Vypadá to, že počasí se umoudřilo a odpovídá tomu, co je napsáno v kalendáři. Snad si konečně vychutnáme i čtení v parku nebo na zahrádce (i na tu restaurační už nás pustili a můžeme si to zpestřit pěnivým mokem nebo dobrou kávou), aniž by nám hrozilo umrznutí.

Je to naprosto k nevíře, ale poslední editorial jsem napsala letos v lednu. Další dva měsíce zmizely tak rychle, že mám podezření, jestli mi je někdo neodcizil nejen z kalendáře, ale i ze života. Jaro na krku, to zcela jistě, konec utažených šroubů v dohledu, v to doufejme.

Se začátkem roku pořád někde někdo něco bilancuje. Vždycky se dá najít to dobré i to špatné, záleží na úhlu pohledu. Uplynulý rok byl jednoduchý jen pro málokoho z nás a nemá cenu nosit dříví do lesa ani trpaslíky do jeskyně. Nechme tedy stranou nám všem známé vnější okolnosti a ohlédněme se za tím, co se dělo na Sardenu. Jo, a kdyby vám to krapet připomínalo představovačku kapely na rockovém koncertě, tak podobnost je čistě náhodná.

Soukromé očko a lapač na průšvihy je opět v akci. Čtenářům předchozího dílu bylo jistě jasné, že závěrečná scéna, ze které trnuly zuby, jak byla sladká a idylická, vydrží tomu párečku hrdliček stěží do příští otočky zeměkoule. A samozřejmě se nemýlili.