FILM: Harry Potter a Relikvie smrti - část 2.

Tak je to tady, sága nám po deseti letech končí, bude to masakr, umře spousta oblíbených postav a na konci přijde zasloužená katarze. Zahalte se do hábitů, kapsy nacpěte kapesníky a vyražte do kina… ach, a nezapomeňte pochodně, bude třeba upálit scénáristu.

Jak možná víte, celou sérii měl na starosti Steve Kloves. Kromě pátého dílu, který je zdaleka nejlepší, a který dorovnává jen Cuarónova trojka svou divokou režijní magií. A všichni režiséři o něj zakopávali, nejvíce pak David Yates, který se pokusil vnutit potterovskému světu vlastní vizi. Pokud je Kloves opravdu držen na pevném vodítku, které třímá J. K. Rowlingová, jak se povídá, pak je s podivem, že si nechali Yatese v týmu až do konce, protože v (obou) Relikviích smrti napětí mezi scénářem a režií mlátí do očí až bolestivě. Ze zásady odmítám hodnocení filmů podle věrnosti předloze, ale výrazný problém filmového potterovského univerza je v tom, že nedrží pohromadě ani vzhledem ke knihám, ani samo o sobě. Klovesova strategie, jak se dá nyní zhodnotit ve své komplexnosti, se zdá vypadat následovně: Z každého dílu, který zrovna adaptuje, bez ladu a skladu vyzobat scény, které on (nebo JKR?) považuje za důležité, aniž by uvažoval o jejich souvislosti s díly předchozími a následujícími. Je tak spousta hlášek, spousta zbytečných scén, které například v první části Relikvií smrti budou už navždy vyznívat do ztracena. Na druhou stranu se v rámci těch nejdůležitějších podivností podařilo oba filmy propojit v poměrně funkční celek, mohu tak odvolat své stížnosti na Potterův zbytečný kousek zrcadla (no, on úplně zbytečný zůstává, ale aspoň už víme, odkud se vzal), nebo meč vytažený z jezera, zmiňované v předchozí recenzi.

Mnoho scén a postav, které se z předlohy na plátna nedostaly (a že by na ně po vyškrtání vaty byla spousta místa), ale poměrně výrazně chybí. Ostatní postavy se totiž kvůli tomu chovají buď nelogicky, nebo jsou aspoň v rámci motivací hrubě nedostatečně prokreslené, či vpadají do děje, jak se jim zachce, aniž by o nich filmový divák předtím slyšel víc než letmou zmínku, pokud vůbec. Po stránce scénáře jsou prostě Relikvie smrti ne zrovna úspěchem, i když aspoň drží pohromadě líp, než jsem se po zkušenosti s jedničkou odvažoval doufat. A takový průšvih jako začátek honby za viteály ze šestky to taky není. Teď už je hlavní trojice pouze nachází a ničí jako na běžícím pásu, aniž by se u toho více zapotila, ale to už nikoho nepřekvapuje.

Druhá část Relikvií smrti má rozhodně i své světlé stránky a není jich málo, pořád je to o dvě třídy lepší film než ten předchozí. Jako divák jsem svou pouť vstříc konci ságy začal s příjemným mrazením v zádech. To bohužel dlouho nevydrželo, následuje úsek nudy, naštěstí nepříliš dlouhý, neboť se brzy začne bojovat o Bradavice a ten boj trvá po drtivou většinu délky filmu, přesně jak jsme si přáli. Další tragické selhání tempa přijde až v závěru, ale už se dá jakžtakž vydržet, i když scéna „po devatenácti letech“ je přesně tak impotentní a ošklivá, jak všichni tvrdí.

Samotná bitva je po vizuální stránce úchvatná. Kouzla jsou pěkně barevná a Bradavice pěkně hoří a vybuchují. S postavami, které se jí účastní, už je to horší. Tvůrci jako by se báli, že by jim mohlo být vyčítáno emocionální vydírání, a tak ke smrtím oblíbených postav přistupují s co největším možným odstupem a zásadně je přímo neukazují. Což je u filmu, na který i zarytí cynici dorazili připraveni si poplakat, zatracená škoda. Do veškerého dojetí je tak totiž třeba se nutit na základě vzpomínek na to, co jsme cítili při čtení knihy. Navíc jednotlivé souboje, na které šlo položit dramatický důraz a vyšponovat tak napětí a emoce na maximum, jsou odbyté jak po dramaturgické, tak po herecké stránce. A Voldemort? Ten se ze superpadoucha, schopného rozpoutat peklo světových rozměrů, změnil v blábolícího a hloupě se všemu smějícího obtloustlého pošuka, který sebou nechá zametat brýlatým frackem a není schopný pomalu zabít ani mouchu, natož velet armádě zla. Čímž se dostávám k poslednímu kameni úrazu, a to přemíře fórků, které jsou sice samy o sobě povedené, ale zcela necitlivým způsobem přerušují napětí, které je pak opět potřeba pracně budovat. (Ale možná je uprostřed bitvy o osud světa normální cedit na všechny strany vtipné – pozor, nikoli cynické – hlášky a neustále hledat někoho, koho by ta či ona postava mohla políbit… nevím, v žádné takové jsem nikdy nebyl.)

Nejlepší je tak nakonec na filmu vložený minipříběh, stejně jako u první části (tentokrát ovšem výbornou animaci nahradila obyčejná hraná sekvence), a jedinou opravdu dobře (ač poněkud pateticky) prokreslenou postavou je Snape, jehož vzpomínky onen minipříběh tvoří.

Potterovské finále je zábavnou popcornovou podívanou, na kterou se jít vyplatí. Blýská se to v ní, bouchá to, nabízí pár sympaťáků a občas i nějaké ty emoce. Je to film, nad kterým lidé po odchodu z kina nejprve zmateně zakroutí hlavou, poté si začnou dělat srandu ze scén, které o to asi neusilovaly, a vymýšlet, jak by mohly vypadat jejich youtube remixy. Rozhodně to ovšem není důstojné zakončení ságy, která nás provázela deset let. Celé Relikvie smrti tak nějak neví, komu a čemu chtějí být vlastně věrné, přebíhají od drobných detailů předlohy přes snahu o vizuální orgie k pokusům o psychologickou drobnokresbu (tak povedenou v pátém díle), pro kterou prostě není ve scénáři dost silný podklad, plýtvají desítkami postav na slepé dějové uličky, místo aby pořádně upevnily své jádro. Celkově vzato jsou prostě vzaty za špatný konec a při závěrečných titulcích tak místo smutku, že už to končí, přichází oddech. 

Harry Potter a relikvie smrti část II. /Harry Potter and the Deathly Hallows part II./, 2011
Režie: David Yates
Scénář: Steven Kloves 
Hrají: Daniel Radcliffe, Emma Watson, Rupert Grint, Robbie Coltrane, Alan Rickman 
Hudba: Alexandre Desplat