Recenze

Pokud jsem si nad čtvrtým dílem série libovala, jak je psychologicky propracovaný a jak odkrývá načinčaný balicí papír upírství, aby ukázal, co je pod ním doopravdy, tak u pětky je záhy jasné, že je zaměřena hlavně na milovníky skutečně odpočinkového čtiva. Ne, že by se nekonal vůbec žádný přesah, ale je tu přítomen pouze jako nesmělý doplněk akčnímu detektivnímu příběhu.

...a když pohlédnete na její stránky, otevře se vám brána do Lovecraftova pochmurného univerza. Legenda žánru hororu v pěti povídkách a jedné novele maluje obraz světa v prvních desetiletích minulého století - světa vyvedeného v deštivých a chladných barvách podzimu, světa tolik podobného tomu skutečnému a přece jiného. Stíny jsou delší a hlubší, nad mokřady se vznáší lepkavá mlha a slunce ani v pravé poledne nemá sílu hřát. Lesy Nové Anglie se v autorově podání mění v temné hvozdy, kde se prohnilé kulty potajmu klaní předvěkým modlám, zdegenerovaní obyvatelé zapadlých vesnic skrývají svá makabrózní tajemství a kdesi za hranicí naší příčetnosti čekají chtonické božstva na den, kdy se opět probudí a povstanou. Takovou krajinu, již by ocenil v básni Edgar Allan Poe, líčí autor roztřesenými tahy štětce.

Felix Castor, exorcista na volné noze, zrovna náhodou trpí - jako obvykle - nedostatkem zakázek. A tak bere co jde, od melouchů typu kouzelnického představení na narozeninách rozmazleného fracka („to nic není, měl druhý balíček karet v rukávu“) až po práci, kterou by jinak nevzal, totiž zbavit jedno omšelé, avšak aktivní muzeum podobně omšelého, ale ještě aktivnějšího ducha.

Když právě pokřtěnou knihou zkusíte zběžně prolistovat, nenarazíte v ní na jediného suprmena nebo snad kamarády čtyřlístky. Název sice odkazuje na klasický western, ale podivný obličej na obálce Clinta Eastwooda nijak zvlášť nepřipomíná. Takže… O co vlastně jde?

Češi jsou po celém světě známí především jako národ milovníků piva a ostatním nápojům příliš neholdují. Přitom třeba takový dobrý horký čaj vůbec není špatný. A v takové zimě, která poslední dobou panuje vůbec ne. Je to opravdu škoda, protože čajovna dokáže být stejně útulná a zajímavá jako hospoda. Kór když ji vede Sigfrido.

Začátek Labyrintu původně publikovaného na pokračování na autorově webu a v časopise Pevnost, připomíná filmovou sérii Saw, ačkoliv po několika epizodách se z jejího stínu vymaní. Na druhé straně se ale autor nevyhne srovnáním s celou  řadou dalších děl, jejichž ozvěna je v románu patrná, ač se toho dopustil nevědomky a zcela neplánovaně.

Vyděděnec je výbor, který byl sestaven s velkou citlivostí pro odkaz mistra, a jeho tvůrci očividně dokázali počítat s již vydanými sbírkami. Zaměřili se tak trochu bibliofilským směrem a stvořili knížečku nevelikou, avšak zvráceně a choře krásnou.

Z nebe se k zemi snášely bílé sněhové vločky, jako padlí andělé čekající na chvíli, kdy jim dobrá duše podá pomocnou ruku a zvedne ze země. Ovšem taková chvíle nikdy neměla přijít. Ne na území, které je oploceno ostnatým drátem a ze všech stran hlídáno muži se samopaly...