RECENZE: Vladimír Šlechta: Kyborgovo jméno

Pěnkavka Gowery sám sobě slíbil, že po masakru u řeky Laramise už nikdy nezabije člověka. Kyborgizovaný válečník Oggerd Orlosup přísahal, že bude chránit sirotky, vdovy a všechny potřebné. A Hal Hargo v dohodě nabídl svůj život místo toho Oggerdova. Jenže dvě století po Apokalypse jsou sliby jenom slova a činy se měří olovem a ocelí. Jen intriky a podrazy zůstávají pořád stejně skutečné. Do kolosálního spiknutí se bez vlastního přičinění zaplete i kyborg a jeho tým. A než proběhnou závěrečné titulky čeká je spousta churchillovské krve a potu a také pár záhad z časů před koncem světa.

Oggerdovský cyklus, který krom řady povídek obsahuje i romány Ostří ozvěny, Projekt Berserkr, Keltská brána a sbírku příběhů Střepy z Apokalypsy, čtenáře zavádí do Evropy uvržené po totální válce zpět do feudálního středověku – s občasnými záblesky techniky z věku zázraků. A právě zkoumáním všemožných technologických artefaktů se zabývá Oggerdova parta. Potýkání se s vědou na úrovni magie dodává jejich příhodám šmrnc – rozplétaní záhad, prověřování pověstí a odkrývání dezinformací kolem jednotlivých střepů z Apokalypsy nabízí inteligentní pointy i napětí, neboť pokročilá technika má otravný sklon všemožným způsobem likvidovat lidi, kteří jí nerozumí. Naštěstí s sebou Oggerd do pustin vláčí „čaroděje“ Harga, jenž většině záhad dokáže nakonec přijít na kloub. Jenže odhalí i to, co se skrývá v kyborgově hlavě? A bude vůbec chtít tohle tajemství rozkrýt?

Vypravěčem a kronikářem dobrodružství chlapců z 23. století je všemi mastmi mazaný vyjednávač Pěnkavka Gowery – a stejně jako drsný válečník vnáší do příběhu akci, nabízí herold nejen vtipné dialogy, ale rovněž ironický náhled na svět, s nímž putování pustinami v duchu glosuje. V Kyborgovu jménu dostane Pěnkavka víc prostoru, než by zřejmě sám chtěl – musí totiž zaskakovat za ztraceného technočaroděje i za poškozeného bijce. Ze strany Šlechty to byla trefa do černého, neboť odhalení nezničitelného a neporazitelného Orlosupa v roli někoho, o koho je třeba se postarat, dodává románu pěkných pár jednotek napětí. Další volty přináší nekompromisní tempo příběhu – tady nikdo neplantá o trávě podél cesty, kterou hrdinové již třetí den uhánějí k severu. A pokud se o vzhledu místních travin něco dozvíte, můžete si být jisti, že jednoho krásného (ale také možná ošklivého) dne se vám ta znalost bude hodit. Bez ohledu na více než tři stovky stran je Kyborgovo jméno kniha na jednu noc. I když se k ní ještě rádi vrátíte, protože patří k tomu nejlepšímu, co Vladimír Šlechta v životě napsal. A přepsal.

Přiznávám bez mučení předčítáním vogonské poezie, že jsem byl vůči upravovaným a přepisovaným příběhům nespravedlivě zaujatý. Znovu vydaných Šlechtových románů se poslední roky objevilo na pultech několik a kdybych si mohl vybrat, rozhodně bych raději v knihkupectví potkal z oggerdovského cyklu avizované Poslední velkoměsto než upravené vydání Kyborgova jména. Jenže právě této knize revize opravdu prospěla. Sice čtenář přišel o úvodní povídku Přízrak, ovšem stejně tak nemusí nyní marně přemýšlet, co vlastně měl příběh odehrávající se kdesi u Černého moře společného s románem situovaným do Skandinávie. Výsledek působí výrazně kompaktněji. Překvapivě velkou roli sehraje i přepsání do první osoby (i za cenu občasných kliček ve stylu „...jak mi později vyprávěl.“), protože vyjednávač Gowery patří k autorovým nejsympatičtějším postavám a své vypravěčství si viditelně užívá („Jestli jste někdy slyšeli o Marsu...“). A čtenář si jeho vtipkování i smrtelně vážné šaškárny vychutná stejně jako bystré psychologické sondy. Takže ano, sypu si na hlavu radioaktivní popel a kaji se za pochybnosti o smysluplnosti přepisování starých knih.

Vladimír Šlechta umí psát zábavně, ale nikoliv plytce, akčně, ovšem rozhodně ne prvoplánovitě, a chytře, aniž by nudil sáhodlouhými exhibicemi při popisu neexistujících sci-fi udělátek. Zároveň z jeho knih vycítíte lidskou zralost i to, že má věci v hlavě srovnané. Hoši od Bobří řeky by se sice občas divili drsnosti spisovatelova sociálně-darwinistického intelektuálního zázemí, které prosakuje jak do oggerdovského cyklu tak do autorova fantasy pohraničí, jenže tohle není Kansas, Dorotko, a podobný přístup sem sedí jako zásobník do zbraně. Šlechtovy postavy nebývají a priori zlé – jen si prostě na tenhle bál vzaly místo bílých rukaviček raději plastikové chrániče a kvéry. A buďme za to v době vykastrovaných upírů a „och-tak-strašně-zlých“ superpadouchů z komiksů, jimiž by si Gowery vytřel zadek a pak jim vykecal mozek z hlavy, vděčni.

Já tedy rozhodně jsem.

Vladimír Šlechta: Kyborgovo jméno

Nakladatel: Brokilon
Obálka: Michal Ivan
Rok vydání: 2014
Počet stran: 336
Rozměr: 110 x 165
Provedení: paperback
Stav: nové vydání
Cena: 258 Kč

Recenzi napsal: Jan Žlebek