RECENZE: Vladimír Šlechta, Likario

Rok se s rokem sešel a Vladimír Šlechta předložil fanouškům Krvavého pohraničí další kamínek do mozaiky příběhu. Myšlenka každý rok vyslat do světa jednu hraničářskou knížku vypadá jako bezva tradice, něco na způsob narozenin nebo Vánoc. Tak co nám Šlechta nadělil letos?

Likario vyšlo coby součást Likarijské trilogie, ale s ostatními částmi souvisí docela volně. Aby taky ne, když první a třetí část opustily tiskárnu pěkných pár let nazpátek. Likario představuje samostatný román ze světa Krvavého pohraničí a další kapitolu ze života „rodinky“ půlelfa Thompsona. Thompson & spol. se p(r)otloukají Pohraničím, sbírají skřetí skalpy (hádejte odkud), rabují staré ruiny a užívají si dobrodružství, o kterých se výborně čte z pohodlí lenošky, ale málokdo by je toužil zažít na vlastní kůži. Thompsonova parta nečelí jen oštěpům orků a nástrahám příšer, ale hlavně lidské nenávisti a pohrdání. A vzkvétající městečko Likario pro ně znamená domov, jenž kdysi všichni ztratili.

Takže asi chápete, jak moc mazaného půlelfa nakrklo, když z likarijského podzemí vylezl někdo, kdo by chtěl město uchvátit do spárů. Likariem jako rakovina prorůstají intriky, strach a výhrůžky dělají svoje a staří spojenci se k sobě obracejí zády. Snáší se soumrak a mezi stíny se pohybuje cynický žoldák Thompson, jenž udělá cokoliv, aby „rodinka“ zůstala v pořádku.

Text knihy posílá čtenáři jasnou zprávu: autor je ostřílený literární veterán a ví, jak na věc. Je to zjevné jednak z lehkosti s níž příběh odvypráví, ale také z výstavby vyprávění. Struktura Likaria se dělí na tři části: v první třetině nás Šlechta seznámí s rozestavením figurek na šachovnici, v druhé následuje nesmělé oťukávání, zkoumání rozložení sil a diplomacie, nu a třetí se odborně nazývá kulervoucí/dechberoucí jízda (podle dispozic čtenáře/ky). Napětí graduje, příběh vrcholí a... pak je tu konec. Závěr Likaria pro mě byl docela zklamáním. Čekal jsem ostrou rychtovačku na meče a neméně tvrdý souboj slovy, neboť Thompsonova čepel je rychlejší než hadí jazyk a Thompsonův jazyk svižnější než leckterý meč, jenže jsem dostal jednu střelu kuší a dva odstavce vlažného handrkování. Ve srovnání se závěrem Zimní zakázky (in Nejlepší den) je tenhle konec jen slabý odvar toho, čeho jsou Thompson a jeho duchovní otec schopni. A finální vypořádání se s „kolaboranty“ ve stylu „co jsme si, to jsme si“ působí dojmem, jako by ho sepsal někdo, kdo nutně potřebuje přežití určitých postav do navazujících dílů. Uuups...

Svět Krvavého pohraničí boduje u čtenářů zálesáckou atmosférou a vzájemným propojením jednotlivých románů a povídek. Hrdinové přecházejí z jednoho textu do druhého, o starých známých se dozvídáte nové detaily a díky tomu se v Pohraničí cítíte jako doma. Stinnou stránkou věci je to, že o přežití některých protagonistů nemáte obavy, což krapet ubírá napětí. Zrovna v Likariu o něj ale není nouze.

Pro Šlechtu typické zálesácké fantasy si v Likariu moc neužijete: po slibném úvodu čtenáře čeká jen pár citátů Ernesta Thompsona Setona a skutečnost, že některé postavy obouvají elfské mucklutiny. Samo o sobě to není problém, taková novela Zkáza Thonnieriky (in Nejlepší den) se též odehrává v kulisách města a je výborná. Co mi ale nejde na rozum, je upírský námět knihy. Možná si říkáte, hej, brzdi, brzdi: Jaký upírský námět? Vždyť o vampýrech nepadne ani slovo. Jenže sečtěte si zavádějící obálku (no pardon, ale modré světlo v dlaních, rudé v očích a wolverinovské drápy spisovatel vůbec nezmiňuje) s tím, že hlavní záporák má téměř všechny atributy, jež šestáková literatura krvesajům připisuje, a výsledek je jasný. A upír zapadá do Pohraničí asi tak, jako Gotrek Trollobijce do Středozemě. Šlechta si s tím samozřejmě dokáže poradit, vysvětlit a uvést do kontextu, jenže to působí neuvěřitelně zbytečně a upachtěně. Podobně jako v oggerdovské postapokalyptické Faerii (in Střepy z Apokalypsy) fantasy motivy představují náročný způsob, jak dosáhnout... čeho vlastně? To zajímavé v obou textech přece stojí někde jinde.

Uff... tak jsem ze sebe dostal svůj největší problém s Likariem. Jaké má kniha plusy? Likario je řemeslně profi zvládnutý a napínavý román od patrně nejlepšího domácího žánrového autora. Potkáte se zde s řadou oblíbenců z Krvavého pohraničí a děj jednoznačně táhne kupředu zábavný půlelf Thompson, přičemž švandu občas doplní praštěný (a neméně zábavný) čokl Reigias. Likario zapadá do současného Šlechtova stylu psaní, takže pokud se vám líbily víc Hořící přízraky než Šílený les, sedne vám i tohle. Bezpochyby se u čtení budete bavit, užijete si skvělé dialogy a pravděpodobně se od něj nebudete moci odtrhnout. A víte, co je fajn? Jestliže Šlechtu neznáte a Pohraničí se vám v Likariu zalíbí, tak vás čeká dalších osm knih, které jsou lepší.

Likario je zábavné, ale král české fantasy má na mnohem mnohem víc.

A Krvavé pohraničí je víc, než jen obyčejný fantasy svět.

Další recenze: recenze Likaria, recenze Nejlepšího dne pro umírání, ukázka z Nejlepšího dne pro umírání, recenze Hořících přízraků, ukázka z Hořících přízraků, recenze Válečné lsti, ukázka z Válečné lsti, recenze Krvavého pohraničí, recenze Šíleného lesa, rozhovor s Vladimírem Šlechtou, starší rozhovor s Vl. Šlechtou, recenze Zahrady sirén<.

Likario (Likarijská trilogie 2)
Vladimír Šlechta
Nakladatelství: Brokilon
Odpovědná redakce: Robert Pilch
Jazyková redakce: Jiří Popiolek
Obálka: Michal Ivan
Mapy: Ladislav Hrdina
Grafická úprava obálky: Lukáš Tuma
Vazba: Paperback
Počet stran: 318
Rozměry: 110 x 165
Cena: 248 Kč