LIDÉ: Vzpomínka na komiksového tvůrce a sci-fi ilustrátora Jaroslava Maláka

Nedlouho po malíři Nepraktovi odešel další nestor našich kreslířů, Jaroslav Malák (nar. 21. listopadu 1928). Zemřel 17. srpna v kruhu své rodiny v Říčanech pokud si jeho obrázky na rozdíl od těch Nepraktových nevybavíte, připomeňte si je aspoň tady.

Grafik, karikaturista, komiksový tvůrce a ilustrátor Malák zůstává rovněž autorem spousty kreslených vtipů a „otcem“ tří prasátek jménem Kvído, Centík a Funík. V seriálech se často dostávala do křížku s divočákem Hubertem, ale Malák vytvořil i komiks Břetislav a Jitka anebo vtáhl do života dva klokánky Kloka a Kločka. Etabloval se i relativně nekonečnou ságou pro Čtyřlístek Olda a Polda, která dosáhla 81 dílů (1974-1994) a již najdete podchycenou zde: http://chrz.wz.cz/?stranka=250.

Malák tu sice čerpala z reality, jedná se však o seriál fantaskního charakteru, ve kterém titulní trpaslík Polda zkrátka a dobře umí čarovat, čímž chlapci Oldovi opakovaně pomáhá. To vše pak střídavě vymýšleli scenáristé Petr Chvojka a Stanislav Havelka - a ještě dnes čtenáři vzpomínají na onu „sadu“ magických formulí a zaříkávadel, které znalec problematiky Pavel Chrz zpracoval před několika lety tady: http://chrz.wz.cz/?stranka=324,a uznejte sami, neměl snad Polda, tento dvojník trpaslíka zahradního, zajímavou slovní zásobu?

Určitě, oponoval bych ale zároveň, protože měla být pestřejší a tvůrci si byli, řekl bych, krapet líní pohrát s rodným jazykem a listovat třeba i ve slovnících, neboť jejich invence je při vymýšlení všech těch opakujících se parafrázích slova QUICK přinejmenším diskutabilní...

Ale nebuďme hnidopichy! Olda a Polda jsou každopádně vůbec nejdelší seriál ze Čtyřlístků hned po příbězích jeho titulních hrdinů a sice dosud nikdy nevyšli souborně, jisté výseky však ano, a vynořily se dokonce v řadě publikací.

Úplně prvá se jmenovala Polda a Olda na cestách a doplnila kdysi edici Ilustrované sešity (sv. 119). Nato hrdiny po další trošce recykloval svazeček Čtyřlístek a jeho přátelé 1/94, v němž si mohly děti znovu přečíst pět příběhů. Čtyři zase Mistr nechal tzv. Eldorádu kreslených příběhů (2001), ale teprve Dobrodružství Oldy a Poldy (2007) je prvním vázaným vydáním.

Kluka a trpaslíky, tak jak vypadají, sice vymyslel Malák, tím druhým duchovním otcem je však dnes pětasedmdesátiletý Petr Chvojka, jinak autor řady ekonomických statí a publikací. V letech šedesátých sice Chvojka začínal poezií a vydal tři básnické sbírky, ale za normalizace se stal hlavně televizním scenáristou a spoluautorem večerníčků Šavlojedy, O zvířátkách pana Krbce aneboJája a Pája. Etabloval se i jako autor leporel a často spolupracoval s kamarádem Stanislavem Havelkou. A jak vlastně začínali Olda a Polda?

Ve Čtyřlístku 36/1974, a to konkrétně v příběhu Polda a Olda se seznamují, kam permoník Leopold nejspíš vstoupil až podzemí, aby ovšem procitl ve starodávných kachlových kamnech, kde předtím prodřímal drahně roků. „Nejmíň devětapadesát,“ brumlá při pohledu na kapesní hodinky poté, co jej vytrhly z věčného spánku sama paže prozřetelnosti a rameno jeřábu. A omšelé stavení s kamny? Hned za „objevem“ se zřítí. Ale k Jaroslavu Malákovi.

Narodil se v Praze. Když začala válka, bylo mu necelých jedenáct. Na základní nechodil dlouho a už roku 1942 ho začal vyučovat Vojtěch Kubašta (1914-1992) na Rotterově soukromé škole. Nacisté sice Malákovo studium roku 1944 překazili, když ho totálně nasadili, a tak byl chvíli zaměstnán jako kopáč i pomocný dělník, nicméně hned od pětačtyřicátého navštěvoval Státní grafickou školu, z jejíhož čtvrtého ročníku nastoupil na Vysokou uměleckoprůmyslovou a do ateliéru kresleného filmu, kde jej pro změnu vyučoval Adolf Hoffmeister(1902-1973), Pak, počínaje rokem 1952 zůstal Malák až do smrti na volné noze, a tedy po šedesát let.

Pole knih, které ilustroval, je rozmanité, ale zahrnuje i celou řadu sci-fi.

Tou nesporně nejdětinštějšími byly ty z edice Proč?(1964-1967) pro budoucí Albatros. Hrdinou a průvodcem, kterého si z jedné do další podávali jako štafetový kolík jednotliví autoři, tu byl „bratr televizního robota Emila“ Emilián charakterizovaný Zdeňkem Svěrákem prorocky „barevně televizní umělec“, ačkoli televize tenkrát byla jen černobílá.

Emilián se pochopitelně nenarodil a nevyrůstal, ale zkonstruoval ho „mechanik Karel“ a geniální to výtvor se pak živil výhradně šrouby a maticemi, i když asi ještě ne těmito: www.karaoketexty.cz. Ale vážněji: Tyto pestré publikace jsou dnes vyhledávány četnými sběrateli a moderní zůstávají minimálně v tom, jak čtenáře vyzývají k interaktivitě a k tomu aby si beze všech skrupulí vystřihávali a zase obrázky zpátky nalepovali zpátky do knížky, už ovšem podle určitého systému. Proč se kouří ze sopek?, Proč vyhynuli mamuti?, Proč se stavěly hrady?, Proč fouká vítr?, jmenovaly se jednotlivé součástky této robotí řady, ale Malákovi nejvlastnější se stala až část Proč malíři nestačí plnovous? (1964) od Zdeňka Svěráka.

Oč v ní běželo? O pokus o změnu profese. Emilán si totiž připadal „fexírován“ režisérem jménem Zoufalý, i „vzal roha“. Rovnou oknem studia. Radši budu malířem, než zůstat otrockou hvězdou obrazovek, umiňoval si Emilián na úprku, když už po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání a vrtulníkem ho dokonce pronásledoval režisér Zoufalý osobně, teď už skutečně zoufalý.

Emilián dopaden nebyl a ukryl se u „otce“ Karla, což připomíná jiné italské science fiction pro děti z roku 1950 od Marcella Argilliho a Gabrielly Parcové Le Avventure di Chiodino a Chiodino nel circo, jež ovšem samy motivicky vyšly z klasických Collodiho Pinocchiových dobrodružství (1881) a jež kdys do češtiny přeložila Hana Benešová jako Šroubkova dobrodružství (1959, zfilmováno 1962) a Šroubek v cirkuse (1963, zdramatizováno 1964). Ale k Emiliánovi. Tvůrce a táta jej dá tajně do učení k akademickému malíři a grafiku Janu Bíbrfousovi, který se stal i Malákovým alter egem a bydlil prý v ulici Na výsluní 9 na Královských Vinohraech. Nu, a ejhle, Emilián kreslí. A jak!

Na výtečnou. Tak třeba takový architekt by byl jako fík, to bezesporu, nicméně věci mívají své meze a on má také jednu. Není schopen abstrakce. Ani trochu. A tak se Karlem zase nechá odvést od pana malíře s plnofousem, i když i s brekem. A pointa?

Na socialismus až kapitalisticky poučná. Práci v televizi zatím už zastal robot Emil (známý dnes také z knížky Jiřího Melíška a Nepraktových obrázků), a tak si uprchlík musí počkat. Nač?

Na příležitost, ale i na to, až prý bude zavedena barevná televize, píše prorocky Zdeněk Svěrák, což ovšem tenkrát ještě představovalo nějakých deset let.

Než ty roky uplynuly, měl ovšem Jaroslav Malák už za sebou ilustrování i dlouhé řady nescifoidních knížek včetně dalšího slavného Emila, totiž Emila Neplechy (1975) od Astrid Lindgrenové, a včetně Alfíkových trampot (1973) od Gerharda Holtz-Baumerta. Už předtím však formou skvělých stripů doplnil i slavné povídky o Jirkovi od Richmal Cromptonové v knize Jirka postrach rodiny (1969), a zdaleka nezanedbával ani dětské časopisy.

V měsíčníku Pionýr se rád ujal Steklačovy detektivky Záhada Tiwi-wapu, což je jakýsi mezičlánek mezi druhým a třetím dílem trilogie Žlutý Robert, který pak vyšel v knize Mejdan na dálnici, a ujal se i dalšího Steklačova příběhu na pokračování Béďa Dynamit. To všechno, pravda, nežli tu štafetu (a podobně jako po Renčínovi) převzal Adolf Born.

A co ještě víc? Malák taky ilustroval učebnice pro neslyšící a žáky se zbytky sluchu, ale do povědomí generace se stejně dávno předtím zapsal jiný a naprosto okouzlující styl, kterým zintegroval účinek prvního českého vydání třetího dílu Nosovova Neználka (1968).

Román Neználek na Měsíci sice byl ideologií silného kalibru a jako hrom (a taky knížkou na dnešní časy už poněkud zdlouhavou), avšak právě díky Jaroslavu Malákovi je dodnes i knihou naplněnou přehršlí barevných stránek a hlavně dvoustránek a... A taky začínající i končící západně střiženými komiksy.

Ty, upozorněme, nemají však s původním textem sovětského klasika (v Rusku kniha prvně vyšel roku 1964) moc společného - a prvý ztvárnil „noční můru spáče“ plnou vrahů, gangsterů i jiných po zuby ozbrojených individuí.

Ti všichni honili snícího Neználka a činí tak v děsuplných škraboškách i s šátky přes ústa a zlolajnými škleby. Marně se Neználek ukrývá na půdě plné myší a jen horko těžko už vzápětí uniká do hlubin po okapu a po točitých schodech děsu, kde však nad jeho typickým homolovitým kloboukem hvízdají kulky. Nu, a sice se ukryje ve sklepě v jakémsi dřevěném sudu, ale je odhalen a hu, zaživa zaléván ne snad jedovatým rumem, ale „odporným“ kečupem, který nenávidí. Co hůř, dlaň jakéhosi obra či velkého bratra (spočinuvší na Neználkově obnaženém temeni) ho bez milosti vtlačuje pod hladinu a on se sice probudí, ale jenom do další noční můry, asi jako se i sny zasouvají do sebe co čínské krabičky či ruské matrjošky. A dál?

Neználek ve snech prchá i před zkrvavenou dýkou a dokonce skáče z okna na padácích utvořených z bílých prostěradel, aby pak navzdory veškerým podobným snahám přece přišel o svobodu a skončil opět v kečupu, jehož ale na něj tentokrát čeká celý cisternový vlak.

Tolik tedy předsádka slavné knihy, i když jen v prvním vydání (to druhé už ilustroval tradiční pan Zápal), přičemž na té zadní předsádce si už nikdo na sny nehraje a velmi názorně je nám tu předvedeno ozbrojené přepadení banky, po kterém je její ředitel nucen usednout do vyprázdněném trezoru, zatímco četnictvo - kdesi na strážnici - v poklidu pokračuje v dominu a nic netuší.

Ale jedna srdnatá úřednice z banky se přece jenom zmátoří a rozběhne se k ředitelově stolu, kde stiskne knoflík a spustí alarm. Následuje zběsilá honička v ulicích neznámého města a pouhopouzí dva výlupci bez nesnází vyřídí hned tři policejní vozy a kapitulují teprve před hlavněmi kulometu a tanku. Co je to ale platné? Kufr s penězi už si ulila právě ona „jediná spolehlivá“, a to do kanálu před bankou, a ostatně měla možná i proč, ne? A viz tento článek Pavla Mareše: neviditelnypes.lidovky.cz.

Tyto extravagantně západní komiksy z předsádek prošly tenkrát cenzurou díky uvolnění konce let šedesátých, dodávám, ale i proto, že byly autorem prezentovány právě jako výstraha před kapitalismem v kostce. A vlastní sci-fi ilustrace v Neználkovi na Měsíci? Jsou stejně fajn – a předvedly dětem hned ve čtyřech verzích stavy beztíže (dokonce i na Zemi) a dále přistání na Měsíci (ještě než vyšlo Američanůn). Ale spatříme i objevení jeskynní cesty do nitra tohoto Měsíce anebo uvítání Neználka a Buchtíka na planetě uvnitř, kam zaskočeni přiletěli z ryzího komunismu. Shlédneme pak i brutální policejní razii v noclehárně anebo důsledky krachu „Společnosti obřích rostlin“ (v podobě šestistránkového stripu) a nalistovat se dá i ozbrojený útoku četnictva na dotyčnou kosmickou loď a jeho hacení. Malák však zobrazil prostřednictvím koláže zobrazil i obří stroj na makaróny a jinde črtá pouť dvou záporáků s dynamitem, která se odehraje přehluboko pod stébly gigantického obilí.

V oblasti science fiction ilustroval Malák, pravda, ještě i celou trilogii Kira Bulyčova o Alence (česky 1985-1990), k jejímž úryvkům kreslil ovšem obrázky už řadu let předtím do čtrnáctideníku Ohníček, kde si ale na stejné „Alici“ zkoušeli um i Vladimír Jiránek, Karel Franta anebo Eva Průšková.

Kromě toho Malák výrazně pomohl i české verzi knihy, na které se podílel známý fyzik Landau (Co to je teorie relativity, 1971) a ilustroval také práce Jiřího Grygara V hlubinách vesmíru (1975) a Sejdeme se v nekonečnu (1981). Nu, a zatímco dětská detektivka Ukradený orloj (1976) od Hany Doskočilové (taky jím ilustrovaná) se dočkala samostatného knižního vydání (původně vycházela na pokračování v Mateřídoušce v letech 1973-1974), ty vůbec prvé české ilustrace ke Karlíkovi a továrně na čokoládu asi už zůstanou jenom na stránkách Mateřídoušky, kde tenkrát k mé radosti vycházela alespoň krácená verze (1971-1972) tohoto Dahlova (dvakrát zfilmovaného) bestselleru (a a díky, rodiče, že jste mi časopis nejen předplatili, ale toho Dahla pak i svázali).

Tak, a to by pro dnešek ve věci pana Maláka - a jeho kreslené fantastiky i komiksů – asi už stačilo.

Rozhovor s Jaroslavem Malákem na Komiksáriu.

srovnání Malákových ilustrací s novější verzí dole (autor ilustrací J. Zápal)