Čteme si? Ha, nechtějte mě rozesmát. Bývával jsem mašina na čtení, než jsem si pořídil dvě děti a večerní mozkovou kapacitu vhodnou tak akorát k usínání u Netflixu. Nu, když čteš málo, musíš číst kvalitně, řekl bych si. Tak mrkněte níž a nebojte se být inspirováni.
Město Ambra pokrývají výtrusy. Z hub. Lidé žijí v područí šeďáků – bytostí s houbovitou konzistencí – a tajně sní o tom, že se jednou vrátí povstalecká armáda a osvobodí je. Tedy aspoň ti, kteří už dávno na vše nerezignovali.
Po čerstvém větru je ve fantasy vždycky velká poptávka, a jakmile vypadá něco na první pohled neobvykle, jako tato kniha, vyplatí se tomu věnovat pozornost. Alespoň většinou.
Víte, jak občas děti vezmou svoje panenky a hrají si na maminku a tatínka a šťastný domov? Taková potřeba přišla i na Roberta Kirkmana. Místo panenek má ale zombíky. A partu psychicky i fyzicky zdeptaných lidí. A komiksové médium. Čeká někdo u téhle roztomile nevinné kratochvíle happy end?
Slavná Kirkmanova série je jednoduše moc dlouhá, aby mohla být geniální od začátku do konce. Čím více stránek přibývá, tím více je i slabších dílů. Jedenáctka mezi ně ale nepatří. Jde naopak o návrat k temné a hnusné hutnosti počátečních knih, díky které jsme si na zombivcích a jejich přeživších (ne)přátelích vypěstovali silnou závislost.
Opice se s příchodem dvojky posunuly od blockbusteru chytrého, hrajícího si s významy slov(a) (r)evoluce, k blockbusteru „pouze“ akčnímu, zato s viditelně nafouknutým rozpočtem. Tahle sága je každopádně stále tím lepším, na co můžete v současné hollywoodské produkci narazit.
Je dobojováno, Bažináč se vrací domů. Jenže už Homér věděl – a spousta autorů napříč historií to potvrdila – že vyhraná válka je jen polovinou příběhu. Hrdinův návrat do náruče milované ženy nebývá jednoduchý.
