publicistika

Není začátek nového roku. Tohle není kulatý Nedělník. Přesto mám chuť si zabilancovat a prohrábnout se sbírkou krátkých textů, vycházejících co dva týdny, jež jsou tak různorodé, jak jen volný formát tohoto střihu může být.

... aneb Portrét ideálního literáta

Proč vlastně píšeme příběhy?

Knihy jsou nedílnou součástí mého života, kam až moje pamět sahá a život bez nich si neumím vůbec představit. Je to jako v té reklamě na Kofolu, když je miluješ, není co řešit.

„Na čtení nemám čas, musím chodit do práce, starat se o domácnost...“
„Proč bych to četla? Když to bude dobré, zfilmují to a zajdu na to do kina.“
„Dnešní doba musí mít flow… Podcasty, seriály, filmy… Čtení knih je přežitek co zdržuje.“

Radi sledujete rôzne ankety a súťaže? Eventuálne sa do nich aj zapájate? Je ich také množstvo, až sa zdá, že ťažko nájdeme niečo, čo by sme si neporovnávali alebo v čom by sme medzi sebou nesúťažili. Takže každú chvíľku čítame o vyhlásení nejakých výsledkov, vidíme fotky krásnych mladých Miss, články o víťazných knihách, filmoch, motorkách... skrátka o všetkom, čo je vo svojej kategórii vraj to NAJ.

Každý autor se dostane do situace, kdy si sedne před monitor, psací stroj nebo k prázdnému papíru a zjistí, že nemůže nic napsat. Slova nechodí, studnice nápadů vyschla. Když se to děje delší dobu a autor cítí, že se dostal do úzkých, může to být známka tvůrčího bloku – veřejného nepřítele číslo jedna všech spisovatelů. Je to ale opravdu tvůrčí blok? Nebo jen znamení, že text, který se autor chystá napsat, do knihy prostě nepatří? To mě vedlo k menšímu spisovatelskému zamyšlení.

Začnu naprosto bez obalu: nepřestává mě udivovat, do jakých hlubin jsou někteří kolegové ze spisovatelské branže schopni klesnout, aby propagovali sebe a své dílo. Před nějakou dobou jsem se podobným tématem zabývala v zamyšlení pro časopis Pevnost a snažila jsem se tehdy vypíchnout úskalí, která mohou na začínající autory čekat