NEDĚLNÍK: Podivnost knižních štafet na vlastní kůži

Pokud máte rádi knížky a zároveň disponujete profilem na Instagramu, nebude pro vás pojem knižní štafeta nový. Pro neznalé přiblížím, o co jde.
Jeden z velkého množství bookstagramerů nabídne svůj výtisk ke štafetě. Přihlásí se mu několik lidí a on jich vybere zhruba pět. Každý z nich má zpravidla měsíc na přečtení a odeslání dalšímu čtenáři. Je povoleno a doporučeno do textu psát a lepíkovat. Naopak panuje přísný zákaz ničení knihy a jejího zdržování u jednoho účastníka přes daný časový limit.

Představte si, že je to nějaká novinka, kterou fakt chcete číst, v knihovně bude ještě týdny nedostupná a kupovat ji nechcete. Takže? Proč ne, zkusíte knižní štafetu. Nějak takhle jsem se nachomýtla k mému pokusu s touto záležitostí. V mém prvním případě jsem byla třetí člověk, který dostal výtisk do ruky. A ten byl dost široký a stránky pokroucené, jako by ho někdo nechal na dešti. To nesnáším, ale dobře, není to moje kniha, jdeme na to. Mezi řádky bylo několik poznámek, což bylo vlastně docela příjemné, odkazy na podobnost s jinými příběhy, vypíchnutí typických vět postav, kterých bych si jinak možná nevšimla. Bylo by skvělé, kdyby předchozí čtenáři připojili nějakou krátkou recenzi na závěr, dojem z celého příběhu, tak tomu bohužel nebylo. Pak ale ty lepíky. Abyste rozuměli, lepíkování je terminus technicus štafet. Je tím myšleno používání úzkých samolepících záložek v různých barvách. Buď má každý účastník přidělenou barvu svých lepíků, nebo se používají podle nálady. Já zažila tu druhou variantu. Některá místa byla tudíž oblepená rudými papírky, protože je to opravdu mega romantika, a jiná zase modrými, protože smutek. No, to jsem nezvládla, nakonec jsem tedy nalepila taky pár papírků a poslala dalšímu čtenáři.

Učinila jsem ještě jeden štafetářský pokus. Tentokrát na mě padlo pořadí jiné a já byla úplně první. Měla jsem tedy možnost přečíst si novou knihu, která mě vážně zajímala, a pak na ní napsat názor. Udělala jsem to přesně tak, jak mi vyhovuje, do dvou míst jsem přilepila A5 papír s mým komentářem oboustrannou páskou, která lze odlepit bez poškození papíru. Nepoužila jsem žádné lepíky. Tahle štafeta mi ale nedala žádný vhled do prožitků jiných čtenářů.

Jaký je tedy můj názor na tento proces? Přes mírnou aroganci na začátku jsem nakonec byla poměrně nadšená. Dokážu si představit, že se někteří čtenáři účastní štafet pravidelně a vybírají si konkrétní žánr. Postupem času se třeba i znají a své názory už předjímají. Štafetářská komunita většinou vytváří i společný chat pro každou putující publikaci a nakonec se vlastně jedná o příjemné, sdílené čtení. Pokud jste ale trochu konzerva, tak ty lepíky vás budou dráždit, jako mě.

Jo a často bývají v krabici s knihou přibaleny i čajíky nebo čokoládky, to bylo rozhodně velmi kladné překvapení. Jak jste na tom se štafetami vy?