládajícím médiím. Jistě, můžeme vytáhnout ten donekonečna omílaný Lovecraftův citát, že největší strach je strach z neznámého, ale v současné době to spíše vypadá, že čtenář/divák, se spíše bojí toho, co dobře zná; toho, čemu odmítá čelit v reálném životě.

Tady se dají určitě vypíchnout povídky Štědré večery tety Elise a Ztracené umění za soumraku. Druhá zmiňovaná se snaží o uchopení upírského mýtu, hovoří o snaze vymanit se z předsudků, kde hlavní postava odolává touze po lidské krvi (ano, jde o klasický trop, však většina postav ve sbírce je čistě archetypální) a v pozdější postupné fázi o ztrátě lidskosti, ne však z vlastní vůle, ale z do jisté míry pochopitelné nutnosti.

Je to trochu škoda. Že k nám zrovna tohle dochází s takovýmto zpožděním; vydáno poprvé. Český čtenář stále zůstává ochuzen o spoustu autorů, kteří jsou v zahraničí zavedení. Jsme hladoví po nových věcech. Nových vizích, nových formách hrůzy. A existuje jen pár nakladatelů, kteří se nebojí přivést nám nová jména vymykající se tomu, čemu odpovídají čísla prodejů, protože (co si budem) většinu toho, co se u nás vydává, určuje spíše popularita, než touha po experimentu a hladu po niche záležitostech. Ve strachu, že by šlo o komerční sebevraždu, což snižuje úroveň nějakého umění. Do jisté míry rozumné, do jisté míry smutné. Možná by na tohle téma měl někdo napsat horor *mrk mrk*.

Písně mrtvého snivce si zaslouží místo ve vaší knihovně. Pokud jste schopni se trochu otevřít. Oprostit se od racionálna všedního dne. Otevřít tomu, že může přijít chvíle, kdy se ve vás zjeví tradičně gotický vypravěč a zpod vaší přikrývky vyrazí bytost, co se vám přicucne k mozku. Nebo se vás někdo pokusí asimilovat, přivázat k nitkám, zničit vaši příčetnost.

Nemetaforicky.

Čistě tak, jak je to řečeno.

Thomas Ligotti: Písně mrtvého snivce

Vydala: Carcosa, 2021 (edice Temnosti)

Překlad: Milan Žáček

Ilustrace: Serhij Krykun

Obálka: James Ensor

Počet stran: 320

Cena: 320 korun

Vampyrismus: Vampýrem proti své vůli

6. Únor 2025 - 13:23

Příběh téhle recenze začněme trochu zeširoka. Jednoho krásného dne nám do redakce přišla nabídka „jakéhosi“ Tomáše Krafky – v podstatě nám sděloval, že si udělal radost a vydal si knihu, která původně vycházela na pokračování na jeho blogu. Všechny varovné kontrolky se rozblikaly – samonáklad, blog, „roztřesený“ font na obálce připomínající začínající metalovou kapelu… A taky nám autor napsal, že je to akční a o upírech. A tak se milovník akčního braku ve mně rozhodl, že Vampyrismu dá šanci.

V kůži vampýra

Kniha Alfa Savci s podtitulem Vampyrismus je hodně svá, podobně jako autor sám. Už jen styl vyprávění, kdy hlavní hrdina líčí svůj příběh u piva v hospodě a při občasném připomínání tohoto faktu bourá „třetí stěnu“ tím, že promlouvá přímo ke čtenáři, je něco, co najdete v knihách poměrně zřídka.

Trochu zvláštní je i fakt, že fyzicky není kniha ve velkých distribucích, a tak když už ji dostanete do ruky, překvapí vás svým formátem – jedná se totiž o klasický sešit formátu A4, jen samozřejmě s o něco více stranami. Obálka navíc evokuje spíše komiks. Jenže když se pustíte do čtení, zjistíte, že je to vlastně úplně jedno.

Jako další vám do oka zřejmě padne strana s grafickou koláží uvozující kapitolu – a ta už vypadá zatraceně atraktivně – a pak už text samotný. Názvy kapitol jsou z ranku těch, které u většiny knih nenajdete – Krafka si prostě udělal věci podle svého a tahle punková divokost dává knize neopakovatelné kouzlo.

O to větší překvapení je ale text sám. Máme tu totiž v podstatě klasiku českého akčního braku, která bez problémů obstojí i v poměrně nabité konkurenci. Co se děje týká, nečekejte nic světoborného – Martin se promění v upíra, což mu najednou otevírá svět, o kterém doposud neměl ponětí. Organizace lovící upíry, kultisté, lidé s vlastními zájmy, ve kterých jim vampýrstvo překáží – to vše mu představují jeho dvě „matky“.

Divoká krev

Na čtenáře čeká pořádná akční jízda – krev, přestřelky, boj upíra proti upírovi, monstra i vychytralí lidští lovci. Krafka pojímá vampýry jako predátory, bytosti, které si jdou za svým v tomto případě doslova přes mrtvoly. Na druhou stranu však vypráví mnohem civilněji než konkurence, nepotřebuje bombastické efekty, upíři jsou sice podáváni jako nadlidé, ale nemají žádné superschopnosti. Bitvy jsou pojaty vcelku civilně, přičemž autor využívá i znalost střelných zbraní. Chybí komiksová přestřelenost, chybí i hlášky na každém kroku – příběh si dost dobře vystačí i bez nich, a styl, jakým je napsán, je zkrátka nevyžaduje.

Co naopak nechybí je autorův svojský přístup. V knize je dost explicitních scén a vulgární mluva se objevuje také dost často (a tady si troufnu říct, že občas by to šlo i bez ní) – tam, kde konkurence taktně scénu utne nebo se krotí, se Krafka jen potměšile ušklíbne a napere to do čtenáře.

Ukázka stránky oddělující jednotlivé kapitoly

Na druhou stranu jde zase autor v rámci žánrových zvyklostí více do hloubky co se týká hlavního hrdiny. Ten hledá své místo v novém světě, hodně přemýšlí, prožívá. Je zmatený a neukotvený, zpočátku si v nové situaci neví rady. Není to jen o rubání nepřátel, ale i o emocích, prožitcích; svět se vám změní ze dne na den a otázky typu „Co s tím?“ jsou určitě na místě.

Osobitě působí i některé pasáže textu. Převod z blogové formy je znát, autor se rozhodl původní text neupravovat. Občas tedy dochází k tomu, že se při vyprávění hrdina odkazuje přímo na kapitoly minulé i budoucí, četně jejich názvů. Upoutá i několikařádkový výčet kapel, jejichž songy si hrdinové přehrávají během svých cest.

Ale to jsou spíš jen neobvyklosti, drobné mušky. Celkově totiž dostanete příběh, který jde ve stopách českého akčního braku a přidává ono osobité kouzlo a spisovatelské nadšení, které je v prvotinách časté a v případě této knihy doslova hmatatelné. Vampyrismus je sice pouhý rozjezd, první díl plánovaného většího celku, ale potenciál tam rozhodně je.

Zmínit je třeba i závěrečnou pasáž, která se nese v odlišném, zadumanějším duchu než zbytek knihy a přinutí čtenáře přemýšlet o tom, že tato kniha přesahuje škatulku pouhé akční brakovky.

Ano, knize by určitě prospěla práce dobrého redaktora, ale na druhou stranu na to, že je „autorovým dítětem“ má dobře odvedenou korekturu. Zkrátka – velmi příjemné překvapení plné krve a špičáků.

Tomáš Krafka: Alfa Savci: Vampyrismus

Vydal: Black Grail, 2024

Počet stran: 128

Cena: 399,- Kč

Propast času: Když se potká čas s časem

5. Únor 2025 - 15:39

Propast času vyšla poprvé v roce 2015 v prestižním Knižním klubu a už tehdy sklidila pozitivní ohlas čtenářů. Oceňovali především neotřelý nápad a svižný děj, který se dobře čte. Fascinovala je také barvitá freska lidských charakterů napříč staletími. Rok na to spatřilo světlo světa pokračování s názvem Císařovna a o dva roky později závěrečný díl Impérium. Byla to prostě pecka, a nic nevadilo, že v hlavní roli se představila nejistá vysokoškolačka Toňa, která si v řadě situací neví rady. Roman Bureš začal psát ve 38 letech a vtrhl na literární pole se svojí fantastickou prvotinou (předtím už totiž vydal dva historické romány) jako velká voda. Jeho síla spočívá především v akčních scénách. V Propasti času tuto silnou stránku šikovně využil, když v jedné linii sleduje pohyb nacistického tankového praporu (a z té sondy do Kurtzovy mysli opravdu mrazí) a v další se zase objeví bojový robot. Výsledný mix je pozoruhodný a člověk by si řekl, že nemůže držet pohromadě, ale autor to udělal tak, že drží.

Nyní se se stejným příběhem setkáváme znovu. Propast času vyšla na konci loňského roku v novém hávu u nakladatelství Epocha. Z nevelké knihy je náhle bichle s pevnou vazbou a silným žlutým papírem. Přebal nese nový motiv – z původní přírodní propasti je klasický výjev z military románů, což ale může být docela matoucí. Sazba je provedena velkým typem písma, takže knihu lze při lehké slepotě číst pohodlně i bez brýlí. Na první pohled je patrná formální změna, která postihla názvy kapitol. Místo klasiky tu máme střídající se jednající postavy – kdyby to náhodou tupý čtenář nepochopil. Jelikož se vypravěčská perspektiva skutečně střídá, je tato změna nasnadě. Obě formální úpravy by také mohly signalizovat, že nakladatelství cílí na mladší generaci čtenářů, případně na fanoušky military. Může je však příběh, který má kořeny ve sladkých devadesátkách, ještě oslovit?

Počátek je nachlup stejný – Toňa se jednoho rána vzbudí a místo vesničky uvidí z okna chaty, kde je na prázdninách, jenom les. Když vyrazí na průzkum, zjistí, že silnici přeťal čistý řez, který rozdělil krajinu na dvě zcela rozdílné části – zatímco v jedné platí stále 21. století, ve druhé panuje středověk. Dívka nedokáže zůstat na místě a nečinně čekat, a tak se vydá na cestu v naději, že ve větším městě najde pomoc. To se jí nakonec splní, jen si musí zvyknout na prostředí raného novověku a hlavně se nedostat do rukou náboženských fanatiků. Zatímco v první verzi Toňa celkem elegantně uteče katovi z mučírny, v remaku Bureš přitvrdil a přichystal pro ni pravé středověké mučení.

Jenže kdyby Toňu zmrzačili, nemohla by svou krásou učarovat chlapovi, který se nakonec stane jejím osudem. Římský prefekt Lucius je sice už trošku v letech, ale ze své nové zajatkyně je celý paf. No jistě, jaká žena jeho doby by měla tolik znalostí jako Toňa a dokázala vysvětlit, co se stalo se světem? Souhrou náhod je totiž studentkou archeologie a umí perfektně latinsky! Tak skvěle, že si s vojenským lékařem dokáže povídat o chorobách a možných léčbách. No ruku na srdce, to s těmi znalostmi platilo tak v devadesátkách, dnešní dívka by si zřejmě bez smartphonu ani neškrtla. Toňa je však děvče pohotové! Antibiotika, která zraněný Lucius potřebuje, už tentokrát nemá s sebou v baťůžku, jak jí radila maminka, ale neváhá kvůli záchraně velitelova života vybrakovat lékárnu, kam si „odskočí“ do jiné časové linie.

Nakonec, tenhle tah se jí mnohokrát vyplatí. Nejen, že získá svobodu a nemusí žít jako otrokyně, ale dokonce si otevře improvizovanou lékárnu a začne na distribuci moderních léků neznalým Římanům vydělávat. Velmi moderní přístup, což? Věřím, že teď nějakému lékaři, když to čte, asi vstávají hrůzou vlasy na hlavě, jak si představuje tuhle lidovou medikotvorbu. Snad lze Toně přičíst k dobru, že pečlivě studuje příbalové instrukce. No a kapky proti kašli přece umí naordinovat každý… Autor oproti původní verzi udělal svou hrdinkou jinou. Toňa je sebevědomější, podnikavější a odvážnější. Když se později chopí velení a musí se vypořádat s tankem, už na něj nejde s puškou, ale pokusí se ho lapit do pasti. Její vzestup mi sice připadl stejně nevěrohodný jako předtím, ale řekněme, že je výsledkem politických her, jinak je až k neuvěření, že by římská armáda neměla dostatek nižších velitelů, z nichž jednoho stačilo po Luciově smrti povýšit.

Uvěřitelnějším je příběh Sereny, která se propadla ze vzdálenější budoucnosti. Její doba však není žádný ráj, kde lítají pečení holubi rovnou do úst, ale vrchol naší konzumní doby se všemi důsledky. Nedostatek zdrojů nakonec zcela změní tvář lidstva a sundá mu z ní naivní humanistickou masku. Lidská práva se smrsknou na minimum a dnešní těžké zločiny jako třeba znásilnění se dostanou do kategorie přečinů, nad kterými režim přivírá oči. Sereně nezbývá než zapsat se do armády, aby osudu chudiny unikla. Jak paradoxní, že po svém „propadu“ se dostane do spárů sexuálně neuspokojeného muže, slabošského a neschopného. S pomocí nějakého šíleného lektvaru udržuje Serenu zdrogovanou a bezmocnou. Její peklo tak začne nanovo… Ale budiž, my víme, že život není fér, a spravedlnost si musí každý zasloužit. Nebo vybojovat. Prostě buď silná, Sereno, a uteč.

Dostatek hráčů pak umožní Burešovi, aby přestavěl síly ve známém světě. Můžete hádat, kdo s kým uzavře alianci a z koho se stanou úhlavní nepřátelé. Remake je rozehraný trochu lépe, když více prostoru dostává ještě generál Laudon a jeho vojsko. Naštěstí zůstaly v knize mapičky, takže čtenář může sledovat, jak se postupně odkrývá známý obydlený svět po propadu času. Vypadá teď jako koláž, jako když rozstříháte různé typy látek a z kousků opět sešijete patchworkovou metodou deku. Je škoda, že Toňa tohle původní názorné vyjádření opouští a nově si vystačí jen s provázky. Nejspíš by dlouhý šicí experiment pokoušel vratkou římskou trpělivost a ona je potřebovala přesvědčit rychle. Inu, kdyby nešetrně rozstříhala Luciův plášť, trest by přišel záhy. Znáte to: „Cizinec promine, ale císař nepromine“.

Co jsem jako bohemistka velmi omrzela byla redukce promluv ve staročeštině a stejně tak v newspíči budoucnosti plné anglicismů. Obě sondy do možných podob naší mateřštiny byly sice úsměvné, ale nádherně dokreslovaly atmosféru dané doby. Možná tu byly pochybnosti o gramatické správnosti (u té středověké varianty zřejmě i oprávněné), ale i tak šlo o prvek, který nesmírně oživoval dialogy a ukazoval Toňu jako lingvisticky nadanou a schopnou se rychle přizpůsobit novým podmínkám. Budila ve mně víc sympatií, než když se v remakové verzi spoléhá hlavně na svůj mladistvý vzhled, štíhlou postavu a zrzavé vlasy. Ve spojení s již zmíněnou podnikavostí je z ní spíš vypočítavá mrcha, pryč je skromnost a dívčí rozechvělost. Snad si dnešní čtenáři žádají právě tohle a Toňa se stane jejich skutečnou hrdinkou.

Pasáž v závěru osvětlující budoucí vývoj lidstva je ale pořád dost děravá, i přes pokusy ji vyfutrovat teoreticky tezí o alternativních vesmírech. To, co Neffi, postava pocházející z budoucnosti, vypráví, je skutečně adresováno „průměrně inteligentnímu křečkovi“, a pravověrného scifistu nejspíš neuspokojí. Ve vývoji nám nově přibyla pandemie z roku 2020, o které jsme skutečně v době prvního vydání Propasti času neměli ponětí. Zdůrazněny jsou klimatické změny, výživová krize a globální pokles IQ v závislosti na technologiích. Nejvtipnější je však „zákrok“, který lidstvo podniklo na konci 26. století, kdy pomocí nanobotů řízených UI vyztužilo kvantovou pěnou červí díru a tou se dostalo do Vartovského interglaciálu. Potom poblíž Venuše postavilo urychlovač vědomí… Nechytáte se? Nevadí, to je pochopitelné. V takto zhuštěné podobě to totiž připomíná nesrozumitelné výroky ze Star Treku (herci jim říkali „technobláboly“).

Prostě to chce jen víc prostoru, když už za pokusem uniknout zkáze Země stojí celý průšvih s promícháním časových os. Ale chápu, že tohle není jádro sdělení, že autorovi šlo o něco jiného. Chtěl se víc zaměřit na konfrontaci moderního jedince a jiné kultury, když se ocitne v jiné době. A že to není legrace, to Toňa řeší pořád. Ať už jde o hygienu nebo dietetické návyky. Ale i taková prostá věc jako je sex jí dělá starosti. Autor to lakonicky přejde výrokem, že Lucius je „pozorný milenec“, víc nám neprozradí. Nakonec měla Toňa neuvěřitelné štěstí, že narazila zrovna na Římany, s nimiž se shodne v mnoha ohledech (vezměme si třeba římské lázně, vodovod, kanalizaci, úpravu pokrmů a zahrnutí ovoce do jídelníčku, smysl pro řád a zákony nebo promyšlená architektura). V hlubokém středověku by nejspíš s tou svou vegetariánskou dietou a každodenním koupáním moc neuspěla.

Sám autor uvádí jako důvod k přepsání knihy svou spisovatelskou nevyzrálost. První verze podle něj nebyla stylisticky tak dobrá jako jeho novější knihy (např. Inferium nebo Planeta idiotů), a tak se to rozhodl napravit. Jediné, co vzal na milost, je příběh. Jinak údajně všechno napsal znovu a zachoval jen pár frází, které se mu povedly „už tenkrát“. Budu upřímná – výrazný rozdíl jsem necítila. Ono to bylo dobré předtím a je to dobré pořád. Možná je styl vybroušenější a zmizely některé faktické nepřesnosti, ale celkově je to tatáž kniha. Děj je identický a postavy až na menší posuny charakteru taktéž. Jenom vyprávění už postrádá ten původní zápal, onen vášnivý esprit z tvoření, tolik typický pro raná díla prvotiny. Navíc prý další dva díly podle autorova zákazu nesmíme číst v návaznosti na remakový první díl, jelikož se události prvních dílů výrazně rozcházejí a měli bychom v hlavě zmatek. Holt si tedy budeme muset počkat, až Bureš Císařovnu a Impérium autor také přepíše, a pak se uvidí.

Máte-li chuť na nenáročné a odlehčené čtení, které kombinuje prvky fantasy a sci-fi a odehrává se na česko-rakousko-italském pomezí, tak po Propasti času určitě sáhněte, ale výraznější myšlenkovou hloubku či technické ukotvení určitě nečekejte. Zato nápad, ten je ryzí, a nic ze svého kouzla neztratil. A žádný remake to nezmění J

Procentuální hodnocení: 70%

Roman Bureš: Propast času

Vydalo: Nakladatelství Epocha, 2024

Obálka: Ondřej Hrdina

Počet stran: 480 stran

Cena: 499 Kč

Magie pro každého: Kladivo na čaroděje se po třinácti letech konečně dostalo i k posluchačům audioknih

4. Únor 2025 - 13:51

Do sdíleného světa, v němž se mísí urban fantasy s černým humorem a akce je okořeněna špetkou hororového koření, přispěli svojí troškou takové hvězdy domácí fantastiky jako například Martina Dari Antonínová, Jakub Mařík či Jan Hlávka. Ovšem otcem zakladatelem téhle kultovní série je Jiří Pavlovský, který ji odstartoval dílem Magie pro každého. V něm se čtenáři poprvé setkali s bývalým agentem Vatikánské vyšetřovací komise Felixem Jonášem a byli svědky toho, jak se dostal z blázince a především, jak dal dohromady partu, která si získala srdce čtenářů napříč generacemi. Jediné, co se doposud Kladivu na čaroděje nepovedlo, bylo získat si srdce šéfa některého z audio vydavatelství. Ovšem i to se konečně zdařilo a třináct let od vydání prvního dílu si Kladivo na čaroděje mohou vychutnat i fanoušci audioknih.

Audioknihu Magie pro každého vydalo audio vydavatelství OneHotBook. Režie se ujal Vít Malota, který má na kontě takové audioknižní skvosty jako Neuromancer či série Expanze. Do studia s ním zasedl herec Jan Teplý, který s režisérem Malotou spolupracoval právě Neuromancerovi, ale jeho hlas znají i fanoušci Stephena Kinga či Anthony Ryana.

Je skvělé když režisér a interpret souzní s textem, a dají mu přesně to, co potřebuje. To se povedlo i při práci na prvním díle Kladiva. Hororové pasáže jsou v Malotově režii ještě o chlup děsivější než v knize, akce má tu správnou dynamiku a emoce interpretem ztvárněným hrdinům prostě věříte. U těch hrdinů se ovšem stojí za to se na chvilku zastavit. Každý z nás, fanoušků Kladiva, asi vždycky přemýšlel, kdo by jednotlivé členy party mohl hrát. Nevím, jak by to bylo v normálním filmu, ale kdyby Kladivo na čaroděje měl namluvit někdo jako animák, byl by to právě Jan Teplý. Zatímco Felixe pojal veskrze civilně, nekromant Walter je v jeho podání ještě o kousek úlisnější a Vincenc šílenější než v knize. A o zbytku postav včetně Klaudie můžu napsat to samé. Uvěřitelné, přesně vystihující charakter postavy a perfektně ztvárněné. Snad jen u pána démonů Rashila trošku překvapí ruský přízvuk. Hudební znělky oddělující jednotlivé kapitoly jsou řízné, ale občas zbytečně dlouhé. To jsou však jediné drobné chybičky, které by se Magii pro každého daly vytknout.

Jiří Pavlovský: Magie pro každého (Kladivo na čaroděje I.)

Vydalo: OneHotBook, 2024

Interpret: Jan Teplý

Délka: 8 hodin 4 minuty

Formát: MP3 ke stažení

Cena: 299 Kč

Solo Leveling potřetí: Silnější, rychlejší – a mnohem nápadnější

3. Únor 2025 - 16:15

Webtoonová série Solo Leveling ve třetím dílu pořádně šlápne na plyn. S ústředním hrdinou, Činu Songem, se už dobře znáte z předchozích dílů. Také víte, že náš svět je ohrožován nepřáteli, kteří prolezou dimenzionální branou pokud není do určité doby zničen finální boss – tak trochu jako v počítačové hře. A také víte, že Činu byl vyvolen Systémem – přežil zákeřný dvojitý dungeon i zradu a dostal šanci zlepšovat své schopnosti a dovednosti.

Není divu, že Činu, loser s velkým L, začne budit pozornost. Jeho minulost ho dohání, popularita roste a stává se cílem pozornosti mnoha významných hráčů. Protože pokud ho nemůžete zabít, musíte to aspoň zkusit, a pokud to zkoušet nehodláte, pak je na pořadu dne zkusit si Činua najmout.

Takže očekávejte „klasiku“: procházení dungeonů, ve kterých se bude bojovat na život a na smrt, nové předměty, zdánlivě nesplnitelné výzvy a neporazitelné nepřátele, neodolatelné nabídky a především zlepšování hlavního hrdiny, které si ovšem musí tvrdě zasloužit. Je dobře, že Čchugong coby scénárista žene děj dopředu a nepřešlapuje na místě (byť si spolu s kreslířem Songnakem Čangem dovolí obrovské množství akčních scén), a že hlavní hrdina poodhaluje roušku záhad a tajemství a zároveň vznikají další otázky. O překvapeních (to největší čeká na samém konci knihy)) nemluvě.

O množství bojových scén již byla řeč. A opět platí, že kresba je dynamická a mnohdy namísto přímého zobrazování násilí volí autoři buď jen výřez nebo rozmazané šmouhy. Občas je díky tomu trochu nepřehledné, co přesně se událo, i když scénu jako takovou pochopíte bez problému. Na druhou stranu každý jednotlivý panel obsahuje velké množství detailů, kreslíř velmi dobře pracuje s výrazy postav a vyjadřováním emocí. Barvy jsou (opět) ponuré, potemnělé, budící dojem naléhavosti a napětí; ostatně, nic moc veselého na čtenáře nečeká.

Sympatická je i snaha jít do hloubky, dát postavám emoce. V první části třetí knihy se vrací do hry parta z prvního dílu a dojde i na zpytování svědomí a emocionální scény. Zde zaujme zejména několik celočerných panelů pouze s dialogovými bublinami – toto řešení je vzhledem k vnitřnímu monologu jedné z postav opravdu působivé a dokonale funkční.

Častokrát bude mít čtenář pocit, že se ocitnul v nějaké počítačové hře, v některém z nespočetného množství dungeonů. Ale v tom přesně tkví kouzlo celé série, i když vlastně pořád nevíme, co je ve skutečnosti účelem bran ani cílem Systému a proč si vybral pro své záměry právě Činua.

Snad jediné, co nenaplňuje čtenářská očekávání, je opuštění (nejspíš ale jen dočasné) některých motivů z druhého dílu. Člověk by čekal, že když někomu zabijete bratra a ten „někdo“ bude mít možnost po vás jít, udělá to a budete ho mít za zadkem dokud bude jeden z vás žít… Ale těch volných konců je v příběhu pořád spousta, a přesto, že i třetí díl je úctyhodný špalík (přes 300 stran!) jsme vlastně pořád na počátku.

Ale abychom byli fér – scénář nabízí mnohá další lákadla, drobné i větší zvraty a události. I přes zdánlivou jednotvárnost si Solo Leveling dokáže najít způsob, jak děj ozvláštnit, jak přinést opět něco nového a zábavného.

Solo Leveling 3

Scénář: Čchugong

Kresba: Songnak Čang

Překlad: Štěpánka Horáková

Vydal: CREW, 2024

Počet stran: 316

Vazba: brožovaná

Cena: 399 Kč

 

Ukázkou si zalistujte ZDE

Pán prstenů – Kniha dobrodružných her: K Hoře osudu za osm stránek

2. Únor 2025 - 12:57

Kniha dobrodružství je doslova knihou, a jestli můžeme radit, nelistujte jí. Spoiler vás asi nečeká, zásadní překvapení také ne, ale které konkrétní momenty slavné fantasy autor zvolil pro hru, nechť zůstane kouzlem překvapení.

Lehko na cvičišti…

Svazek z tvrdého kartonu na začátku otevřete a objeví se před vámi mapa Kraje, Projdete si šest stran řídkých pravidel a dvě záložky, připravíte pár balíčků karet, několik figurek a žetonů, a můžete začít hrát. Opravdu, až tak jednoduché to je.

V principu musíte splnit několik úkolů, abyste úspěšně odehráli kapitolu a mohli otočit na další dvoustranu. Základem je pohyb po políčkách mapy; většina úkolů pak spočívá v tom dostat některé z postav na konkrétní místa a odhodit určité karty, které jsou druhým aspektem hry. Čtveřice hobitů s Frodem v čele, Aragorn, Legolas a Gimli tu mají svou figurku, Gandalf naopak jen žeton, ale jak se později ukáže, má to svůj smysl.

Hráči hrají kooperativně se všemi figurkami a společně se snaží vyhnout prohře, která má v každé kapitole stanoveny jiné podmínky, ovšem se společným jmenovatelem v podobě vypršení času ergo vyčerpání dějových karet. A taky lze ztroskotat na tom, že dojedete na konec stezky temných sil, což je vlastně počítadlo použití karet s Jedním prstenem. Sauron totiž vidí a počítá vám nejen použití, ale i odhození karet s Prstenem, takže ať už se necháte zlákat k použití temné moci (protože je to v rámci hry výhodné – dokonce v každé kapitole jinak), nebo odoláte, výsledek je stejný: přiblížíte se k temné straně síry. (Síry, ne síly, jde přeci o sopku.) A to je jen začátek potíží.

…těžko na bojišti

Ona totiž tahle hra o přátelství není úplně přátelská. Jednak v ní budete narážet na nejasnosti v pravidlech, kterých by nakonec mělo být o chlup víc a rozhodně by měla být lépe zacílená. Například hned to základní: při pohybu figurkou o dvě pole „vstupuje“ figurka na obě a platí tedy pro ni omezení ve hře, nebo jde jen o určení vzdálenosti a řeší se až druhé políčko? Nebo: je zabití goblina součástí pohybu, nebo až druhé části tahu? A tak nějak ještě chvíli podobně.

No a za druhé je tu velká přísnost, zhusta umocňovaná smůlou při tahání karet.

Jeden z příkladů už jsme zmínili: je jasné a odpovídá příběhu, že když si „nasadím“ Jeden prsten a přinutím tak Černého jezdce jít tam, kam chci, Oko na mne zaostří a udělá si čárku do temného deníku, totiž stezky. No jo, ale když odolám pokušení a tutéž kartu jen odhodím v rámci dodržení limitu šesti karet v ruce, Černý jezdec mi zůstane překážet v cestě – ale já si to špacíruju k padoušství nemlich stejně?! No co je to za pořádek? Co je to za nespravedlnost, které ani Sauron nebyl schopen? A co je to za možnost hru vyhrát…?

Často také potřebujete karty se stejným symbolem, nezřídka víc než dvě, a když na ně nemáte štěstí, tak prostě herní čas ubíhá a vy lížete a lížete a nic z toho, jako když vám v dětství podstrčili lízátko z umělé hmoty.

Nedosti na tom: když prohrajete kapitolu, můžete ji začít znovu – jenže musíte vrátit speciální karty, které jste v ní získali, ovšem postup na stezce temných sil zůstane nezměněn. Takže když vám to jednou nebo dvakrát nevyjde, pomalu začne být jasné, že to celé asi možná skoro určitě nedáte… a v takové situaci by měli chuť pokračovat leda Frodo se Samvědem. A ani ti se (vzpomeňte si) netvářili dvakrát nadšeně.

Protože hora

Takže zbývá jediné: dotvořit si tuhle hru po svém a nastavit obtížnost taky. Jinak se vám může stát (a nám se stalo), že Balrog přešpacíruje většinu můstku v Khazad-dum dřív, než se na něj Gandalf vůbec vyškrábe. Nebo i jiné věci nepěkné.

Ale proč že si vůbec upravovat pravidla, proč krabici nezahodit a nesáhnout po nějaké jiné deskovce ze Středozemě, kterých je už i v češtině dost? Protože tahle má přeci jen zdravé jádro a atmosféry kopec zvící Hory osudu. Protože se do ní dá kdykoliv rychle vklouznout a dá se použít i jako tematická párty hra. Protože se dá hrát i s odrostlejšími dětmi, a přitom dospělí se u ní nebudou nudit. Protože je z podstaty dobře vymyšlená, počítá se znalostí příběhu a tudíž si odpouští spoustu zbytečných textů okolo. Protože je vizuálně velmi pěkná a přitom střídmá. Protože v ní některé věci hezky fungují – třeba dějové karty, které přinášejí události odlišné pro jednu každou kapitolu.

Protože… nás prostě navzdory výtkám bavila, a my nechceme zahodit krabici a sáhnout po jiné se stejným tématem, neboť jiná už bude jiná, a my si za čas budeme chtít znovu zahrát právě tuhle. Ono původní putování za zničením Prstenu taky nebyla žádná selanka…!

Pán prstenů: Kniha dobrodružných her

Autor: Jason Little

Počet hráčů: 1 – 4

Doba hry: 8x 20 – 30 min.

Doporučený věk: 10 let

Čeština: pravidla ano, materiál ano

Vydal: Ravensburger CEE s.r.o.

Cena: cca 1049 Kč

Hodnocení: 60 % (+10 % za každou dekádu, po kterou jste chtěli být Frodem)

Širá, masožravá obloha a další nestvůrné geografie: Kvalitní vivisekce hororového tropu

1. Únor 2025 - 6:35

Tahle sbírka má asi všechno. Zombie apokalypsu, vlkodlačí mýtus, lovecraftovská monstra, prapodivnou upírskou entitu. Jenže Langan se na to dívá jinak.

Ve druhé povídce Tak končí den nám načrtá vývoj boje proti hordám zombie v podobě divadelního představení, kde se na jevišti střídají výpovědi obětí těchto v popkultuře až nadužívaných monster. Jenže tady, v relativně krátkém prozaickém útvaru, je zahrnuto mimo veškeré snahy ubránit se hordě mozkožravých nemrtvých v selhávající infrastruktuře i to, jaký měla nákaza vliv na cenu nemovitostí, což je naprosto krásný detail. Ve většině podobných děl u jiných autorů jde spíše o gore a psychologii postav (ani tady se tomu samozřejmě nevyhneme), ale kdo se pozastaví nad tím, jak podobná událost zahýbe současným kapitalismem, co? (Na vrub pozitivům se dá přičíst, že povídka byla napsána dost dlouho před covidovou pandemií.)

Stejně tak v povídce Mělčiny Langan nabízí pohled na již probíhající rozklad světa inspirovaný mythosem Cthulhu, jen skrze postavu žijící na okraji toho všeho, snažící se žít si svůj život jako by se nic nedělo, takže se veškerá destrukce děje na pozadí. Vyprávění se zaměřuje především na protagonistovo vyprávění věcí, které se udály před tím, než z moře vystoupilo to… co z něho vystoupilo. Co je ale nejdůležitější, je, kdo je posluchačem.

Rozvrat se dá označit za slabší příběh, ale zároveň jeden z těch, který se věnují pitvě žánru. Příběh vlkodlaka řádícího v okolních lesích malého města jako rozbor filmového scénáře přecházejícího v závěru do až komiksového média, možná nenadchne čtenáře hledajícího zábavnou vlkodlačí vyvražďovačku, ale pokud jste toho četli až příliš, tak se to dá vnímat jako zdařilá parodie připomínající kostru na hodinách anatomie, ukazující jak funguje klišé.

Technicolor skládá poctu Masce červené smrti od E. A. Poa. Langan vytváří fiktivní historické pozadí prostřednictvím akademické přednášky, kde vše vede k nezbytnému (a neodvratnému) kataklyzmatu.

A co se týče Širé, masožravé oblohy, zde se nám dostává nefalšované krvavé podívané v podobě kosmického upíra na pozadí traumatických zážitků z bitevních polí v Iráku.

Dále stojí za zmínku, že autor ke každé povídce uvádí kontext, v němž je krásně vidět fungování americké hororové komunity, a toho, jak na sebe autoři v různých dílech úmyslně referují a někdy dokonce zabíjejí a mrzačí vlastní kolegy od fochu. Zde k tomu dochází již první povídce Děti a později i v Červen 1987. Autostop. Pan Norris. Mimo jiné právě i tyto sondy nahlížející do vztahů současných publikujících spisovatelů a jejich nakladatelů, tomu všemu dávají kus duše navíc. A i když velká část Langanových hrůz přichází odnikud a bez varování (přesně tak, jak ty nejhorší věci v životě), je v jistém smyslu až hřejivě uklidňující vědět, že za všemi těmi plnými regály v knihovnách a knihkupectvích, stojí reální lidé učící se jeden od druhého.

Škoda jen, že český čtenář se toho všeho dočká pravděpodobně (stejně jako u této knihy) s desetiletým zpožděním.

John Langan: Širá, masožravá obloha a další nestvůrné geografie

Vydal: Fobos, 2023

Překlad: Petr Kotrle

Počet stran: 368

Cena: 399 korun

Ej, od Buchlova větr věje. Něco strašného se v lesích děje.

30. Leden 2025 - 14:41

Bůh lovu je situován do temných let, které následovaly po smrti krále Přemysla na Moravském poli. Konkrétně do roku 1282, jenž spadá do období nazývaného dobovými kronikáři „zlá léta“. Neúroda a mrazivé počasí tehdy zapříčinily hladomor. Neutěšené situaci v zemi nepomohlo ani to, že se nejen poručník kralevice Václava Ota V. Braniborský, ale i část české šlechty, chovali spíše jako lapkové než jako rytíři. Morava na tom byla přece jen o trochu lépe, i když třeba Brnu se hladomor nevyhnul. Ovšem Věra Mertlíková se ve svém drsně poetickém příběhu vypravila až do okolí hradu Buchlov.

Zde, v kraji zvaném Chřiby, se zkřížily životní cesty tří hrdinů z nichž si sice každý vláčí na hřbetě nějaký ten hřích, přesto si všichni získají záhy srdce čtenářovo. Zatím co se lesy okolo Buchlova prohání přízrak legendami opředeného Lovce, purkrabí Odo Astore z hradu Střílky se pokouší vyšetřit hned několik záhadných zločinů. Své síly s ním spojí mladý šlechtic Boček z Protivína, který jako jediný přežil Lovcův útok. Ale stejně jako tajemný Vlach i on sleduje své cíle. Poslední z trojice je mladičká, ale nesmírně odvážná Valentýna. I ta přišla do Hříběcích hor, jak se také kraji pod Buchlovem říká, s důležitým posláním.

Ve své podstatě je Bůh lovu historickým povídkovým románem, v němž hrdinové řeší hned několik zločinů. Ty jsou, jak už to v době po bitvě na Moravském poli bylo časté, dost brutální. Mertlíková jakožto zkušená autorka historických románů ví, že násilí se v příbězích ze středověku nelze vyhnout, a přesto, že ho umí popsat navýsost barvitě, nesklouzává ke zbytečnému dryáčnictví a volí spíše popisy poetické. Přitom ovšem nezapomíná budovat napětí a o její hrdiny se budete opravdu bát. Pokud si čtenář zvykne (a ti z nás, kteří autorčinu tvorbu milují, s tím nemají problém) na dlouhé vnitřní monology hrdinů (naštěstí v knize zvýrazněné kurzívou), propadne jejímu vyprávění a dokud nedočtou poslední řádku epilogu, nebudou chtít ze sedla vraného koně její imaginace sesednout.

Jak už je autorčiným dobrým zvykem, má nastudované jak veškeré dobové reálie, tak historické souvislosti, což je cítit z každé stránky knihy. Přitom ale zbytečně nepoučuje a vše podřizuje dobrodružnému a akcí nabitému příběhu.  Jeho historickému pozadí se pak věnuje v doslovu. Jediným negativem strhujícího příběhu je snad jen trochu zbytečně natahovaný závěr, v němž v duchu Hercule Poirota nenechá autorka jediný dějový zákrut obšírně neobjasněn. Ve výsledku je však Bůh lovu jedním z nejpovedenějších českých historických detektivních románů, které se u nás v posledních letech urodily. Pokud vás neuráží poetické popisy, vnitřní monology hrdinů a květnatý jazyk, užijete si s Bohem lovu spoustu napětí a zábavy.

Věra Mertlíková: Bůh lovu

Vydala: MOBA, 2025

Obálka: Marcel Bursák

Počet stran: 384

Cena: 389,- Kč

Rozhovor s Veronikou Fiedlerovou (nejen) o autorství, zabíjení postav a plyšových fretkách

29. Leden 2025 - 13:18

Jak se cítíš jako autorka, co má na kontě už tři romány, novelku a množství povídek?

Cítím se samozřejmě jako starej mazák, co může jako redaktor beztrestně šikanovat prvoautory. Tomáši Martone, vytáhni tu šipku z mého oka, vím, že mou fotku z temného kalendáře používáš jako terč!

Každopádně se cítím hlavně… unaveně. Ráda bych usnula na vavřínech a odpočinula si, ale pořád musím myslet na to, že mé knihy se samy neprodají a je potřeba věnovat čas následné propagaci. Prodeje jsou u malého nakladatelství stále hodně nanicovaté v porovnání s nakladatelskými obry. Snažím se být aktivní na sociálních sítích, jezdím na literární akce, kde se účastním programu a pomáhám na stánku Golden Dog. Občas mě napadne, jestli to za tu energii vůbec stojí. Kdybych měla svou literární kariéru měřit výdělkem, odpověď by byla rozhodně ne, nestojí. Pořád je tam pro mě ale přesah v podobě spokojených čtenářek a čtenářů, setkávání s lidmi, prostě mě baví ten literární humbuk okolo.

Opakovaně jsi uvedla, že tvým snem bylo napsat knihu, což se ti podařilo. Stanovila sis od té doby nějakou autorskou metu, kam by ses ráda dopracovala?

Raději ne. Zejména proto, že mě stresují. Existuje takové doporučení, že by měl autor vydat minimálně jednu knihu ročně, aby se udržel v povědomí. To se mi poslední čtyři roky dařilo, ale příští rok se samostatnou knihou nepočítám. Ráda bych ještě nějaké knihy napsala, dvě nebo tři by byly fajn, ale nedávám si deadline. Tedy, s výjimkou toho, který máme všichni. Když budu mít štěstí, bude jich časem víc, ale jsou okolnosti, které momentálně nedokážu ovlivnit, takže si velké cíle nedávám.

S každou vydanou knihou je nutné počítat i s ne úplně pozitivními ohlasy a kritikou. Jak se k tomu stavíš?

Negativní kritiky zažívám ve skutečnosti docela málo. Mám teorii, že po mé druhé knize čtenáři a recenzenti pochopili, že mě vlastně nechtějí naštvat. Řekla bych, že to je kvůli tomu, jak skvěle píšu, ale možná to bude souviset s tím, že se lidí často ptám, jestli mají sklep a jestli bych ho mohla vidět…

Ale vážně, ona je kritika, racionální a věcná, která člověka v psaní posune, protože pokud je chytrý, tak chápe, že žádný text není dokonalý a šel by nějak vylepšit. Pak je kritika, vycházející z emocí čtenářky nebo čtenáře, kterého příběh z nějakých důvodů neuspokojil. A to vůbec nemusí mít objektivně relevantní příčinu, ale ta situace může nastat a já s ní ex post už nedokážu nic udělat. Nemůžu přesvědčovat člověka, který knihu odmítne například proto, že to je fantastika, že má mít rád fantastiku. To nic nepřinese jemu, ani mně. Takže chápu, když knihu hodnotí jako ztrátu času.

K té první kritice přistupuji s pokorou. Vím, že jsem v danou chvíli udělala maximum a víc tehdy udělat prostě nešlo, ale že mě může obohatit do budoucna u jiných příběhů, zatímco u té druhé si říkám, ano, jsou to čtenářské emoce a dotyčný na ně má právo. Může se stát, že kniha nesedne, někdy vyloženě naštve.

Od publikování první knihy jsem se změnila nejen já, ale i můj styl vyprávění. Pozdravy záhrobí jsou tvořené čtyřmi navazujícími povídkami, duchařskými detektivkami, ale až na možná jeden příběh to není příliš strašidelné čtení, je to zábava. Dostala jsem hezkou zpětnou vazbu od pana knihovníka, který Pozdravy doporučuje čtenářům, kteří se obávají fantastiky jako moje babička, co přece nečetla „tyhlety tvoje fantasmagórie a skifi“. Ozvěny záhrobí jsou román se dvěma vyšetřovacími liniemi, které se posléze prolnou, jsou temnější a více nakročily do fantastiky. Objevují se v nich vedlejší postavy se schopnostmi, tvoří se superhrdinský tým. Steny záhrobí už jsou vyloženě hororový thriller, kdy se hrdina spíše snaží zkřížit plány nepříteli, zabránit spáchání dalších zločinů než odkrývat zločin, který se už stal. Tento vývoj může způsobit určitý čtenářský nekomfort, protože příběh postupně temní. Některým lidem se hodně líbil první díl, ale druhý je zklamal, jiní ho naopak hodnotí nejlépe z celé trilogie. A třetí skupina si nejvíc užila Steny záhrobí právě proto, že jsou nejdrsnější. A do toho jsem napsala Pomiluj smrt, smradlavý a hnusný hororový příběh s příchutí krve a absintu. Jasně, že když někdo snese jenom čajíčky, tak mu nebude chutnat.

Ve Stenech záhrobí umřelo několik základních postav, bavilo tě je zabíjet? Nebo bylo lepší to zadostiučinění, když se k tomu čtenáři dostali?

Budu vypadat hodně sadisticky, když řeknu, že mě to velmi bavilo? Myslím, že každého autora by mělo psaní především bavit. Zadostiučinění to bylo hlavně ve chvílích, kdy mi chodily zprávy od betačtenářek: Za tohle tě nenávidím, ty mrcho, shoříš v pekle! Měla jsem z toho radost, protože to znamenalo, že je příběh vtáhl a vybudovali si k postavám vztah, což byl můj záměr. Steny jsou poslední část trilogie, kde se ukončují rozvinuté linie. Pochopitelně, když se musíte postavit svojí Nemesis, nebude to procházka růžovým údolíčkem, spíše trnitá cesta roklí šeré smrti.

Pro příběh Benedikta jsi chtěla postavu neobvyklého vyšetřovatele. Byla kromě pojišťováka ještě jiná varianta, která tě napadla?

To už si nevzpomínám, spíše ne. Mohl být i policejní vyšetřovatel nebo soukromé očko, klasický noirový hrdina. Trochu divný, schizofrenní, nešikovný, středně depresivní, abstinující noirový hrdina, co si rád ubližuje. Jednoduše miláček.

Kterou ze svých postav sis zatím oblíbila nejvíce?

Pominu-li Benedikta, mám slabost pro cynické provokatéry, kteří rádi překračují cizí hranice, takže mě hodně bavil Benediktův nechtěný astrální společník Rudy. Za svou klaunskou maskou skrývá smutný příběh, když se zamyslím, čím vším jsem ho jako škodolibý demiurg zatížila, je mi ho vlastně líto. Mám tendenci podobné typy zachraňovat.

Myslíš, že existuje něco jako autorské peklo, kde si na tebe počkají všechny postavy, které jsi zabila?

Benedikte chraň, snad ne. Pokud není myšlenka stvořitelkou skutečnosti, což by znamenalo, že vše myšlené a pojmenované je reálné, a tudíž… Sakra.

Benův příběh jsi ukončila, ale novelku Pomiluj smrt jsi zasadila do stejného univerza. Plánuješ ho dále rozšiřovat? Přišlo mi, že na konci Stenů záhrobí sis k tomu krásně připravila prostor.

Neplánuji, ale může se to klidně stát. Základ mých příběhů je urban fantasy, takže se někdy hodí použít postavu nebo místo, ke kterým mám vymyšlenou nějakou historii nebo zeměpis. Třeba v Kronice smrti je povídka, která se sice odehrává v Moravském Brodě, ale jde o jiné univerzum. Momentálně ale nemám inspiraci pro návrat do Benediktova světa. Moje autorská studánka musí počkat, až se v ní nashromáždí dostatek inspirace, aby mohl vytrysknout příběh.

Máš nějaká témata, co bys ráda v budoucnu autorsky zpracovala?

Náměty jsou všude kolem. Nedávno jsem napsala jednu krátkou povídku na základě vyprávění dvou mých kamarádek, které mi popisovaly zážitky soužití se svými tchýněmi. Dala jsem je dohromady a vznikla docela hutná hororová jednohubka.

Ale ráda bych vyzkoušela i jiné žánry, klidně mimo fantastiku. Do budoucna bych si chtěla zkusit napsat společenskou prózu a historický román. Uvidíme ale, nakolik mě to bude bavit, třeba nakonec zjistím, že ve fantastice je mi nejlépe.

Jak tě jako autorku vnímají tvé děti a manžel?

Myslím, že děti mě jako autorku příliš nevnímají. Jsem spíše takový jejich kouč, co jim připomíná, že existují světské povinnosti jako najíst se, napít se, dojít si na záchod, udělat si úkoly. Manželovi jsem otázku tlumočila a odpověď cituji: „V tom nejlepším světle. A čekám, kdy nás budeš svými tantiémy živit jako Rowlingová. Základem úspěchu je klást si reálné cíle.“

Takže… Jak jsem mluvila o těch metách, měla bych je evidentně přehodnotit. Budu muset začít vydělávat na prodeji nalepovacích tetovaček s medailonem svatého Benedikta a plyšových fretkách, nejdéle do konce nejbližší pětiletky.

To mi upřímně přijde jako dobrý způsob, jak svoje dílo zviditelnit. Knižní merch je v posledních letech celkem populární, nebo alespoň mám ten pocit. Nepřemýšlela si reálně, že bys svou další knihu doprovodila nějakým podobným bonusem?

Heh, tak já jsem plánovala napsat psychologický román s prvky BDSM… Že bych k tomu přibalila obojky nebo bičíky? To by se mohlo vlastně prodávat docela dobře!

Ale reálně ne, kdysi jsem si z Číny objednala pár Benediktových medailonů a rozdala je kamarádům… I když ty plyšové fretky, kruciš, ty by se mohly prodávat, viď?

Plyšové fretky by určitě byly hit! Pojďme se však ještě podívat na stinné aspekty psaní. Pověz, jak se ti v poslední době daří skloubit práci, domácnost, rodinu a literární aktivity?

Relativně dobře, i když mám někdy pocit, že se po ránu musím poskládat z různých kousků, abych mohla začít fungovat. Letos jsem se snažila především najít sama sebe a naučit se říkat ne věcem, které mi nedělají dobře, ale které jsem na sílu a proti svému přesvědčení dělala. Někdy život není podle našich představ, nejede jako stroj podle plánovacího kalendáře. Psaní delších věcí ubylo na úkor jiných aktivit. Potkaly mě vleklé zdravotní obtíže, ale snažím se uvědomit si, že občas si můžu dovolit nedělat nic. Lehnout si do sítě na zahradě a číst si, pustit „skloubování“ věcí, nechat je volně plynout. Jelikož jsem většinu života hyperaktivní se sklonem si toho brát víc, než unesu, je to pro mě výzva.

Jelikož přelom roku v mnohých vybízí touhu po rekapitulaci, jak bys zhodnotila loňský rok?

2024 byla pro mě zatím literárně nejplodnějším rokem. Hned na začátku se objevila má krátká povídka v samizdatovém časopise Mort. Vyšly Steny záhrobí, o kterých jsem si jednu chvíli myslela, že je snad nikdy nedopíšu. Publikovala jsem ve dvou hororových antologiích: ve Smečce, tam je příběh ze záhrobního univerza, a v Kronice smrti, kde mám upírskou dark fantasy vztahovku. Konečně se na stránkách Městské knihovny v Praze objevila volně ke stažení e-kniha s povídkou Kravín, což je vlastně prequel trilogie, příběh z Benediktovým mladých let. A celé to uzavírají Proměny Kafkovy Prahy, kde mám jednu z nejdepresivnějších povídek, co jsem kdy napsala. Povedlo se mi účastnit se Knižního festivalu v Ostravě, pražského Světa knihy, Fantastické Ostravy, křtu Paranoi Ludmily Svozilové, Festivalu literárních závisláků v Plzni, HorrorConu a Knihy Brno. Všude jsem potkala spoustu skvělých lidí, bez kterých si to už ani nedokážu představit. Nemůžu vyjmenovat všechny. Vy, báječní přátelé, víte. Takže z tohoto pohledu super.

Nastíníš svým čtenářům, co od tebe zhruba můžeme do budoucnosti čekat?

V roce 2025 se mohou těšit na několik zajímavých antologií, kam jsem přispěla svou povídkou. Většinou se jedná o ještě nezveřejněné projekty, ale mám radost, že na mě editoři myslí. Ideálně, když zrovna vyhmátnou téma, které mám zpracované nebo na něj mám zrovna dobrý nápad. A jsem ráda, že mě oslovují nejen s hororovými tématy. Nechtěla bych se žánrově zaškatulkovat. Ráda píšu prostě příběh a může být i naprosto civilní.

Děkuji za rozhovor a těším se na tvé další autorské počiny!

FOTO: Archiv Veroniky Fiedlerové

Ozvěny záhrobí: Záhrobí vrací úder

28. Leden 2025 - 14:28

Ozvěny záhrobí jsou možná druhým dílem, Pozdravy ale v mnohém předčí. Po vydání Benediktova debutu v nakladatelství Golden Dog začala autorka šermovat zprávou, že má ve sklepě štěňátko zlatého retrívra pro voodoo účely. Co kdyby nakladatel o druhý díl nestál a bylo by třeba ho trochu… motivovat? Nakonec naštěstí žádnému štěňátku ublíženo nebylo a Ozvěny záhrobí se dostaly do pařátů hladových fanoušků. Dostál Benedikt Klausner svému neobratnému šarmu? Dostal Rudy více prostoru? Jak moc si Zuzana rozumí s Benovo fretkou? Otázky, samé otázky!

Ozvěny děje

Dějově se s hrdiny setkáváme prakticky tam, kde jsme je zanechali: Zuzanu si kvůli těhotenství ponechávají v nemocnici, Benedikt je pro nenadálé povýšení zavalen prací a Rudy začíná být neklidný… Jenže problémy se zkrátka neptají, zda se mohou stavit, prostě dorazí. A tenhle vypadá, spíše na kolosální průser. Začínáme dvěma případy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, ale Benedikt (a Rudy) brzy zjistí opak. Tím samozřejmě roztočí spirálu vedoucí do stále většího nebezpečí, až není v sázce nic menšího než osud světa. Navíc pro samotáře Benedikta jsou tu zbrusu nové typy výzev jako třeba těhotná partnerka s nekromantskými sklony, šéfování svým novým „speciálním“ podřízeným či zkoumání skutečného rozsahu svých schopností. Být nekromantem a dospělým mužem zároveň zkrátka není žádný med.

Vzhledem k povaze zápletky knihy dostává více prostoru i Benediktova minulost v léčebně, kdy teprve díky Ester poznával, co vlastně dokáže a jak by své schopnosti vůbec mohl ovládat. Jenže stejně jako mu mrtvá dívka byla roky přítelkyní a astrální průvodkyní, teď by mohla být jeho zkázou. Nicméně nyní přichází nečekaná pomoc v osobě jejího mladšího bratra a shodou okolností i Benova šéfa, Thea Frankla. Kde Ester byla Benovi učitelkou ve světě nekromancie, Theo se z pozice šéfa pojišťovny TGIC zabývá přízemnějšími věci, ve kterých Benedikt také znatelně více zaostává (a už tuplem není schopný plnit předepsané úkoly v daném pořadí). Nicméně tam, kde je ho zapotřebí nejvíce, u Zuzany, Ben není… Nebo aspoň ne tolik, kolik by měl. Předpokládal, že její bezpečí vyřeší tím, že ji schová do bezpečí ochran svého bytu, jenže realita se na tohle řešení dívá poněkud jinak… Jeho schopnosti a štěstí dosud zvládly zvrátit leccos, ale dokáže se postavit i nezvratitelnému?

Perspektiva je klíč

Oproti předchozímu dílu jsou Ozvěny plnohodnotným románem s jasně stanovenou dějovou linkou.  A přestože mi trochu chybí variabilita Benových případů, jeden velký průser mu sluší o něco více. I když nejde jen o ten. Autorka z Klausnerovy skříně zručně vytahuje kostlivce starých případů a sází mu pod nohy jednoho za druhým. Takže ano, samostatných případů trochu ubyde, ale úplně o ně čtenáři ochuzeni nebudou. Ono totiž vše, co Benedikt jako nekromant zanedbal, se vrátí napadnout ho. Některé dveře se tím kompletně uzavřou, jiné ještě budou potřebovat trochu nakopnout.

Se změnou struktury knihy se také objevily perspektivy jiných postav. Nejsou sice příliš časté, zato jsou vítaným zpestřením i podkresem děje jako takového. Vlastně moc nezáleží, zda se bavíme o Zuzaně, Rudym nebo Benovo sousedovi a novém kolegovi Jakubovi (nebo jak ho on tituluje, vši v kožichu). Jejich pohled může zásadně ovlivnit, co s Benem vůbec bude. Díky Ozvěnám jsou charaktery Zuzany a Rudyho mnohem plastičtější, a tím i náchylnější k získání čtenářských sympatií.

Na Ozvěnách je však nejcennější viditelný posun, který autorka od první knihy udělala. Jako kdyby Pozdravy záhrobí byly teenagerem, který sice zhruba ví, co chce, ale ještě má před sebou dlouhou cestu sebepoznávání, a Ozvěny už jsou suverénní dospělák. Můj hlavní problém a zdroj vlažných pocitů u prvního dílu byly konce jednotlivých povídek, které mi přišly uspěchané a nedotažené, s čímž se autorka v Ozvěnách popasovala rovnou dvěma způsoby. Tím prvním bylo Benedikta donutit si projít vlastní stopy a dořešit záležitosti, které zanedbal v rámci zápletky první knihy. A ten druhý, vlastně mnohem lepší, je výrazně epičtější a kulervoucí finále, kdy prakticky bez dechu obracíte stránky, abyste zjistili, jak to celé dopadne.

Skvělá práce nakladatele

Stejně jako u Pozdravů, i tentokrát se o vzhled obálky i vnitřní ilustrace postaral Diego Quiňones, a k příběhu sedí tak moc, že by jich uvnitř klidně mohlo být více. Dospělejší dojem z knihy podtrhuje také obálka, na které už Benedikt nepůsobí jako vyděšený mladíček, ale zkušený nekromant. Jelikož Ester Bena opustila, doprovod mu tentokrát dělá Rudy, a poměrně jim to spolu na obálce sekne. Také grafické zpracování uvnitř knihy je ve stejném stylu jako u prvního dílu, a to nemá na svědomí nikdo jiný než dvorní grafik nakladatelství, Michal Březina. Plus je dobré si připomenout, že na konci knihy je slovníček všech nekromantských formulek, takže nemusíte pracně oprašovat dávné základy latiny a způsobit si tak bolehlav.

Než příběh dozní

Pozdravy záhrobí ukázaly, že Veronika Fiedlerová v sobě má potenciál vypravěčky skvělých příběhů, což Ozvěny jen potvrzují. Podobně jako první díl, jsou i Ozvěny záhrobí jízdou od začátku do konce, která vás nenechá vydechnout, dokud nedojdete na poslední stránku. Ozvěny záhrobí jsou propojenější, ucelenější a i proto mnohem zábavnější. Benedikt zdatně upevnil svoji pozici nejlepšího domácího nekromanta, a i když mu mezilidské vztahy stále dělají poněkud problém, budete mu fandít ze všech sil. Jde sice o pojišťováka, ale nikdy nevíte, kdy sami budete potřebovat vyhnat nějakou nežádoucí entitu zpátky do záhrobí. Stejně jako Benedikt, který bude muset vyřešit jednu z největších chyb svého života… Ale o tom si popovídáme zase někdy příště, u závěru této trilogie jménem Steny záhrobí.

Veronika Fiedlerová: Ozvěny záhrobí (Pozdravy záhrobí #2)

Vydal: Golden Dog, 2022

Obálka: Diego Quiňones

Počet stran: 360

Cena: 349 korun

Pohádky obnažené až na kost: Rozhovor se spisovatelkou Terezou Janišovou nevážně vážně o jejím podcastu Pohádky bez obalu

27. Leden 2025 - 7:00

Jsi autorkou trilogie Erilian, časovky Lvářka a tvé fantasy povídky nejdeme v různých sbornících. Ovšem tvůj nejnovější projekt není kniha, ale podcast, v němž se věnuješ pohádkám. Můžeš nám povědět, jak tě napadlo začít dělat podcast? A proč zrovna o pohádkách?

Byla to asi konstelace několika věcí, které se nějakým způsobem tak nějak vhodně potkaly v jednom bodě. Prvním impulzem byla asi povídka, kterou jsem napsala do jednoho sborníku. Měl by vyjít v příštím roce a všechny ty příběhy jsou retellingy klasických pohádek. Budou tam nově zpracované třeba jako sci-fi, horor, thriller, detektivka, komedie a různé další žánry. Já si vybrala Žabího prince. A než jsem se pustila do psaní, tak jsem se nejdřív snažila nějak víc prozkoumat a pochopit tu původní pohádku. Díky tomu jsem si uvědomila, že mě hrabání se v zákulisí pohádek hodně baví. Proto jsem si pak chtěla na tohle téma taky něco poslechnout. Jako správný mileniál jsem v posledních letech našla zalíbení v podcastech. Ale na tuzemské scéně se mi nepodařilo najít ani jeden podcast, který by se nějak víc věnoval právě pohádkám. Takže mě napadla odvážná myšlenka, že bych to třeba mohla zkusit já a vytvořit vlastní podcast o pohádkách, který budou rozebírané z různých perspektiv. Od těch seriózních, jako historie nebo psychologie, až po bulvárem zavánějící bizáry všeho druhu. Vlastně to bylo v tomhle ohledu trochu podobné jako před lety s mojí první knížkou. Chtěla jsem si přečíst něco tak specifického, že jsem to musela nejdřív napsat.

Ptát se jestli máš ráda pohádky, asi nemá smysl. Proto se tě zeptám jinak. Jakou pohádku jsi měla ráda v dětství, jakou sis oblíbila až v dospělosti a která z pohádek se ti nejvíc zaryla pod kůži až teď, kdy ses jejich průzkumu a pitvání začala věnovat systematicky?

V dětství to byla asi Sněhurka. Dostala jsem ji někdy v pěti letech jako audiokazetu, ke které byla i knížka. Takže jsem slyšela to vyprávění a zároveň si listovala ilustrovaným textem. To se mi tehdy hrozně líbilo. Navíc to bylo dost promakané, každá postava měla jiného narátora, byly tam zvukové efekty a celkově to působilo dost dramaticky. Pak jsem na několik let na pohádky z nějakého důvodu skoro úplně zanevřela. Přišly mi tehdy až moc dětské. Znovu jsem si k nim našla cestu a začala trochu vnímat jejich skryté vrstvy až po objevení fantasy žánru někdy ke konci základky. V pubertě jsem si docela ujížděla na Malé mořské víle – taky jsem tehdy chtěla vypadat jinak, taky jsem se s oblibou zamilovávala do nekompatibilních kluků, taky jsem si idealizovala jiné světy. Během čerstvé dospělosti se mojí top pohádkovou srdcovkou stala Kráska a zvíře a vydrželo jí to vlastně až do teď. Jen jsem ji a všechny ostatní zmíněné příběhy začala vnímat v dost jiném světle a souvislostech než dřív. Ale mými dvěma novými favority se díky podcastu staly Karkulka, protože je fakt hrozně zajímavá po psychologické, sexuální a symbolické stránce, a taky Sedmero krkavců, protože je tam jedna z nejaktivnějších a nejsuverénnějších hrdinek, se kterými jsem se až do teď v klasických pohádkách setkala.

Tvůrkyně a hlas podcastu Pohádky bez obalu, Tereza Janišová

Kdysi jsem slyšel přednášku o tom, že jsou pohádky škodlivé. Že ty příběhy jsou brutální a že by je správný rodič svým dětem vůbec neměl číst a vyprávět. Jak to vidíš ty?

Ta přednáška by mě docela zajímala. Škodlivý podle mě není žádný příběh, pokud se zasadí do nějakého zdravého soudobého kontextu. Není nutné pohádky před dětmi tajit nebo je nějak křečovitě upravovat. V pohádkách se samozřejmě řežou paty, klovou oči a vyřezávají srdce. Četla jsem ale už několik odborných článků, podle kterých má prý naopak prožití strachu z příběhů v bezpečném prostředí pozitivní dopad na dětskou psychiku, protože si dítě může strachy zpracovat jakoby nanečisto. Jsou to vzorové archetypální situace a trénink na realitu. Je samozřejmě potřeba brát ohled na věk dítěte a hlavně dovysvětlovat souvislosti. Třeba že když někomu budeme jíst jeho dům, je možné, že se ho to dotkne, a i když to není adekvátní reakce, bude pak chtít sníst nás. Že láska na první pohled nemusí být zárukou kvality. Že nemusíme čekat ve věžích a skleněných rakvích na záchranu. A když už přijde, neměli bychom mít pocit, že za ni někomu něco dlužíme.

Je nějaký narativ který se v pohádkách opakuje často, nebo častěji než jiné?

Nejrecyklovanější klasika napříč časoprostorem je asi takzvaná hrdinova cesta. Takové to základní dějové schéma většiny příběhů, od starých mýtů, přes Hobita, až po Star Wars, klasické pohádky nevyjímaje. Taky se to v pohádkách dost hemží číselnou symbolikou, nejvíc v kurzu je samozřejmě číslo tři. Tři úkoly, tři sourozenci, tři přání… Dobro vs. Zlo asi nemusím vůbec zmiňovat. A bez ultimátního trumfu v podobě polibku z pravé lásky by byl nejeden pohádkový protagonista docela v háji.

Co vím, máš vystudovanou architekturu, to je dost jiná disciplína než podcasting. Navíc máš rodinu a s malými dětmi musí být nahrávání složité. Takže mi to nedá se tě nezeptat na to, jak zvládáš technickou stránku věci?

Technická stránka je pro mě celkem v pohodě. Se střihem zvuku a videa jsem dělala pokusy už někdy na začátku gymplu. Měli jsme fajn češtináře, který nám kromě klasických slohovek zadával třeba taky úkoly typu „Natočte vlastní rozhlasový pořad“ a podobně. Na architektuře jsme zase měli pár semestrálek formou video reportáže na nějaké téma. Třeba se jeden z naší skupiny vydával za vozíčkáře, jezdili jsme s ním po Praze a mapovali, jak moc jsou nebo nejsou některá místa bezbariérová. Tyhle audiovizuální projekty mě vždycky bavily a teď po letech pro mě bylo díky tomu rozjetí podcastu právě po technické stránce docela v pohodě.

Co se týče mého současného rodičovského režimu, tak tam už je to s podcastem o něco málo náročnější. Pokud nechci být úplně moc krkavčí matka, jsou moje časové a prostorové možnosti trochu osekanější. Ale nějak to zatím jde. Z velké míry za to vděčím taky mému muži. Přípravu na podcast dělám obvykle večer, buď doma nebo v kavárně. Nahrávám v dětském pokojíčku, kde je díky koberci a horám plyšáků docela dobrá akustika.

O pohádkách se dá přemýšlet asi z více než jednoho úhlu. Etický dopad, historický vývoj a tak dál. Ty jsi zvolila ve svém podcastu jaký přístup?

Baví mě mix různých perspektiv. Historie, psychologie, symbolika, různorodé zajímavosti a divnosti, kontrast se současnými společenskými normami, popkulturní reference a taky pokusy o něco jako humor. Jsem eklektik a je to asi docela vidět i na mém podcastu.

Takový přístup asi chce pečlivou přípravu. To nejspíš nebude jen o tom, že si pohádku jen přečteš. Necháš nás nahlédnout do své kuchyně a povíš nám pár slov o tom jak dlouho příprava jednoho dílu podcastu trvá a co všechno obnáší?

Před natáčením první epizody jsem si naivně říkala, že příprava bude rychlovka, že pohádky znovu číst nemusím, protože si je přece pamatuju. Takže si jen najdu pár informací navíc a můžu jít nahrávat. To byla samozřejmě velmi naivní představa. Zjistila jsem, že si z pohádek nepamatuju skoro nic, že improvizace není mou silnou stránkou a že si každou epizodu musím rozepsat hodně podrobně, abych tomu dala nějakou komplexnější poslouchatelnou formu. Takže si každou pohádku nejdřív přečtu, během toho si dělám poznámky, dohledávám informace, ověřuju a ukládám si zdroje. A pokud to sem tam v rámci větší zábavnosti proložím nějakým neověřeným drbem nebo konspirací, která je ale zajímavá a bylo by škoda ji vynechat, tak to tam vždycky předem zmíním. Udělat jednu epizodu od začátku do konce mi zabere tak asi dvacet hodin čistého času.

Které pohádky jsi zatím zpracovala?

Po Žabím princi přišla na řadu Sněhurka, Kráska a její zvíře, Kocoura v botách a Perníkovou chaloupku jsem dala do jedné epizody jako pohádky, které mě iritujou, pak jsem taky rozebrala původní italskou verzi Čarodějova učně, Malou mořskou vílu, Karkulku, Sedmero krkavců, Popelku, Louskáčka a Sněhovou královnu. Ale do několika epizod jsem zpracovala třeba taky zajímavosti ze života bratří Grimmů nebo psychologa C. G. Junga, mám tam i čarodějnický a halloweenský speciál nebo pohádku Tři klíče ze secesní sbírky erotických Pohádek pro dospělé.

To jsou z velké většiny klasické a známé pohádky. Uvažuješ ale také o tom, že by ses věnovala pohádkám různých etnik? Třeba Pohádky tisíce a jedné noci, zná snad každý.

Tisíc a jednu noc mám určitě v plánu, stejně jako třeba pohádky indické a židovské. Je pravda, že jsem se zatím držela víceméně v našem evropském rybníčku. Proto jsem si řekla, že během jara se vydám trochu dál. Přesněji řečeno nejdál, jak jen to je od České republiky možné. Což je Nový Zéland. Takže se v dohledné době můžete těšit na Maorské pohádky. Na seznamu mám ale taky třeba pohádky z Vietnamu nebo Japonska a ráda bych, pokud se to nakonec neukáže jako moc velké sousto, udělala epizodu taky o severokorejských pohádkách.

Je zvykem, že si autoři občas pozvou do svého podcastu nějakého hosta. Jak je to u pohádek bez obalu?

V Pohádkách bez obalu jsem zatím měla tři hosty. Úplně prvním pokusným králíkem, respektive fenkem, byla spisovatelka Tereza Matoušková. O pár týdnů později jsem rozebírala pohádky z perspektivy světa Harryho Pottera s Bárou Loukotovou z podcastu Neplecha ukončena. Mým třetím hostem byl pak stand-up komik, scenárista, moderátor, spisovatel a tvůrce podcastů Hodina dějepichu a HistoRIP, Honza Studnička, se kterým jsme se bavili o pohádkách v historickém kontextu.

Jak vzniklo logo Pohádek bez obalu?

Myslím, že u podcastů se tomu říká cover art. Je to spíš ekvivalent třeba obálky audioknihy než klasického jednoduchého loga. Já vycházela z toho, že když ten můj podcast je vlastně taková koláž různorodých informací, ke kterým přidám něco vlastního, dám to do nových souvislostí a vytvořím z toho vždycky v rámci jedné epizody nějaký celek, který jde vnímat z nové perspektivy, tak by měla být v tomhle duchu koláže nějak pojatá i ta vizuální podoba. Věděla jsem, že tam chci jednak nějakou oponu, aby to evokovalo to pohádkové zákulisí, pak ucho, to je jasné, že jo. A hlavně jsem tam chtěla mít červené jablko, které si člověk samozřejmě hned spojí s pohádkou o Sněhurce. Ale napadlo mě, že bude částečně oloupané, což bude symbolizovat to, že jde o pohádku bez toho jejího obalu. Nic vysoce sofistikovaného, ale snad to tak nějak vyjadřuje atmosféru podcastu.

Jiří Pavlovský a Štěpán Kopřiva vydávají nový díl svého podcastu Rudá žeň každý týden. Jak jsou na tom Pohádky bez obalu a kolik dílů už je venku?

Pohádky bez obalu vychází každý druhý pátek. Někdy i častěji. V tuhle chvíli je venku 20 epizod na volně poslouchatelných platformách jako Spotify nebo YouTube, ale před měsícem jsem spustila taky bonusový kanál na Herohero. Tam jsou zatím čtyři bonusové epizody a s každou novou základní epizodou tam vždycky přibude navazující epizoda bonusová.

Co dostane předplatitel pohádkových bonusů navíc?

Jednak přístup úplně ke všem bonusům, co doteď už vyšly. Na posluchače tam čeká třeba čínská Popelka a takové to hnusné tradiční svazování nohou, nebo fobie a filie spojené s panenkami, taky druhá část rozhovoru s Honzou Studničkou nebo tam taky mluvím o ledovém zámku jedné sadistické carevny. Takže témata jsou myslím hodně zajímavá a bude jich čím dál víc.

Ale kromě samotných bonusových epizod tam mají posluchači jednou za čas možnost hlasovat o dalších tématech, trochu víc nahlížet do zákulisí podcastu nebo soutěžit o zajímavé ceny. Dalším nezanedbatelným bonusem je dobrý pocit z toho, že se díky předplatitelům může tenhle podcast rozvíjet, že se mu můžu věnovat víc naplno a posluchačům tak můžu dodávat po všech stránkách kvalitnější zážitek. Navíc je předplatné zatím ještě pořád jen za čtyři eura měsíčně, takže zhruba stovka, což dáš asi tak za jednoho kafe a k tomu nějaký mini zákusek.

Co chystáš pro své posluchače v nejbližší době? Na jaké pohádky se můžeme dejme tomu v nejbližších dvou měsících těšit?

Kromě těch exotičtějších příběhů, které jsem tady už zmínila, bych ráda natočila několik dalších rozhovorů s hodně zajímavými hosty, se kterými rozeberu pohádky z dalších netradičních úhlů pohledu. Ale na evropskou klasiku rozhodně nezanevřu a méně známé pohádky budu prokládat jak populárními evergreeny, tak osudy do pohádek nějakým způsobem zapletených skutečných lidí.

Díky za odpovědi. Přeji tobě, i Pohádkám bez obalu spoustu nadšených posluchačů.

 

Pohádky bez obalu si můžete poslechnout na:

Spotify: https://open.spotify.com/show/03iEAfJBLSKjp2xpLapx7Y

YouTube: https://www.youtube.com/playlist?list=PLb7-WtTBBj_0X3MocPzJZoG4hDyyqm5GB

Bonusové epizody najdete na Herohero: https://herohero.co/pohadkybezobalu

Instagram podcastu: https://instagram.com/pohadkybezobalu_podcast

Život válečníka: Závan starých dobrých fantasy časů do vašich uší

25. Leden 2025 - 8:53

Tomáš Němec na klasické fantasy vyrostl a netají se tím. A že knihy plné hrdinů, svištících zbraní a podlých padouchů miluje ukázat i v Životě válečníka. Říct ovšem o téhle audioknize že je poctou starým fantasy časům by mohlo být dost zavádějící…

Trnitá cesta životem

Tomáš Němec (vpravo), autor Života válečníka, s narátorem Jakubem Gottwaldem

Co se totiž týká provedení, stylu vyprávění i samotné stylizace příběhu, nepůsobí nijak „zastarale“, jak by mohlo z předchozího tvrzení vyplývat. Dokonce to není ani klasická epická fantasy, kde jsou jasně rozdány karty dobrých a zlých postav, hlavním cílem je skolit draka a zachránit princeznu a k tomu sviští neodmyslitelné firebally. Nechte tedy předsudky stranou, Život válečníka se nijak výrazně neodchyluje od současné fantastiky!

Němec nabízí několik vzájemně propojených povídek, čistě proto, aby mohl obsáhnout delší časové období celého života válečníka Sebasttyena. Začíná jako mladý cápek, který spadne do nečekaného maléru, a vykoupení znamená krev, smrt a odhalení tajemství. Postupem času zestárne, najde, co hledal, a to ho poznamená. S hlavním hrdinou se setkáme jako s mladíkem plným ideálů, rozvážným mužem i ožralou troskou a námezdním žoldákem, který nemá co ztratit. Ostatně, celá kniha je rozdělena na pomyslná roční období symbolizující fáze Sebasttyenova života. A kdesi na pozadí (tedy alespoň zprvu) se začíná odvíjet příběh mocného císařství. Císařství, pro které je Sebasttyen zrnkem písku v soukolí jeho dějin. Osamělý válečník však ovlivňuje dění, aniž by si to vlastně sám uvědomoval.

Marná sláva, v Životě válečníka najdete mnoho známých motivů, takže při poslechu se budou lidé, kteří mají v žánru už něco načteno/naposloucháno cítit velmi příjemně, jako by se vraceli „domů“. Nehledejte ale žádné vědomé kopírování, jde spíše o ten pocit, ducha celé knihy. Styl vyprávění je však dostatečně moderní a chytlavý aby oslovil i milovníky Písně ledu a ohně a podobných novějších ság. A když se člověk zamyslí, dojde mu, že je to vlastně dost špinavá fantasy, že mnoho postav je nejednoznačně šedých, že nechybí ani násilí, drogy, intriky a magie, i když ta má spíš formu rituálů než efektních bojových kouzel.

A také vám dojde, že hlavní postava dostala v jednotlivých povídkách roli otloukánka. V podstatě v každé povídce začíná v nějaké nekomfortní situaci, autor ho protáhne žumpou a pak nechá vystoupat o pár stupínků výš. Ne, není to výsluní, často vlivem okolností ani žádná velká výhra či úspěch. Sebasttyen je osamělý a Němec se ho nesnaží podávat jako sympaťáka, kterému budete fandit, ale jako muže vláčeného životem, který v podstatě dělá, co musí a umí.

Zleva: Jakub Gottwald, Jana Stryková a Tomáš Němec aneb kompletní sestava pěkně pohromadě

Jak to zní

Možná se divíte, proč by měl člověk o knize přemýšlet. Inu, proto, že děj má spád a v podání Jakuba Gottwalda vám příběh doslova klouže do uší a strhne vás.

V audiopodobě ještě více vyniká Němcovo vypravěčské umění, cit pro kompozici příběhu a také postupem času přibývající temnota a beznaděj, která začne na čtenáře neúprosně dopadat. Jakub Gottwald se role narátora zhostil velice suverénně – jeho lehce chraplavý hlas je pro tenhle typ příběhu ideální, a navíc čte opravdu s prožitkem, dokáže vystihnout atmosféru a v mnoha pasážích doslova šeptá, až z toho člověku přeběhne mráz po zádech. Poradil si na výbornou i s vedlejšími postavami – posluchač má neustále přehled kdo mluví a díky Gottwaldově interpretaci nemá šanci ztratit nit.

Mimochodem – Němcova „manýra“ opakovat některé věci poměrně rychle za sebou působící v textovém podání lehce otravně je v audiopodání velice zábavná.

A protože autor textu přichystal pro posluchače i několik překvapení, rozhodně se nebudete nudit. Jedním z nich je i vývoj situace, který dává prostor zasáhnout do děje i druhému, ženskému, hlasu – Janě Strykové. Teprve díky ní pochopíte mnoho věcí, o kterých jste doposud neměli potřebu přemýšlet. Autor měl totiž v knize záměr, který dlouhou dobu zůstává čtenáři skrytý, aby v samém závěru s hlasitým „Tradáá!“ nadzvedl oponu a nechal posluchače žasnout. A že je nad čím!

Marná sláva, audiozpracování přináší díky zdařilým výkonům obou narátorů kupu emocí a povyšuje zážitek z příběhu o nějaký ten stupínek výš.

Tomáš Němec: Život válečníka

Vydalo: One Hot Book, 2024

Interpreti: Jakub Gottwald, Jana Stryková

Délka: 16 hodin 58 minut

Formát: MP3 ke stažení

Cena: 427 Kč

 

FOTO: ONE HOT BOOK

Pouští a pralesem – lebku si odnesem

24. Leden 2025 - 6:54

TEXT: Zuzana Hloušková a Jan Hloušek

Série Agent JFK patří mezi pilíře české akční fantastiky, a Lebka Černého démona jako 42. díl dále rozvíjí tento fascinující svět. Františka Vrbenská, zkušená autorka s talentem pro vytváření originálních a dynamických příběhů, patří k významným osobnostem české literární fantastiky. Její tvorba, která zahrnuje nejen knihy, ale také odborné eseje a editorskou práci, získala uznání čtenářů i kritiků. Mezi její nejvýznamnější úspěchy patří například ocenění Lady Fantasy, Mlok za zásluhy, Aeronautilus a nejnověji také Cena Fénix. Významná je taktéž její dlouhodobá spolupráce na řadě antologií, kde se podílí na formování moderního pojetí žánru. V Lebce černého démona přináší dobrodružství, které propojuje klasickou akci s temnými mystickými prvky.

Děj se odehrává v alternativním světě mezi dvěma světovými válkami, liší se však od našeho jednou zásadní věcí – chronickým nedostatkem kovů. Tato skutečnost zásadně ovlivnila technologický vývoj a vytvořila prostor pro unikátní fantaskní prostředí ve stylu steampunku, ale bez páry. Stroje, které by vyžadovaly železo na kotle, zde nemají místo, což přináší zcela nový pohled na fungování světa. Nacisté se snaží pomocí artefaktu zvaného Černé slunce vytvořit nepřemožitelného bojovníka, jakéhosi lidského golema sajícího krev. Napětí eskaluje, když se hrdinové v čele s JFK musí vypořádat nejen s nacistickými vojáky, ale i se silami temnějšími, než si dokázali představit.

Příběh je typickou ukázkou žánrových pravidel Agenta JFK – neustále se proměňující kvest a šílená jízda přes dva kontinenty. JFK a jeho společníci cestují pěšky, na koních, mašinkou na dřevěných kolejích a dokonce i papírovým letadlem. Vše začíná ve Francii, kde odboj pomáhá JFK a jeho druhům dostat se do tajného sídla velitele SS Himmlera – hradu Wewelsburg, který je epicentrem okultních experimentů nacistické elity. Odtud se skupina přesouvá do Prahy, pokračuje přes Polsko a Bělorusko až do Moskvy. Z Moskvy se vydávají po řece na stovky kilometrů dlouhou cestu ruskou stepí na improvizovaném šlapadle, aby nakonec doputovali až do afghánského Kábulu a do hor Hindúkuše.

Mezi Kovářovými společníky najdeme amerického detektiva Phila Marlowa, který má být hláškujícím parťákem pro JFK. V tomto vesmíru ho však Františka Vrbenská obdařila mnohem méně reflexivní osobností, a tak z postavy zůstává více méně jen jméno. Dalšími parťáky JFK jsou Hornbull, hromotluk nejen podle jména, který přináší do příběhu hrubou sílu, ale i bezelstné přátelství, dále kazatel Solomon a později se přidává i konstruktér Maxim. Jednotliví členové skupiny postupně z příběhu mizí, jeden po druhém, jako by byli pouhým kanónenfutterem, aby na konci zbyl jen samotný JFK… a dáma v nesnázích. Ke skupině se totiž přidává princezna Anna, šamanka a poslední ze svého vyvražděného kmene na Sibiři. Díky svým magickým a esoterickým schopnostem pomáhá Kovářovi pochopit význam morbidního artefaktu a přináší do příběhu duchovní rovinu, která doplňuje akční složku.

Jenže to by nebyla Františka Vrbenská, aby i v tomto momentě nehrála se čtenářem falešnou hru. Ona dáma v nesnázích vlastně není princezna Anna, ale sám Kovář. To jemu přece všichni pomáhají!  A jak už to tak u Františky Vrbenské bývá, tak konec celé kavalkády překvapí. Tedy vlastně nepřekvapí toho, kdo tvorbu Františky Vrbenské zná. Závěr příběhu se odehrává ve stylu „do poslední kulky, do posledního koně, do poslední kapky nepřítelovy krve“. Kulisy údolí, kde sídlí pravěký chrám, ze kterého byl vzácný artefakt ukraden, připomínají Mordor v závěrečné části bitvy o Prsten. Tato záměrná výpůjčka odkazuje na klasiku fantasy literatury, což potvrzuje i ironická hláška jedné z postav, která ji pronese v nejvypjatějším okamžiku.

Čtenářský zážitek z divoké jízdy byl celkem příjemný, i když místy dost překotný. Františka Vrbenská kombinuje rychlé tempo akčních scén a barvité (a místy až květnaté) popisy atmosféry. Detailní bojové scény s potoky krve, vyhřezlých vnitřností a kilogramy olova poletujícího hustě vzduchem nejspíš milovníky akční sci-fi potěší. Zabírají dobrou polovinu knihy, což je v tomto žánru pochopitelné. Ti, co tolik akci nemusí, si rozhodně užijí druhou polovinu knihy, ve které Františka Vrbenská rozvinula své vypravěčské umění a hluboké znalosti i vášeň pro esoteriku a paranormální jevy. Její popis temných sil je velmi konzistentní a uchopení podstaty Temného slunce, jako matky vesmíru a prazáklad existence hmoty a prostoru je navázán a Einsteinovskou fyziku, a tudíž velmi uvěřitelný.

V knize najdeme celou řadu intertextových výpůjček, oč víc má čtenář načteno, o to víc se bude bavit. Autorka je nesmírně silná ve znalostech nejen fyziky, ale i historie a prostředí, a snaží se být maximálně faktograficky přesná, jak se na starou literární sci-fi školu sluší a patří. Navíc je mistryní pitoreskního literárního stylu, což čtenář-estét umí ocenit. Spousta ozdob skrývá důležitý detail. Krásně to dokresluje několikastránkový popis Libeňských jatek, do kterého autorka zakomponovala téměř nepostřehnutelnou příběhotvornou indícii – někdo odkrvil čuníky určené na porážku. V tom tkví veliká síla spisovatelky a emeritní knihovnice Františky Vrbenské.

Čtenáře série JFK bude nejspíš zajímat, zda se autorce v Lebce černého démona podařilo vrátit k původnímu kontinuu a přehodit výhybku zpět k linii, které dali směr její zakladatelé Miroslav Žamboch a Jiří W. Procházka. Mnozí fanoušci JFK vzpomínají na dobu před rozpadem Agentury, kdy série nepostrádala myšlenku i „tah na branku“. Poté údajně došlo k narušení světa JFK a jeho rozmělnění. Množily se názory, že se z toho stal dobrodružný seriál pro náctileté. Poctiví a věrní čtenáři se začali ztrácet v pobočných liniích, vedlejších postavách a neuvěřitelných magických artefaktech, které je potřeba zachránit nebo zničit.

Nutno říct, že Františka Vrbenská převzala štafetu v sérii JFK už podruhé a v určitých rysech se trochu vrací k poetice Nagantů a vlčích máků. Také kněžna Anna v něčem připomíná jednu z hrdinek – komsomolku s šamanskými schopnostmi a básnířku Altyn Tuulaj. I v mnohém dalším se autorka snaží navázat na předchozí příběhy, zejména na díl s pořadovým číslem 40 (Konec projektu Gotteskämpfer), kde se setkáme jak s Marlowem, tak Hornbullem. Svět bez kovů se zase objevil v díle 22 (Vincent Vega) a několika dalších. Ve stylu vyprávění i stavbě děje však zůstává naprosto svá a naplno využívá všechny své silné stránky. Lebku černého démona tak lze po právu nazvat důstojným návratem k hodnotám, které série JFK představuje na české fantastické scéně a dělá z ní nepřehlédnutelný fenomén.

Procentuální hodnocení: 70%

Františka Vrbenská: Lebka černého démona

Vydal: Triton (M. Žamboch-EF), 2024

Obálka: Petr Vyoral

Počet stran: 276

Cena: 269 Kč

Válečník aneb Jak svrhnout krále ve třech

22. Leden 2025 - 17:31

Kdesi na jihu Británie, v době železné. Impérium odrazí nájezd Římanů a konečně má zase dost času na války mezi místními kmeny a králi. V téhle válce platí jen jediné pravidlo: je třeba stát na správné straně. A na té stojí král Zagar, který své protivníky bez milosti a s krutostí sobě vlastní smete z povrchu zemského.

Nezbývá než zdrhat!

Dug Tuleňář je žoldák protřelý bitvami. Dobře ví co dělat když se na vás valí přesila – zdrhnout a převléct kabát je proto nejlogičtější volba a jediný způsob jak přežít. To Lowa se vyhřívá na výsluní Zagarovy přízně – až do té doby, než se stane nepohodlnou, a pak už také nemá jinou možnost než utíkat o život. Ke dvojici, která spojí své síly, se později přidá ještě desetiletá „holka“ Jara, protože kdo se víc hodí v rebélii proti králi než desetileté děcko, že?

Jenže útok na krále je hudba budoucnosti, protože trio má za patami jeho muže, kteří mají za úkol přinést Lowu, nebo alespoň nějaký její kus, a sejmout přitom každého, kdo se jim postaví do cesty. Bohužel, na tuhle hordu platí popis „banda tupých poskoků“, čtenář by si jistě uměl představit řešení některých situací úplně jinak, aby nevyznívali tolik deus-ex-machinovatě; na druhou stranu žoldáci nejsou intelektuální elita a jejich velitel je navíc zaslepený pomstou a vidinou slávy, takže na chyby a přešlapy určitě nárok mají.

První díl cyklu Věk železa s podtitulem Válečník má od počátku parádní odpich, události se valí rychlostí laviny, ale Angus Watson věnuje dostatek prostoru i parádnímu a detailnímu prokreslení postav. Díky tomu jim budete jejich motivaci věřit, zažijete s nimi útrapy i drobné radosti a vůbec si užijete všedních i nevšedních „radostí“.

Kdo se směje naposled…

Při čtení se čtenářům nejspíš vybaví jméno Joe Abercrombie – Watson je totiž podobně cynický parchant a umí napsat nejednoznačné a úžasně ironické postavy. On vůbec celý duch Válečníka je mírně nadnesený a mnohdy vám vykouzlí na tváři lehký úsměv. I při boji nebo během těžké situace je místo na nějaké popíchnutí, ironickou hlášku nebo černý humor.

Dug je zkušený bojovník, a ví, že být hrdina není na místě, naučil se držet hubu a krok a tím si zachránit mnohdy krk. Je nerudný, má dost vlastních démonů a starostí na to, aby s sebou na cestách tahal malou holku… Je tím typem hrdiny, kterého si čtenář s oblibou v nearchetypálních postavách okamžitě oblíbí a do rázu knihy sedne opravdu dokonale.

Zajímavou personou je i král Zagar. Tady zas Watson využívá jeho moci a dovolí mu dělat drobné zvrhlosti, zlomyslnosti a být krutý čistě proto, že může. I Zagar baví, alespoň pokud je čtenář aspoň trochu cynik.

Rozjezd a dojezd

Zhruba dvě třetiny knihy bude čtenář uznale mručet. Překlad Petra Kotrleho je živý, jadrný a dává mnoha situacím vyniknout. Jak pěst na oko může působit moderní mluva, kterou by si čtenář rozhodně s danou dobou nespojil, ale budiž. Možná si řeknete, proč Watson tedy příběh zasadil do doby Keltů. Inu, proto, že má nastudováno a o životě v dané době ví opravdu mnoho, což je také v mnoha místech textu znát.

V samém závěru pak už ale Watson vypomáhá dovedení děje k jím zamýšlenému závěru trochu okatě. Pořád je to zábava, ale ke slovu přijde magie, která dosud byla přítomná jen jako něco, co praktikují druidové a pohybuje se spíše na hraně dohadů a šarlatánství. Objeví se i pár zvratů a situací, které zavání lehkou překombinovaností a nadmírou štěstí, ale na druhou stranu nic, co by zásadním způsobem znásilnilo logiku příběhu. Jde spíš o to, že se autor nečekaně odchýlí od jím nastavených mantinelů.

Ale to se jen oháníme po mouchách. Válečník je především čtivá zábava, kopa akce a ironie, krutá a nemilosrdná podívaná (nebo spíš počtená) plná akce a přehlídka parchantů a prospěchářských pseudohrdinů.

Angus Watson: Válečník (Věk železa I.)

Vydala: Planeta9, 2024

Přeložil: Petr Kotrle

Počet stran: 494

Cena: 499 Kč