UKÁZKA: O. Jireš (ed.), Klenoty české fantasy

UKÁZKA

Vladimír Šlechta: Válečná lest

1.

První uprchlíci se objevili před polednem.

Hubení výrostci hnali stádečko stračen. Ženy hraničářů vedly vyděšené děti, ty nejmenší nesly na zádech. Pak se přibelhalo pár bezzubých babic, s nimi přijela i kára tažená podivným spřežením mezka a volka.

Ale první se přihnala Arietta.

Stál jsem na horní plošině rudenrožské pevnosti, opíral se o předprseň a vyhříval na sluníčku. Měl jsem po službě. Celou noc jsem strávil na stráži, ale ještě se mi nechtělo jít na kavalec. Mhouřil jsem oči a pozoroval lesy, jejichž zeleň byla teď na jaře neuvěřitelně svěží. Cítil jsem tichou radost z toho, že zima je konečně ta tam. Už se nebudu klepat ve vymrzlé, nevytopitelné strážnici.

Slunce mi prohřívalo kosti, podřimoval jsem a chvílemi i snil. Přál jsem si, aby se mi zdál sen o Ariettě. Jak přichází, klade mi ruce kolem krku, líbá mě na ústa.

Potichu jsem říkal její jméno: „Arietta.“

Procházela tudy před dvěma dny. Ona i její přátelé táhli krajem a do pevnosti si zaskočili nakoupit pár drobností. Arietta se mnou prohodila pár slov, smála se na mě. Od té doby jsem na ni myslel neustále.

Díval jsem se na krajinu z výšky sto dvaceti stop. Rudenrog znamená v řeči zwergů Dračí zub. Ten název zahrnuje jak skálu, tak pevnost, která je vystavěná na jejím temeni. Ze západu přiléhá skála k lužnímu lesu. Na východě jsme nechávali široký průsek, aby se orkové, přicházející vždy z téhle strany, nemohli skrývat mezi stromy. Za průsekem se do všech stran rozkládaly nekonečné lesy.

Některé sny se vám splní – ale jinak, než byste si přáli. „Arietta,“ zašeptal jsem ještě jednou. A pak jsem ji uviděl.

Vyběhla ze zelené hradby lesů a ostrým vlčím klusem se blížila k pevnosti. Už v té chvíli, kdy jsem ji spatřil jako vzdálenou postavičku, jsem věděl, že je to ona. Ale to, že se vracela, nebylo dobře.

Za ní běželi dřevaři, kteří po ránu vyšli narubat dříví pro pevnostní kuchyň. Jakýmsi šestým smyslem, snad podle jejích unavených pohybů, jsem pochopil, že utíká už od úsvitu. Čtyřicet mil z Chawyny až sem.

„Mundrochu!“ křikl jsem na vojáka, který procházel kolem mě. „Něco se děje! Skoč za kapitánem! Arietta z Thompsonova komanda se vrací!“

Arietta doběhla k hradbám a na okamžik mi zmizela z očí. Stál jsem u předprsně a čekal. Arietta se vrátila. Ale takhle jsem si naše setkání nepředstavoval.

Uviděl jsem ji hluboko pod sebou, běžela vzhůru po širokém povlovném schodišti, jehož stupně se podobaly malým terasám. Hubená tmavovláska s protáhlým obličejem, jakému se také říká koňský, který mě ohromně vzrušoval. Byla oblečená po elfsku: do volné haleny z jelenice, opatřené ozdůbkami z říčních mušliček, obutá do bot tak vysokých, že jí sahaly až ke kyčlím. Neměla kalhoty, jen dlouhý pruh látky provlečený mezi stehny, na břiše a na zádech podvlečený pod opaskem. Oba konce bederní zástěrky jí vyzývavě plandaly až ke kolenům. Mezi jelenicí vysokých bot a třepením haleny prosvítala nahá kůže. Já vím, může vám přijít divné, že takhle vystavovala na odiv nahé kousky stehen, takhle se však oblékali elfové. Od elfů převzali tenhle způsob oblékání i hraničáři, samozřejmě jenom muži. Hraničářky zůstávaly u svých osvědčených dlouhých sukní, nebo alespoň kalhot.

Na zádech nadskakoval Ariettě toulec s lukem a svazkem šípů. Vlasy měla ostříhané nakratičko, tedy s výjimkou pruhu skalpové kadeře, který se podobal koňské hřívě. Na první pohled vás zaujaly její špičaté elfské uši. Jenomže Arietta nebyla elf. Nebyla ani člověk. Takže co vlastně? Něco mezi. Kus elfa, kus člověka.

Mně osobně připadala neuvěřitelně půvabná.

Po dlouhém schodišti vyběhla až pod horní plošinu.

„Vyhlas poplach, vojáku!“ zakřičela na mě. „Orkové jsou mi v patách!“

2.

Válečná porada byla svolána do kapitánovy prostydlé kanceláře. Nebylo tam moc útulno, kamenné stěny se vlhce leskly a desku důkladného stolu už dlouho nikdo neuklidil. Na stole se štosovala lejstra i cínové talíře se zbytky jídla. Kapitán Ron Francis, sedící na nepohodlné židli, se za tou hromadou téměř ztrácel.

Kapitán Francis byl zakyslý chlapík s ulízanými vlasy, asi padesátiletý. Měl potíže s játry, což mohlo vysvětlovat jeho nezdravě nažloutlou pleť. Nepotrpěl si na parádu, oblékal se do koženého kabátce a soukenných kalhot stejně jako my ostatní.

K válečné poradě byl přizván zwergský velitel Zyorgh Gronta a setník Belgamo, zvaný Smrtka. Nejspíš měli pocit, že je jich nějak málo, a tak přikomandovali i moji maličkost. Měl jsem hodnost desátníka, byl jsem tedy něco mezi kmánem a šarží, ani ryba, ani rak.

Možná bych se měl představit: mé jméno zní Roger Schnirega. Vyslovujte ho tak, jak se píše. Že by se mělo říkat Rožr Šnirega, jak mě mnozí přesvědčovali a přesvědčují? Nesmysl. Má matka, ta dobrá žena z jedné rozblácené vesnice, mě pojmenovala takhle, tedy Ro-ger. O otci mluvila vždycky jako o S-chniregovi. A pamatujte si: moje matka má vždycky pravdu.

Usadili Ariettu z druhé strany stolu. V tuto chvíli se ještě nedělo nic vzrušujícího, zářivý jarní den dýchal poklidem a chawynští uprchlíci se dosud nevynořili z lesů. Kapitán Francis promluvil svým nepříjemným hlasem: „Takže, slečno, mám pocit, že předevčírem jste byla ještě tady, v Rudenrogu – nebo se mýlím?“

„Nemýlíte se,“ odsekla Arietta vztekle. „Předevčírem jsme byli tady, včera v Chawyně. Nevím, proč mě vyslýcháte. Musíte okamžitě vyslat jízdního posla, aby varoval Glen Karhô a dojel do Thonnieriky pro pomoc! Musíte si vyžádat posily! Jestli tu nebudou do týdne, tak bude pozdě!“

„Slečno, uklidněte se. Neukvapujte se. Rád bych si to znova zopakoval,“ zafuněl kapitán Francis a zdálo se, že ho namáhá už jenom samotné mluvení. Svou hodnost si vysloužil tím, že vždy plnil rozkazy. Pro případ skřetího útoku měl jasné instrukce: zavřít bránu Rudenrogu a hájit hradby. V pevnosti už zažil několik orčích nájezdů a tímto způsobem je pokaždé přečkal. Orkové zalehli před pevností, řvali, mávali zbraněmi, tloukli kyji do země. Občas naznačili útok na nedobytné hradby. Po několika dnech je to přestalo bavit a zase odtáhli. Tak to bylo vždycky a kapitán Francis nechápal, proč by to mělo být tentokrát jinak.

„Takže, slečno, předevčírem jste odsud odešla s Thompsonovým komandem lovců orčích skalpů. Zastavili jste se v Chawyně, abyste doplnili zásoby a trochu se před náročnou cestou poveselili…“

„Chlastali jste celou noc, že?“ vpadl do hovoru Smrtka Belgamo, vyzáblý plešatý chlapík, na kterém visel vojenský kabát jako na strašákovi.

„Chlastali jsme od včerejšího poledne,“ přikývla Arietta. „Někdy před půlnocí nám do toho přišla ta zpráva.“

Kapitán Ron Francis už věděl všechno, nebo si to alespoň myslel. „Popíjeli jste,“ zafuněl, jako by vypouštěl duši. „Pak přiběhl nějakej vyděšenej kluk, že zahlédl pár orků. Mno – já si myslím, že to ani orkové nebyli, třeba jen pár spřátelených goblinů z Likaria. A vy, jak jste byli opilí, jste ztratili soudnost a začali jste se chystat na boj s nepřáteli… Kteří tam ani nebyli.“

Domluvil, spokojený s tím, jak jí to nandal. Nejradši by ji nakopl do té její poloodhalené zadnice, až by obloukem vylétla před hlavní bránu Rudenrogu, netroufl si však. Arietta přece jen patřila k Thompsonovi a přátelila se s Rônardem.

Půlelfka nechala kapitána Francise vymluvit, jen ho tiše pozorovala. Ve tváři měla mírně nazelenalou barvu. Opilecký dýchánek, doplněný čtyřicetimílovým během, jí zjevně neprospěl. Neodolala však, aby se šibalsky neuculovala na Zyorgha Grontu.

Malý, ale rozložitý Zyorgh Gronta stál nehybně vedle dveří. Zwergové sice předali Rudenrog lidem, stále tu však nechávali oddíl svých vojáků, což od nich bylo gesto přátelství. Zyorgh Gronta byl oblečený do dlouhé košile z drátěného pletiva, obutý do okovaných bot a opíral se o násadu své dvoubřité sekery. Z obličeje mu byly vidět jen zarudlé oči a bambulovitý nos, vše ostatní se ztrácelo v záplavě vlasů a vousů, spletených do drobných copánků.

Zyorgh Gronta zažil takovýchhle válečných porad nespočet. Rudenrog byl jeho domov a on tady bojoval se skřety dávno před tím, než do Pohraničí přišli první lidé.

Zwergové jsou dlouhověcí a on už v Rudenrogu sloužil asi tak sto let. Nebo možná sto padesát – nevím přesně, netroufl jsem si ho zeptat.

„Takže, mladá dámo,“ zakončil kapitán Francis proslov. „Co s tím uděláme?“

„Bylo to tak, jak jste říkal, kapitáne,“ přikývla. „O půlnoci někdo přišel. Vyděšený kluk. No, já bych o něm nemluvila jako o klukovi. Není sice tak starý a zkušený jako vy, kapitáne Francisi, ale kluk už to rozhodně není… Byl to Gordon Fee.“

„Cože?“ vyskočil kapitán Francis ze židle.

„Gordon Fee,“ přikývla, „a jeho parta. Rônard, Thorpi, obě elfice. Přihrnuli se z bažin dost rychle. Ta jejich mrňavá zlodějka, ta Alexandra, už byla na dně. Úplně vyřízená.“

„Přestaňte žvanit!“ zaječel Ron Francis. „To jste měla říct hned, že zprávu přinesl Gordon Fee! A co říkal?“

„Přes Zrcadlové hory se valí ohromná armáda.“

A pak, jako by si to byla Arietta připravila, se dveře do kapitánovy pracovny rozlétly a vpadl do nich udýchaný strážný: „První uprchlíci, pane!“

Kapitán Francis zežloutl v obličeji ještě víc: „Belgamo, vyhlaste poplach. Schnirego, zjistěte, kteří naši lidé jsou venku – dřevaři, pastevci a tak dál. Zažeňte je do pevnosti. Zabezpečte bránu a buďte připraven ji zavřít. Gronto – vyhlaste laskavě svému oddílu pohotovost a obsaďte spodní ochoz.“

V několika okamžicích byla místnost prázdná, jen Arietta vyčerpaně seděla na židli. Po pár krocích jsem se vrátil a křikl na ni: „Slečno, zajděte si do kuchyně, dají vám najíst. Pak se hlaste u služby – zajistím vám někde v koutě postel.“

Zablýskla očima a potřásla hlavou. Nevěděl jsem, co to znamená, a neměl jsem čas to zjišťovat.

3.

První uprchlíci se objevili ještě před polednem.

Hubení výrostci hnali stádečko zpěněných stračen. Se zpožděním pak vyšel z lesa houfec žen. Vyzáblé, udřené hraničářky vedly vyděšené děti. Následovalo několik bezzubých babic, belhajících se o holích. Zdálo se neuvěřitelné, že tyhle babizny urazily v jediném zátahu čtyřicetimílovou vzdálenost – byly to však hraničářky a měly výdrž. Snad cestou střídavě odpočívaly na káře tažené podivným spřežením mezka a volka, která jela za nimi.

Nebyl to souvislý proud uprchlíků. Utečenci přicházeli v malých, osamocených hloučcích. V Chawyně a v hraničářských samotách tou dobou žilo kolem pěti set lidí, během odpoledne jich dorazila asi polovina.

Žádní bojovníci. Muži z Chawyny do pevnosti nikdy nespěchali. Byli to potomci uprchlých nevolníků, vzpurných sedláků i řemeslníků, kteří upadli do dluhů. Prohřešky i dluhy dědů, kteří vystavěli Chawynu, už byly promlčené, ale hraničáři stejně nechovali k Rudenrogu plnou důvěru. Svěřili nám do ochrany ženy, děti a dobytek, o sebe se však starali sami. Stáhli se za dvojitou palisádu Chawyny a bránili ji. Měli výhodu, že hlavní síla orků vždy směřovala proti Rudenrogu. Ti z orků, kteří zůstali vzadu, se spíše než dobývání Chawyny věnovali drancování vyklizených hraničářských samot. Chawyna tak nikdy nebyla dobyta, stejně jako většinou nebyla objevena a spálena hraničářská políčka, ukrytá v lesích.

Opíral jsem se o kamennou zárubeň pevnostní brány a čekal na další uprchlíky. Za mými zády stoupalo podél obvodu rudenrožské skály ono povlovné schodiště, jehož stupně se podobaly malým terasám. Z vnitřní strany bylo schodiště přimknuté ke skále, z vnější strany je chránila masivní kamenná hradba, vystavěná s proslulým zwergským fortelem. Tohle dlouhé schodiště tvořilo nárazníkovou zónu. Během skřetích útoků sloužilo k ustájení dobytka – toho, který patřil k pevnosti, i toho, který přihnali uprchlíci z Chawyny.

Na schodiště se zvenku vstupovalo okovanou bránou z třípalcových fošen, která se zavírala a otevírala podle potřeby. Nahoře, tam, kde schodiště končilo a začínaly domy, se nacházela ještě jedna brána, které se říkalo vnitřní. Vnitřní brána se nezavírala nikdy. Ať se dělo, co se dělo, zůstávala rozzívnutá dokořán.

Její čas měl však přijít – už brzy.

Stál jsem až dole a dohlížel, aby šlo všechno podle vyzkoušeného postupu. Na schodišti bučely hubené kravky. Výrostci, kteří je přihnali, jim z pevnostních seníků nosili náruče sena, které se vzápětí měnilo v píci a o něco později v hnůj. Všude bzučely mouchy, přes kravské boky se protlačovaly vojenské spojky. Na ochozu nad bránou, opření o zuby cimbuří, stáli tiší zwergové, v masitých prackách svírali natažené samostříly.

Abych na ten zmatek nebyl sám, vzal jsem si k ruce Torga, Mundrocha a Karmína. Jaksi se k nám přitovaryšila i Arietta. Opírala se venku o hradbu a dívala se k lesu. V Chawyně totiž zanechala přátele – Thompsona a ostatní. Bylo velmi pravděpodobné, že se Thompson objeví v další vlně uprchlíků – neměl důvod v Chawyně zůstávat.

Ještě bych podotkl, že Thompsonovo komando, které se skládalo ze samých půlelfů a z jednoho ochočeného goblina, se netěšilo dobré pověsti. Říkalo se, že se nechávají najímat orky proti jiným orkům. Když se zadařilo, stáhli skalpy poraženým skřetům a nechali si je tady v pevnosti proplatit, a k tomu ještě shrábli odměnu od spřátelených orků.

Pálily mě oči a téměř nepřetržitě jsem zíval. Ariettin příchod mě zastihl ve chvíli, kdy jsem se měl jít prospat po noční službě, na spánek ovšem nedošlo. Pokukoval jsem po ní, snažil jsem se potlačit zívání a působit tím nejlepším dojmem.

Už dlouho nevyšel z lesa žádný uprchlík, stín rudenrožské skály se prodlužoval.

„Podívejte!“ vykřikla Arietta.

Ze stromů, vzdálených necelou míli, vyrazil běžec. Hubený, oblečený v jelenicové haleně zdobené vlajícím třepením. V ruce svíral dlouhý luk.

„To je Jonni,“ vyhrkla Arietta. „Faylorgův synovec!“

Měla skvělý zrak, když ho poznala i na tuhle vzdálenost.

Jonni pádil jako jelen a vzápětí se ukázalo proč: o chviličku později se z lesa vyřítil ozbrojenec na robustním černém hřebci. Jonni běžel, seč mohl, ale každým úderem kopyt se jeho náskok zkracoval.

Stačil okamžik a kůň docválal na Jonniho úroveň. Obrněný jezdec se naklonil v sedle, máchl pravicí a bodl kopím.

V té chvíli udělal Jonni kličku. Čepel kopí švihla do prázdna, Jonni byl náhle pět kroků za koněm a na opačné straně, než na jakou se jezdec vykláněl. Neodpustil si poslední pokus o zvrácení honičky ve svůj prospěch. Nasadil na tětivu šíp a pak jej vypustil proti koňskému břichu. Nemohl minout a také neminul, šíp se však zabodl do vycpávané čabraky a zřejmě vůbec neprošel skrz.

Jonni zahodil luk, odhodil i toulec se šípy a běžel dál. Cestu k pevnostní bráně mu jezdec právě odřízl, Jonni tedy pádil na jihozápad, k blátivé čáře lužního lesa.

Jezdec otočil koně a pobídl ho za uprchlíkem. Už už ho měl, Jonni však znovu udělal kličku. Ještě jednou unikl. Naposled. Jeho běh už nebyl tak bystrý, na další kličku už mu nezbýval dech. Teď upaloval správně, přímo k pevnostní bráně, do cíle mu však zbývalo ještě čtvrt míle.

„Schnirego!“ ozval se odshora hlas Smrtky Belgama. „Zavři bránu!“

„Je tam hraničář, pane!“ zaječel jsem v odpověď.

„Zavři tu bránu, do hajzlu!“

Nezbylo než poslechnout, takže jsem vydal rozkaz. Torgo a Mundroch se opřeli do železem obitého křídla, panty zavrzaly. Karmín popadl jednu z masivních závor, postavených vedle vrat.

„Nechejte ještě škvíru,“ vyhrkl jsem – ne moc nahlas, aby to starý Smrtka nezaslechl.

Vyklonil jsem se z uzoučké škvíry mezi křídly a houkl na Ariettu: „Slečno, musíte dovnitř!“

Jenomže Arietta, se sveřepým výrazem ve tváři, stála široce rozkročená před hradbou a napínala luk, šíp nasazený na tětivě.

Copak si snad myslí, blesklo mi hlavou, že na tuhle vzdálenost zraní obrněného jezdce?

„Slečno!“

Arietta povolila tětivu, ale nevystřelila, šíp jí zůstal zaklesnutý v prstech. „Támhle!“

Z lesa se vyřítil vůz, tažený čtyřspřežím mezků. Na kozlíku práskal jakýsi muž bičem, na korbě se natřásalo několik lidí. Čtyřspřeží mělo slušnou rychlost, mnohem větší než běžící Jonni. Vozka je šlehal do hřbetů splétaným bičem.

Jezdec se ohlédl. Při své hře na kočku a myš se vzdálil od vyježděné cesty dobrých sedmdesát kroků. A mezkové letěli jako šílení.

Podíval se po Jonnim, který klusal z posledních sil, ohlédl se po spřežení. Jeden výrostek – nebo šestice na voze? Pak si vybral: pobídl koně vstříc spřežení.

Jonniho běh se změnil v kulhavé škobrtání. Hraničářský kluk se už ani neohlížel. S hlavou vraženou mezi rameny čekal smrtící ránu.

Jezdec se hnal zpátky k cestě. Zdálo se, že se vůz prosmýkne, že mine kritický bod cesty dřív, než k němu dorazí jezdec. A pak, pokud udrží rychlost, dojede pod ochranu hradeb. Ochoz se ježil šipkami natažených zwergských samostřílů. Pokud by se jezdec přiblížil na dostřel, mohl počítat s tím, že se změní v cosi velmi podobného jehelníčku.

Vůz prolétl před hrudí zpěněného hřebce. Unikl. Kůň setrvačností cválal dál, jezdec se však postavil ve třmenech a švihl rukou. Kopí vylétlo, opsalo oblouk přes vůz a shora se zabodlo do hřbetu náručního mezka.

Mezek padl. Druhé zvíře v řadě přes něj přelétlo a pak, strženo postrojem, udělalo kotrmelec. Vůz se převrátil, lidé vylétli z korby, vozka přepadl do postrojů.

Jezdec zastavil koně a díval se, jaký měl jeho zásah účinek.

Tři lidé se zvedli z trosek vozu a rozběhli se k bráně. Jezdec pobídl koně, aby je dohnal a zabil.

„Kurva! Zavři tu bránu, Schnirego! Jsi hluchej? Jsi slepej? Copak nevidíš, že se na nás žene celej Orcigard?“

Odshora to snad bylo vidět lépe. Takhle, z úrovně terénu, mi skřetí horda splynula s temným pozadím lesa. Neviděl jsem je včas, ale oni tu náhle byli.

Zastavilo se mi srdce: orkové!

Ploskýma nohama dupají trávu, nad hlavami mávají šavlemi a kamennými palicemi. Na temných ksichtech se jim bělají přerostlé spodní špičáky.

Jak jsem je jen mohl přehlédnout?

Pár stovek orků, roztažených do široké rojnice, se rychle blíží k pevnosti.

„Slečno!“ zakřičel jsem naposled.

Půlelfka už nestojí u brány. Je v pláni před pevností, podepírá Jonniho, vleče ho do bezpečí.

„Torgo! Pomoz jí.“

„Schnirego! Ty blbče!“ řve shora Belgamo. „Nechám tě oběsit!“

Mohutný Torgo vyběhl do pláně. Popadl Jonniho, jako by byl hraničářský kluk jen hadrovou figurkou. Už jsou tady, za nimi se prosmýkává Arietta. Zdvíhám masivní dubovou závoru.

Prásk!zaklaplo jedno křídlo do druhého. První závora, druhá, třetí. Je zavřeno.

Uzoučkou špehýrkou se dívám ven. Orkové se přelili přes převrácený vůz, temný příval dostihl uprchlíky. Několik stovek řvoucích bestií buší do vraku, do mezků i do lidí. Jiní skřeti se, rozdivočelí krví, vrhají proti pevnostní bráně. Jsou zaslepení, hotovi rozbít se o hradby, nechat se prostřílet šípy a šipkami.

Mezi přívalem orků a pevností však stojí černý hřebec s obrněným jezdcem.

Jezdec zdvíhá ruku a křičí. Orkové zvolňují. Zastavují se.

Jezdec křičí znovu a znovu. Jeho hlas, zkreslený uzavřenou přílbou, jako by ani nepatřil člověku. A přesto tam, pod tou kroužkovou zbrojí, musí být člověk. Dokázal by snad ork jezdit na koni?

Orkové se otáčejí, vracejí se k lesu – nejprve jednotlivci, pak hloučky. Náhle jsou pryč. Na pláni zbyl jen vůz, rozbitý na třísky, a těla lidí i mezků, roztlučená na krvavou kaši.

„Do hajzlu, Schnirego,“ chytá mě za rameno Smrtka Belgamo. Otáčí mě k sobě a mlátí pěstí do zubů: „Už nejsi desátník a nikdy nebudeš! Až tohle skončí, budeš stát před vojenským soudem!“

Něco chruplo. Belgamova pěst mi urazila půl řezáku.

Anotace

Poznejte českou fantasy v exkluzivním výběru nejlepších povídek a novel!

Přestože má fantasy v České republice poměrně krátkou tradici, během zhruba čtvrtstoletí vyrostla silná generace spisovatelů. Jejich díla si našla nadšené čtenáře a žánr se definitivně etabloval jako pevná součást české kultury.

Antologie představuje českou fantasy v celé její šíři a zaměřuje se výhradně na nejlepší dosud publikovaná krátká díla. Najdete v ní ceněné texty populárních spisovatelů, ale i méně známé povídky a novely, které editora přesvědčily kvalitou námětu a zpracování.  Klenoty české fantasy ocení každý, kdo hledá originální a čtivé příběhy úchvatného žánru fantasy.

Obsah knihy

Antologie obsahuje 17 povídek a novel původně publikovaných mezi lety 1988 a 2010 v časopisech, sbornících, autorských sbírkách a drobných tiscích. Jsou to tato díla:

Vladimír Šlechta: Válečná lest

Jaroslav Mostecký: Jed bratra mého

Petra Neomillnerová: Noční lovy

Jana Rečková: Záviství

Miroslav Žamboch: Vulhelf, muž s cejchem

Vilma Kadlečková: Mé rty budou toužit po krvi

Jiří Pavlovský: Eskorta

Ivana Kuglerová: Klubko zmijí

Jana Jůzlová: Obojek

Pavel Renčín: Tanči mezi vločkami!

Adam Andres: Malucha

Martin D. Antonín: Těžký život sférozpytce

Leonard Medek: Nefritová necuke

Františka Vrbenská: Trůn z říční mlhy

Štěpán Kopřiva: Idol

Juraj Červenák: Kámen a krev

Ondřej Neff: Poselství pro Agla Mathona  

Povídky jsou doplněny dvěma doslovy Borise Hokra „Ta naše fantasy česká” a „Češi svým antologiím rozumějí” a dále předmluvou a medailonky sposovatelů.

Klenoty české fantasy jsou vázanou knihou s přebalem o 704 stranách. Autorem přebalu a vnitřní úpravy je renomovaný grafik Milan Malík.

K dispozici je také e-book v klasických formátech.

O editorovi

Ondřej Jireš, *1983

Od roku 2000 se jako editor a redaktor věnuje české fantasy a science fiction. Mezi lety 2000-2007 působil na pozici šéfredaktora internetového magazínu Fantasy Planet.

V roce 2004 vyšla jeho první povídková antologie Čas psanců. V knize představil řadu úspěšných domácích autorů, ale také několik v té době ještě nepříliš známých tváří. Podle stejného klíče sestavuje i většinu následujících titulů.

Vedle samostatných sborníků Jireš připravuje hned dva cykly antologií. Jeden se věnuje subžánru historické fantasy a čítá doposud tři tituly: Písně temných věků (2005), Krvavá čest (2012) a Memento mori (2009). Druhý cyklus přináší nové příběhy ze známých sérií českých spisovatelů, tyto reprezentativní tituly Legendy české fantasy (2006) a Hvězdy české sci-fi (2010) zaznamenaly u čtenářů a kritiků ještě větší ohlas.

Klenoty české fantasy jsou Jirešovým prvním výběrem z již dříve vydaných povídek. Tato průřezová antologie představuje špičku fantasy žánru z pohledu zkušeného editora domácí fantastiky.

Více na http://www.antologie.cz