ROZHOVOR: „Označení nekrofunerální estét se mi celkem zamlouvá,“ říká René Vaněk

René Vaněk zatím vydal dvě knihy. Nezahrada spatřila světlo světa v roce 2008, Soma Secundarium v roce 2011. Obě jsou těžko zařaditelné. A protože v rozhovoru mluvíme nejvíc právě o svébytné poetice autora, považovali jsme za rozumné proložit rozhovor ukázkami. Abyste věděli, jak divné je to „divné“, o kterém je v jednom kuse řeč.

***

(Nezahrada, úryvek z povídky Jak jsem dědovi pomohl sežrat šachy)

***

Nezahrada i Soma secundarium byly knihy, které lze označit jako „divné“. Kam na to chodíte? Do jaké míry je to stylizace a tendence psát nějak, do jaké míry je to pro vás přirozené?

Vlastně dost složitá otázka. Ta „divnost“ nejspíš vychází z pomyslného průniku několika mých tendencí – z živelného odporu k cenzurování vlastní imaginace, záliby budovat světy založené na snové mechanice a taky určité potřebě zrazovat čtenáře rozbíjením jeho očekávání. Jako inspirace mi občas poslouží některá z mých šťavnatějších nočních můr (které si pilně zapisuji do Evernote), ale jinak to přichází tak nějak „samo“. Možná poškozená neurální síť odpovídající za literární rekombinace? Kdo ví. A k té přirozenosti – píšu tak, aby text vyhovoval primárně mně samotnému a naplňoval má vlastní očekávání. Zřejmě je to tedy přirozené?

Odevzdal jste rukopis knihy do Fantom Printu. Můžete tuto knihu, která ještě není ani v edičním plánu, představit?

Kniha po Nezahradě a Somě představuje odbočení ke sci-fi literatuře, žánrově má asi nejblíže k biopunku. Děj se odehrává ve světě, který prodělal drastickou biotechnologickou revoluci. Auta, letadla, spotřební elektronika a podobně už se nevyrábí v továrnách, místo toho se rodí ve velikých podzemních líhních. Všechna běžná zařízení a mechanismy jsou ve své podstatě živé organismy, mnohdy obdařené schopností uvědomovat si sebe sama, někdy dokonce oprávněné jednat nezávisle na svém majiteli a žijící vcelku spokojené životy. Ovšem ve velmi podobných líhních vznikají i samotní lidé, přičemž část z nich je ihned po narození vykastrována, podrobena dodatečným genetickým úpravám a konvertována v levnou a snadno nahraditelnou pracovní sílu – podlidi. Stručně řečeno se tedy jedná o svět, kde se předměty stávají osobami a lidské bytosti nástroji bez vlastní vůle.

Hlavním hrdinou příběhu je zaměstnanec nejmenované korporace, svého druhu detektiv, který kromě svých vztahových peripetií a obsese konzumovat krásné předměty (za tímto účelem si doma pěstuje orchideje) řeší i zvláštní případ případ přízraku muže v kostýmu skautského vedoucího, který se zjevuje napříč městem a zanechává po sobě jen chaos. Zprvu nevinně působící kauza se ukáže být začátkem něčeho mnohem většího.

Text je poměrně rozsáhlý, takže jsme se se šéfredaktorem panem Marchlíkem dohodli na jeho rozdělení do dvou svazků. Redakční práce prvního dílu finišují a dá-li covid, mohl by vyjít do konce roku.

Když se řekne „líheň“, vybaví se mi jednak Miroslav Žamboch, jednak Josef Pecinovský a jeho Plástev. Inspiruje vás česká tvorba? Nebo světoví autoři? Nebo čtete naopak málo, abyste si udržel vlastní styl?

Líhně od Miroslava Žambocha jsou shodou okolností dvě z mála českých žánrových knih, které jsem dokázal dočíst, a dokonce je mám i v knihovně. Současná česká tvorba mě příliš neoslovuje. Naprostou většinu z toho, co momentálně vychází, obvykle jen nahryznu a zase odložím. Nebudu ale zacházet do detailů, nerad bych se někoho dotknul. Samozřejmě se najdou i výjimky. Před pár lety jsem například objevil fenomenálního Petra Stančíka, konkrétně jeho Mlýn na mumie. Ten se mi zamlouval velice a musel jsem ho ihned zařadit do svého pomyslného knižního TOP 10. Nádherně zvrácená kniha. Z českých autorů bych měl asi zmínit ještě Biancu Bellovou a Petru Soukupovou.

Obecně dávám přednost „relaxační“ zahraniční literatuře. Stephen King, Philip Pullman, Haruki Murakami, Terry Pratchett, Neil Gaiman, Ray Bradbury, Cormac McCarthy. Taková ta všem dobře známá klasika a nic výjimečného. Kromě toho mám velmi pozitivní vztah k české klasice – Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal, Karel Čapek. Momentálně mám rozečtenou Katyni od Pavla Kohouta.

Číst málo je podle mě chyba, pokud se člověk sám pokouší o nějakou literární činnost. Nejsou-li totiž vstupy literární stimuly, nelze očekávat žádné smysluplné výstupy.

Když nad tím teď přemýšlím, reálná inspirace vlastně nepřichází ze světa literatury.

Jaká je u vás cesta ke knize? Píšete neustále, až z toho jednoho dne vznikne kniha? Nebo naopak nepíšete vůbec, až najednou přijde nápad – a pak i kniha?

Píšu neustále. Pomalu, často s různě dlouhými přestávkami, ale neustále. Kniha není výsledkem nahodilého konstrukčního procesu. Už na začátku chci, aby měl příběh konkrétní pointu, k té musí všechno směřovat. Vždy si nejdřív předem postavím kostru příběhu a tu pak postupně obaluji svalstvem, plním vnitřnostmi a zašívám do kůže. Pokud tuto kostru nemám, obvykle začínám během psaní tápat a vše skončí smutně: ukončením experimentu a jeho následnou skartací. Kostra je ale od začátku vždy lehce plovoucí, s dosti vágně přišroubovanými údy, aby mi dávala dostatek prostoru k případnému kličkování a možnostem improvizovat. Možnost v případě nutnosti trochu „ujet“ je na psaní to nejzábavnější.

A co se děje dál? Občas autoři tvrdí, že jakmile knihu dopíší, přestane je zajímat. Máte to stejně? Stává se kniha vydáním uzavřenou kapitolou, nebo byste se k tomu, co jste napsal, občas rád vrátil, něco přepsal, něco rozvinul…?

Jsem názoru, že text sám o sobě vlastně nikdy není hotový. Úplně každý autor prodělává během života tvůrčí vývoj, mění své zvyklosti, postupy, vnitřně se reorganizuje, učí se nové věci. Pokud je alespoň trochu sebekritický, na svých „hotových“ výtvorech začne s postupem času vidět dříve dokonale maskované mouchy, což ho nutí k dodatečným revizím, cizelování a posouvání díla do bodu domnělé dokonalosti. Vydání knihy vnímám jako takové definitivní vytržení rukopisu z rukou autora a zmražení možnosti do něj znovu a znovu vstupovat. Nepříjemná věc. Mně osobně upření možnosti nekonečných editací frustruje natolik, že se ke svým starým knihám raději vůbec nevracím, pokud možno je ani neotvírám. Vím, že bych objevil ohromné množství různých neladů, s nimiž teď už nelze pohnout. Vím i to, že dnes bych vše napsal úplně jinak. Jestli lépe, toť otázkou.

Pro případ nutnosti absolvovat nějaký ten literární večer, mám v každé knížce vymezené dvě „reprezentativní ukázky“, které vždycky předčítám. Mimo tyto stránky ale raději nelistuji.

***

„Ty sis nepřipravil básničku?“ podivila se žena. Na okamžik jsem se otočil a pohlédl jí do obličeje. Působila klidně, vyrovnaně. Trochu otráveně.
Jak může být tak klidná! Vidí vůbec to, co vidíme my?
Vtom se Fritz zcela nečekaně zvednul na nohy a vystřelil pryč, směrem ke svému pokoji.
Mikuláš zařičel, až jsem myslel, že z toho ohluchnu, roztáhl tlamu, jeho jazyk prásknul jako bič a obmotal prchajícího hocha kolem pasu.
„Pusť mě ty, ty hajzle, pusť mě ty svině!“ zatínal Fritz neostříhané nehty do rudé svaloviny a snažil se z ní vymotat.
Doposud nás každý rok chránil Fanatik. Dovolil Mikulášovi vstoupit do našeho bytu, nás – Tetiny děti, nechal přednést pár těch kraťoučkých kouzelných veršů, nechal nás chvilku se bát, protože ono je dobré, když se člověk občas trochu bojí. Když se člověk bojí, ví, že je naživu. Ale Fanatik by nikdy nenechal věci dojít až takhle daleko.
„Vidíš, měl jsi být hodný!“ smála se Teta.

(Soma Secundarium, kapitola Mikulášův dotek)

***

Máte přehled o tom, kdo vás čte? Zdáte se mi rozkročený mezi „mainstreamem“ (ostatně, Somu Secundarium recenzovali i v časopisu Host) a fantastikou, ale spíš než aby vás obě kategorie akceptovaly, zůstáváte, aspoň mám ten pocit, příliš divný pro jedny i pro druhé, tedy příliš fantastický pro ty, kteří nečtou fantastiku, a příliš mimo zajeté koleje pro ty, kteří fantastiku čtou.

Ano, ten pocit je naprosto správný, sám to vnímám úplně stejně. Je vlastně docela příznačné, že obě mé předchozí knížky vydalo zrovna nakladatelství zvané Mezera. Mezera vytvořila mezeru pro mě coby špatně zařaditelnou literární anomálii, s jejímiž produkty si běžná nakladatelství obvykle nevědí rady. Text, který teď k vydání připravuje Fantom print, má ovšem výrazně nakročeno směrem ke klasické fantastice. Hladina podivnosti je zde na moje poměry dosti nízká, nicméně k jistým vzedmutím samozřejmě dojde.

Máte nějakou fanouškovskou základnu? Pavel Bareš je známý tím, že se svými fanoušky intenzivně komunikuje přes Instagram, silný „fanklub“ si svého času vybudoval Pavel Renčín – jak to máte vy?
   

Co se mé fanouškovské základny týká, musím se přiznat, že její rozsah vůbec nedokážu odhadnout. Nijak zvlášť velká samozřejmě nebude, což přímo souvisí s tou mou anomálností. Moje věci naprostá většina lidí přestává číst po první stránce. Co mi osobně přijde velice zajímavé, je skutečnosti, že přitahuji pozornost různých psychiatrických pacientů. Nezahradu milují paranoidní schizofrenici, kteří se v ní z nějakého důvodu vidí. Občas mě někdo z nich dokonce kontaktuje, protože mě považuje za „svého“.

V souvislosti tímto si nemůžu odpustit následující vsuvku: Nezahrada ve své době pobouřila mého strejdu – bigotního katolíka. Vnímal ji jako cosi zlého, škodlivého a pokušitelského. Postupně nabyl přesvědčení, že jsem duševně narušeným lidským jedincem a usoudil, že je nezbytně nutné nechat knihu „analyzovat“ odborníkem. Předložil proto výtisk, který jsem mu daroval, svému kamarádovi a spolužákovi z medicíny, psychiatru prof. Höschlovi. Ten si text pročetl a ke strejdově obrovskému zklamání prohlásil, že dost pravděpodobně blázen nejsem. Vše naštěstí zachránil tatínek pana Höschla, Cyril Höschl starší, profesor mechaniky. I on si totiž knihu přečetl, načež ji označil za největší  sračku, jakou kdy životě četl. Za mě krásné!

Jinak se svou hrstkou fanoušků udržuji kontakt zejména prostřednictvím Facebooku. Taky mám svůj osobní web, kde občas zveřejním nějakou tu krátkou povídku nebo článek. I Instagram vlastně mám, ale ten používám spíš jen coby portfolio pro své vizuální  experimenty a pavoučí fotogalerii.

Stále mě to táhne zpět k té divnosti – protože tento rozhovor je (až na drobnosti jako „pavoučí fotogalerie“ nebo „šťavnaté noční můry“) úplně normální. Přemýšlím nad tím, jestli se stylizujete víc teď, přičemž skutečný René Vaněk je v beletristických textech, nebo jestli jste to víc „vy“ v tomto rozhovoru…?

Teď z vás ovšem cítím určité zklamání a mám výčitky, že jsem neodpovídal vykolejeněji. Musím se přiznat, že jsem to měl původně tak trochu v plánu. Nějak mi ale přišlo, že bych náš rozhovor mohl využít jako příležitost k vylepšení své pověsti nepříčetného maniaka, designéra mučících nástrojů, chovatele jedovatých členovců a nekrofunerálního estéta, kterou jsem si získal prezentací na sociálních sítích a literárních večerech. Mimochodem označení nekrofunerální estét se mi celkem zamlouvá. Kdysi dávno mě takto nazval jeden známý, když jsem ho seznámil se záměrem založit si kolekci prvorepublikových kremačních uren (tuhle drobnost máte jako bonus).

Samozřejmě, že se v rámci tohoto rozhovoru tak trochu stylizuji. Vylepšovat se, něco předstírat, aby nedošlo k expozici shnilého vnitřku, toť přirozená vlastnost každého lidského jedince. Bez ní by se jeden člověk druhého velmi často dost štítil nebo přímo děsil. Já jsem vlastně odjakživa stylizací dost posedlý. Ve zlaté éře literárních serverů, což je nějakých deset let zpátky, bylo mou velkou zálibou vytváření účtů fiktivních literátů včetně jejich portfolia. Pod „maskou“ neexistujícího devatenáctiletého básníka-hipstera se mi takto dokonce podařilo dostat několik básní do časopisu Tvar. V roce 2013 pro změnu jisté nakladatelství vydalo sbírku velmi pokleslých povídek jisté zhýralé autorky z oblasti střední Moravy, která tak nějak nebyla tím, za koho ji nakladatelství považovalo.

Texty, které mají být publikovány pod mým jménem, určitým způsobem vždy „ego-rekuperuji“ v tom slova smyslu, že z nich ihned po jejich vzniku odsaji podstatnou část toho, co by příliš odráželo moji skutečnou povahu, všechny ty zrůdné obsese a posedlosti, o kterých se nikdy nikdo nesmí dozvědět. Dá se tak nejspíš říct, že moje skutečné já leží v průsečíku beletristických textů a toho, co by se dalo nazvat veřejnou prezentací internetového úchyla Vaňka, který se ze všech sil pokouší tvářit seriózně. Opakuji – nejspíš.

René Vaněk (*1983), vystudovaný agrobiolog, v současné době se živí 3D grafikou. Je autorem knih Nezahrada (Mezera, 2008) a Soma Secundarium (Mezera, 2011). Aktuálně probíhají redakční úpravy na rukopisu, který odevzdal v nakladatelství Fantom Print. Na svém webu http://nezahrada.cz/ mimo jiné píše, že miluje kočky, gumové medvídky a prostory bez oken, ale… vy mu po tom rozhovoru ještě něco věříte?

DVĚ AUTOROVY POVÍDKY SI MŮŽETE PŘEČÍST ZDE.