NEDĚLNÍK: Co je to štěstí?

Muška jenom zlatá!

Je sobota dopoledne a venku nádherně prší. Mám napsat Nedělník a už od středy čekám, až mě přepadne a znásilní nějaká geniální myšlenka. Geniální myšlenky mají nejspíš dovolenou, ale nakonec to asi nevadí, kdo by se nechal dobrovolně znásilňovat?
Chtěla jsem dneska mýt okna, ale příroda má na to zjevně jiný názor. Mám být naštvaná, protože nemusím dělat něco, co k smrti nesnáším, ať už je to jak chce potřeba? He, he.
Od rána s mužem posloucháme skvělou muziku, uvařili jsme si kafe a za oknem šumí déšť. Po těch dnech horka, kdy se jeden plazil při zdi, a ani číst ho nebavilo, je to jedna velká nádhera.

Člověk ke štěstí nepotřebuje zase tak moc…

Přečíst si novou knihu, podívat se na starý film, nebo klidně obráceně. Potřebuju vědět, že staré fláky pořád fungují, ale zároveň nezatuhnout. Nechci, aby se ze mě stala živoucí fosilie, co má patent na rozum a ví prd, co se kolem děje.
Slunce ve stínu od N. K. Jemisin právě vychází, ale díky Pevnosti už ji mám přečtenou a ještě nějakou chvíli ve mně bude rezonovat. Ta ženská umí sakra psát! Její příběhy mají hloubku a jestli jí nezkazí všechny ty ceny, kterými jsou její knihy zatím ověnčené, myslím, že od ní můžeme čekat další skvělé věci.  Silná ženská hrdinka nepotřebuje být chlap v sukních (ani žena v mužském oděvu). Kousek za prahem 21. století potřebuje být prostě ženou, co je sama sebou. Tečka. Nepotřebuje k tomu transparent. Stačí fungující fantastický svět, ve kterém existují pravidla, která nemůžeme jako čtenáři zpochybnit, protože nejsou naše. Můžeme nad nimi pouze přemýšlet a představovat si „co kdyby“. N. K. Jemisin umí přesně to, co uměly nejlepší série Star Treku nebo Ursula K. Le Guin nebo P. K. Dick. Prostě čtete a přemýšlíte až potom, ale o to déle.

Kam až se dají posunout hranice? Co je možné? Všechno! A co je přijatelné? Inu, to záleží na okolnostech… ne?

Včera večer jsme si po letech dali Klub rváčů. Ten film je pořád stejně geniální, stejně brutální, stejně překvapivý. I v situaci, kdy víte, jak to všechno ve skutečnosti je! Ba naopak některé momenty dokážete vidět úplně jinýma očima. A když k tomu vedle vás sedí devatenáctiletý syn, který na to kouká poprvé a vy se těšíte na jeho okamžik prozření… K nezaplacení! Palahniuk i Fincher jsou dva zvrácení, ale skvělí vypravěči, těžko by tu předlohu někdo natočil líp. Vedli jsme pak debatu o tom, co způsobuje, že některé filmy i knihy jsou pořád stejně dobré, i když jsou staré a dokáží zaujmout a pohltit i někoho o generaci mladšího. Co je důležitější? Příběh? U knihy jazyk? U filmu režisér? Kamera? Nejspíš je to chemie a správná konstelace všeho. Z podstaty našeho bytí milujeme příběhy, a pokud jsou mistrně podané, rádi se k nim vracíme a nepřijde nám to jako ztráta času.

Člověk nežije sám. Není kůl v plotě, na který sedají ptáci, a sdílet okamžiky každodenního štěstí s lidmi, na kterých mu záleží, je asi to nejlepší, co ho může potkat. Nakonec je úplně jedno, jestli je to muzika, čtení, film, tanec, vaření, pouštění letadýlek nebo týden na kánoi. Hlavně, že nás to baví. Ale co si budem… pro nás fantazáky budou ty duševně praštěné (a pro mnoho mudlů zcela neuchopitelné) zážitky z podivných světů asi vždycky nejvíc.

Tak hezkou neděli.

P.S.: Kdybyste chtěli vědět, co mě tak naladilo, hoďte ucho sem. :-D