NEDĚLNÍK: Martina Darian Antonín, Úniky

Každý z nás občas potřebuje únik od reality (a kdo tvrdí, že ne, ho nejspíš potřebuje nařízený od psychiatra). Vy, kdo čtete tyto řádky na Sardenu, ho s velkou pravděpodobností hledáte ve fantastice. Proč? Proč jsou někteří lidé fantastikou tak fascinováni, a jiní naopak s mírně pohrdavým úsměvem tvrdí, že by se jí nedotkli ani dlouhou tyčí? Je to o hloubce potřeby onoho úniku? O míře nespokojenosti s tím, jak a kde žijeme? Potřebují mnozí z nás utéct až do jiných světů, protože jinak to není dost daleko?

A co ti, kterým nestačí čtení, ale musí fantastiku dokonce psát? To už tedy musí být opravdu zoufalé případy! Vzpomínám si, jak jsem už někdy v deseti zaplňovala školní sešity vyprávěním o lidech, kterým se podařilo utéct do mnohem zajímavějších světů, proměnit se v mnohem skvělejší osoby a stát se hrdiny zcela neskutečných (a naprosto dokonale nečitelných) dobrodružství. Tehdy jsem prakticky neustále snila o možnosti opravdového úniku. Náš svět jsem popisovala jako „šedý“ a představovalo to pro mě to nejhorší možné odsouzení. „Šedý“ obsahovalo samá nehezká N: Nudu, nijakost, nevýraznost, necitelnost… Nesoulad. Nepatřila jsem sem. Kdyby mi tehdy někdo nabídl, že mě může přenést do světa plného barev, ve kterém bych mohla konečně žít taková, jaká se uvnitř skutečně cítím, přijala bych bez nejmenšího zaváhání.

Ale myslím, že některým lidem je ta šeď ve skutečnosti příjemná. Bezpečně jednoduchá. Důvěrně známá. A nejspíš také odpovídá barvě, kterou si nosí v sobě. Pestrost a divokost fantastiky pak pro ně naopak představuje něco příliš cizího, odlišného, možná i nebezpečného…

Je mi trochu líto těch, kteří jsou do své šedi zakoukaní tak, že z tohoto světa nepotřebují unikat. A nesmírně mě děsí jedinci, kteří ji považují i za správnou barvu reality a vnucují bezvýraznou paletu stejnosti všem ostatním jako tu jedinou přijatelnou a následováníhodnou pravdu.

Naopak mi připadají nesmírně nádherní ti, kteří touží po barvách a nebojí se nových, neznámých a tajemných věcí.

Miluji vás, lidé fantastiky.
Martina Darian Antonín

Martina Darian Antonín (* 14. listopadu 1978, Praha)
je transgender česká spisovatelka a překladatelka. Vystudovala obor diplomacie a politologie na Vysoké škole ekonomické. Píše převážně fantasy, přeložila několik knih a již více než sto padesát komiksů – například sérii Živí mrtví (Walking Dead). Publikuje od počátku tisíciletí; po povídkových začátcích (například v časopise Pevnost a sbornících Drakobijci a Klášter slasti) debutovala čtenáři skvěle přijatým humorně laděným fantasy románem Křivé ostří, na který navázala novelou Zdvořilostní návštěva. Povídkou Trpasličí čest odstartovala stejnojmenný cyklus, do něhož patří i ztřeštěně vážný román Zelená a osm povídek a novel vydaných ve sbornících Legendy: Draci, Mrtvý v parovodu, Legendy české fantasy 2 a dalších. Od hrdých trpaslíků, „geniálních“ goblinů a vážných elfů si odskočila k soudobé sérii Daemonica (dosud dva díly, další chystá) a historické fantasy novele Saladinova lampa. Úplnou žánrovou odbočkou je populárně naučná kniha 101 nejkrásnějších domovních znamení Prahy. Její nejsilnější zbraní jsou chytlavé příběhy plné akce a dialogů, které se neberou příliš vážně, i proto jí velice sedl svět Kladiva na čaroděje, do kterého zatím přispěla jednou knihou a právě dopisuje další.