Radosti Jany Jůzlové - první čtvrtletí 2021

Připadám si trochu divně. Vloni jsme s redakcí Sardenu vymysleli plus mínus čtvrtletník o radostech. Přesně od té doby se tu všichni plácáme ve zdlouhavé a otravné epidemii, která v ničem nepřipomíná chytlavé apokalypsy z našich oblíbených knížek a filmů, ale už asi nikdo si tak úplně nemyslí, že by svět „poté“ někdy ještě mohl být úplně stejný jako „předtím“. Jak by někoho mohlo napadnout, že se nám bude stýskat po tom, že půjdeme na pivo nebo na výstavu… A já tu mám něco povídat o radostech – čtenářům, kteří možná přišli o práci, kteří se trápí s dětmi na on-line výuce, kteří už měsíce neviděli rodiče, kterým někdo blízký zemřel…
No, budu se snažit.

DESKOVKY

S dovolením bych tentokrát ráda předřadila deskovky, protože zima je období deskovkám přející, a tak jsme toho odehráli dost, i když nám větší hrací společnost místy citelně schází.

Na křídlech – Opeřená Oceánie
Až se mě za 10 let někdo zeptá, co pro mě nejvíc symbolizuje koronavirovou pandemii, bude to kromě pár ikonických artefaktů typu roušky nepochybně hra Na křídlech. Manžel ji vytáhl na počátku prvního nouzového stavu v březnu 2020 a za celý ten podivný rok nás její hraní nepustilo.
O základní hře jsem psala už vloni v květnu, tak jen stručně pro připomínku: nádherně esteticky zpracovaná, poklidná, převážně nekonfliktní, při každém hraní jiná a ještě poučná… ideální hra! Osobní hrací desce se říká voliéra, do které se umísťují karty ptáků. Ptáky je třeba krmit, důležité je nezapomenout snášet vejce, a hlavně se plní plány a sbírají body.
Již vloni jsme začali hrát rozšíření Perutě Evropy, k Vánocům dorazila Oceánie. Ta do hry kromě nových ptáků (pěkně exotických a barevných… i když mě pokaždé nejvíc dojme tučňák nejmenší) přidala sympatického žolíka v podobě nektaru jako potravy, tím pádem nové hrací desky (voliéry), a ještě pár drobností. Bez nektaru už nám hra připadá divná.
Rok vydání: 2020
Počet hráčů: 1–5 (obvykle hrajeme ve dvou, výjimečně se podařilo ve třech; ve více hráčích lépe fungují některé karty)
Herní doba: 60 minut (ve dvou)

Legendary Encounters: An Alien Deck Building Game
Druhým vánočním dárkem byli Vetřelci. Nejsem velký fanoušek deckbuildingových her, ale na Vetřelce mě sbalíte vždycky a tohle se mi moc zalíbilo, už proto, že kooperační hry přispívají k rodinné pohodě.
Na začátku toho moc nemáte: jednu svou zvolenou profesní postavu s jednou užitečnou schopností a pár základních karet „pěšáků“. Kupujete o dost schopnější karty (a tady přicházejí ke slovu známé postavy z filmů), jimiž si obohacujete balíček. Anebo zkoumáte prostory vesmírné lodi (je to moc hezky udělaný rolovací plán), případně kydlíte vetřelčí monstra, která potkáte. Schytáváte zranění. Když nemáte štěstí, umřete buď na zranění nebo na to, že vyfasujete facehuggera, ze kterého se vám pak vyklube… však to znáte. Když máte štěstí, projdete všemi třemi fázemi hry, na konci s vypětím sil kuchnete i tu královnu a úlevně si oddychnete. Ve zmíněných třech fázích hry vždycky musíte splnit nějaký úkol.
V základní krabici jsou čtyři scénáře, které prostředím a kartami postav, které získáváte, kopírují filmy. Rozšíření (Legendary Encounters: An Alien Deck Building Game Expansion) nabízí dva další scénáře a obohacuje všechny druhy karet ze základu.
Kooperace hráčů nespočívá jen v tom, že máte stejný cíl, ale pomocí některých karet můžete parťáka přímo cíleně podpořit jak při získávání silnějších karet, tak při průzkumu/zabíjení. A některé karty navíc nabízejí při kooperaci ještě bonusy. Má to však dvě výjimky, které jsme ve dvou nehráli, ale můžou být zajímavé při hře více hráčů: 1) lze hrát podle volitelného pravidla „alien players“, kdy vyklubáním roztomilého tvorečka z vašeho hrudníku pro vás hra nekončí, ale přidáváte se na stranu Vetřelců; 2) ve více účastnících je možné hrát s agenda kartami, které dávají hráčům jejich osobní cíl, a ten se může velmi lišit od prostého přežití a zabití královny.
Rok vydání: 2014 (rozšíření 2016)
Počet hráčů: 1–5 (bohužel jsme zatím vždy hráli jen ve dvou)
Herní doba: asi 60 minut
PS: A ještě jedna příjemná legrácka. V řadě Legendary existuje spousta her z jiných světů, které se dají navzájem promíchat. Doma máme například A Marvel Deck Building Game, takže bychom mohli příště proti Vetřelcům vyrazit třeba se Spider-Manem, anebo naopak si proti Magnetovi vzít na pomoc Ripleyovou. Zatím jsme to nezkusili, ale docela mě to láká.

Praga Caput Regni
Když mi tuhle hru manžel poprvé ukázal, byla jsem si nezlomně jistá, že ji nebudu schopná hrát. Herní plán mi přišel chaotický a nepřehledný, pravidla strašně komplikovaná a překombinovaná, totálně jsem se v tom ztrácela. Myslím, že to tak musí na první pohled působit na každého, ale byla by škoda se tím nechat odradit.
Ve hře se staví a zvelebuje. Hodně. Za všechno se dostávají body. Za městské budovy a hradby a Královskou cestu a katedrálu a Hladovou zeď a technologie a univerzitu a kdoví co. Pokud vás už teď nezačala bolet hlava, tak nejpozději při prvním pohledu na herní plán začne. Při prvním hraní, a dost možná ještě trochu při druhém a třetím budete mít pořád pocit chaosu, ale nakonec si to sedne a tak při čtvrté hře začnete mít pocit, že aspoň trochu víte, co děláte. A začnete přemýšlet, jak hrát efektivněji. A začnete si to užívat. Jen v tom nesmíte hledat tu Prahu.
Rok vydání: 2020
Počet hráčů: 1–4 (bohužel jsme zatím vždy hráli jen ve dvou)
Herní doba: asi 90 minut (ve dvou)

Pandemic Legacy: Season 2
Z utěšeného budovatelského středověku rovnou do neutěšené postapo budoucnosti.
Pandemic znáte, stará dobrá kooperativní klasika. Vloni v létě jsem tu psala o Pandemic Legacy: Season 1. Ta vycházela z klasického Pandemiku, který rozvíjela skrze legacy systém do dlouhého příběhu hraného na 12 fází (měsíců v roce). Pro ty, kdo už zapomněli, co je to legacy systém: takovou hru v podstatě hrajete jen jednou, protože herní komponenty i okolnosti a vlastně i částečně pravidla se při ní neustále vyvíjejí a mění. Objevují se nové věci, možnosti, postavy, neustále něco nalepujete, přelepujete a trháte, otevíráte obálky a dostáváte nové informace, občas je nutno učinit rozhodnutí, kterým se určí další směr hry…
Na konci Season 1 jsme zachránili svět. Tak k čemu Season 2?
Odehrává se asi 70 let po první a tentokrát neléčíme nemoci, ale snažíme se obnovit, propojit a znovu vybudovat rozvrácený svět (jo, s tou záchranou jsme se tehdy trochu sekli). Na začátku máme pár útočišť a pár měst kolem Atlantiku, ale jak hra postupuje, odhalují se další území a další problémy. Nová celková situace přináší do pravidel nové prvky, ale základní herní systém je zachován: kartičky měst, kartičky infekcí, občas někde vypukne epidemie (moru), všichni musí mít co jíst a většinou se hra hodně rychle nešťastně zvrtne. Nové jsou tu satelity, vysílání, objevování, výzkumy, laboratoře… a taky Dutci (Hollow Men). Co jsou zač? No, nakonec se i to dozvíte. I pravdu o Utopii. A když budete šikovní, svět zachráníte i tentokrát.
Rok vydání: 2017
Počet hráčů: 2–4 (hrajeme ve třech)
Herní doba: jeden herní měsíc zhruba hodinu. Pokud v měsíci napoprvé neuspějete, opakujete ho. Pokud neuspějete ani podruhé, jde se dál, ale něco vám chybí. Měsíc jsme opakovali v polovině případů, takže celkem počítejte na celou hru 18–20 hodin (sešli jsme se 5x).

Arkham Horror: The Card Game
Her z lovecraftovského vesmíru je spousta a mnoho z nich už jsme taky hráli (ráda bych připomenula například Mansions of Madness, Second Edition, hranou částečně s pomocí tabletu, kterou stále oceňuji nejvíc).
Kartičkovka z Arkhamu je příjemně jednoduchá, a přitom nabízí spoustu různých scénářů, a dokonce i několiukadílné příběhy. Na zahřátí jsme se utkali s kultisty (Night of the Zealot), pak jsme odehráli spletitý a napínavý příběh na pokračování Dunwitch Legacy (jeho součástí byly i opravdu příjemné scénáře v casinu, na univerzitě, v muzeu či zachraňování vlaku) a nakonec jsme si užili i téměř klasickou detektivku v hotelu (samostatný scénář Murder at the Excelsior Hotel, tedy byla by klasická, kdyby se nejednalo o Arkham).
Rok vydání: 2016 (základní hra, ale existuje řada samostatných scénářů a rozšíření)
Počet hráčů: 1–2 (jo, to je ideální na hraní ve dvou!)
Herní doba: asi 2 hodiny

No, a nakonec mi to nedá, abych znovu nezmínila Marvel Champions, povinnost pro milovníky superhrdinů. Posledně jsem byla Wasp a měnění podoby se supermaličké do superveliké bylo super!

FANTASTICKÉ KNIHY

Podivuhodná dobrodružství Athénina klubu od Theodory Gossové mají zatím dva díly (Případ alchymistovy dcery a Nestvůrné dámy na cestách). Na začátku prvního dílu je Mary Jekyllová sama, bez peněz a bez cíle. Na konci příběhu, který ji seznámí nejen s ostatním dámami, ale také s Holmesem a Watsonem, whitechapelskými vraždami, tajnou společností vědců a několika nedořešenými záhadami, tu máme dámský Athénin klub (ve složení praktická Mary Jekyllová, rozjívená nevycválaná Diana Hydeová, impulzivní ex-puma Catherine Moreauová, citlivá mrtvá obryně Justine Frankensteinová a melancholická jedovatá kytka Beatrice Rappacciniová) a výhled na dobrodružnou cestu do Vídně, odkud jim píše slečna Van Helsingová. Druhý díl bezprostředně navazuje. Dámy se vydávají na výpravu do Rakouska-Uherska, při níž navštíví nejen Vídeň a Budapešť, ochutnají spoustu lokálních jídel a do příběhu přibude řada dalších monster, monstryň, literárních postav a jejich příbuzných, přátel i nepřátel. Pochopitelně včetně upírů. Je to zábavné, milé vyprávění, prokládané komentáři účastnic příběhu k samotnému ději a spoustou (kupodivu neotravných) narážek na dobové postavení ženy. Druhý díl se mi jevil o chloupeček slabší.

Ctihodná šéfredaktorka Sardenu řekla, že je to dobrá kniha. A ctihodnou šéfredaktorku Sardenu se vyplatí aspoň občas poslouchat, takže jsem si knihu přečetla. Kira Jane Buxtonová: Království Dutců aneb kniha, o které by se mělo mluvit a psát o hodně víc, než se děje. Zombie postapo viděné očima zvířat včetně domácích, v hlavní roli vrána. A taky asi nejzábavnější ekologická agitka, jakou jsem kdy četla.

Kdysi dávno mě naprosto okouzlil Joe Abercrombie a v lednu 2014 Rudou zemí jsem s ním unaveně a otráveně skončila. A teď jsem to po sedmi letech zase zkusila s Trochou zlé krve (Věk šílenství I), protože průmyslová revoluce ve světě někdejšího okouzlujícího Prvního zákona… to znělo jako něco, co chci aspoň zkusit.
Ano, ty věci, které se mi před lety přejedly, tam pořád jsou. Všechny rázovité panoptikální postavičky vedou ty své třeskutě vtipné a vypointované dialogy, ve kterých se sráží naivní mládí s životem otřískaným stářím, a všechny scény, které by mohly mít nakročeno k nějaké velikosti a uspokojivé kýčovitosti se vždycky zlomí a ušpiní… A taky mi vlastně moc nesedí to velmi realistické vylíčení počátku anglické průmyslové revoluce na přelomu 18. a 19. století s nepochopitelně středověkým způsobem válčení na jedné straně a nepřirozeně moderními postavami na to druhé. Ale přesto došlo k malému zázraku. Přečetla jsem to, užila jsem si to, bavilo mě to a rozhodně si přečtu další díl.

Dalece nejsilnější zážitek z oboru fantastiky v posledních měsících přichystalo malé nakladatelství Planeta9; pokud ho nesledujete, děláte chybu (na fotce aspoň malá část jejich produkce). Poslední jejich knihou je Alistair Rennie a jeho Chmurný válečník. Zalíbil se mi už název a vážně super obálka. Pak mě okouzlil její fyzický vzhled, protože výpravou je to jednoznačně nejkrásnější kniha, jakou jsem po mnoho let viděla, promyšlená do posledního detailu. V anotaci si přečtete o ultranásilí, sexu a brutalitě. Nu, pokud by někdo čekal, že půjde o u nás oblíbený žánr „komické masakry“, asi bude Chmurným válečníkem poněkud zaskočen, i když se tam masakruje ve velkém a spousta scén, detailů i dialogů je hodně vtipných. Děj vlastně není moc podstatný – hodně se tam chodí, zabíjí a souloží. Filozofující, psychologické a smysluhledající rozklady jsou prima, ale také pro mě nebyly tím klíčovým předmětem nadšení. Mě rozhodně nejvíc zaujal jazyk a styl, které jsou založeny na extrémech. Vyprávění má v sobě značnou vznešenost a současně až primitivní vulgárnost, ale nic mezi tím. Opulentní popisy se střídají s vysloveně lakonickými, jednoduchými větami, ale opět, nic mezi tím. Přímočarost se snoubí s komplikovanými souvětími, která je zapotřebí přečíst někdy i čtyřikrát, a nic mezi tím. Tohle vše, dohromady s krásně užívanou repetitivností dává dohromady zcela ojedinělý vyprávěcí styl s fantastickým rytmem, až hudbou. Škoda, že se fantastická produkce povětšinou míjí s prestižními literárními cenami, protože si neumím představit knihu, jejíž překlad (a taky ta výprava!) by si spoustu cen a pozornosti zasloužil víc. Jenže tohle je v mnoha směrech natolik extrémní kniha, že její masovější přijetí neočekávám ani v rámci fantastické komunity.

A nakonec něco domácího. Už vloni mě potěšila knížka Petry Kubaškové Čarodějky malostranské. Jo, je to určené teen holkám, ale co už. Druhý díl nazvaný Tajemství stříbrné čarodějky je taky prima.

Radostné jednohubky
Nějak se nám tu roztrhl pytel s knížkami stripů a podobných maloformátových komiksů. Vloni se mi líbili finští Belzebubové (ty se rozhodně vyplatí připomenout!). Za poslední čtvrtrok se mi do rukou dostaly tři podobné jednohubky.
Napřed Sarah Andersen. Tu mám ráda (znáte Dospělost je mýtus? Ubulenou hromádku štěstí? Ne? Chyba!). Takže lovestory upírky Elsie a vlkodlaka Jimmyho byla jasná volba. A je to přesně tak kouzelné, jak jsem doufala. Jmenuje se to Tesáky.
Pak něco pro líné nedělní dopoledne v posteli. Tulení od Catany Chatwyndové (i když nevím, jestli je zdravé se tulit ke kataně…). Roztomiloučné stripečky o partnerském soužití. Místy trochu moc dětinské, ale jako celek prostě milé.
A do třetice přeci jen něco trochu jiného. Obyčejné životy neobyčejnou optikou a hlavně komentované fantastickým jazykem. Bez úmrtního válce nebo výživového sejfu se nadále neobejdete. Divná planeta od Nathana W. Pylea. A za překlad toho podivuhodného jazyka dostala Michala Marková naprosto zaslouženě cenu Muriel.

Útěšná síla faktů a informací
Vždycky jsem měla ráda literaturu faktu. V posledních letech se mi navíc stále častěji stává, že mám už „těch blábolů“ (rozumějte beletrie) plné zuby, a tehdy jsou naučné knihy jedinou spásou, která potěší a uklidní.
Třeba takový Propletený život od Merlina Sheldrakea. To je o houbách. Ne o hříbkách, bedlách a holubinkách, tedy ne o plodnicích, které zvláště my Češi rádi sbíráme a konzumujeme. Je o houbách jako organismech, bez kterých by to na světě nešlo, a přesto o nich víme celkem prd. O tom, jak jsou „inteligentní“, aniž by měly mozek. O všech těch symbiózách, mutualismech a parazitismech, které tak hezky narušují naše antropocentrické představy o individualitě a jednotlivci, ale taky o soupeření či spolupráci. O magii a náboženství. O ekologii, skládání a rozkládání. O nábytku, umělé kůži a předmětech z hub. O kvasinkách. O omezenosti lidského myšlení a řeči. O stereotypech a předsudcích. Jako v řadě naučných zahraničních knih se v ní člověk setká s plejádou fascinujících dalších vědců, kteří se věnují neuvěřitelným bizarním projektům, z nichž některé třeba zachrání svět. Nebo taky ne. A autor je bezva magor. Na konci knihy uvádí, že má v úmyslu jeden výtisk knihy osadit hlívou, a až mu vyrostou plodnice, sníst je. Jak řekl, tak udělal…
https://www.youtube.com/watch?v=JJfDaIVl-tE

Velkou radost mi udělala taky kniha Prázdné domy Radomíra Kočího. Vychází ze stejnojmenného internetového projektu (www.prazdnedomy.cz), který už pár let sleduju, autor knihy je správce toho webu (zaměstnáním realitní makléř). Pro ty, kdo to neznají: prostě urbex překlopený do systematické záslužné činnosti. V knize je popsáno 32 objektů, všechny z Prahy, nejrůznějšího druhu od paláců přes vily, účelová zařízení až po průmyslové objekty. Hlavní podstatou knihy jsou fotky, textovou část tvoří časová osa, na které jsou popsané dějiny objektu, popisky obrázků a zpravidla jeden souvislý odstavec úvodem. Pro informace to bohatě stačí. Výběr pestrý, kniha povedená.

Moje vlastní kniha
Bylo by trochu divné, kdybych necítila radost z knížky, kterou jsem sama napsala. Do tohoto článku ji řadím proto, že v březnu vyšla. Toulky Pojizeřím, moje desátá naučná kniha, z toho sedmá pro dospělé (kdyby vás zajímaly všechny moje knihy, najdete je na www.jana-juzlova.cz). V Toulkách Pojizeřím se můžete projít podél celého 164 km dlouhého toku řeky Jizery od jejího pramene na úbočí hory Smrk v Jizerských horách až po její ústí do Labe u Lázní Toušeň (mimochodem, o výletech v Polabí byla moje předchozí knížka Toulky Polabím). Užijete si tam hory, skály, soutěsky, hrady a zámky, města, technické památky, lesy, louky, orchideje i zubry. Pro letošní výletnění jako dělané.

FILMY A SERIÁLY

Tohle bude stručné. Ne, že bychom toho málo viděli, ale nějak mě v poslední době obojí málo uspokojuje. Takže nakonec jen dva animáky.
Pixarovka Duše a politická agitka z irských dějin Wolfwalkers (omlouvám se, ale český název neprojde přes mou klávesnici). Dejte si je.

Tak to bychom měli. A vážně si přeji, abych se, až se tu zhruba za čtvrt roku zase sejdeme, nemusela při těch radostech cítit tak divně.

*

Zdroj fotografií: archiv autorky, internet