RECENZE: William Gibson, Země slídilů

Chvíli to trvá, než si toho všimnete. Stránky letí, tři dějové linie se střídají v úsečných krátkých kapitolách, autorův uhrančivý jazyk šeptá další a další zaříkávadla, která neuronovou sítí vysílají hyperrealistické obrazy, centrum postmoderní slasti přetížením taje jak honduraská čokoláda pod provensálským sluncem a všechno je, jak má být. Očividné věci se přehlížejí nejlépe. Takže ano, zabere to nějaký čas, než vám dojde, že tohle není sci-fi. I když to víte dopředu.

Kanaďan amerického původu William F. Gibson, literát mezi autory a klíčová osobnost kyberpunku, demonstruje znepokojivým a fascinujícím způsobem sílu vize. Protože je to právě moc vyjeveného – stejná jako ta, jež promlouvá z orebských hořících keřů, z očí šamanů zdrátovaných ayahuaskou a z vyprávění lidí po NDE – co pohání kotel Gibsonových příběhů. A halucinatorní vizionářskost autorova díla s sebou nese nesnadno popsatelnou, a přesto nezbytnou estetiku; estetiku, jejíž kořeny bude patrně širší čtenářská obec hledat (a nacházet) kdesi v neonech a špíně Sprawlu, jenže síla zjevení nevychází z žánru, ale z autora samého. Celá volná trilogie Bigend, jejímž druhým dílem Země slídilů je, mimovolně mezi řádky říká: „Mysleli jste si, že je to sci-fi, ale byl to Gibson, kdo vás pohltil při četbě Neuromancera či Idoru.“

Děj románu se odehrává v USA (a trochu i v Kanadě) roku 2006, ve společnosti otřesené pádem Dvojčat a zasažené posttraumatickým stresem národních rozměrů. Soukromí patří k luxusu bezvýznamných, nedůvěryhodní agenti bezpočetných bezpečnostních agentur chrání odposlechy a špiclováním stát před jeho vlastními občany a světovými oceány se plaví tajemná zásilka s banánovou frontou žadatelů o pozici adresáta. Tři zájmové skupiny reprezentují i tři figury na šedivé šachovnici Země slídilů: nedobrovolný překladatel a feťák Milgrim, bývalá zpěvačka Hollis a kubánský imigrant Tito z rodiny s opravdu zajímavou špionážní minulostí.

Gibson nedává čtenáři nic zdarma, vyžaduje soustředění a neodpouští chyby. Úsečné dialogy se nenamáhají vysvětlovat, autor i jeho postavy vědí, o čem mluví a publikum se musí snažit, aby s nimi drželo krok a neztrácelo se na mapě. Ponořením do očistné lázně čistého jazykového potěšení nahlédnete kamsi do zdrojového kódu reality zobrazené v detailech tak ostrých, jasných a nasvětlených, až vypadají skutečněji než sama skutečnost. Posuďte sami v ukázce shrnující názor „slušného amerického pravičáka“ na původ politické korektnosti:

„Kulturnímu marxismu se podle Browna taky říkalo politická korektnost, jenže řečeno na rovinu to byl prostě kulturní marxismus, který do Spojených států po druhé světové válce přicestoval z Německa v prohnaných lebznách jednoho spolku mladých profesůrků z Frankfurtu. Sami si říkali Frankfurtská škola a bez nějakého otálení začali opakovaně nořit intelektuální kladélko do důvěřivých útrob místní starosvětské akademické obce. Tuhle pasáž si Milgrim vždycky vychutnal, měla v sobě totiž přemrštěnost staré sci-fi, kde se ve vzrušujícím staccatovém rytmu hemží zrnití, monochromní eurokomouši z hvězd, oblečeni ve tvídová saka a pletené kravaty a množící se jako pobočky Starbucks.“ (Země slídilů, s. 137 – 138). Prosím o potlesk, nejen autorovi, ale i překladateli. Není to první gibsonovka Pavla Bakiče a české čtenářstvo může být vděčné za to, že se divokým proudem autorovy výmluvnosti nemusí probíjet v jazyce hrdého Albionu.

Díky Gibsonově obsesi podrobnostmi a pointilistické architektuře textu se navíc ledacos dozvíte: jak vypadá lokativní umění, co je to volapük, jaké kacířské směry byly in ve 12. století... A též pár velmi trefných každodenních postřehů z hlav postav, jež si snadno dokážete představit na sedačce newyorské podzemky.

Kdyby William Gibson napsal trilogii Bigend nějakých dvacet let nazpátek, bezpochyby by o oprávněnosti začlenění do edice Mistrovská díla sci-fi nikdo nepochyboval – bez ohledu na to, že ti technofilnější z nás budou muset na stránkách Země slídilů vystačit s GPS a mobily. Byla by to science fiction překvapivě civilní, zbavená patosu, velkých příběhů i gest a taková nějaká řidší jak polévka z automatu – míň světel i špíny, míň zázraků i ztrát. Trochu groteskní, trochu fraškovitá, v neexistujících poznámkách pod čarou varovná. Věrohodná. Vyšperkovaná detaily a pořád gibsonovsky uhrančivá. Budoucnost taková, jakou jsme si ji rozhodně nikdy nemalovali. Kanadský literát se v mnoha směrech dožívá naplnění svých vizí (a v mnoha ne) z předchozích trilogií Sprawl a Bridge. Triptych Bigend ovšem nabízí portrét současnosti vyvedený s nemenší energií, precizností a návykovou čtivostí. Gibson díky němu ukazuje budoucnost, která nás všechny dohnala. A možná poněkud zaskočila.

William Gibson: Země slídilů (Spook Country)
Nakladatel: Laser-books
Překlad: Pavel Bakič
Obálka: Tomasz Maroński
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2012
Počet stran: 392
Rozměr: 105 x 165
Provedení: paperback
Cena: 299 Kč