RECENZE: Gareth L. Powell, Jiskry války

Posttraumatický syndrom je mrcha zákeřná, váleční veteráni by o tom mohli vyprávět hodiny. O tom, jestli trpí nočními děsy a paranoiou také generálové, kteří dávají rozkazy ke genocidě a rozhodují tím o bytí či nebytí tisíců, o tom se moc vědeckých studií nepíše. A co teprve musí prožívat UI integrovaná do vesmírné útočné lodi…

Inteligentní válečná kosmická loď Vrtošivá fena byla zkonstruována pro boj, ale je znechucena svou účastí na zmiňované genocidě během poslední války. Zbavená výzbroje se snaží odčinit, co spáchala. Recept na nápravu účasti na válečné genocidě? Nechat se zaměstnat Záchranným sborem, organizací, která stojí mimo všechny mocenské struktury, nepodléhá žádné civilizaci a jejím posláním je pomáhat lodím v tísni. Vaše viny budou smazány. To platí jak pro inteligentní válečnou kosmickou loď, tak i pro její posádku.
Když se v soustavě plné starobylých artefaktů, vyrobených z celých planet, ztratí civilní loď, vydává se Vrtošivá fena s posádkou samotářů pod velením kapitánky Konstanzové na záchrannou výpravu.
Nejsou ale jediní, kdo po ztracené lodi pátrá.

Jiskry války se rozhodně nemají za co stydět a nic nepředstírají. Space opera se musí odehrávat ve vesmíru a je nutno cestovat do nekonečna a ještě dál. Zapadlé planety, kde chcípnul pes, ale i přetahovaná soupeřících vesmírných aliancí o to, kdo má větší lodě a může díky tomu šéfovat většímu kousku vesmíru, křehké příměří, jež může porušit i hlasitější kýchnutí některého z generálů, sedících na vrcholku vratké, pokojně vypadající mírové dohody, to všechno jsou Jiskry války.
Vyprávění v první osobě, ale z pohledu různých protagonistů příběhu, je z počátku trochu rozptylující a musíte důsledně hlídat názvy kapitol, jež tvoří jména těch, kterým zrovna vidíte do hlavy. Jakmile přistoupíte na autorovu hru a začnete rozlišovat, kdo zrovna mluví, začne se příběh sypat mnohem plynuleji a vy zjistíte, že tak úplně nemá jednoho hlavního hrdinu. Navíc, ne všichni, kdo mají co říct, jsou lidé.
Princip umělé inteligence je nedílnou součástí mnoha scifi románů a v případě kosmické lodi jde přece jen o něco trochu jiného než u androida, který doma pomáhá s nádobím nebo hlídat děti a rozhodne se, že chce být člověkem. Powell si vynašel vlastní originální způsob, kterým lodě ke svojí osobnosti přicházejí a ten vám nebudu prozrazovat. V každém případě není Vrtošivá fena v ději jen do počtu jako líbivá dekorace. Má vlastní názor na spoustu věcí a její osobnost se formuje na základě prožitých zkušeností. Díky tomu se záhy z inteligentního nástroje stane zásadním hybatelem děje.

Nemůžu si pomoct, a berte to jako kompliment, ale párkrát jsem si při čtení vzpomněla na Firefly Josse Whedona. Posádka Vrtošivé feny v mnohém připomíná partu vesmírných kovbojů, které svedla dohromady náhoda, ale nakonec bojují za stejnou věc. A jsou i další důvody, proč na vás místy dýchne ta správná westernová a dobrodružná atmosféra příběhů, kdy jde o čest, vlastní důstojnost a sebeúctu a teprve potom o principy, hierarchie a příslušnost k systému.

Ač má kniha svá rozuzlení a nedá se mluvit o otevřeném konci, přesto zůstává ještě dost nezodpovězených otázek, na jejichž zodpovězení snad nebudeme muset dlouho čekat. Gareth L. Powell a jeho hrdinové ve svém příběhu zdaleka neskončili.

Ukázku z knihy si můžete přečíst ZDE.

Gareth L. Powell
Jiskry války

Překlad: Zdeněk Uherčík
Nakladatelství: Triton
Rok vydání: 2019
Počet stran: 288
Cena: 329 Kč