NEDĚLNÍK: Honza Vojtíšek, Žije! On žije…

Jsou lidé, kteří se často ohlížejí do minulosti, srovnávají a nostalgicky vzpomínají, jaké to bylo „za nich“. Nejednou toto vzpomínání má negativní atmosféru ve smyslu, že tehdá bývalo lépe.
Poslední dobou, začínám-li se takto ohlížet sám, mě těší, že to neplatí o literárním hororu u nás. Ať už obecně, nebo konkrétně o tom domácím.

Horor v Česku se totiž za poslední roky hnul. Posunul. Rozvinul. V mnoha ohledech a k lepšímu. Svůj nedělník bych tedy rád věnoval několika ohlédnutím.
Například do doby, kdy jsem si musel založit vlastní časopis, abych si o hororu mohl něco přečíst a měl kde publikovat povídky. Dnes je horor běžnou součástí mnoha internetových stránek i tištěných časopisů jako XB-1 nebo Pevnost. Což, přiznejme si, ještě před lety nebylo běžné. Vzpomínám na doby, kdy jsem zvažoval, zda vůbec poslat povídku do nějaké soutěže, protože vědomí, že ji převálcuje sci-fi nebo fantasy povídka hraničilo s nepříjemnou jistotou. Dnes je možné povídku poslat hned na několik různých kontaktů, ať již soutěžních nebo k publikaci, a šance jsou nezanedbatelné.

Ohlédnu se do doby, kdy horor znamenal King, Lovecraft, Barker a pro některé Koontz. Tím se zpravidla končilo a dál se dostalo jen několik šťouravých a neposedných jedinců. Teď se podívejte do nabídek knihkupectví, na e-shopy, do svých vlastních knihoven. Technicky je možné touhu po hororu ukájet bez výše zmíněných jmen.
Vzpomínám na doby, kdy jsme na náš stánek na jednom knižním festivalu vyskládali čtyři, maximálně pět knih. Ano, při pohledu na stánky ostatních nakladatelství to působilo poněkud trapně. Dnes musíme koumat a důkladně propočítávat použitelné místo, aby se nám tam knihy vešly. A při procházení akce se pravidelně zastavuji u stánků dalších hororových nakladatelství. I ta jsou a je jich více.
Poměrně nepříjemně vzpomínám na doby, kdy hororová povídka, a ještě k tomu domácí, byla odporným stigmatem hodným ďábelského cejchu. Dnes už s humorem dávám k dobru jistého muže, který si u našeho stánku začal prohlížet knihu, a když zjistil, že jde o povídkovou sbírku, znechuceně ji od sebe odhodil: „Fuj, povídky! To nečtu.“ Antologie domácích hororových povídek České temno či Jihočeský horor dnes patří k nejprodávanějším artiklům a strčím ruku do ďáblovy zadnice za to, že se tak vbrzku stane i s výběrem domácí bizarro fiction Bizarropolis.
Jedním z nejpotěšujících pocitů současnosti pro mě je, že čtenáři už moc neřeší, ani jestli to jsou povídky, ani jestli jde o domácí hororové povídky. Možná to v některých stále třímá někde uvnitř, ale už to neventilují veřejně a s pocitem, že prohlašují bohem/démonem/vědeckými zákonitostmi danou pravdu. Ne, povídky jsou v kurzu a baví. Za což jsem neskutečně rád. I proto, že je považuji za stavební kámen hororového žánru. A pokud někoho nebaví, má, na rozdíl od předchozích let, mnohem větší možnosti vyhnout se jim a věnovat se románům.

Ohlédnu-li se zpět, změnilo se toho hodně. Od samotného hororu, který se k nám dostává nebo přímo u nás vzniká v různých polohách, odstínech a formách, až po lidi, kteří o něj mají zájem. Tohle všechno dává kontakt s lidmi a já si ho poslední roky neskutečně užívám a je to to, co mě teď nejvíce naplňuje. Když jsem před skoro deseti lety jel přes půlku republiky na autorské čtení do olomoucké knihovny, přišly tam dvě paní. Křtu Jihočeského hororu koncem loňského roku se účastnilo přes čtyři desítky lidí. Před lety se u prodejního stánku Golden Dog, kde trávím na akcích nejvíce času, zastavoval očekávaný typ lidí. Dnes potěší sedmdesátiletý pán, který se zájmem kupuje tištěné Howardy nebo paní, která nás odbyla s tím, že u ní nepochodíme, protože horory nečte a nemá ráda Stephena Kinga. Tak jsme si začali povídat a paní po dvaceti minutách odcházela s osmi knihami. Potěší lidé, kteří jdou přímo po konkrétní knize nebo autorovi, ale i lidé, kteří se nechají překvapit a nabídnout si něco, co dosud neznali. A já vždycky doufám, že ve větší míře budou spokojeni. Není to jen o prodejích a nějakých číslech, byť letošní HorrorCon naprosto předčil má očekávání. Takový zájem jsem opravdu nečekal. Je to obsáhlejší a komplexnější. Protože ohlédnu-li se zpět, dnes je nabídka opravdu kvalitní a hlavně pestrá. Jak co do stylů a subžánrů hororu, tak do jmen. Ještě před nějakými pěti šesti lety by docela trvalo dopočítat se pěti hororových autorek. Dneska stačí dvakrát mrknout okem. Psychologický horor, bizarro, atmosférické věci, duchařiny, syrovější drsňárny, extrémní horor? Všechno je. A i když je pořád ještě co dohánět a nabízet, vlastně i tahle myšlenka je potěšující. Protože ukazuje, že je ještě na co čekat, na co se těšit, co hledat.

Poslední dobou jsem dlouho přemýšlel, čím nějak vyjádřit můj příjemný a pozitivní pocit z toho, kam a jak se horor u nás a domácí horor obzvláště posunul. Došlo mi to vloni na HorrorConu během jedné debaty. Byly doby, kdy jsem si coby fanoušek kupoval každou domácí hororovou knihu a snažil se koupit si každou hororovou knihu, co u nás vyšla. Většinou ze zájmu, tu a tam jen z pocitu podpory. Dnes se horor posunul tak, že už si mohu dovolit ten luxus nějakou knihu nechtít a nekoupit si ji. Protože výběr je velký a když si tu knihu nekoupím já (z jakéhokoliv důvodu), koupí si ji někdo jiný. Tohle vlastně považuji za nejvýraznější ukazatel toho, jak pozitivně a potěšitelně se horor u nás a přístup k němu změnil. Nemusíte se zajímat o všechen, protože je velká pravděpodobnost, že to udělá někdo jiný. A nabídka je natolik velká (jen houšť a větší kapky), že i poptávka zvětšila své šiky zájemců, milovníků a milovnic.

(Domácí) horor u nás je jako dítě. Potřebuje pozornost, péči a starost, ale čím starší je, tím více dělá radosti. A mě literární horor u nás radost dělá. Každým rokem více a více. To srovnání dnes a doby, kdy jsem mu před čtvrt stoletím naplno a aktivně propadl, je neuvěřitelné.

Takže až si náhodou přečtete nějakou špatnou hororovou knihu, zkuste to brát pozitivně. Mohla vyjít. Byly doby, kdy u nás nevycházely ani dobré hororové knihy.

Honza Vojtíšek (*1978)
Rodilý Slezan, naturalizovaný Jihočech. Pracuje na železnici. Se seriózním psaním začal v roce 1997. V letech 2012-2022 vydával elektronický hororový magazín Howard. Spolupracuje s časopisem Krátký řez. Editor několika hororových antologií (Sto hororů ve sto slovech, Poslední polibek, Ve špatnou dobu na špatném místě, Jihočeský horor, atd.), sporadický přednášející a organizátor hororových akcí. Napsal několik realizovaných krátkých komiksových scénářů. Vydal dvě samostatné povídkové sbírky Z druhé strany (Nová Forma, 2013) a Útočiště (Nová Forma, 2014), sbírku s jinými autory společně psaných povídek Sešívance (Golden Dog, 2018) a společnou sbírku povídek s Ondřejem Kocábem Rozpolcení (Nová Forma, 2020). V roce 2019 vydal svůj první román Kazatel (Golden Dog). S Miroslavem Pechem mu koncem roku 2021 vyšla společná kniha hororových novel S Meluzínou sůl lízat / Milenci ze snů (Milk & Honey). S Petrem Bočkem sestavil výběrovou antologii českých hororových básní a balad druhé půle 19. století Umrlčí věnec (Golden Dog, 2021). Pro texaské nakladatelství Madness Heart Press společně s Edwardem Lee a Lisou Tone editoval antologii extrémního hororu Czech Extreme (2021), pro níž napsal i předmluvu. Povídky publikoval v časopisech a antologiích v Česku, Polsku, na Slovensku, v Nigérii, USA a Anglii. Miluje horor, papírové knihy, excentrickou a divnou hudbu, růžovou barvu a meloun. Chcete-li ho naštvat, buďte nedochvilní a říkejte mu Jane. Ovšem, nedoporučuje se to.