publicistika

Nedávno jsem tu nastínil několik možností, jak by to mohlo vypadat po koronavirové krizi, ale ono to bude mnohem prozaičtější - nestane se nic. Každopádně představy o budoucnosti měli lidé odjakživa a poslední dobou mám pocit, že v tomhle jsme tak trochu ochuzení, asi jako ten středověký mešťan níže - a nebo ne? Podívejme se na současnost očima lidí minulosti.

O první květnový nedělník jsme požádali Pavlínu Kajnarovou, epochální redaktorku a členku obávaného Kotletova gangu. Na Sardenu se totiž gramadlaků a drsných redaktorů, ze kterých má noční můry kdekterý spisovatel, nebojíme! Pavlína přijala, my moc děkujeme a vy si přečtěte další skvělý nedělník, jehož tématem a jediným kritériem jsou knihy a fantastika.

Skrz naskrz karanténní nedělník si pro vás tento týden připravila naše redaktorka Renata Seiferová. Souhlasíte s ní, nebo máte na celou tuhle prapodivně se vyvíjející situaci úplně jiný názor?

I v dobách nelehkých se musí kára táhnout dál a kdo to vzdá, ať si táhne sám.

Co dělat v časech karantény? Vytáhnout všechny ty deskovky, které jste nechali na potom! Tady je menší výběr Jany Jůzlové. A nezapomeňte, že deskové hry lze koupit i přes e-shopy…

Je to pořád stejná a čím dál otřepanější písnička o tom, jak čas letí a nikdo nic nestíhá. Tak to víc rozmazávat nebudu. Březen je (už) třetí měsíc v roce, první jarní měsíc a kdysi to býval i měsíc knihy. Knihy jsou pro nás až na prvním místě, ať je měsíc, jaký chce. Rádi je čteme, píšeme o nich a občas se o ně i pohádáme, ale to zkrátka patří k meritu věci.

V loňském roce prolétla éterem prázdná informační bublina o připravovaném pražském ultra super mega conu, která nakonec dle očekávání s hlasitým lupnutím splaskla. O to těžší startovní pozici měl v přípravné a lákací fázi Comic-con. Za tím prvně zmiňovaným byli jacísi lidé, o kterých mezi fantazáky nikdo nikdy neslyšel. Posměváčci a nevěřící měli se svými pochybnostmi pravdu a byli na koni. Jenže! Za Comic-conem, poprvé oficiálně avizovaným na loňském, posledním PragoFFestu, stojí lidé, kteří moc dobře věděli, co dělají. A co je důležitější, mají nedocenitelné zkušenosti s organizováním takových akcí v českých luzích a hájích. A to už něco znamená. Posměváčci a nevěřící si sice vedli dál svou, ale realita jim tentokrát za pravdu nedala a šla si svou cestou.

Slečna – či paní? – Eylonwai tady nedávno zveřejnila článek, kterým v sobotu po ránu leckomu zčeřila žluč. Mne nevyjímaje; ani ne tak tím, CO hlásala, jako spíš tím, JAK... (Že to celé mělo velmi útočný tón, mi přestalo připadat až při čtvrtém čtení; pocitu, že je mi tu vnucováno něco, o co ani v nejmenším nestojím, jsem se nezbavil dosud – ale o tom až nakonec.) Diskuse pod onou statí je velmi výživná, a leccos z toho, co tam padlo - hlavně reakci Leoše Kyši -, bych ochotně podepsal. Sám jsem ale měl pocit, že budu potřebovat trochu víc místa... Takže tady to máte. Jen mějte na paměti, že mluvím sám za sebe – aneb, jak to kdysi formuloval kterýsi z montmartreských klasiků, tuším, že Alphonse Allais: „To jest můj názor a já sám jej sdílím...“