Připadám si trochu divně. Vloni jsme s redakcí Sardenu vymysleli plus mínus čtvrtletník o radostech. Přesně od té doby se tu všichni plácáme ve zdlouhavé a otravné epidemii, která v ničem nepřipomíná chytlavé apokalypsy z našich oblíbených knížek a filmů, ale už asi nikdo si tak úplně nemyslí, že by svět „poté“ někdy ještě mohl být úplně stejný jako „předtím“. Jak by někoho mohlo napadnout, že se nám bude stýskat po tom, že půjdeme na pivo nebo na výstavu… A já tu mám něco povídat o radostech – čtenářům, kteří možná přišli o práci, kteří se trápí s dětmi na on-line výuce, kteří už měsíce neviděli rodiče, kterým někdo blízký zemřel…
No, budu se snažit.