LITERATURA: Z upířích archivů aneb 1400 stránek ve dvou svazcích

"Snad mne omluvíte, že se k vám nepřidám," promluvil hrabě poté, co si dozajista všiml mého váhání. "Víno… nikdy nepiji."

Z povídky Upír z Kaldensteina inspirované Lugosiho Draculou (1931)

Když mi bylo šest (1970), tak Lidové nakladatelství rozprostřelo po knižním trhu v nákladu čtyřiceti tisíc výtisků skvělou knížku Rej upírů s báječnými obrázky Aloise Mikulky (viz fotografie).

Jde o soubor starých vampýřích próziček, který nám pak bohužel musel dvacet let stačit.

A ještě déle. Až teď Rej zastínil dvojsvazkový sborník nakladatelství Plejáda Z upířích archivů. Má neuvěřitelných čtrnáct set stran (oproti někdejším 224 stranám Reje) a obsahuje 81 próz (proti dávným deseti) z per, strojů a editorů 76 autorů, z toho jedenácti žen. K tomu přičtěte "upíří" verše George Gorgona Byrona Džaur (1813) i Johna Keatse La Belle Dame SansMerci (1820). Knížky loni připravil newyorský nakladatel, knihkupec a sběratel (kupodivu hlavně špionážního žánru) Otto Penzler (nar. 1942) a při stejné příležitosti vymyslel tucet okruhů, do nichž (občas diskutabilně) vytřídil povídky. Jsou tu "Předchůdci Drákuly", "Klasické", "Pravdivé" i válečné příběhy, Moderní mistři i Duševní upíři a taky ohrádka pro méně ryzí upírství a titulem Je to upír?

Tou vůbec nejstarší povídkou sborníků zůstala Poeova Ligeia (1838), takže i tady byl velký básník první. Časově následuje Poslední pán z Gardonalu (1867) od Williama Gilberta (1804-1890), otce Williama Schwenka Gilberta, jenž se proslavil spoluprací se skladatelem sirem Arthurem Sullivanem. Otec a syn Gilbertovi se znali s Bramem Stokerem a jeho paní, nicméně seniorova povídka valně napsána není. Patří k jeho sérii s italským věštcem a kouzelníkem Innominatem, která vycházela v časopise Argosy.

Již z let 1871-2 pochází slavná, mnohokrát zfilmovaná Carmilla Josepha Sheridana Le Fanu (1814-1873): ve svém čase viktoriánskou Anglii provokovala lesbickou tendencí. Roku 1880 uveřejnila Eliza Lynn Lintonová (1822-1898) Osud madam Cabanelové, příběh z Bretaně, nicméně podobná tragédie se později odehrála v Irsku, když byla jistá Bridget Clearyová označena za posedlou a zabita vlastní rodinou.

Z roku 1883 je Kenovo tajemství Juliana Hawthorna (1846-1934), syna slavného Nathaniela Hawthorna, a té povídce by slušel podtitul Příběh strašlivě zestárlého bendža. Jako upíří lze po právu označit i klasickou Maupassantovu Horlu (1886), která mi stejně jako šílené vize Ludvíka Bavorského vždycky asociovala více či méně pomyslný vstup nějakého démona do právě zplozovaného (1888) Hitlera. Ale vážněji! Roku 1887 vyšla poprvé Záhada v Campagnii od Anne Crawfordové, baronky von Rabové, nejstarší to sestry slavnějšího Francise Mariona Crawforda (1854-1909), tohoto autora Pražské čarodějky (1891), ale hlavně upíří práce Neboť krev jest život (1905). Až lovecraftovskou pointu má další horor Vypuštěný (1890) od Mary Cholmondeleyové (1859-1925). V témže roce byly prvně zveřejněny i kuriózní povídky Jamese Hume Nisbeta (1845-1923) Starý portrét a Upíří panna. Záhadně zmizelého klasika Ambrose Bierce (1942-1914?) zastupuje Smrt Halpina Fraysera (1893) a mistryni zápletek Mary Elizabeth Braddonovou (1835-1915), autorku románu Třikrát mrtev aneb Tajemství vřesoviště (1860), próza Hodná lady Ducaynová (1896). "Pokud bych dokázal stvořit takovou zápletku jako paní Braddonová, stal bych se nejlepším anglickým spisovatelem," prohlásil její obdivovatel William Makepeace Thackeray.

Už roku 1894 poprvé vyšel i Smutný příběh upíra od homosexuálního (budiž mi "udání" odpuštěno) výstředníka (stoloval se zvířaty) hraběte Stanislause Erica Stenbocka (1859-1895), zakladatele britsko-estonského Klubu idiotů. Hrabě se nakonec upil, ale povídka je působivě pojata co vzpomínka jisté "Carmely" na dětství. Líčí lásku hraběte Vardeleka k chlapci a melancholickou atmosférou je kratším pandánem Carmilly.

Oba Penzlerovy sborníky však vstřebaly i knihy: třeba celý Doylův příběh psychické upírky Cizopasnice (1894), jenž za ledacos vděčí Stevensonovu Jekyllu a Hydovi a některými prvky připomíná slavnou, i když daleko pozdější Keyesovu povídku Růže pro Algernon. I Stoker Cizopasnici znal a nacházela se v jeho mysli při psaní Draculy…

Tak, a všechny další prózy budou už pocházet z "nových časů" PO Draculovi a povídce Draculův host, přičemž poněkud brakovou klasikou nepochybně už zůstane Sářina hrobka (1900) od námořního důstojníka a zaměstnance britských pošt Fredericka George Loringa (1869-1951). Deníkovým charakterem příběhu imitoval právě Stokera a zřetelně inspiroval Doyla při psaní Psa baskervilského. Sářinu hrobku sice zfilmovali (1973) pod názvem Krypta živoucí smrti, ale jak to občas chodívá, uvést autora námětu se nikdo neobtěžoval.

U další povídky Henry Breretona Marriotta Watsona (1863-1921) Kamenný pokoj (1899) by ani tak nevadilo, že jde o další "zrychlenou" mutaci románu Dracula, ale stylistická neobratnost i rozvleklost unaví. "Majstrštyk" téhož autora Ďábel z mokřad není bohužel o upírovi, a tak chybí.

O Američanu Vincentu O´Sullivanovi (1868-1940) napsal Oscar Wilde: "Je skutečně milým člověkem, když se vezme v potaz, že pohlíží na život z hrobky". Poté, to Wildea pustili z vězení, O´Sullivan jej finančně podpořil a částečně si tím uzavřel literární trh. Nakonec umřel v pařížském chudobinci, ale jeho próza Vůle (1899) vyšla ve sbírce Zelené okno.

Jednou z nejvýznamnějších moderních autorek prózy s nadpřirozenými motivy byla Angličanka Violet Pagetová (1856-1935), rozená ve Francii, povětšinou žijící ve Florencii a zastoupená mrazivou povídkou Marsyas ve Flandrách (1900). Americký spisovatel irsko-řeckého původu Patricio Lefcadio Tessima Carlos Hearn (1850-1904) žil od roku 1890 v Japonsku, kde se i oženil, a jeho Čugorův příběh (1902) představí v roli upíra obří žábu. Britský vikář Sabine Baring-Gould (1834-1924) se kdysi zamiloval do šestnáctileté děvečky z mlýna, zaplatil jí vzdělání, vzal si ji (1868) a zplodili patnáct dětí. V první řadě je tedy vzorem pro Shawovu hru Pygmaliona a muzikál My Fair Lady, ale vyprodukoval i úžasnou Knihu vlkodlaků (1865), odkud Stoker pilně sál. Roku 1904 vydal částečně vampýři povídku Mrtvý prst (1904) s úděsně obživlým titulním hrdinou.

Některé prózy dalšího z klasiků duchařské povídky Montague Rhoda Jamese (1862-1936) byly možná psychologickými projevy potlačovaných citů k některým jeho studentkám. James uměl fantasticky předčítat, avšak některé jeho příběhy dnešní čtenáře odradí snahou působit jako výtahy ze skutečných dokumentů. Všeobecně však je pokládán za Mistra a autora "jedněch z nejděsivějších a nejnezapomenutelnějších duchařských povídek v anglickém jazyce". V Penzlerových sbornících je zastoupen jako jediný hned třemi díly: Epizodou z dějin katedrály (knižně 1919), působivou Kvílící studnou, což byla původně knížka vydaná ve 157 výtiscích (1928) a prací Hrabě Magnus (1904), která je názornou ukázkou díla, jež mělo takový vliv na Lovecrafta, až to působí, jako by z Jamese krajně opisoval. Lovecrafta samého zastupuje krapet neohrabaný Pes (1924).

Sicilián Luigi Capuana (1839-1915) věnoval Vampýra (1907) slavnému psychiatru a kriminalistovi Cesaru Lombrosovi (1835-1909). Sborníky tu prózu prezentují jako Případ údajného vampyrismu, ale v Reji upírů vyšla už pod názvem Noční návštěvník.

Krajně spiritistický charakter má Skutečný příběh o upírech (1909) od Franze Hartmanna (1838-1912) z Bavorska, který se v sedmadvaceti letech vydal na Divoký západ. Zakladatelka Theosofické společnosti Jelena Petrovna Blavatská (1831-1891) jej pokládala za "podivína" zanedbávajícího osobní hygienu. "Jeden z nejúděsněji vyhlížejících vědců v dějinách lékařství," popisovali Hartmanna. "Bláznivý, roztěkaný chlapík s černými kruhy pod očima, který vypadá, jako by právě uprchl z ústavu pro duševně choré".

Hitler později Hartmannovy knížky pálil tak precizně, že se od některých nedochoval ani výtisk! Tak či tak, domnívám se, že povídka sloužila co podstatná inspirace pro známou Leacockovu parodii Q aneb Fakta o fatálnosti fantasfantomatů (z Literárních poklesků, 1910).

Skutečně působivý horor Přenos (1912) od Algernona Blackwooda (1869-1951) pojednává o dalším psychickém vampýrovi a při jisté interpretaci snad i zneuživateli děcka. Ta povídka zas dost možná ponoukla Henry Kuttnera ke známému děsuplnému příběhu Byl to démon, ale zaujme i Blackwoodova Podivná Mortonova smrt (1910). Jako strašidelné vnímám i povídky Pokoj ve věži (1912) a Paní Amworthová (1923) od Edwarda Frederica Bensona (1867-1940), druhá z nichž knize vypadla z obsahu.

Manželé (od roku 1900) Askewovi (on narozen 1866, ona 1874) bohužel zahynuli 5. 10. 1917 při útoku ponorky na nemocniční loď, ale ještě předtím stačili napsat na devadesát laciných románů, přičemž povídka Aylmer Vance a upír (1914) je z jejich série o stejnojmenném "lovci duchů".

Penzlerovy sborníky do sebe zahrnuli dokonce i Holmesův případ Upír v Sussexu (1924) a zde zase vnímám možnou spojitost s povídkou Elizy Lynn Lintonové.

Čtyři dřevěné kůly (1925) neidentifikovatelného Victora Romana jsou natolik archetypální, že už dnes působí (i následkem trochu dětinského podání) spíš jako parodie. Waleská členka Řádu zlatého úsvitu i Spolku vnitřního světla Dion Fortuneová (1890-1946, pseudonym Violet Mary Firthové) se zajímala o spiritismus a inspirací pro povídky s jasnozřivým dr. Tavernerem, který připomíná Holmese, a jeho asistentem dr. Rhodem (obdobou dr. Watsona) se stal skutečný doktor Theodor Moriarty. Z prvního jejího beletristického díla Tajemství doktora Tavernera (1926) pochází povídka Touha po krvi.

Klenotem mezi mnoha podřadnostmi se Penzlerovým knihám stala mistrně napsaná Krásná dáma (1927) kontroverzního Davida Herberta Lawrence (1885-1930), autora Milence lady Chatterleyové (1928) - a taky německého špióna (zřejmě): bez diskuzí jde o nejdokonalejší i nejhrůznější příběh psychického upírství, jaký byl kdy napsán.

Kanál (1927) Everil Worrellové-Murphyové (1893-1969) zfilmovaný roku 1973 jako Smrt na člunu těží ze známé neschopnosti upíra překročit tekoucí vodu a také on asi inspiroval Kinga ke známému Taťkovi (1987), povídce rovněž vřazené. Spíše ukázkou naivity je Upír (1930) od tvůrce sto šedesáti titulů Sydney Henry Horlera (1880-1954) vybraný z jeho knihy Ječící lebka. Lovecraftův žák (od roku 1922) Clark Ashton Smith (1893-1961) je ve sbornících také přítomen, a to dvěma kousky: Konec příběhu (1930) a Smrt Ilalothy (1937). Typický upíří (i když námořní) drasťák Stragella (1932) se podobá známému Hodgsonovu hororu o zlé plísni Hlas ve tmě (1907): tuto povídku ale sepsal Hugh Barnett Cave (1910-2004). Jako Staříkův příběh (1933) vychází tu i část knihy profesora španělštiny z Trinity College Waltera Fitzwilliama Starkieho (1894-1976) nazvané "Křížem krážem: dobrodružství s housličkami v Maďarsku a Rumunsku" a Starkie nám sice předkládá odeslechnutou historku, nejspíš ale přikrášlenou. Jednou z nejlepších povídek obou souborů se pak stalo děsuplné Odhalení v černé (1933) od Carla Richarda Jacobiho (1909-1997) působící velmi zřetelně jako pravzor pověstného filmu Zlá smrt!

Vnuk cikánky Frederick Ignatius Cowles (1900-1948) si své knížky nechával ilustrovat manželkou Doris a jeho Upír z Kaldensteina (1938) - ze sbírky Vytí za nočního vichru - byl inspirován klasickým filmem Dracula s Bélou Lugosim. Cowles v povídce užil i slavnou Lugosiho repliku "víno… nikdy nepiji"… a magicky působí i jeho Princezna temnoty.

Derlethův (1909-1971) Padající sníh (1939) asi ovlivnil "sněžně upíří" Kingovu povídku Na dobrou noc (1977) a v próze Když svítil měsíc (1940) pozměnil skvělý Manly Wade Wellman (1903-1986) kus Poeova života, a to ve chvíli, kdy básník vytvářel Předčasný pohřeb. Podle Wellmana zažil i kus Soudku vína amontilladského, nicméně pozdní Wellmanův Chastel (1979) z prostředí natáčení upířího filmu není vydařený.

Muž z patra (1947) od Raye Bradburyho zato určitě. Amatérsky psaný je naopak Hrad Wappenburg (1948) od znalce aut D. Scotta-Moncrieffa. Dívka s hladovýma očima (1949) Fritze Leibera (1910-1992) se - možná - trochu inspirovala i Bradburyho Zástupem (1943). Taky Beaumontovo (1929-1967) Místo setkání (1953) je bradburyovsky psanou kombinací distopie zlého snu s upířím námětem, a další klasik Richard Matheson (nar. 1926), známý upířím románem Já, legenda (1954), jest reprezentován povídkou Pij svou rudou krev (1951). Sci-fi humorista Frederic Brown (1906-1972) přispěl "jen" hříčkou Krev (1954).

Dalším z vrcholů je pak Hrůza na hradě Chilton (1963) od Josepha Payne Brennana (1918-1990), básníka a knihovníka univerzity Yale, také autora Lovecraftovy bibliografie a "Zhodnocení" jeho díla. Brennan značně ovlivnil Stephena Kinga a věřím, že když Thomas Harris dal jednomu z hrdinů Mlčení jehňátek jméno CHILTON, na mysli měl stoprocentně tuto Brennanovu kanibalskou povídku.

Autor Psycha Robert Bloch (1917-1994) je zastoupen prózou Živí mrtví (1967) - o vampýřím hraběti Barsacovi a herci, který hrál upíra bohužel až příliš dobře. Povídka Mokře, přemokře vlnil se mohutný mořský proud (1967) od podivínského kreslíře Gahana Wilsona (nar. 1930) vyšla poprvé v Playboy. Překvapivě pointován je Doktor Porthos (1968) Basila Coppera (nar. 1924), autora nebeletrických knih Upír (1973) a Vlkodlak (1977). "Britský princ strachu" Ronald Chetwynd-Hayes (1919-2001) stvořil parodii Vlkodlak a upír (1975) jako pětinu své nejlepší knihy Klub příšer známé i jako film, kde Hayese hrál John Carradine.

Harlan Ellison (nar. 1934) pak dodal prózu Osamělé ženy jsou nádoby času (1976) a oba sborníky uzavírají brutální Simmonsovy Hladové hry (1983), i když jen v první, povídkové verzi (a pod názvem Doba mrchožroutů). Válečně upíří svět připomene i povídka Zimní kvítí (1993) Tanith Lee (nar. 1947), která napsala i Nekousanku (1984), a Simmons zas jako by nenápadně navázal už na prózu Mezi mrtvými (1982) od Gardnera Dozoise (nar. 1947) a Jacka Danna (nar. 1945).

Anne Riceová (nar. 1941 jako Howard Allen O´Brienová) se proslavila trilogií Interview s upírem (1976), Vampýr Lestat (1985) a Královna prokletých (1988) a je zastoupena povídkou Pán z Rampling Gate (1984), kromě níž ale prý vytvořila už jen jedinou.Drákulova židle (1980) měla být původně epilogem románu Drákulova pomsta (1978) od Petera Berresforda Elvise Tremayna (nar. 1943). Povídka Muži a ženy z Rivendale (1984) je od Steve Rasnica Tema (nar. 1950) a nemůžou chybět ani Ostatky (1984) z Třetí (Barkerovy) knihy krve. Další klasik Roger Zelazny (1937-1995) přispěl textem Denní krev (1985) a Brian Lumley nar. roku 1937 "devět měsíců po Lovecraftově smrti" jest zastoupen bizarní povídkou Nekros (1986).

Na jediné výrazně erotické násilí narazíte v povídce Briana Stableforda (nar. 1948) Muž, který miloval upíří dámu (1988). Její hrdinkou je "lady Carmilla" a brutální finále připomene konec McEwanovy Pohostinnosti cizinců (1981). Garry Kilworth (nar. 1941) je pak zastoupen Stříbrným obojkem (1989) a sborníky spolkly i celou knihu Francise Paula Wilsona (nar. 1946) Půlnoční mše (1990). Rodičkou (1991) přispěl Richard Carl Laymon (1947-2001) a Služba (1991) Eda Gormana (nar. 1941) je krvák ve stylu Carpenterových Upírů. Náhradníci (1992) od Lisy Tuttleové (nar. 1952), jinak i autorky Encyklopedie feminismu (1986), jsou působivým obrazem (nepřirozené) mateřské lásky a nejnovější povídkou se stala Když bývala Gretchen člověkem (2001) od dr. Mary A. Turzillové, autorky průvodce dílem Philipa José Farmera (1980).

***

Oba svazky bohužel čtenáře opakovaně rozzuřují až tragicky nečitelným číslováním stránek, za které by si technický redaktor (nicméně i autor skvělých obálek) Martin Zhouf zasloužil malinko vysát. A protože jsem začal Rejem upírů, tak Rejem, ale nikoli Bradburym, i skončím. V Penzlerových souborech orientovaných anglosasky se vyskytuje právě polovina z povídek starého Reje, a to Carmilla, Neboť krev jest život, Draculův host a oba Upíři od Nerudy a Capuany, a tak nově nenajdete ani Hoffmannovo Cyprianovo vyprávění (1820), ani Gautierovu Mrtvou milenku (1836), ani Upíra (1841) Alexeje Konstantinoviče Tolstého (1841), ani Turgeněvovy Přízraky (1863), ale ani nejstaršího Polidoriho Upíra (1819) nezařazeného pro "přílišnou rozvláčnost".

Tak to byl návrat ke čtyřicet let starému sborníku, ale máme tu i nový. Skoro současně s oběma svazky nakladatelství Plejáda vyšla totiž v Albatrosu další hororová antologie Petra Mullera, a tentokrát upíří. Jmenuje se Upíři, démoni a spol., ilustrovala ji Renáta Fučíková a obsahuje patnáct próz a Ossenfelderovu báseň Vampýr (1748), která je podstatná tím, že tu bylo vampýřího motivu asi literárně využito poprvé. Šest povídek sice známe už od Penzlera (jejich autory jsou Lintonová, Loring, Blackwood, Benson, Leiber a Beaumont), nicméně dalších devět nezohlednil. Jde o Zlomek vyprávění (1816, vydáno až 1928) G. G. Byrona, Nech mrtvé odpočívat v pokoji (1823) Ernesta Raupacha (povídka, která ovlivnila Carmillu), Neviditelné oko aneb Hostinec U tří oběšenců (1859) Emile Erckmanna a Alexandre Chatriana, o skurilního Posledního upíra (1893) Philipa Stewarta Robinsona, o Luellu Millerovou (1902) Mary Eleonor Wilkinsové-Freemanové, Rendez-vous (1909) Maurice Renarda, povídku O oranžově zbarveném vévodství (1924) Willyho Seidela, o Uhranutého (1925) Edith Whartonové a o horor Henry Kuttnera Já, vampýr (1937).

Ale vraťme se ještě k Plejádě. David J. Schow - prezentovaný ve jejích sbornících prózou Týden v neživotě, která je asi tou vůbec nejslabší - má za to, že je dnes upíří mytologie již tak přebujelá a má už takovou tendenci bujet, že se ona sama stala fenoménem podobným vampyrismu. Inu, něco na tom bude! A zrovna tak je pravdou, že nebýt "jakési" paní Meyerové a mladých Jorik, které jsou jejími knihami jako posedlé, stěží bychom dnes listovali těmito třemi antologiemi.

Sborníky "The Vampire Archive: The Most Komplete Volume of Vampire Tales Ever Publisher"přeložili do češtiny Ondřej Muller, Adam Růžek, Ivan Němeček, Ivar Tichý, Oskar Reindl, Robert Čapek, Eva Kondrysová, Milan Žáček, Viola Tyčková, Jan Čermák, Hana Žantovská a Tomáš Korbař.