Vypadá to, že počasí se umoudřilo a odpovídá tomu, co je napsáno v kalendáři. Snad si konečně vychutnáme i čtení v parku nebo na zahrádce (i na tu restaurační už nás pustili a můžeme si to zpestřit pěnivým mokem nebo dobrou kávou), aniž by nám hrozilo umrznutí.
Už je to skoro rok a půl, kdy se náš každodenní život změnil. Věci, které nám dříve přišly samozřejmé, jako zajít si na pivo s přáteli nebo navštívit živý koncert oblíbené kapely, najednou tak úplně samozřejmé nejsou. Izolace, sociální deprivace a podobné stavy, které jsme dříve znali možná tak z doslechu nebo knih a filmů drsnějšího žánru, začaly najednou být úplně běžné a každý z nás se s nimi musel začít srovnávat po svém.
Myslím, že každý vypravěč to zná: jsou historie, které vám straší v hlavě, ale jsou na nic, protože z nich máte jenom útržek – obraz, dva, třeba i tři, jenže zbytek chybí. Sám myslím, že kdybych si udělal pořádnou mozkovou inventuru, vydoloval bych jich aspoň dvacet (a to nepočítám ty, které mi v různých nepatrných fragmentech leží na disku; ty už jsou mimo, u těch se nevzdávám naděje, že je jednou doplním).
René Vaněk zatím vydal dvě knihy. Nezahrada spatřila světlo světa v roce 2008, Soma Secundarium v roce 2011. Obě jsou těžko zařaditelné. A protože v rozhovoru mluvíme nejvíc právě o svébytné poetice autora, považovali jsme za rozumné proložit rozhovor ukázkami. Abyste věděli, jak divné je to „divné“, o kterém je v jednom kuse řeč.
Nedávno měla moje kočka malou nehodu. Nebo ani ne tak samotná kočka, jako spíš jedna z knih, která potkala mou kočku. Ve zkratce: usnula jsem předchozího večera uprostřed rozečteného románu, svazek zůstal otevřený a Julls si párkrát hrábla do stránek. Výsledek: puzzle pro extra trpělivé.
Připadám si trochu divně. Vloni jsme s redakcí Sardenu vymysleli plus mínus čtvrtletník o radostech. Přesně od té doby se tu všichni plácáme ve zdlouhavé a otravné epidemii, která v ničem nepřipomíná chytlavé apokalypsy z našich oblíbených knížek a filmů, ale už asi nikdo si tak úplně nemyslí, že by svět „poté“ někdy ještě mohl být úplně stejný jako „předtím“. Jak by někoho mohlo napadnout, že se nám bude stýskat po tom, že půjdeme na pivo nebo na výstavu… A já tu mám něco povídat o radostech – čtenářům, kteří možná přišli o práci, kteří se trápí s dětmi na on-line výuce, kteří už měsíce neviděli rodiče, kterým někdo blízký zemřel… No, budu se snažit.
Pamatujete na poslední "Čteme si"? Tak díky zmíněnému digi-půstu mi rychlost zkonzumovaných textů stoupá exponenciálou. Díky tomu je docela dobře možné, že když píšu tyto řádky, vážený čtenáři, složení knih níže má daleko k výslednému výběru. Možná se mě ještě nezbavíte ani příště. Ať žije monopol!
Je to naprosto k nevíře, ale poslední editorial jsem napsala letos v lednu. Další dva měsíce zmizely tak rychle, že mám podezření, jestli mi je někdo neodcizil nejen z kalendáře, ale i ze života. Jaro na krku, to zcela jistě, konec utažených šroubů v dohledu, v to doufejme.
Sedí za krkem a pevně se drží. Otáčí vám hlavou ze strany na stranu, do ouška našeptává zrádná slovíčka a potměšile se u toho pochechtává. Jste-li náchylní k tomu být prokleti, brzy se stane vaší nedílnou součástí a splyne s vámi. Jedno tělo a jedna duše.
O poslední březnový nedělník jsme požádali spisovatelku a překladatelku Petru Kubaškovou.
Co myslíte, umí knížky mluvit? A mají místa duši? Jasně, knížky maj spoustu stránek a na nich ještě víc písmenek, takže se od nich automaticky očekává nějaký to sdělení, a v dnešní době už má každý druhý místo toho slavnýho genia loci, kterej vás ovane atmosférou tak magickou, že si tam dočista zatoužíte udělat selfíčko a vrznout ho na sítě dřív, než by se genius a loci stihli vzít za ruce a někam se spolu vypařit – ale tak jsem to nemyslela.
Smazal jsem z telefonu Facebook, Twitter i Instagram. Vypnul všechny notifikace. Pro YouTube nastavil jednoduché omezující pravidlo používání. Na stole přede mnou ležel čerstvě zhlouplý smartphone. A co teď?
Možná jste to nevěděli, ale Sarden je na Twitteru. A taky na Instagramu. A na Facebooku. Na TikTok jsme to zatím nedotáhli. Snažíme se být in (a osobně si myslím, že nám to moc nejde, je nás na to málo a nejraději píšeme texty).
Když v roce 2016 vyšla Pýcha, předsudek a zombie, taky se všichni rozčilovali nad tím, jak historicky nemístně ty zombies na anglickém venkově v raně devatenáctém století působí? Ne? Já jenom přemýšlím, proč všichni tak vyvádí kvůli černochům v Bridgertonu.