Halloweenský trojrozhovor s múzami z nakladatelství Golden Dog

Čím lépe zahájit dušičkový čas než rozhovorem se třemi báječnými spisovatelkami z hororového nakladatelství Golden Dog. A zahájily jsme ho stylově. Ve středověkém sklepě s historií, ze které by si ukáknul i Jack Rozparovač. My jsme v něm však nikoho nepáraly, ale rozpravovaly jsme.
O touze plnit stránky vlastními příběhy. O lásce ke knihám, která tyto tři ženy inspirovala. O příbězích, které nabízí čtenářům. O problémech, s nimiž se ženy spisovatelky musí vyrovnávat. O cestě, která je právě do nakladatelství Golden Dog přivedla.
Dávám tedy slovo Veronice Fiedlerové, Nelly Černohorské a Karin Novotné.

-Jak jste se vůbec staly spisovatelkami, psavci, snovačkami příběhů? Byla ve vás touha psát zakořeněná už od dětství nebo jste ji v sobě odhalily až později?
VF: Určitě od dětství. Vždycky jsem byla ta divná, co vypráví horory. Ale z těch nejstarších si pamatuji už jen jeden. Byl o strašidelném bytě v paneláku: „Vejdeš tam, chceš se vyčůrat a na záchodě sedí oběšenec. Zamíříš do kuchyně, v hrncích na plotně se vaří useknuté ruce a nohy. A nakonec si lehneš do postele a obejmou tě paže upíra a do krku se ti zahryznou jeho tesáky. Baf!“ Nechápu sice, proč dotyčný neutekl už po objevu oběšence sedícího na záchodě, a ještě si šel dát v klidu šlofíka. Každopádně víc psát jsem začala kolem čtrnácti. Měsíc jsem ležela v posteli s vleklým zánětem průdušek, tužkou a sešity, kam jsem zapisovala příběhy o upírech a vlkodlacích s všeříkajícími a originálními názvy, jako „Prokletí“ a „Vytí“. Moje první duchařina se jmenovala „Kevin Gillard“ a byla, překvapivě, o duchovi jménem Kevin Gillard a dívce pronásledované mafiány. V jediné kopii kolovala mezi mými kamarádkami jako takové samizdatové Stopy hrůzy.
NČ: Já myslím, že spisovatelem se člověk nestane, ale narodí, protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč by někdo chtěl dobrovolně strávit měsíce sezením u počítače, jen aby nadatloval příběh, který mu uvázl v hlavě, zvlášť když může dělat spoustu jiných (pro mnohé taky zábavnějších) věcí. Jsou to hodiny dřiny a samoty, jimž za oběť padne veškerý volný čas, rodina a často také jiné povinnosti, které jsou neustále odsouvány na „někdy“ a „za chvíli“. Někdo umí krásně malovat, fotit nebo třeba ušít šaty. Nám zase nikdy nedělalo problém něco napsat. A je úplně jedno, kdy s tím člověk začne, jestli na stará kolena, nebo už v mládí. Je to vnitřní potřeba, která si vás zkrátka najde, až nastane ten pravý čas.
KN: Když jsem byla malá, spíš jsem malovala. Touha psát se ve mně probudila spíš až na druhém stupni na základce (u mě se to nutkání rovnalo počtu přečtených knih, takže čím víc jednoho, tím víc druhého). A na střední už jsem to brala naprosto vážně, obrážela školní i neškolní literární soutěže, psala do středoškolského plátku a napsala první novelu (abych na ni pak na celé roky zapomněla). Měla jsem úžasnou češtinářku, která mě v tom dost podporovala (a naučila mě psát správně uvozovky).

-Hledáte inspiraci i v cizích příbězích, nebo k vám přichází potajmu, v noci či číhá kradmo za rohem, aby vás přepadla a donutila vyprávět nějaký příběh?
VF: Tam i onde. Ve filmech, v knihách, ale hlavně vykrádám cizí životy, takže mi neříkej, co chceš sama použít ani žádnou jinou temnou historku, protože riskuješ, že se objeví v něčem, co napíšu. Občas zpracovávám náměty ze snů. Nočními můrami nijak zvlášť netrpím, ale někdy mozek z podvědomí vytáhne něco, co stojí za literární zpracování.
NČ: Inspirace je všude kolem. Stačí slyšet nějakou blbost, aby fantazie začala pracovat. Většinou z toho nic není, ale někdy se zadaří a příběh nebo básnička je na světě. Ne vždy se to ale dá zveřejnit. Krom toho má na člověka samozřejmě vliv i četba a filmy. Je těžké přijít s něčím výrazně originálním, ale zrovna Verča Fiedlerová jednou řekla, že na tom vůbec nezáleží, protože si námět stejně každý zpracujeme po svém a jinak – a v tom jsme originální.
VF: Tý jo, to jsem někdy fakt řekla?
NČ: No jó, fakt řekla. Jsi moudrá, nediv se.
KN: U mě je to různý. Jednou jsem šla pěšky z práce a múza mě bacila takovou silou, že jsem měla co dělat, abych se udržela na nohách. Jindy je to něžnější a jen mi před nosem mává udičkou s nápisem: Co kdyby… Nebo přijde v noci a vyděsí mě k smrti, takže už pak neusnu a musím si to zapsat. Zjistila jsem, že spolehlivá metoda, jak si přivodit noční můry, je teplý pyžamo a pokrývka až ke krku. Jak je mi horko, potím nápady. A když už se bavíme o tom přepadení a nutkání psát… počkej, až si přečteš Červy v hlavě. Tam zrovna něco takovýho zpracovávám.
NČ: A já na tu povídku pořád musím myslet.

-Prozradíte nám svou oblíbenou četbu, žánr, autora? Co jste naposledy četly tak úžasného, že to ve vás zanechalo nesmazatelný otisk?
VF: Ráda čtu napínavé příběhy, fantastiku, historické detektivky… V poslední době je pro mě absolutní zjevení kniha Zemři, Kaine: Svatyně od Ludmily Svozilové. Je to mysteriózní thriller, a hlavně příběh, který krade duši. Víc k tomu říkat nebudu. Přečtěte si to. Všichni. Povinně. Hned. Teď. Jít. Koupit. Přečíst. Zemři, Kaine: Svatyně.
NČ: Já přečtu cokoli, když mě to zaujme, ale nejraději mám horory, thrillery a jeden čas jsem hltala i fantasy. Oblíbených autorů mám celou řadu, ale srdcovkou jsou Stephen King (Řbitov zviřátek, Prokletí Salemu, To) a Neil Gaiman (Nikdykde, Dobrá znamení, Mezisvět). Ze současných českých autorů jsem propadla Ludmile Svozilové, její kniha Zemři, Kaine: Svatyně byla nepopsatelná. A zatímco se stydlivě rdím, přiznávám, že jsem podlehla i zde přítomné Veronice Fiedlerové, protože má jedinečný styl a skvělý humor, který se naplno rozjel právě v Ozvěnách záhrobí, podle mě. Někdo vám prostě sedne, no. Nic jiného v tom není. No a taky nemůžu nezmínit Jirku Sivoka a jeho novou knihu Líp už bylo. Doteď vzpomínám na jeden prst a jednu scénu „přežili – nepřežili“, Jirka bude vědět. Plus tedy generál Craven byl velký sympaťák. Líp už bylo je depresivní, ale zároveň jsem se u toho strašně bavila. Přiznám se, že mě oslovily všechny knihy mých českých kolegů, jaké jsem zatím měla možnost číst. A těším se na další.
VF: Och, v tom sklepním příšeří to není vidět, ale úplně se červenám.
NČ: Myslím, že se klidně můžeš poplácat po rameni a smést pomyslné smítko. Já ty knihy žeru. Rudy a fretka jsou pro mě taky srdcovka.
KN: Tak já se v tomhle od holek trochu odliším (možná jen proto, že jsem se k té knížce ještě nedostala, ale doma ji mám). Jestli mě něco a někdo nedávno rozebral na kousky, tak to byl Dave Grohl a jeho Vypravěč. Normálně biografie nečtu, ale jsem rockerka srdcem, duší i palci na noze a Nirvana a Foo Fighters… kdo ochutnal, ten chápe. Ta kniha je geniální (jako ostatně všechno, na co ten chlap sáhne). Já se u ní smála, dojímala, plakala a snad i bála.
Jsem velká sběratelka a fanynka Stephena Kinga (četla jsem už všechno, co u nás vyšlo v češtině, a většinu věcí víckrát). A jestli mě rozebral některý z českých autorů, tak to byl Martin Štefko a jeho Nikdy se nepřestala usmívat. Už jsem ji doporučila tolika lidem, že by zaplnili školní třídu, a věř, nebo ne, každej, úplně každej z nich mi řekl, že jsem měla pravdu.
NČ: Jo, Nikdy se nepřestala usmívat jsem teď přečetla ve vlaku cestou na HorrorCon a zpět. Byl to moc krásný příběh. Bolestný a něžný. Myslím na něj ještě teď.

-Často se říká, že v literatuře už bylo vše řečeno, vše zapsáno. Co zajímavého naleznou ve vašich příbězích čtenáři?
VF: Uf, to je zatraceně těžká otázka. Lehčí nemáš? Každý autor se snaží uchopit příběhy znovu, po svém, takže se dá říct, že v mých příbězích najdou… mě. Nevím, jestli jsem zajímavá, ale jsem ráda, když moje psaní čtenáře pobaví. Když si z něj vezmou emoce, které jsem chtěla předat. A to bývá většinou napětí a soucit s postavami, pocit vtažení. Lítost. Jestli se mi to daří, musí posoudit čtenáři sami.
NČ: Tohle je hodně těžká otázka, ale myslím, že příběh umím podat čtivě. Zbytek už asi záleží na tom, co čtenář vyhledává, a na tom, co od knihy očekává. Mám ráda čarodějnice a paranormální jevy, taky rodinná dramata a sviňárny mezi lidmi (ty nemám ráda, ale moc dobře se o tom píše). Pokud v mých knihách straší, opravdu tam straší a vždycky bude. Nestane se, že by byl nakonec původcem zla jen obyčejný člověk, třeba i duševně chorý. A na základě čtenářských ohlasů, které se ke mně donesly, si troufám říct, že umím vybudovat atmosféru, zvednout žaludky a docílit toho, aby se čtenář začal cítit nepohodlně. Nevím, čím to je, mně samotné ty knihy tak drsné nepřipadají, ale vím, že například Zlovolné bytosti pro někoho byly tak silné kafe, že je nejenže nedočetli, ale ani je nechtěli mít doma. Jedna paní se dokonce nechala slyšet, že měla pocit, jako by ji někdo pozoroval. A právě ta tu knihu vrátila zpět neteři nedočtenou. A z toho mám jako autor vážně radost!
KN: Kus mě samotné. Jednak to spolehlivě funguje jako terapie (některých věcí a představ se zbavit chci, protože jsou hnusný, a o jiný se ráda podělím přesně z opačného důvodu). Dost často se mýma povídkama táhne rocková muzika (všimla jsem si, že v Červech je to samá Nirvana), ženský hrdinky v černých tričkách a s prořízlou pusou, okolí místa, kde bydlím, nebo jsem někdy v minulosti bydlela. Jo, nechávám tam svoje otisky. Hodně podobná je mi Vanda z povídky Vážka, která má vyjít v prosincovém Charonu (tak si ji přečtěte). Heh, takže to vypadá, že za zajímavou považuju sama sebe… asi jo, zakládám si na tom, že jsem divná.

-Jaké další psací plány máte? Na co se mohou čtenáři do budoucna těšit?
VF: Můj první plán je dopsat záhrobní trilogii. Jde to ale z více důvodů o dost pomaleji než první dvě knihy, takže se dopředu omlouvám všem, kdo se těší na konec příběhu, protože nejsem schopná odhadnout, jak dlouho mi to potrvá. Jsem zhruba v polovině, takže oproti minulým knihám mám skluz. Ale určitě chci Benediktův příběh uzavřít a nenechat čtenáře dlouho čekat. Jedna už dopsaná novela je na schválení u Martina Štefka a pak mám taková menší želízka v různých ohních – povídky čekající na vydání ve sbornících. Jsou to projekty v běhu, a dokud nevyjdou, nemá smysl o nich moc mluvit. Doba je zlá a část podobných akcí končí nerealizovaných.
NČ: Plány jsou zatím nijaké. Čekám, až mě něco napadne. Doufám v to. Jeden rukopis je momentálně u Martina Štefka. A tak si držím palce. Je to duchařský příběh dvou chlapců a odehrává se v 90. letech. Trochu depresivní, trochu tragické a zlo tam má dvě tváře. Uvidíme, co na to čtenáři řeknou, pokud to vyjde. Já mám ty kluky ráda, no…
KN: Tak to máme dost podobně, Nelly. Teď si zrovna taky hryžu nehty nervozitou, protože mi u Golden Dogu visí jedna novela a já čekám na konečný verdikt. Psací plány samozřejmě mám, mám nějaké poznámky (co mi pošeptala múza) a asi čekám na tu ránu do hlavy. Ne, vážně, zrovna finalizujeme Červy v hlavě a kolem toho je docela práce. A taky mám jednu povídku, kterou bych ráda rozpracovala… A už se neptej, sama víš, jak neradi o svých nenarozených miminkách mluvíme. Jsem ten typ autora, kterýho ten příběh stejně nakonec zavede úplně jinam, než bylo v plánu, takže nic z toho, co bych ti řekla, by nemuselo za měsíc platit.

-Všechny tři máte psaní jako práci navíc. Vnímáte nějaký rozdíl mezi autory-muži a autorkami-ženami?
VF: Skloubit péči o domácnosti, rodinu, práci a psaní je někdy nadlidský úkol, co si budeme povídat, ale žádnou mezipohlavní statistiku jsem si v tomhle nedělala. Zásadnější je určitě rozdíl v tom, kolik času a klidu na psaní má autor-rodič a autor, který má na starosti jen sám sebe.
NČ: Haha, práce navíc mi zní jako problémy. Osobně mám pocit, že největší rozdíl tkví právě v předsudcích lidí, jinak v textech samotných žádný rozdíl není, tedy co do kvality. Taky záleží na žánru. Když autor bude chtít a děj či postavy si to budou žádat, je úplně jedno, jestli jde o ženu či o muže. Oba sáhnou po násilí, krev poteče proudem, zapojí nevybíravý slovník a nebudou se bát extrémů. Oba taky umí být stejně romantičtí.
Nicméně z praxe vím, že největší problém mají začínající nováčci. Ti se někdy pouští do vod, ve kterých se začnou topit, i když plavat umí. A pokud svůj rukopis dají číst nesprávným betám, mají zaděláno na velký problém. Největší úskalí s sebou přináší fantasy, v níž se bojuje a válčí. Ženy to mají tendence hodně, hodně podcenit a zaměřují se na milostné vztahy a až moc se hrabou ve vnitřních pocitech. Samotné válčení a střety jsou pak jen chudou berličkou, která má podpořit „akčnost“ děje. Pak si ale kladu otázku, proč tam tu válku vůbec mají? Někteří muži se naopak v bitvách zase vyžívají přesmíru a kvůli nadbytku pěstí, seků mečem, množství výpadů a kopů sklouzávají jen k obyčejným, nudným a zdlouhavým popisům, kdy už vlastně nejde ani o samotnou akci. Jako kdyby ani ženy, ani muži nedokázali právě v tomhle žánru najít zlatou střední cestu.
Teď ale mluvím především o nezkušených autorech, kterým prostá radost z tvorby zakalila zdravý úsudek. Tohle ale spraví správný beta čtenář. Otázkou je, nakolik si to autor následně vezme k srdci.
KN: Ve výsledku asi tolik ne. Myslím, že se doba změnila – ženský chodí do práce stejně jako chlapi a pokud máte rodinu, musíte (nebo byste se měli) zapojit. A strašně záleží, jak to máte doma nastavený. Já mám velký, veliký štěstí, že mám vedle sebe Muže s velkým M, který je schopný a ochotný se holkám celý víkend věnovat, zatímco já straším na HorrorConu, nebo jsem tak protivná, protože mě v hlavě tlačí nápad, že mě v rámci zachování duševního zdraví celé rodiny pošle psát do kavárny. A jsou občas i víkendy, kdy vyexpedujeme děti k babičce a dědovi a máme čas na sebe i svoje koníčky, což je prostě potřeba.

-Je něco, co byste chtěly vzkázat začínajícím autorkám? Nějaké poselství, nějakou radu?
VF: Jejda, v rozdávání rad zrovna kovaná nejsem, od toho jsou jiní. Ale vždycky záleží na povaze člověka. Obecně platí, že nikdo učený z nebe nespadl a nejhorší je smrt z vyděšení. Lidé, kteří píšou skvěle, často potřebují jen povzbudit. Asi nejdůležitější je se nebát. Nebojte se poslat povídku do soutěže nebo do časopisu. Nebojte se rad a přepisování. Nebojte se zasahovat do textu a snažit se ho dělat lepší. Nebojte se s rukopisem oslovit nakladatele. Nebojte se přijet na setkání s jinými autory. Nebojte se vystoupit ze svojí komfortní zóny. Nebojte se a pište.
NČ: Chtěla bych jim popřát hodně štěstí a skvělé nápady. Hlavně ať se ničeho nebojí. No a aby nepodceňovaly beta čtenáře, protože jejich postřehy a návrhy jsou mnohdy neocenitelné. Některé věci autora totiž ani nenapadnou.
KN: Já autorkám nebo autorům vzkazuju – vydržte. Mám kamarádku, báječnou spisovatelku Alexandru Soldánovou, která na vydání svojí první papírový knihy čekala roky. V šuplíku má románů, že byste z nich postavili věž, a všechno, co jsem od ní četla, jsem milovala. Musela se vyrovnat s odmítnutím, zkoušela Pointu… No ve výsledku jí letos vychází dvě knihy – jedna u Motta a druhá u Cancu. Takže jo, ten šťastnej konec si vás dost možná najde.
A samozřejmě čtěte a pište, protože bez toho to nejde. Je to řemeslo.

Děvčata, děkuji za báječné povídání, přeji spoustu spokojených a věrných čtenářů a užijte si zbytek nádherného podzimu.