Vážení čtenáři, vyšla nová antologie Ondřeje Jireše, ve které najdete to nejlepší, co se u nás kdy v žánru fantasy urodilo. 17 světů, 17 autorů. A už teď můžete nahlédnout do jednoho z nich prostřednictvím štědré ukázky. Začtěte se do Válečné lsti od Vladimíra Šlechty.
Vladimír Šlechta umí psát zábavně, ale nikoliv plytce, akčně, ovšem rozhodně ne prvoplánovitě, a chytře, aniž by nudil sáhodlouhými exhibicemi při popisu neexistujících sci-fi udělátek.
Nač si lhát do kapsy, většinou mi k životu a ke štěstí při čtení stačí tohle. A pokud značná část knih Vladimíra Šlechty obsahuje obého požehnaně, tak Emminy eskapády v ruinách civilizace jedenadvacátého století představují destilát výše zmíněné olympské ambrózie. Jen místo limetky má v sobě tenhle koktejl pořádný kus postapokalyptické science fiction.
Sex, násilí a postapo – nač si lhát do kapsy, tohle mi stačí vrchovatě.
Začátek 23. století. Totální válka vrátila svět zpátky do doby kamenné. Ve vylidněné Evropě přetrvala jediná civilizovaná enkláva, Město. Od Apokalypsy už uplynulo sto třicet let, následky války se však stále projevují. Město umírá.
Silvia Barro je ženská. Navíc o sobě tvrdí, že je tlustá, panna, neumí to se zbraněmi a co je nejhorší – je intelektuálka, což někdy může být velice nebezpečná kombinace.
Orcigard stále ještě ovládá Alarich Touraine, zvaný Temný mág, jeho moc však slábne. Propukají proti němu povstání, na jeho území vnikají hledači pokladů i lovci orčích skalpů. V těchto bouřlivých časech je do Orcigardu zavlečena Sylvia Viktorina, nejmladší dcera vévody z Barro. Aby přežila, musí si hledat spojence a přátele...
Polygon. Jedna z předapokalyptických anomálií Oggerdova světa. Zdá se, že se tam deformuje čas jako v příběhu o Ossianovi. Uvnitř jste pár hodin a v našem světě utečou celé dny.
Agent John Francis Kovář už byl skoro všude. Bojoval s nacisty, po boku Napoleona Bonaparta i Ježíše Krista. Poznal mushroompunk, dálnou budoucnost i postapokalyptické světy. Jednu věc však ještě nezažil. Crossover mezi sériemi!
Po dlouhé době přemlouvání nad sklenicí vychlazeného piva, podplácení v podobě propisek a prosbách čtenářů se to povedlo. Povedlo se to (a je nutno dodat, že se jedná o zázrak), že jeden z nejpopulárnějších autorů naši SFFH scény Vladimír Šlechta konečně napsal příspěvek do stále více populárnější série Agent JFK.
Rok se s rokem sešel a Vladimír Šlechta předložil fanouškům Krvavého pohraničí další kamínek do mozaiky příběhu. Myšlenka každý rok vyslat do světa jednu hraničářskou knížku vypadá jako bezva tradice, něco na způsob narozenin nebo Vánoc. Tak co nám Šlechta nadělil letos? Likario vyšlo coby součást Likarijské trilogie, ale s ostatními částmi souvisí docela volně. Aby taky ne, když první a třetí část opustily tiskárnu pěkných pár let nazpátek. Likario představuje samostatný román ze světa Krvavého pohraničí a další kapitolu ze života „rodinky“ půlelfa Thompsona.
Dvě slova: Krvavé pohraničí. Není v České republice fanouška domácí fantastiky, který by tento, nebojím se říct kultovní, cyklus Vladimíra Šlechty neznal. Od roku 2000, kdy světlo světa spatřil stejnojmenný román, vyšla celá jedna trilogie, několik samostatných knih a pár povídkových sbírek z tohoto světa. Před rokem Vladimír Šlechta načal sborníkem Nejlepší den pro umírání novou (jak říká sám autor) „malou“ Likarijskou trilogii, nyní se k dychtivým čtenářům dostává její druhý díl – Likario.
Když se ohlédneme za sbírkou, jasně vidíme, že celá pětice autorů bohatě dostála svým měřítkům kvality, a že stvořila jedny z nejlepších, ne-li vrcholné epizody svých cyklů. Ba co víc, každému jednomu z nich se podařilo vyhnout se svým obvyklým nešvarům, mají-li nějaké.
Na Střepy z Apokalypsy jsem se vysloveně těšil. Postkatastrofické science fiction totiž není nikdy dost a o té české to platí dvojnásob. Řekněte sami, jestli to nezní slibně...
Druhá polovina 23. století, dvě stě let po Apokalypse. Evropa je stále ještě zničená totální válkou, z větší části vylidněná. Věda se stala magií, určenou zasvěceným. Po dlouhém období chaosu, kanibalismu a lokálních válek se zde stabilizovala civilizace, hodná toho jména. V pustinách, ale i na stránkách zakázaných knih, přetrvávají technologické anomálie, pozůstatky zaniklé civilizace 21. století.