Posuzovat ročenku povídek není sranda. Tedy, nepochopte mne špatně, zábava to samozřejmě byla, neboť Jonathan Strahan rozhodně editorský talent má a vypadá to, že za mořem a za kanálem roku 2011 rozhodně neúrodou v oblasti F/SF povídek netrpěli. Jenže dívat se na knihu jako celek, když z principu vznikla každá část zcela samostatně, může být přinejmenším zavádějící podobně jako hledání budoucnosti v kávové sedlině. Proto nastává čas pro použití ultimátní recenzentské praktiky kombinující poznatky nejmodernější psychologie a nejčernějšího voodoo. Dámy a pánové, přichází co-mi-tak-uvízlo-v-paměti.
Dan Simmons je takový spisovatelský chameleon, který mění styl podle toho, jaký žánr se zrovna rozhodne opanovat. Ať už je to hard sci-fi jako v Hyperionu nebo historické dobrodružství v knize Terror. Simmons dokázal do Temného léta vložit aspekty těch nejlepších hororových knih o dospívání, jako je třeba Laymonova Putovní upíří show nebo To od Stephena Kinga.
Skoro se mi chce úvodem napsat, že Arthura Charlese Clarka není třeba představovat. Ale to bych mu křivdil – málokterý spisovatel si tolik zasluhuje publicitu a propagaci. Clarke je totiž symbolem hard SF, tedy literatury, která ve spojení science fiction klade důraz právě na tu vědu.
"Dan Simmons píše jako vytuněný anděl, který do své americké noční můry pumpuje šokující překvapení, napětí a líbeznou, překvapivou nostalgii." - Stephen King.
Hej, kámo, znáš Attika? Hustej tejpek. Poslední druid na světě, ale zapomeň na nějaký páprdy s artritidou v kostech a fousama po kolena. Tenhlencten Atticus O'Sullivan je fakt cool, nosí hóóódně drsnej meč, castí druidský kouzla, vypadá na jednadvacet (a nikoliv století) a žere Hvězdné války. A klíďo píďo by do skonání světa prodával čarovný býlí ve svým arizonským krámě, jenže to by se mu nesměly imrvére valit na hlavu problémy. A co se potíží týče, předpověď hlásí pro tenhle díl série solidní průtrž sračen.
Tak ako sama čepeľ podnecuje k násilným činom, tak aj samotný majetok a jeho ochrana láka zlodejov. Adrenalín, napätie, test šikovnosti a prefíkanosti, možnosť predviesť sa, to všetko je pre zlodeja dôverne známe a príťažlivé ako telo milenky. A priznajme si, o samotné obohatenie sa ani tak veľmi nejde. Pochopia to len tí, čo niečo ukradli.
Bojíte se? A bojíte se rádi? Děsí vás představa, že z venkovních teplot nebude nikoho mrazit v zádech? Máte strach, že v prosinci nebudete mít co ke čtení? No, tak to se nebojte. Tedy... bojte, samozřejmě.
Chvíli to trvá, než si toho všimnete. Stránky letí, tři dějové linie se střídají v úsečných krátkých kapitolách, autorův uhrančivý jazyk šeptá další a další zaříkávadla, která neuronovou sítí vysílají hyperrealistické obrazy, centrum postmoderní slasti přetížením taje jak honduraská čokoláda pod provensálským sluncem a všechno je, jak má být. Očividné věci se přehlížejí nejlépe. Takže ano, zabere to nějaký čas, než vám dojde, že tohle není sci-fi. I když to víte dopředu.
Podmanivý příběh z budoucnosti se odehrává ve Sluneční soustavě, z větší části v jednom z pohyblivých měst v martské společnosti Morna. Jean le Flambeur má za úkol vykrást vlastní vzpomínky. Žene ho nejen samotný závazek k jeho spasitelce Mieli, ale také vlastní zvědavost. Co za tím vším vězí? Tohle je vysoká hra, hra o všechno, hra se skrytými kartami.
Stross pak možná jen přátelsky dodává: Je těžké to přiznat, ale myslím, že je v tomto směru lepší než já sám. A Kvantový zloděj je nejlepším SF debutem, který jsem za mnoho let četl.
Ke sbírce se nechci stavět z pohledu dnešního čtenáře, neboť mnoho let dělí tehdejší čtenářův vkus od toho současného, nicméně při pohledu na díla, která jednotlivé povídky v klání o přízeň návštěvníků Worldconů doprovázela, získává sbírka nový rozměr.