SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

Když se řekne „filmová srdcovka“, první, co mne napadne, je naprosto jednoznačné: Panna a netvor. A protože předpokládám, že tuhle lahůdku všichni znáte (a kdo ne, někde v životě hodinu a půl totálně promarnil), vlastně ani nebudu moc mluvit přímo o něm, ale spíš o tom, co mu předcházelo, v mé osobní rovině i v té obecné.

* * *

Pohádka o Krásce a Zvířeti je prastará, a přiznávám, nevím sám, proč ji vůbec mám tak rád. Ale mám, už od mala. Moje první setkání s ní byla – snad  v roce 1971, kdy vznikla – televizní  verze Antonína Moskalyka podle scénáře Oty Hofmana, postaveného na divadelní hře Františka Hrubína (což je mimochodem tentýž scénář, ze kterého vycházel i Juraj Herz v Panně a netvorovi, jen si ho trošku doplnil). Znovu už jsem tohle zfilmování neviděl, tudíž vám o něm moc neřeknu, jen tolik, že Zvíře mělo lví obličej – aspoň coby dítěti mi jako lví připadal, podle fotek na ČSFD je spíš někde mezi lvem a psem -, a že na mne v tom dětství hodně zapůsobilo.

Natolik, že – někdy právě tak v době, kdy se Panna a netvor pomalu chystali do kin, anebo těsně poté, to už si přesně nevzpomínám – jsem se díky této pohádce dočkal svého prvního (a na dlouhou dobu posledního) velkého životního úspěchu. Chodil jsem do tanečních, v tanečních jsme měli maškarní ples, a na tom plese soutěž masek. Protože vyhlášené téma bylo „Z pohádky do pohádky“,  neváhal jsem a vyrazil ve vlastnoručně (no, s matčinou pomocí, šití bych nezvládl) vyrobené masce Zvířete… A vyhrál. (Někde bych měl mít fotografiie Nakonec jsem je našel a jestli po oskenování jsou co k čemu, posuďte sami, abyste měli představu, jak jsem zamlada vypadal.)

No a pak někdy přišla ta chvíle, kdy po Praze visely plakáty na nový film, já zašel do biografu, a ejhle. Že místo Krásky je v názvu „panna“ a místo Zvířete „netvor“, mi sice připadalo divné, ale nijak mne to nevarovalo. Avšak potom… Vzpomínáte si, jak to začíná? Mrtvý les, plný mlhy, znepokojivé ptačí a zvířecí zvuky, do toho přijedou jezdci – a najednou padla první dvě slova a já pochopil, že tentokrát budě něco hodně, hodně jinak. (Pro ty, kdo si to nepamatují: ta první slova jsou: „Svinská mlha.“ Tohle prostě obvykle v pohádce neuslyšíte.)

Dál už to pak jede samospádem. Zablácená, špinavá karavana v mlžném lese se prolne do titulků, kde jako podklad běží surrealisticko-horrorové obrazy a temná varhanní hudba, po nich pak následují přípravy na svatbu, plné detailů syrového masa a vnitřností a s prostřihem na děvečku a pacholka, lezoucích na seník s celkem jednoznačným úmyslem… Ne, Panna a netvor rozhodně nebyla točená pro děti; po obvyklé infantilnosti pohádkové produkce v ní nenajdete ani stopy.  Což je jen dobře.

* * *

Takže tohle bylo za mne osobně, a teď trochu k té obecné genezi. Pohádka o Krásce a Zvířeti je opravdu stará, jedna z těch, co mají nezjistitelný lidový původ; jednu její variantu najdete i v Dobšinského Slovenských pohádkách pod názvem Trojrůže. (Pro zajímavost, v tomto podání se jako  hlavní hybatel nevyskytuje žádné neurčité Zvíře, nýbrž zcela konkrétní hrozivý medvěd. Místní vliv středního Slovenska, kde Dobšinský své pohádky sbíral, je zkrátka znát. Jinak je ovšem základní příběh stejný.) První písemná podoba ale pochází od Jeanne-Marie Leprince de Beaumont, francouzské  preciosní spisovatelky z osmnáctého století, a je – celkem příznačně, řekl bych – z jejího rozsáhlého díla jedinou částí, která se dodnes vydává a zůstala živá… Přičemž, dle mého skromného názoru, ten Dobšinský je čtivější. Nicméně to nechme stranou, jde nám o filmy.

Co těch se týče, nikoli první, ale světově nejznámější je černobílé zfilmování Jeana Cocteaua z roku 1946 s Jeanem Maraisem v hlavní dvojroli – čímž nemyslím, že by hrál také Krásku (byť při známém vztahu těchhle dvou Jeanů by to nepřekvapilo), ale že kromě Zvířete má i part Krasavce, sličného, leč slabošského a mravně poněkud ambivalentního Krásčina nápadníka. Cocteau si totiž ten původní přímočarý příběh rozkošatil podle svého vkusu – a nikoli nezajímavě, ač ve finále krapet na sílu. Přičemž, protože podobně jako Juraj Herz tíhl k surrealismu a k horroru, jeho zpracování také není zrovna pro děti. Je ale spíš snové než temné… Většinou.

A když už ty dva srovnávám: Herz Cocteauovu verzi samozřejmě znal, a později se vyjádřil, že právě proto to chtěl natočit jinak. Přesto je tu dost podobností. Marais jakožto Zvíře má hlavu (víceméně) rysa, Harapes coby netvor dravého ptáka; co mají společné, je vlající černý plášť. To ovšem padá na úkor filmařské nutnosti – plášť je potřeba, aby zamaskoval široce vycpaná ramena, a ta jsou zase nezbytná, protože jinak by nestvůra měla v té masce neúměrně velkou hlavu… Čili to nechme být, ač je to první, čeho si všimnete. Co ovšem Herz od Cocteaua převzal, ačkoli nemusel (nejspíš záměrně, jako poctu), jsou socha, která otáčí hlavu za procházejícím, a ruka odnikud, nalévající víno… Plus jisté drobnosti během rozhovorů Krásky/panny a Zvířete/netvora. Vyjmenovávat je nehodlám, pokud vás zajímají, podívejte se na oba filmy sami. Koneckonců, stojí za to, ne že ne.

No a pak tu máme autorský podíl Františka Hrubína; ten je důležitější, než by se zdálo. Krásku a Zvíře původně napsal jako divadelní hru speciálně pro krumlovské otáčivé jeviště, a popravdě řečeno, v onom Hofmanově scénáři z ní mnoho nezbylo, jen sem tam replika… Až na jednu důležitou maličkost. Hrubín Zvířeti přidal něco, co nikdy dřív nemělo – jeho temné já, našeptavače (ve hře pojmenovaného hlas ze zrcadla), a díky tomu tam, kde Cocteauovo/Maraisovo Zvíře nanejvýš nyvě kouká anebo frustrovaně demoluje zařízení zámku, v Panně a netvorovi (a pravděpodobně i u Moskalyka; jak jsem řekl, tohle už si nepamatuji) divák dostane netvorovy vnitřní rozpory pěkně natvrdo.

A to je asi všechno. Mohl bych se rozepisovat o výpravě Herzova filmu (je skvělá), o hudební složce (dtto), o choreografii netvorových pohybů v Harapesově provedení… Ale to přece všichni znáte. A jestli ne, koukejte to napravit.

P. S.: Jak jsem výše uvedl, mám pohádku o Krásce a Zvířeti odmalička rád. Přesto jsem nikdy neviděl ani jednu z disneyovských verzí: nechtěl jsem si zkazit dojem.

fotografie: archiv autora