Kultovní básník českého hororu 19. století

Hroby se otvírají,
mrtví vstávají —
svého hledají.
(Hadrnice)

Název tohoto článku může možná znít trochu nadneseně, nicméně Josef Jaroslav Kalina (1816-1847) byl už svými současníky považován za všestranného génia. Když k tomu připočítáme osobitý životní styl, bídu, nešťastnou lásku, působivá literární díla i brzkou smrt, je z toho kult jako hrom. Jako mnozí jiní umělci později zmizel v temnotách zapomnění, nicméně v poslední době se jeho tvorba opět začíná dostávat ke čtenářům.

Život a smrt Josefa Jaroslava Kaliny
Josef Jaroslav Kalina se narodil 9. listopadu 1816 v Hajdě (Haidě) u České Lípy, která dnes nese název Nový Bor. Matriční záznam uvádí jeho jméno jako Josef Arnošt Kristián Gallina, Jaroslava si přidal z vlasteneckých pohnutek. Ve 40. letech 19. století byl uváděn i jako Jan, případně Joh. Kalina. Rodný básníkův dům čp. 109, roubená stavba s polomansardovou střechou, stojí v Novém Boru dodnes, a to v ulici, která je po spisovateli pojmenována.
Josef absolvoval obecnou školu v Nehvizdech, kam byl jeho otec, silniční dozorce František Gallina přeložen. Už tehdy se projevilo jeho nadání i důsledná péče rodičů a babičky. Učitele zaskočil odpovědí na otázku, která písmenka už umí z domova. Samozřejmě, že znal všechna. Pak sám dodal, že umí také slabikovat. A číst, a to nejen česky, ale také německy a latinsky. Milému pedagogovi spadla čelist. A to se pak ještě dozvěděl, že žák se doma naučil také psát i počítat.
Kalina později chodil do školy v Brandýse nad Labem, následně absolvoval německou školu v Mladé Boleslavi, kde se o něj starala teta z matčiny strany, a novoměstské piaristické gymnázium. Tam byl oblíbeným žákem a za „neobyčejné přičinění a ctné chování“ získal císařské stipendium o výši 50 zlatých ročně. V této souvislosti lze uvést, že v té době studovali i jeho dva bratři, Václav a Karel, z nichž druhý jmenovaný se nemalou měrou zasloužil o posmrtné vydání básníkových spisů.
Roku 1830 rodinu postihla velká rána, z níž se Josef Kalina nikdy zcela nevzpamatoval. Jeho vroucně milovaná matka Františka, rozená Grünnagelová, „domácí svízele k srdci příliš sobě berouc“, zešílela. Protože byl otec tehdy těžce nemocný, musel matku upoutanou na voze doprovodit do pražského ústavu choromyslných čtrnáctiletý syn Josef. Po tříměsíčním utrpení tu na podzim 1830 zemřela.
Ve studiích ho pak podporoval jeho strýc, vlastivědný pracovník, pedagog a spisovatel Josef Vojtěch Sedláček (1785-1836), u něhož v Plzni nějaký čas pobýval. Ten ho také přivedl k českému vlastenectví. Po absolvování plzeňské filozofie, jakési přípravky na vysokoškolská studia, uvažoval Kalina nějaký čas o tom, že vstoupí do premonstrátského řádu.
Smrt strýce však jeho plány změnila. Vrátil se do Prahy, kde začal studovat práva a neoficiálně i botaniku a medicínu. Měl rozsáhlé zájmy, sebevzdělával se v mnoha oborech: v jazycích, filozofii, historii i hudbě. Zvlášť hudba mu pomáhala v nejtěžších okamžicích. Miloval dílo Vincenza Belliniho i české lidovky, výborně zpíval operní árie.
Roku 1837 u něho propukla první silná ataka tuberkulózy. V té době pravidelně navštěvoval botanickou zahradu na Smíchově, od jeho vášnivého studijního zaujetí ho neodradilo ani chrlení krve. Přesto ho nakonec nemoc udolala do té míry, že musel ulehnout. Dva měsíce strávil na lůžku, poté odjel na venkov k nevlastní matce, aby se alespoň trochu zotavil. Po návratu do Prahy definitivně opustil studia a plně se věnoval svým zájmům a zálibám. Nikde však nezískal stálejší místo, do značné míry ho v tom omezovala jeho vážná nemoc. Určité prostředky získával soukromým vyučováním, krátce učil filologii v Budči, soukromé všeobecně vzdělávací škole, kterou založil český pedagog, učitel a lékař Karel Slavoj Amerling (1807-1884). Finančně ho podporovali též jeho přátelé.
Svými současníky byl Kalina považován za výstředního génia. Studoval takřka všechny evropské jazyky, a to nejen v jejich současné podobě, ale i v historickém vývoji, dále hebrejštinu a sanskrt. Připravoval encyklopedii srovnávacího jazykozpytu (lingvistiky), studoval lidové písně a české bájesloví. Pokus vydávat periodický Věstník skončil kvůli nedostatku financí u jediného čísla (1842).
„Povahy byl,“ dle spisovatele Václava Řezníčka (1861-1924), „mírné, avšak srdce vřelého. (…) Člověk byl skromný a stále nadšený, velice soudný, ale nepraktický. Smýšlení byl radikálního, jenž v písních svých dardou i palcátem mával a pro chudinu proudy krve proléval, avšak nicméně nikdy ani kuřeti neublížil.“
Kalina žil zcela asketicky, v naprosté bídě. Dokonce o něm kolovala legenda, že nějaký čas bydlel v sudu jako slovutný filozof Diogenes. Světlo do této záhady vnesl spisovatel a publicista Rudolf Jaroslav Kronbauer (1864-1915), který zaznamenal vzpomínky malíře Karla Javůrka (1815-1909), jenž Kalinu na sklonku života portrétoval. Rozhodl se tehdy básníka navštívit v domě „u Štupartů“, kde bydlel s Karlem Sabinou. „Otevru dvéře a nakouknu dovnitř. Vidím stůl, u něho dvě židle, na stole sklenici, kalamář, papír … Na židli se povalují šaty … a více nábytku jsem v pokoji neobjevil. Koukám, koukám, otevřu dvéře dokořán … nikde živé duše. V koutě u kamen zahlédnu ohromný sud. (…) Slyšel jsem, že tu zůstávají dva páni. Podivní páni, (…) vždyť tu není nábytku ani pro jednoho. Prohlížím si byt a žasnu nad tou bídou a chudobou, která zela ze všech koutů. Nejvíc mne zajímal vlastně sud. Byl to pořádný kolos. Diogenes jistě neměl (…) většího. Vidím, že je sud přistaven ke kamnům a že je dno jeho odstraněno na straně k ohni obrácené. Ještě mě ale nenapadlo, že by to mělo svou zvláštní a praktickou stránku. Z dlouhé chvíle okukuji sud a přemítám, proč jej vlastně ti lidé mají v pokoji. A kde vlastně spí? Rozhlížím se a myslím si, že tu mají nějakou alkovnu se skrytými, tapetovými dveřmi. Najednou se ozve hlas. Slyším docela jasně zvolání: „Je tu někdo?“ Koukám jako vyjevený. Otáčím se na všechny strany a pátrám, odkud se hlas ozval. „Povídám …je tady někdo, nebo není?“ ozval se hlas podruhé. Teď jsem se musil přihlásiti. „Ano … je. Čekám, až někdo přijde,“ řekl jsem. Teď už jsem věděl, že se hlas ozval z útrob sudu. Slyším šramot … sud sebou zakymácel – za chvíli z něho vylezl člověk. Vystrčil napřed hlavu a podíval se do pokoje. Viděl jsem na něm, že ho moje návštěva zrovna netěší. Hrabal se ze sudu a při tom se tázal: „Kdo jste vlastně?“ „Malíř Javůrek (…), abych udělal na památku váš portrét.“ „Tak vás pěkně vítám … jsem Kalina,“ řekl, „Diogenes od Štupartů,“ již přívětivějším hlasem. „Vidím, že vás moje lože trochu překvapuje. Kdybyste byl přišel o půl hodinky dříve, byl byste tu ještě natrefil Sabinu. Sud, jak se můžete přesvědčiti, stačí docela dobře pro dva lidi. Je tu, pane, nekřesťanská zima, je tu psí zima. Ještě jsme se se Sabinou nezmohli na peřiny. Postele bychom totiž ani nepotřebovali. Radili jsme se, jak to zařídit, abychom tu jedné krásné noci nepomrzli. Sabina viděl tuhle na dvoře u známého velkokupce sud. Přijde a povídá: „Člověče, to je sud jako malá chalupa … ten by se nám znamenitě hodil.“ Nápad byl výborný. Sabina si o sud řekl a za tepla požádal hned o to, aby nám jej sem dal jeho známý dopraviti. A vidíte … nám se v něm znamenitě spí. Je v něm teploučko, jako bychom spali v kožichu. Trochu zatopíme a teplo nám jde zrovna na nohy a my spíme jako monarchové.“
Básník měl známost s guvernantkou Vilhelminou Wolfovou, dle slov Václava Řezníčka „dámou již letitou a nesličnou, avšak duchaplnou a nanejvýš exaltovanou.“ Když odešla na vychovatelské místo do srbského Bělehradu, Kalina trpěl. Odrážela to i jeho truchlivě teskná milostná poezie:
Po noci chodím.
po noci temné, tiché,
na zemi sám!
(…)
Chodím po noci,
jak sova teskná;
Vichr jen hučí
a chmury se pohánějí
po nebi –
a v srdci touha zuří!
(báseň Touha po vzdálené)
A v jednom z dopisů jí dokonce napsal: „Vzdálen od tebe, snad brzo zase stanu se hříčkou vichřice …“
Roku 1845 se básník rozhodl svou Mínu následovat, v Srbsku chtěl získat místo učitele slovanských jazyků. Zdeněk Tuček v článku uveřejněném v Besedách Času k 60. výročí básníkovy smrti o tomto zlomovém okamžiku Kalinova života dramaticky píše: „V bezmocné touze viděti a míti opět ženu, která po tolik měsíců bičovala jeho myšlenky, v jakési horečné dychtivosti připravoval se k odchodu, k pouti do svého pekla. (…) Přišel k Míně zmořen k smrti, unaven dlouhou cestou a zoufalým zápasem. Jen oči zářily odleskem vnitřní radosti. A Mína? Před chorým, sešlým ubožákem zděšeně prchla … Naposled ji uzřel; odešla, aby se více nevrátila … V tom leží celá tragika zlomeného srdce.“ V rozporu s takovým výkladem stojí tvrzení básníkovi blízkého literáta Josefa Václava Friče (1829-1890), že se dvojice pravděpodobně v Pešti tajně vzala. Jako důkaz uvádí i verše, které Kalina nevěstě při této příležitosti adresoval:
Kdy k bohu lásky budeš modlitbu sláti,
pomni jej vroucnou prosbou žádati,
by blaho lásky nám ráčil přáti
i svazku našemu požehnati.
Nicméně je nezpochybnitelnou pravdou, že v Srbsku Kalina žádné zaměstnání nezískal. Vrátil se přes Vídeň a Pešť sám na jaře roku 1846 do Prahy, zklamán a unaven. Nadále ho ničila naprostá bída a rychle postupující nemoc.
Ke Kalinovým nejbližším přátelům patřil vlastenecký kněz, etnograf a archeolog Václav Krolmus (1790-1861) a kněz, překladatel, filolog a dramatik Jan B. Vlček (1805-1879).  Oblečen v tmavé říze, s dlouhým plnovousem a v doprovodu těchto dvou přátel-kněží prý Kalina ke konci života připomínal Krista mezi apoštoly. Dle slov portrétisty Javůrka měl „zajímavou, velice výraznou hlavu“. „Dlouhé, černé vlasy nosíval – měl jako uhel černý vous a tvář zrovna jako papír bílou“, což byl patrně důsledek tuberkulózy. Není divu, že před takovým majestátním zjevem prý pražská chudina poklekala a prosila o požehnání.
V březnu 1847 musel Kalina definitivně ulehnout. Ještě doslova na smrtelné posteli veršoval a neúnavně psal vzkazy milované Míně do Bělehradu. 20. června, necelé dva dny před smrtí, jí adresoval následující slova: „Milá Míno! Líbám tě v duchu, já posud mezi životem a smrtí se chvěju. Tvůj Jaroslav.“ Zemřel ve věku pouhých třiceti let 22. června roku 1847 v pět hodin ráno ve všeobecné nemocnici v Praze. Byl pohřben na Olšanech, do hrobu číslo 344 v části II, oddělení 2. U jeho hrobu nechala Vilhelmina Wolfová instalovat nevelký, ale výmluvný pomník v podobě rozevřené knihy, v níž byla vyryta slova: „Mína Jaroslavu Kalinovi.“ Později byl tento pomník nahrazen obeliskem, který byl financován z prodeje jeho filozofických spisů. Kalinův pohřeb se stal okázalou manifestační akcí, které se zúčastnilo až 3000 lidí. Básníkovu osobnost později beletristicky ztvárnil už zmíněný J. V. Frič v románu Naši předchůdci (1884). Věčná Kalinova láska Vilhelmina Wolfová zemřela později v Bělehradě a byla tam i pochována.
Lze bezezbytku souhlasit se slovy, která o Kalinovi napsal Jan Ježek (1849-1913), autor publikace Naše hroby: „Jsa v živobytí mnohými nehodami stíhán, nebyl s to, vlohy své a plodnosť svou rozvinouti tou měrou, jak duch jeho toho dopouštěl, aniž splniti naděje, které v něho kladeny.“

Hrůzostrašné balady
Verše Josefa Jaroslava Kaliny, a to včetně překladů, byly po jeho smrti shrnuty do sbírky s názvem Básnické spisy z pozůstalosti J. Jaroslava Kaliny, která vyšla roku 1852 v nakladatelství Václava Hessa. Kniha obsahuje věnování Eleonoře, hraběnce Kounicové, a Antonii, hraběnce Daunové, jež básníka finančně podporovaly. Pod věnováním je pak podepsán „bratr zemřelého básníka“ Karel Kalina. Nechybí ani poutavý autorův životopis, nazvaný Pomněnky z krátké života pouti Jos. Jaroslava Kaliny, který napsal básník František Doucha (1810-1884, mj. také autor několika působivých strašidelných balad) spolu s Kalinovým přítelem Janem Vlčkem. Kniha pak podruhé vyšla roku 1874 pod názvem Josefa Jaroslava Kaliny básnické spisy a to v Národní bibliotéce nakladatelství I. L. Kober. Liší se řazením básní i uvedením jiných variant veršů, neboť v autorově pozůstalosti se často zachovalo více rukopisných verzí. Z druhého vydání, jež je také opatřeno poznámkovým aparátem, jsou převzaty ukázky uvedené v tomto článku. Některé rukopisy svěřil Karel Kalina Josefu Václavu Fričovi, nicméně část z nich se nenávratně ztratila při policejních prohlídkách Fričova bytu. Torzo pak Frič zveřejnil roku 1880 na stránkách časopisu Světozor. Třetí vydání básnických spisů Josefa Jaroslava Kaliny redigoval František Frýdecký (1891-1943) pod názvem Kšaft a ostatní básně (1916). Neobsahuje však již autorovy překlady.
Nás nyní budou zajímat pouze Kalinovy hororové balady, které v jeho tvorbě převažovaly.

Kšaft
Nejprve se podívejme na Kalinovu nejproslulejší báseň, která vyšla roku 1842. Ve své době vyvolala senzaci, mělo se za to, že se jedná o popis skutečné události, k níž došlo v Cerekvi. Leták s textem šel na dračku, dílo se dočkalo i překladu do němčiny (V. A. Svoboda v almanachu Libussa, 1846). Kšaft tak můžeme s jistou nadsázkou označit za první bestseller českého hororu. Bližší okolnosti celé kauzy popsal po letech, v roce 1879, v časopisu Koleda, svědek oněch událostí, historik a publicista Karel Vít Hof (1826-1887), který se znal s Václavem Krolmusem a samozřejmě i se samotným Kalinou:  
Jednoho krásného odpoledne o prázdninách roku 1842 vracel jsem se s nebožtíkem archeologem farářem Krolmusem z vědeckého výletu. (…) Byli jsme dorazili právě ku kostelu sv. Jiljí. Tu stála tlupa žen, které s velkou horlivostí rukama ve vzduchu mávaly a zároveň jedna druhé hlasitě něco vyprávěly.
„Ubezpečuji vás, (…), že to mám ve všech oudech, povídám vám jen božskou pravdu, posel z Cerekve to přinesl.“
„Rány Krista pána, (…), cože přinesl, to strašidlo?“
„I co vám napadá! Toliko zprávu o něm. Posel je viděl vlastníma očima, i je hotov každé slovo své výpovědi stvrditi přísahou. Vlasy mně na hlavě vstávají, když jen na to pomyslím. Strašidlo sedí vám tu jako přikováno a přimraženo, ani se nehýbe, na sobě má rubáš, — hledí před sebe, majíc oči vyvaleny a na jedno místo upřeny …“
„Brr! přestaňte pak už,“ skočila jí paní Marjánka do řeči, „dostávám husí kůži.“
(…)
„Ostatně,“ doplňuje paní Rozárka, „dala jsem si od mlékařky paní Dorotky říci, že nezdárný syn do hlubokého rybníka v Cerekvi skočil a tam se utopil.“
„Co to ti lidé žvatlají o strašidlech?“ mručel Krolmus.
„I o té historii,“ odvětím, „slyšel jsem ji již v Noutonicích u rychtářů.“
„Samé hlouposti,“ zlobil se starý farář.
Ostatně dorazili jsme již na konec své pouti. Právě proti kostelu sv. Jiljí mezi nynější technikou (někdy seminář u sv. Václava) a někdejším dvorem jezuitů stojí dům pod čís. pop. 241—I. (…) Vstoupili jsme dovnitř a sice hned vpravo do prostranného pokoje přízemního s vyhlídkou na ulici, jenž nyní na dva krámy rozdělen jest.  Na první pohled pozorovati zde bylo nejgeniálněji hospodářství mládenecké, jež sobě pomysliti lze. Nejnutnější, prachudinké domácí nářadí, tu poduška, tam papír, zde opět kus prádla, onde nějaký ten starý foliant, vše to v nejkrásnějším nepořádku bez ladu a skladu proházeno.
U podlouhlého stolu seděl mladý, asi 26tiletý muž psaním zaměstnán. Na Krolmusův hlasitý pozdrav odpověděl přívětivým pokynutím hlavy, jímž nám zároveň naznačil, že nechce vyrušován býti. Píše dál, a my máme tedy dosti času, abychom prohlédli sobě blíže zajímavého mladého muže. Tu sedí zahalen v dlouhý župan. Ušlechtilá hlava uvádí nám na paměť malby hlav tak zvaných „Salvátorových“, nevšední, pěkně klenuté čelo svědčí o častém hlubokém přemýšlení, dlouhé, černé jako havran kadeře a vousy stejné barvy, plamenné tmavé oči, v nichž obrazí se duch nevšední, bledá skoro průzračná pleť na obličeji krásném a pravidelně oblém, osnova jemných modrých žilek na bílých skráních, chvějící se vlhké rty korálové — vše to značí hlubokého badatele a vzletného básníka, jehož nad míru asi zajímá práce nynější. Tu i tam vyrušuje ho z práce dušený, slabý kašel — patrně ovanul ušlechtilé čelo nebohého muže mladého dech neuprositelné Morany.
Zajímavým obyvatelem přízemní komnaty jest pilný a nadaný český básník, Josef Jaroslav Kalina, který neobyčejnými vlohami svými a obrovskou pílí nejhlubší naděje vzbuzoval, jež však bohužel zmařeny byly předčasnou smrtí. (…). Krolmus postoupil tiše za židli, na níž Kalina seděl a nahlédl přes rameno jeho do rukopisu, poté se přikradl opět ke mně a pošeptal mi do ucha: „Josífek skládá národní balladu.“ (…)
Když ukončil báseň svou, oslovil mne laskavě se usmívaje: „Slyšel jste již o tom mrtvém starci v Cerekvi?“
„Ano, vždyť vůbec nemluví se o ničem jiném, leč o tom strašidle.“
„Tedy,“ pokračoval Kalina, „musím vám sděliti, že se mi látka ta velmi zalíbila; jeť jakoby pro balladu utvořena. Přečtu vám ji.“ I četl hlasem poněkud dutým, avšak zároveň duševním zápalem se chvějícím. (…)
Událost, která podala látku k balladě, je následující: Starý hospodář v Cerekvi dokonává svůj život. Co zatím umíráček zaznívá, podávaje zvěsť o poslední hodince otcově, dává sobě nezdárný syn jeho hráti v krčmě veselé písničky, popíjí o závod a křičí jako zběsilý: „Bodejž tomu starému v hrdlo hudec hrál.“ Sotva, že byl mladík rouhavé přání své vyslovil, vejde čeledín do krčmy a sděluje smutnou zprávu, že otec mladíkův právě skonal. „Udělal kšaft?“ Ano. Tu se dá zlý hoch znova do pití, prohýří plné tři dny, na to se potácí z krčmy do otcova domu a doráží na bratry, aby mu vydali podíl. Avšak v posledním pořízení prohlásil nebožtík otec, že nezdárného syna vyděďuje, poněvadž týž více, než co by podíl jeho obnášel, dávno byl promrhal a otce svého neustálým sužováním před časem do hrobu byl uvrhl. Posléz napomíná nebožtík nezdárného syna svého, aby opustiv dráhu nepravosti dal se na pokání. Ale zvrhlý syn běží jako šílený do komory, tluče na rakev, laje zemřelému a vyzývá ho zběsilým křikem, aby jen zase hned vstal a kšaft svůj změnil.
Na ten pozev praskla rakev,
ruka padá — noha padá —
A syn bledou hrůzou strne,
an mrtvý vzhůru povstane.

V rubáši sedl na lavici,
vzal péro v svadlou pravici —
vytřeští zrak, aniž dýše.
A píše, ale což píše? —

„Běda, běda! Kdož otci klne,
to oko havran vykline.
Kdo šedin otce neštědí —
ono království neobdědí.“

To viděl — a čet v zoufání —
a pryč ho zlý host pohání.
Kde pak poděl se? — Tam bledá
ruka z rybníka vyhlédá!

Čelední jdou a ustrnou:
otec sedí — otec hledí
jak přimražen by k lavici
a péro drží v pravici.

I přivolají starou čarodějnici, aby strašidlo zaklínala — ale nadarmo. Povolají popa, aby zažehnal hrozný přízrak nábožnými písněmi, svěcenou vodou a znamením kříže — ale nadarmo. Jdou pro vrchního popa, i ten žehná, říká žalm, vykrápí celý dům — nadarmo.
Až dítko se přibatolí.
„Pote, dědečku“ — hlaholí.
„Pote dadat!“ a outlinkou
chopí ho mile ručinkou.

Aj div divoucí! Z lavice
otec se zdvíhá; pravice
požehná vnoučka milého,
až věčný sen obejde ho.

A tak co nelze žádnému,
možná robátku malému!
Co zdila nepravost syna,
spravila dětská nevina.

„Totě překrásná ballada!“ vykřikl Krolmus. (…)
„Ale počkejte, mně něco napadá. — Co pak chcete s tou básní počíti? “
„Inu,“ pravil Kalina, „dám balladu ve „Květech“ otisknouti, co jiného?“
„Tak,“ odpověděl farář, „a co budete z toho míti? Nic, jak obyčejně. (…) Ani slova více, vy sám stanete se nakladatelem své ballady a vydáte ji jako ty plátky o tom strašidle v Cerekvi, a bude prodávati se na veřejné ulici.“
Kalina se ještě zdráhal, ale tu nebylo nic platno. Farář Krolmus (…) sám obstaral sazbu a tisk, pro případ musila se forma nerozmetena zachovati. Konečně přinesl Kalinovi učedník z tiskárny prvních několik set ještě vlhkých archů tiskových. Krolmus se vysvleče z kabátu a jme se archy rozřezávati, já pomáhám.
Poté vezme část exemplářů pod paždí a byl ten tam, Kalina hleděl za ním oknem, „Co pak to ten farář tropí? Stojí před kostelem a rozdává můj Kšaft ženám a klukům. Hle teď jim naznačuje prstem—nejspíše byt můj.“ Netrvalo to dlouho a pokoj Kalinův byl naplnil se ženami a dětmi, které Kšaft kupovaly, — ty co nemohly vniknouti, stály v průjezdu a na ulici. Krolmus i já měli jsme co dělati, abychom jen poněkud udrželi pořádek. Sazba u „Rohlíčka“ sténala pod lisem. Krolmus, já a konečně Kalina sám, my všickni měli jsme plné ruce práce přijímajíce krejcary za „plátky“.
Posléze již ani nebylo zapotřebí archy řezati, neboť se prodávaly konečně celé haldy archů ještě mokrých. Zároveň div, že jsme o uši nepřišli. Jeden křičel přes druhého: „Milostpane,“ „velebný pane,“ „mladý pane!“ „Čekám už dlouho — tady jsou peníze — prosím, půl knihy.“ (…)
Již bylo prodáno asi 10.000 exemplářů ballady a byli bychom zajisté ještě třikráte tolik odbyli — ale člověk míní a policie (…) mění. Na omluvu prozřetelnosti na Staroštěpánském náměstí dlužno uvésti, že byl hluk, jejž prodávající ženy a děti působily, báseň po ulicích a trzích deklamujíce nebo dle známého nápěvu prozpěvujíce, nesmírný, a pak rostly tlupy zvědavých a kupujících v takové míře, že nezbývalo policistům nic jiného než dle tehdejšího návodu svého zakročovati. Přes to zaplatil Kalina z čistého výdělku nájemné za byt a mimo to zjednal sobě celý černý oblek. Však bylo juž šatstvo jeho velmi chatrno a co se peněz týká, býval u něho nedostatek od nového roku až do sv. Silvestra.
„Jsem věru rád,“ pravil Kalina, „že policie prodej mého Kšaftu zakázala, však už měl mne ďábel mamonu za pačesy.“
V textu uvedené citace Kšaftu se v detailech liší od podoby uveřejněné jak v prvním, tak ve druhém vydání Kalinových Básnických spisů. Roku 1940 ještě vyšel Kšaft jako bibliofilie v nakladatelství Jana Pohořelého s dřevorytem Jana Baucha. V roce 2018 byl vydán v podobě působivé obrázkové knihy s ilustracemi Lubomíra Lichého (spolu s dalším Kalinovým hororem Hadrnice). A samozřejmě nesměl chybět ani v naší antologii Umrlčí věnec (2021).

Novoroční noc
Tři mladé dívky přišly ke kmotře Hátě, která se vyzná v kouzlech, aby jim pomohla získat ženichy. Stařena jim poradí, jak postupovat:
„Za dnešní novoroční noci,
kdy předvěcí praduchové
rok kladou do jámy hrobové;
v té noci stínu i lásky zlaté kvítí
čarovnou září svou milencům svítí:
poslyšte, jak udá se vám je vzíti.
Pokoj zameťte, vyčisťte, vytopte
a prostřete pro tři páry;
než vidličky na stůl dáti se chraňte,
sic by neprospěly čáry.
Devatera jídla zbytky schovejte,
novopečený chléb připravit dbejte,
do něho vrabčí krve kropíce pějte:
‚Kdo toho chleba okusí,
ten žárem lásky plát musí.‘
Za soumraku kvítka na věnce
třasohlavá na hrobkách vyhledejte:
to přivnadí vám mládence;
A kdy posléz se sblíží duchů doba,
ku stolu v sličném rouchu sedněte,
drahého ždajíc každá sobě roba.
Všeli tak věrně vykonáte,
milencův jistě přivoláte;
přijde ku každé mládenec,
požádá dvorně o věnec.“
Nakonec dorazí pouze dva ženiši, třetí dívka zůstává na ocet. V zoufalství pronáší rouhavá slova:
„Zemský li ke mně nestane milenec,
ať z pekel host si přijde pro věnec!“
A ejhle! Hned vzápětí přijíždí černý kočár se ženichem. Jeho sluhové v síni skládají podivný náklad:
„(…) ale pověz mi, jakou to skříni
tvoji to sluzi kladou v síni?“
„To klenotů přinesli schranu,
tím věnem daří choť svou pannu!“
Zvědavým kvapem dívka přikročí,
dsky s třeskem v ráz se rozskočí.
V zející rakev — valem do ní
navou jatá se děva kloní,
a sluhů čtvero chopí, odpravuje
lože pobledlé, svadlé roby;
nesou nevěstu, a choť následuje,
a slubný věnec rakev zdobí.

I oběma dalším dívkám ženiši zmizí, jakmile skončí hodina duchů. Vydávají se hledat třetí kamarádku:
Běží ven seznat, co se zdělo:
co však jich oko uvidělo,
nikomu nezjevila ústa více,
na prahu schvátil úžas krasavice.
V dvou trupů siré oči a siné tváře
novoročního slunka svítí záře.

Také Novoroční noc vyšla v Umrlčím věnci.

Přástevnice
Na přástky do vsi pravidelně přicházejí tři krásné dívky, jejichž původ ani bydliště nikdo nezná. Lidé jim říkají „tři lesní sestry“. O jedenácté hodině večerní se pak vždy seberou a přástky opustí. To mrzí zejména místní mladíky. Jeden z nich proto připraví lest: na věžních hodinách posune čas o celou hodinu zpět. Když odbije ona falešně nastavená hodina, dívky odejdou, nikdy se však již nevrátí.
Tlupa sekáčův kosit lesní luhy
po břehu ráno kráčí za šera;
aj, vodní pláň tři krvavé brotí pruhy —
úpěním žalným zní hloub jezera.
A původce oné vražedné lsti také brzy „padá (…) Moraně za oběť.“
Tato báseň vyšla poprvé v časopise Včela roku 1847.

Hadrnice
Asi druhou nejproslulejší Kalinovou básní po Kšaftu je patrně ještě děsivější Hadrnice. Hlavní hrdinka, chudá matka hladovějících dětí, v bezvýchodné situaci sbírá hadry a kosti mrtvých na hřbitově, aby je zpeněžila.
Vlíká rubáše, dobývá lupy:
„Hadry, kosti dejte, trupy!“
„Ty nekřtěňátko, dej prstíček,
ať mi při práci poslouží,
mámť ubohých doma též dětiček!
Ale mrtví si to nenechají líbit.
„Hadry, kosti, ženo, dej!
Hýbaj s námi v slavný rej!“
Nakonec se hadrnice mění v kamennou, každodenně ožívající sochu upíra na hřbitově.
Trčí kostroun — stuhlá upířice,
třas začepil se ve schudlé líce,
oči vytřeštěny —
zuby vyšklebeny.
Zničí ji tedy jak její bída, kterou básník sám velmi dobře znal, tak pomsta záhrobního světa. V této básni popouští Kalina stavidla své horečnaté představivosti a vykresluje děsivé, až apokalyptické vize.
Krvolačná z huby pína:
stane upířice, s výše se řítí,
dědiny obchází, rudým okem svítí,
mor rozsívá;
spícím bojarům krev vypívá,
rosu stírá — kvítí sbírá,
plove povětřím, hvězdy snímá,
dště zatřímá;
slunce ssá a krade záři,
ourodu boháčům maří,
sbírá stopy, zkázu tropí,
s živými přebývá,
mládí květ podrývá,
rozličně se přetváří,
stkvíc se příšernou září:
až ční znova
sdřeblá v sochu ze hřbitova.
Hadrnice byla zpracována též jako melodram, k němuž složil hudbu Zikmund Michal Kolešovský (1817-1868), pozdější učitel Zdeňka Fibicha. Báseň pak vyšla v roce 2018 spolu s Kšaftem v obrázkové verzi Lubomíra Lichého a o tři roky později se objevila i v Umrlčím věnci.

Lázeň Libušina
Tato balada je jakousi obdobou Tomana a lesní panny od Čelakovského, jenže tentokrát se jedná o vodní víly. Matka varuje syna, aby už nechodil k jezeru zvanému Libušina lázeň, kde pozoruje rej krásných dívek nad hladinou, které ho k sobě vábí:
„Nechoď mi víc tam, dítě mé!
Toť vodní příšery,
zrádné jich vnady, pěstoty,
plny lsti, nevěry,
běda, kdo s nimi se kdy sbratří,
sšílí, kdo v oči jim popatří.“
Ale jak už to v takovýchto baladách bývá, matčino varování se zcela míjí účinkem. Jednoho dne syn odejde a už se nevrátí. Matka proto přichází k Libušině lázni, kde na břehu spatří synovo oblečení. Hned je jí jasné, že bídně zahynul. Prosí proto, aby jí jezero alespoň vrátilo mladíkovo tělo, aby ho mohla pohřbít.
Vichřice vyje, šumí doubí,
limb s mrákotnou se nocí snoubí,
vůkol všecko šero;
do dna vře sykotem jezero,
vodami semotam pestré stádo plave,
šklebí tlamy dravé,
a v tůni
to duní,
jako kdy hrana zvoní;
svůj lup vrací hltán lakotný,
v oblaka stříká vír jekotný,
ryčící vlna vlnu honí,
hloub lůno svoje odhalí —
holý se leb na břeh valí.
Po dalších prosbách voda vyvrhne ještě synův trup a poté ruce a nohy. Žena odchází na hřbitov, ale uzlík s ostatky je čím dál těžší. Nakonec na posvátném místě syn obživne.
Také Libušinu lázeň jsme zařadili do Umrlčího věnce.

Čertova skála
Jedná se o veršovanou verzi klasické pověsti o čertu, který nestihl dokončit pekelné dílo kvůli předčasnému zakokrhání kohouta. Tentokrát budoval most přes řeku Mži pod zříceninou hradu Týřov.

Klášterní panna
Rytíř se vydává do kláštera, odhodlán odtud odvléci svou milou Ladu, jež se stala řeholnicí. Dívka odmítá odejít, ale rytíř je neoblomný, neváhá drsně vyhrožovat. Jeptiška proto žádá o boží pomoc: „Nešťastný dar krásy odejmi!“
A opravdu:
Aj div divoucí zří oko žasnoucí —
ouží se jí boky a tvář se dlouží,
i hnědne pleť a ruší vousy,
trčí neladem licousy;
tuhne líce kypřičké,
hnusne tělo outličké,
ňader kynoucích valy klesají,
rysů vlnitých půvaby znikají,
mizí rozkošné vnady,
drahé dary Lady.
Skutečnost, že dívka rázem přišla o svou krásu, však rytíře rozzuří, popadne řeholnici a v lese ji nechá ukřižovat.
Na dřevě pní děva,
bol prorývá oudy raněné,
k nebi má oči obrácené —
mezi žitím i smrtí,
mezi nebem i zemí
sama — v lese — daleká
od pomoci člověka.
Svědkem její kruté smrti se stává potulný zpěvák, který poté po světě „osud panny zvěstuje“. A jak skončí bezcitný rytíř? Při divoké jízdě lesem spadne z koně a zlomí si vaz.

Jidášův peníz
Veršované volné zpracování legendy o „věčném židu“ Ahasverovi, který kvůli svému provinění musí až do dne posledního soudu bloudit po zemi. V básni se stává synonymem pro lichvu a lakomství, které ničí lidské osudy a deformují mezilidské vztahy. V závěrečné epizodě se kvůli „Jidášovu penízu“ navzájem povraždí tři bratři. Báseň poprvé vyšla v Kalinou vydaném Věstníku roku 1842. 

Jan Kvarin
Nepropracovanější a nejdelší z Kalinových básní nejspíš čtenáři připomene Erbenovo Záhořovo lože. Je volnou adaptací španělské legendy, odehrává se však v okolí Bezdězu, stejně jako Máchův Máj.
Bohabojný poustevník Jan Kvarin přijímá do péče krásnou Miladu, dceru knížete Radislava, kterou posedne běs. Poustevník se o ni stará, po nějaké době ji na radu staré babice, jež symbolizuje ďábelské pokušení, stěhuje z nedaleké jeskyně do své sluje. A od té chvíle „ďas jeskyni v svá pletá tenata“. Kvarin se nechává unášet chtíčem:
Kvarin chce se modlit —
rty sladká slova linou,
chce děvu žehnat — ale paže
bezděky v objetí se pnou.

A dlouho stlumená mladosti touha
v mučeném těle v nové vzkříšena:
tisícero obrazů rozkoše sladké
rozehralé smysly okouzlují.
Dojde to tak daleko, že Milada s poustevníkem otěhotní a posléze porodí. Kvarin v hrůze z knížecí pomsty dívku zavraždí. V tomto místě je do básně vloženo jako jakési intermezzo pět samostatných zpěvů inspirovaných slovanskou mytologií. Ty dokreslují Kvarinovo utrpení, pocity hrůzy, děsu a zmaru. Jeden zpěv pronáší Morna, bohyně trápení, další Děsice, bohyně hrůzy a Lutice alias Fúrie, bohyně pomsty a kletby, zmíněna je i Čtěta, bohyně zkázy a zmaru. Do toho se mísí motivy křesťanství, kdy zaznívají Hlasy nebeské.
Po roce si Radislav přijíždí pro dceru, jeskyni však nalezne pustou. Po nějakém čase vyrazí na lov a v lese padne na podivného tvora:
Čtvernožec to lidské podoby,
divý to muž, co v lesích bydlívá,
co medvěd huňatý, na prstech dlouhé nehty,
podivně mumle po zemi se plazí.
Radislav pozná Kvarina a ten se mu přizná ke svému zločinu. V okamžiku, kdy už jsou muži z knížecí družiny připraveni poustevníka zabít, objeví se před nimi Miladino dítě, které v lese po vraždě matky zachránila laň. Kvarinovi je odpuštěno. Poustevník přivádí Radislava na místo, kam zahrabal zavražděnou Miladu. Její mrtvola je zcela zachovalá a neporušená.
Jan drahnou chvíli stojí vrytý v zemi
jak mohylník nad hrobem Milady.
Strázeň i bol v pohonu návalném
duší zmítá jeho děsně rozervanou;
trne — stojí co choť tu Lotova,
oslupěv patří ve svou Sodomu. 
Kníže na tomto místě nechá postavit kapli zasvěcenou Panně Marii.
Báseň poprvé vyšla v Lumíru roku 1851, tedy už po smrti autora. Jeden čas se uvažovalo o zhudebnění v podobě opery, ze záměru však nakonec sešlo. Škoda, mohlo to být přinejmenším zajímavé. 

Radouš
Báseň je veršovaným přetlumočením pověsti o zakladateli hradu Radyně. V prvním zpěvu nazvaném Věštba předává tajemný mladík Radoušovi kouzelnou knihu, aby pomohl chránit a budovat vlast. Radouš ihned přivolává na pomoc duchy a poručí vystavět hrad.  Druhý zpěv s všeříkajícím názvem Stavba líčí jeho budování. Třetí, bezejmenný zpěv popisuje slavný začátek Radoušovy vlády i úspěšně vedené války. Po vzestupu pak nastupuje Radoušův Pád, což je i název závěrečného zpěvu. Jednoduše řečeno: Radouše moc a sláva zcela zkazily.
Ženy zavrhl, vraždil dle libosti,
pramen slastí domácích kalil,
na svém hradě ve prostopášnosti
s cizinskými stále hostmi žil.

Až i věčným s nimi obcováním
svůj mateřský jazyk zapomněl,
nepořídil s duchy cizím žváním,
knize svaté víc nerozuměl.

Při divoké hostině začne jeden z Radoušových hostů v knize číst. Ale to neměl dělat!
A duchové valem přiletují,
a do oken strašně: hu — hu — hu!
Stíny se co upírové snují,
strach a hrůza chápe všech druhů.

Radouš ve vzteku hodí knihu do ohně:
A jak dlouho kniha v krbu hoří,
v ortel plamennými jazyky,
duchové Radoušův zámek boří,
lomozné provádějí ryky.

A juž spáleno, juž pobořeno,
jenom pusté zdi stojí posud,
aby zvěstovaly soudy bohův,
a Radoušův strašlivý osud.

Odrodilé Radoušovy dcery
v netopýry jsou proměněny,
poletují vždy po večír šerý
semotam okolo Radiny.

A Radouš sám kdesi hluboko pod zemí střeží své poklady a čeká na vysvobození. Zatím marně.
Báseň poprvé vyšla pod názvem Radouš, zakladatel hradu Radyně v jediném čísle Kalinova Věstníku (1842).

Zazděná panna
Pro chudého zedníka přijede panský kočár s tím, že pro něj mají práci. Zavážou mu oči, vezou ho neznámo kam, pak ho vedou „po schodech vzhůru i dolů“. Nakonec se ocitnou ve sklepě u výklenku, před nímž jsou nachystané cihly a malta. Zdáli je slyšet „pláč a jek“.
Blíž a blíže se to béře;
s třeskem otevrou se dvéře:
otec lítý dceru vlíká —
„Zazdi ji!“ zahřmí na zedníka.
Dívčinka tu v rouše bělém,
třese se na těle celém.
(…)
Klesnouc k nohám otce svého,
dí, ruce k němu vzpínajíc:
„Šetř aspoň robátka mého,
jež pod srdcem nosím šestý měsíc.“

Otec je však neoblomný:
„Nešetřilas rodu svého,
každý čas zachovalého.“

Donutí zedníka dceru zazdít, štědře mu zaplatí a pak ho se zavázanýma očima zase odvezou. Muž však trpí výčitkami svědomí:
Mistr běží, ústa se mu pění;
bídnou hlavu posedlo třeštění:
krvavou mzdu doma počítá, sází,
své manželce na hlavu ji hází;
zas o rodu haně,
o zazděné panně
šepce, ryčí, pláče, vyje,
vlasy rve, v čelo se bije.
Báseň nesla v prvním výboru Kalinových veršů variantní název Zedník. Nově byla také publikována v Umrlčím věnci.

Lichvář
Báseň vypráví o lichváři, který celý svůj život zasvětil mamonu. Nikomu nic nedaroval, na nic nepřispěl, ani sám si neužíval, jen hromadil peníze. Pak se objeví řada znamení, ohlašující jeho brzkou smrt: zjeví se mu domácí had, v noci houká sýček, žalostně znějí kostelní zvony, k domu ho doprovázejí dva havrani, „jak by mu klobat chtěli oči a spást líce“. Nechá si tedy zhotovit rakev a ulehne do ní, pod hlavu uloží měšec s penězi. To ho ale neuspokojí, rozhodne se bohatství pozřít:
„O mé drahé žluťáčky, slaďounké jako med,
vás miluju smrtelně, hned bych vás všecky sněd!“
A v lakotě pekelné hřtán zívá horoucí,
hrst po hrsti polyká stravu neživoucí.
A když takto ohavnou chuť zlata ukojil
a v těle svém bezpečnou skrýš jemu ustrojil,
ulehne zase v rakvi v spokojném zlíbění
a hnáty své vyzáblé roztáhna, zcepení.
Po pohřbu však do krypty vtrhnou ďábli, uchopí ho za nohy a veškeré bohatství z něho vytřesou.
Za jednu nohu každý lichváře běs chopí,
a jím zatřásajíce, pitvorně se sopí;
střemhlav on vise, chroptí ve mdlobách mrákotných,
až vychrlí dukáty všechny z úst lakotných.
Lichvář samozřejmě skončí v pekle, nicméně peníze nechají čerti jeho tovaryši, který se u rakve modlil. Tuto působivou báseň jsme také zařadili do Umrlčího věnce.

Jeník
Jak poznamenává sám Kalina, je tato balada založena na skutečné události. Do textu vložil píseň Rozvij se, rozvij, rajská růžičko, jejímž autorem je mochovský čeledín Jan Róza, vlastně onen Jeník z titulu díla. Básník znal píseň od své matky, která byla svědkem okamžiku, kdy ji Róza zpíval milé dívce před odchodem na vojnu. Jeho Baruška však v době, kdy byl u vojska, zemřela žalem. Kalina dodává: „O neklidu, jejž pojměl Jan po smrti její, divnostrašné věci se proslýchaly.“ V závěru balady si pak Jeníka z války odvádí k věčnému spánku právě zesnulá nevěsta. Báseň poprvé vyšla po smrti autora v Lumíru roku 1851.

Zpěv o povodni roku 1845
Mysteriózní prvky vložil Kalina i do dokumentárně laděné básně, která zachycuje jednu z nejhorších zaznamenaných povodní v Čechách, k níž došlo v březnu roku 1845. Překonala ji až ta z roku 2002, i když ne všude. Hladina Vltavy v Praze byla 544 cm nad normálem. Uveďme si alespoň krátkou ukázku, která připomíná katastrofický horor:
Ani tvé hrobky nejsou poklidu stany:
vojíni, jenžto na poli slávy
své nezaseli kosti a tu polehli,
ohni jsou ušli, vodě neušli;
hyéna z hrobů mrtvoly vyrývá,
z pekelných útrob ryčíc kly své cení.
Neladem kříže smíšeny plovou;
tu věnec zmítán všetečnou vlnou,
jenž nešetří ni dárku outlé lásky;
tu desky — krovy těsnotruchlých domků,
tu socha z tůně ramena svá týčí
jak stín z dvojného hrobu se snující.
Nastojte, tamo pohřbit za živa
své bydlitele hrozí budovy sypké;
viklavé lepenky, ne pro věčnost zděné,
strašně se chvějí v základech mělkých.
Po chodbách běhají opuštění lidé,
děti křičí, ženy ruce lomí,
žalostným hlasem o pomoc volají.
(…)
Aj tamo na topolích nebetyčných
se před vlnami schránilo několik lidí:
k nim přistaňte, je životu chovejte!
Přistanou, volají, i žádné odpovědi —
ni rámě nekyne zbavitelům vstříci,
ni noha se jme slézti s ujaté výše.
Neb duše více oudy nevládne,
prsa již více nevydají hlasu;
skřehlí tu trčí jako kostrouni,
a tamo k ostrova syrému břehu
vlny přisunuly jedenáct robátek;
Zachraňte! — — ach jděte těšit matky!
Tuhá již pleť a oči strhané,
sinavé rty a vlásky zčernalé!
V tomto případě je opravdu nejděsivější, že báseň zachycuje skutečnou přírodní katastrofu. Vyšla poprvé nedlouho po oněch dramatických událostech.

Další díla
Do posmrtného výboru básní Josefa Jaroslava Kaliny byly zahrnuty též básně nehororového charakteru: veršovaná pověst z Českého Krumlova, a to ve dvou verzích (Krumlovská panna a Krumlovská růže), lyrické básně Odvod, Ironie lásky, Nový život, Soustrázeň, Na matku mou, vlastenecké písňové tety (Vojenská, Měšťanská), milostné verše, ohlasy lidové poezie (Píseň maloruská, Píseň litevská) i překlady (mj. Byron a Mickiewicz). S Janem Vlčkem Kalina pracoval na tragédii Jiří z Lobkovic, která nebyla vydána a rukopis je dodnes nezvěstný. Psal též literárně a filozoficky zaměřené stati. „Filozofické drobnůstky z pozůstalosti“ pak vyšly pod názvem Upomínka na Jaroslava Kalinu (1870), uspořádané básníkovým bratrem Karlem Kalinou. Pro autora tohoto článku, jako pro rodilého Chrudimáka, bylo překvapením věnování chrudimskému starostovi a poslanci Josefu Klimešovi (1828-1900), který jako známý podporovatel kultury nejspíše vydání knihy zaštítil.  

Závěr:
Josef Jaroslav Kalina byl takřka současníkem Karla Jaromíra Erbena (1811-1870).  Musíme si však uvědomit, že v době, kdy Kalina umíral, ještě český čtenář neměl po ruce legendární Erbenovu Kytici, která poprvé vyšla až roku 1853.
Básně Josefa Jaroslava Kaliny se vyznačují bohatou, až vybičovanou fantazií. Jsou inspirovány jak domácími, tak zahraničními literárními vzory, lidovou poezií i kramářskými písněmi. Vycházejí z pověstí, legend, pověr a různých senzačních historek. Často oživují pohanskou mytologii Slovanů a nezřídka ji spojují s křesťanskými prvky. Příběhy jsou lokalizovány do konkrétních míst, což v tehdejším nepříliš vzdělaném čtenáři mohlo vyvolávat představu, že se jedná o záznam skutečného příběhu (viz osud Kšaftu).
Jazyk Kalinových básní je také neučesaný, svérázný. Mísí se v něm nejrůznější archaismy, autorem nově utvořená slova (často dost podivná) i výpůjčky z jiných jazyků. Není divu, že vydavatelé jeho básnického díla neváhali do svazku Kalinových básní přidat slovníček eventuálně už v té době nesrozumitelných výrazů (ukázku přikládáme). Na druhé straně právě onen specifický jazyk dává Kalinově dílu punc originálnosti a jistého neopakovatelného svérázu.
Je pravda, že už Kalinovi současníci měli na jeho básnickou tvorbu různé názory. Spisovatel a novinář Jakub Malý (1811-1885) ho roku 1852 (tedy až posmrtně) sepral na stránkách Časopisu Českého muzea těmito slovy: „Spatřujeme v básních Kalinových naskrze nedostatek pravého vkusu a oné úměrnosti, jejížto pomocí dokonalý básník vědomitě opanovati umí fantasii svou a jako na uzdě ji vésti. Odtud jeho přílišná nedbalost mechaniky, odtud místy ona rozvláčnost vedoucí čtenáře temným bludištěm, v němž jenom Kalinova fantasie povědoma jest.“ A o řadu let později, roku 1887, uvedl Jan Neruda v Humoristických listech na Kalinovu adresu následující výrok: „Geniální všude náběh, ale celek vždy zase nejasný, v detailech neladný, jazykem drsný a hrbolatý!“ 
Nicméně, jak vidno, jeho dílo zůstává do značné míry působivé i dnes, po tolika letech od vzniku. Jazyková osobitost Kalinových básní se s časovým odstupem ještě zvýraznila, byť na druhou stranu může současnému čtenáři poněkud komplikovat srozumitelnost.

Dobový slovníček vybraných Kalinových novotvarů:
burohonce = duch, kterýž bouři pohání
dštivokropce = duch, jenž kropí deštěm
hasám = prudko tančím, rejdím
hasač = prudký tanečník
hnusnouti = hnusným se státi
hrobovec = vršek hrobový
hvozdošumce = duch, jenž po hvozdech čili v hlubokých lesích šumí
chmurojezdec = duch, jenž po chmurách jezdí
krpožírce = duch skalotvorný
krvina = krvavá pomsta
lunoběs = běs vládnoucí při svitu luny
milostina = almužna
mohylník = náhrobní socha
neborák = nebožák
netlenný = co nemůže tlíti, nesmrtelný
nocochař = duch noci charé čili temné
nožna, nožnice = vagína
ochlostěný = rozedraný
oslupěti = sloupem se státi
přívnada = vábící vnada
romon = souhlas, harmonie
ruji = rvu, trhám
sdřeblý = ztuhlý
třasavisko = bažinaté místo
tučoston = duch, jenž v tuči čili ve mračnu sténá
upírobojčí = k zabití upíra náležitý
upířice = samice upíra
vatrožhavec = duch, jenž vatru čili oheň rozžíhá
větrodúvce = duch, jenž vítr rozdouvá
vichroďas = zlý duch vichru
vodonorec = duch, jenž rozčeřuje vodu; potápěč
zbrodník = zločinec

Prameny a literatura:
Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 248, obraz 485.
Státní oblastní archiv v Litoměřicích, fond Sbírka matrik Severočeského kraje.
Státní okresní archiv Chrudim, fond Klimeš Josef.
Frič, Josef Václav: O některých nevydaných básních Jar. Kaliny. In: Světozor, 1880, č. 7, s. 82.
Jakubec, Jan: Dějiny literatury české. 2. díl. Praha, 1934, s. 668-669, 677.
Ježek, Jan: Naše hroby. Hřbitov olšanský. Stručné životopisy spisovatelů a umělců českých, jichž těla na svatém poli olšanském odpočívají. Praha, 1881, s. 5-6.
Kronbauer, Rudolf Jaroslav: Záhadné příběhy a vzpomínky. Praha, 1904, s. 212-216.
Neruda, Jan: Josef Jaroslav Kalina. In: Humoristické listy, 1887, č. 44, s. 380.
Ottův slovník naučný. 13. díl. Praha, 1898, s. 798-799.
Řezníček, Václav: Naše zlatá matička. Díl šestý: Větřice. Praha 1925, s. 8-14, 19-20, 236-237.
Tuček, Zdeněk: Láska Jos. Jar. Kaliny. In: Besedy Času, 1907, č. 34, s. 268-270.
Časopis Českého muzeum, roč. 1852.
Koleda: čtení pro náš lid, roč. 1879.
Květy, roč. 1847.
Poutník, roč. 1847.

Obrazová příloha:
1) Portrét J. J. Kaliny (Básnické spisy, 1874)
2) Portrét J. J. Kaliny (Jan Vilímek, Humoristické listy, 1887)
3) Kalinův rodný dům v Novém Boru  (autor: Zákupák, odkaz: https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=11355106)
4) Zápis z matriky narozených
5) Policejní přihláška pobytu J. J. Kaliny v Praze
6) Oznámení o básníkově úmrtí (Květy, 1847)
7) Hrob J. J. Kaliny na Olšanech
8) Titulní list Kalinových Básnických spisů (1852)
9) Věnování v Básnických spisech (1852)
10) Titulní list Kalinových básnických spisů (1874)
11) Dřevoryt Jana Baucha k bibliofilskému vydání Kšaftu roku 1940
12) Obálka nového obrázkového vydání Kšaftu s ilustracemi Lubomíra Lichého (2018)
13) Ilustrace Lubomíra Lichého k básni Hadrnice (2018)
14) Titulní list Upomínky na J. J. Kalinu (1870)
15) Věnování v Upomínkách (1870)

Autorem článku je

Petr Boček (*1967 Chrudim)
Chrudimský archivář žijící v Lanškrouně se zabývá historií letectví, filmu, českého horroru a démonickými pověstmi. Společně s Miloslavem Zubíkem psal humoristické texty (Nápady šíleného pedagoga a jiné radosti, 2015) a hororové povídky (Mrazivé příběhy, 2012, Výprodej nočních můr, 2014, Nekrosarium, 2018). Horory tato dvojice publikovala též v časopisech Král Horror a Howard, ve všech osmi Antologiích českého hororu, dále v antologiích Poslední polibek (2016), Za tebou (2016) a Sto hororů ve sto slovech (2016). S Honzou Vojtíškem společně napsali povídku V pokoji do jeho Sešívanců (2018). Samostatně P. Boček vydal hororové romaneto Hrobořadí (2016) a hororové povídky v antologiích Ve špatný čas na špatném místě (2017), Může se to stát i vám (2018) a Dokud nás smrt nerozdělí (2019). Roku 2019 mu v nakladatelství Golden Dog vyšel hororový román Mízožravci, v roce 2021 pak sbírka českých hororových balad 19. století Umrlčí věnec, sestavená ve spolupráci s Honzou Vojtíškem. Na podzim loňského roku se k vydaným knihám přidal Hřbitov trpaslíků, černohumorně laděný román s bizarními prvky, a přímo u nás na Sardenu si můžete přečíst jeho povídku Procitnutí, která je inspirována skutečným autorovým zážitkem: návštěvou prastaré chalupy, v jejíž sednici spočívalo na rozměrné polohovací posteli nehybné tělo paralyzovaného majitele…