ROZHOVOR: "Psaní velmi zklidňuje mysl a odbourává stres a napětí." říká Nikol Wolfová

Nikol Wolfová (1991) pochází z Ledče nad Sázavou, vyrůstala ale v malém městečku na Vysočině, Světlé nad Sázavou. Je českou spisovatelkou a zakladatelkou nakladatelství Brk. První dva díly její sérii Ti Předurčení vyšly v letech 2019 a 2020, třetí díl se svého vydání dočká koncem letošního roku. V letošním roce spolu s Ondřejem „Holohlavem“ Podeszwou vydali antologie Seznamte se: Válka. S tvorbou této spisovatelky se můžete seznámit mimo jiné i prostřednictvím povídek, které jsou dostupné na stránkách nakladatelství. Nikol je také pořadatelkou literární soutěže O první BRK, ve které dává prostor začínajícím autorům dostat jejich povídky na stránky Adventního kalendáře povídek, tištěného sborníku, který letos vyjde již potřetí.
S Nikol jsme si povídaly o tom, co stálo za nápadem založit nakladatelství, a jaké to je komunikovat s autory. V rozhovoru se také dočtete, kde Nikol vzala inspiraci a spoustu informací pro její barvitou fantasy z doby střetu pohanské a křesťanské kultury.

Jak jste se k psaní dostala, a kdy se u Vás z běžného koníčku stala vášeň?
Přesně si to nepamatuji, ale když jsem křtila první díl Předurčených, mamka mi přivezla moje papíry popsané prvními pohádkami a povídkami. Tipuji, že jsem to psala tak v rozmezí pěti až osmi let. Vždycky když mi bylo ouzko, psala jsem. Třeba pohádka o „Princezně Lilianě a osmi opicích“ mi málem vehnala slzy do očí, když jsem ji po těch dvaceti letech držela v ruce. Byl to pro mě velmi sentimentální moment a já vím, že už tehdy se formovalo všechno, co úročím kolikrát až teď.
Ve vášeň to přerostlo asi až v posledním ročníku na střední. Tehdy jsem poprvé přemýšlela o delším výjezdu do zahraničí a všechen ten stres kolem mě znovu nahnal k tužce a papíru (čehož se držím dodnes – nejdřív všechno na papír, až potom přepisuji do PC). Uvědomila jsem si, že mi psaní velmi zklidňuje mysl a odbourává stres a napětí, jako najít oázu uprostřed pouště. Vlastně ještě lepší, protože tuhle oázu si dokáži vytvořit sama, kdykoliv ji potřebuji. A nemít vášeň pro něco, co vás stoprocentně dostane do klidu, by bylo hříchem.

Co stálo za Vaším rozhodnutím založit nakladatelství?
Složitá otázka, bylo toho hodně a vlastně k tomu výsledku mě dovedlo mnoho dalších okolností. Když jsem vydávala první díl Předurčených, vůbec jsem tenhle nápad neměla v hlavě. Prošla jsem celým procesem, hodně jsem se toho naučila a říkala si, že je to pro mě asi ta nejlepší cesta – samonáklad.
Čím víc času jsem však trávila nad celou tou knižní procedurou a také ve skupině Odstartujte svoji knihu, začal ve mně hlodat takový malý červík, že je tu spousta českých autorů, kteří umí psát a nikdo je nevydává. Přemýšlela jsem nad tím, jak to celé pojmout, protože nejde vydat všechny (i kdyby byli všichni dobří). Nechala jsem to tedy chvíli odležet, dokud to nesecvakne, jak má a když pak přišel Covid a zamkl nás doma, opadl mi pracovní chaos, začala jsem všemu dávat reálnější obrysy. Naštěstí mám kolem sebe skvělé lidi, kteří do toho se mnou šli, a řekli jsme si, že to hlavně chceme dělat jinak. Chceme komunikovat, chceme podporovat české autory a chceme vymyslet něco, co jim pomůže získat sebevědomí a něco do ruky, až budou oslovovat větší nakladatelství. A proto vznikla soutěž O první brk.

Jistě se tímto krokem na Vás navalilo nečekané množství práce, ať už ekonomické nebo s autory. Překvapilo Vás to v něčem? Jak se Vám s mladými autory pracuje? Můžete přiblížit, kolik rukopisů Vám chodí?
Překvapilo mě to ve všem. Nejvíc asi v tom, že jsem měla o komunitě psavců zkreslené představy. Každý čtvrtý, pátý e-mail je plný nabubřelosti, světoborství a přitom příloha e-mailu odpovídá kvalitou žákovi prvního, max. druhého stupně základní školy. Komunikace s těmito typu autorů je pro mě (komunikace je v 90% moje starost) vyčerpávající. Ještě jsem se nenaučila nebrat si osobně to, co odepíší, když dostanou zamítavou odpověď, a prostě to nechat být. Mám pořád snahu jim to po dobrém vysvětlit a ukázat, kudy vede cesta. Zejména tito autoři jsou po zamítavé odpovědí plni hněvu a agrese, kterou obrátí proti Vám. To mě po těch dvou a půl letech pořád dostává do kolen.
Pokud nemáme vyhlášen stop rukopisům, přijde týdně od tří do sedmi rukopisů (minimálně jeden je bez úvodního představení a přiblížení rukopisu a je na první dobrou poznat, že to je xtá přeposlaná ta samá zpráva, kterou dostalo každé nakladatelství v ČR). Pokud je vyhlášen stop rukopisům, přijde tak jeden týdně. Pokud mladými autory myslíte ty, kteří ještě nepublikovali , tak vlastně hezky. Velká část mladých autorů je ráda, že se s nimi někdo baví, posoudí rukopis, řekne, jak to vidí a i přes odpověď „bohužel, u nás to nevyjde“ jsou stále v kontaktu a dávají vědět své úspěchy, je to krásné. Co je totiž důležité říct – my pracujeme po večerech a víkendech. Na začátku jsem to měla k práci, momentálně k mimču. Nelze tedy, abychom se já nebo kolegové (mají to podobně) věnovali BRKu víc než dvě až čtyři hodin večer (když děti spí, jsme doma z práce). Takže to za týden dá maximálně dvacet osm hodin (to je opravdu max. když finišujeme knížky, ladíme web, zkoušíme novou sazbu a další). Někdy taky odpočíváme a to pak je třeba kolem deseti až šestnácti hodin týdně.

S chodem nakladatelství souvisí i soutěž O první brk, ve které dáváte možnost mladým autorům dostat svou povídku do sborníku. Je Vám tento přístup bližší než pracovat s menším počtem autorů na celistvých románech?
Nevím, jestli bližší, ale je jiný. Většinou se jedná o autory, kteří ještě nikdy nic nepublikovali a jejich nadšení Vás potom nakazí. Ta čistá radost, že to vyšlo, je tak nakažlivá, že z ní ještě pár týdnů žiji.
Když děláme na rukopisu, je to náročnější, protože cítím velkou zodpovědnost vůči autorovi, vůči kolegům, kteří investovali peníze do mého nápadu a taky vůči čtenářům. Je mi jasné, že kniha se nemůže zavděčit každému, ale chtěla bych, aby byla kvalitní, dobrá a měla v sobě kouzlo toho, že i po přečtení v člověku něco zanechá. Neumím se moc emočně odpoutat od takových věcí a je pro mě pak stres, když se něco zasekne nebo nejde, jak si představuji. Nedej bože, když otevřu knížku, kterou jsem vyzvedla v tiskárně a najdu tam chybu. Mám pak pocit, že jsem to nedotáhla.
Teď už jedou konečné úpravy k fantasy románu Pán nočních můr Jany Kvičerové a pro mě je to zatím nejvíc náročné období v nakladatelství. Těším se, až bude kniha venku, ale zároveň nás čekají další knihy a výzvy (brzy budeme snad moc prozradit víc) a já se těším a zároveň bojím.

Pojďme už na Vaše prozatím největší dílo. Jsou jím dva, brzy tři díly fantasy Ti Předurčení. Příběh, který vyprávíte je strhující a originální. Kde se nápad na román plný magie i lidskosti, odehrávající se na pozadí střetu křesťanské a pohanské kultury urodil?
Po návratu z pobytu v Irsku. Moje sestra mi věnovala vinyl s pohádkami pana Zbyňka Malinského. Jako malé jsme je poslouchaly před usnutím na kazetě. Jsou namluvené pány Brodským a Nárožným. Je tam jedna, kterou jsem milovala už jako dítě, jmenuje se Vánoce na blátě. Seděly jsme tenkrát na zemi v obýváku, pily červené víno a poslouchaly tuhle krásu a najednou jsem to viděla. V té pohádce jde Podzim hledat Zimu, aby alespoň na Vánoce byla doma a mě se začaly v hlavě rozjíždět obrazy, které jsem pak začala spojovat. Příprava mi trvala rok a půl. Jenom jsem si psala různé myšlenky, nápady, jména a situace – nikterak nerozepisovala, nechala to kvasit. A až když jsem si byla jistá, že konec dává smysl, ať uprostřed příběhu uhnu doprava nebo doleva, začala jsem psát. 

Prostředí románu jste uchopila velmi autenticky. Muselo být náročné udržet reálie a tempo doby takto historicky přesné. Proč jste si toto období vybrala a předcházely psaní velké rešerše?
Děkuji. Bylo to mým cílem. Vybrala jsem si ho, protože je to, alespoň pro mě, velmi mystické období a nevíme o něm mnoho. Je to časová hranice toho, kde se ještě mísí legendy a mýty s dochovanými fakty o panovnících a době. Hranice toho, co si i tehdejší historici/kronikáři dokreslili podle sebe a co ne, je těžko rozpoznatelná. Navíc se nedochovalo mnoho dokumentů z doby střetu pohanské a křesťanské kultury, natož o době čistě pohanské. Během prvního a druhého dílu jsem proseděla spoustu času v knihovně a četla, co se dalo. V dnešní době je spousta výzkumů a rekonstrukcí toho, jak mohli žít, ale nic není jisté. Četla jsem proto odbornou literaturu i díla krásné literatury, abych si udělala nějaký svůj výcuc. Chvíli jsem čerpala i z knih Vlastimila Vondrušky, ale když jsem se po nějaké době dostala k informacím, že si spoustu věcí upravuje, aby seděly do jeho románů, opustila jsem tenhle zlatý důl a pátrala dál. Nakladatelství Argo vydává krásné edice odborné literatury, hodně mi tam pomohli knihy Magie ve středověku od R. Kieckhefera nebo Mytologie Slovanů od A. Gieysztora. Literaturu jsem ale používala ve velkém a bez ní bych se nehnula.

Hlavní postavy prochází během knih vývojem, rostou, opouštějí domov, stávají se matkami, musí se vyrovnat se smrtí blízké osoby. Často jsou tyto změny kruté přesně tak, jak je pro danou dobu příznačné. Jak se Vám jako matce tyto scény psaly?
Jsem ráda, že text působí tak, jak jsem zamýšlela. Já jsem třeba po jeho dopsání začala mít pocit, že to je trochu červená knihovna a hodně mě udivilo, že zpětná vazba od čtenářů začala škatulkovat Předurčené jako temné a drsné. S odstupem času už to samozřejmě také nevidím jako lovestory (nebyl to ani záměr). Jako matce se mi to píše o trochu hůře, protože občas si nejde neprojektovat vlastní vztahy s dcerou nebo partnerem. Myslím si, ale že jsem zase schopná díky té lásce, kterou mi dcera dává, dotáhnout ty hluboké pocity v knize k větší uvěřitelnosti. Hodně lidi mi po druhém dílu psali, že smrt rychtáře a celé to loučení s Tišou je rozplakalo. Já jsem se touhle kapitolou ještě jednou rozloučila se svým milovaným dědou, kterému byla i kniha věnovaná. Zpětně ji nemohu moc číst, protože vždycky brečím, ale byla to ode mě poslední pocta muži, který mi byl tátou.

Co Vám jako autorce pomáhá udržet vnitřní motivaci k psaní?
Hodně věcí – rodina, přátelé a i lidi, kteří kolem Předurčených vytvořili neskutečně příjemný prostor a jsou schopni mi odpustit chyby a malé nedostatky, které kniha má. A pak to nejdůležitější, stále si připomínám tu motivaci, kterou jsem měla na začátku – dokončit příběh, dokázat si, že na to mám.

Konec příběhů bývá pro mnohé autory nejnáročnější. Jak to máte vy? Baví Vás víc psát začátky knih, kdy autor představuje a vykresluje svůj svět nebo Vás spíš baví konce?
První kapitoly se mi psaly nejhůře. Nevěděla jsem jaké tempo zvolit, jak dlouhé kapitoly dělat a také jsem zápasila s rychlostí posouvání se v ději. Největší svobodu cítím někde uprostřed knihy. Často se mi pak stává, že se zapomenu a text rozvedu do přílišných detailů nebo prozradím něco, co jsem chtěla až později. Revize jsou pro mě tedy dost bolestné, ale nejvíc se na nich naučím.
Konec vlastně ještě nepřišel, takže nevím, ale vím, že se na něj neskutečně těším. Už kvůli tomu, že se snažím tak nějak trousit „bezvýznamné“ situace v průběhu psaní a těším se, jestli si čtenář na absolutním konci řekne „aha, tak proto to tak bylo“. Zároveň, když jste teď položila tu otázku, tak mi došlo, že ten můj svět jednou skončí, nikdo z toho nechce telenovelu, a bude mi asi smutno.

Tím jsme se dostaly k finálnímu dílu trilogie Ti Předurčení. Prozradíte, na co se můžeme těšit?
Pevně doufám, že na akci v reálné lince a na trochu rozzuzlení a posunutí v té fantasy. Ve třetím díle budou nějaké retrospektivy do životů pochodní, zároveň se začnou navzájem ovlivňovat obě linky, jako tomu bylo v prvním dílu. Víc se seznámíme s dětmi Tišy a samotným Stvořitelem. A víc už asi nepovím.