Laser-books

Sotva můj zrak padl na obálku knihy Dana Simmonse Kantos Hyperionu, nového souborného vydání Hyperionu a Pádu Hyperionu, vzpomněla si hlava na jedno drobné upozornění, které kdysi vydavatel umístil hned pod titul, a nechtě se tak pustil do Simmonsovy hry na odkazování na jiné knihy: "Kniha srovnatelná s Dunou F. Herberta."

Sotva co Kantos Hyperionu, souborné vydání prvních dvou knih „hyperionského“ cyklu Hyperion (Plzeň 1997; v citacích dále jen H) a Pád Hyperionu (Plzeň 1997; v citacích dále jen PH), spatřil světlo regálových svítilen, rozšířily se datasférou jako viry chvalozpěvy na Simmonse, na jeho jazykové mistrovství a lásku k literatuře.

Space opera byla a vždycky bude vlajkovou lodí science fiction. Subžánr, který byl původně pojmenován s jistým hanlivým nádechem se během krátké doby stal téměř symbolem celého žánru. Vždyť pro mnoho neznalých jsou základními proprietami vědecké fantastiky právě vesmírné lodě a na nich lidi v “pyžamech”, kteří se oslovují “poručíku, desátníku, kapitáne”.

Podařilo se nám proniknout do policejních utajovaných materiálů a tak vám Sarden může přinést exkluzivní informace o případu zmizelé krakatice obrovské. Prohlédněte si i přiloženou fotodokumentaci kauzy Kraken.

Dan Simmons poskytuje literatuře jako celku veškerou svou tvorbou jednu úžasnou službu. Přivádí nové čtenáře ke starší (řekla bych i klasické, ale z nějakého důvodu jsou to prakticky synonyma) literatuře. Vsadila bych se, že spousta jeho příznivců cítí jakýsi neurčitý neklid, dokud si po Kantosu Hyperionu nenačte nějakého toho Keatse, pokud už ho přečteného nemá. A stejně tak to musí být se Shakespearem a Olympem a Ílionem, s Dickensem, W. Collinsem a Droodem, s Poem a Terorem… Simmons se svou láskou k literatuře netají aa nebojí se na ni mohutně odkazovat ve svých textech. Měl by se stát maskotem knihovníků a kultury všeobecně.

Trend „každodennosti“ v science fiction není sám o sobě vůbec špatný a má na svém kontě už pár velmi silných děl, nicméně v povídkové sbírce může působit trošku monotónně. Celkové vyznění New Space Opery 2 je tak poněkud studené a čtenář malinko ochuzený o pocit úžasu. Může to být také způsobeno rozsahem povídek - většina z nich je příliš krátká, a působí často jako fragment něčeho většího.

Vítejte v Nehynoucím městě! Projděte se po omšelém kamení a popřejte sluchu příběhům o uvadající dávné slávě metropole, pohlédněte na trpaslíky zmrzačené dospíváním v těsných růstových schránkách a vypravte se do přítmí úzkých uliček, kde najde uspokojení i sebezvrácenější touha. Nehynoucí město připomíná šílený cirkus plný atrakcí: po kamenné dlažbě mašírují bakchanální procesí, magie utržená z řetězu zabíjí v ulicích, nepřátelská vojska se každým dnem blíží a krátkozrací politici se snaží ještě narychlo něco uchvátit pro sebe, zatímco v šeru levných náleven se šeptá o revoluci... Letošní podzim se nebudou v hektické metropoli krátit jen dny a než sleze sníh, čeká obyvatele Nehynoucího města poznání, že když pohřbívali historii, vykopali příliš mělký hrob.

Početné rodiny schoulené u krbů, z nichž se ozývalo praskání, snažně vstřebávaly teplo. Strach obcházel městečko celý týden. Nikdo se však po bláznivém činu jednoho z mladíků neodvážil vyjít ven a zkontrolovat dům od domu. Ještě teď každému zní v uších onen nadpozemský pisklavý křik, který nepocházel od žádného žijícího tvora. Prastaří se vrátili!