Recenze

První, co vás na knize upoutá, je obálka zachycující polonahou slavnou českou spisovatelku Boženu Němcovou. Už to dává tušit, že kniha bude svým způsobem lehce provokativní a kontroverzní, což se posléze ukáže jako pravda. Ale nepředbíhejme. Všechno hezky po pořádku...

Představte si recenzenta, kritického až na půdu, který zírá na jakoukoliv knihu znechuceným pohledem ještě dříve, než ji otevře, a sotva se prokouše první kapitolou, už k ní má veletucet připomínek. Považte, že i osobu tak zlomyslnou čas od času uchvátí nějaký ten svazek natolik, že zaleze na měsíc do své sluje a láme si hlavu, co by onomu dílu proboha vytknul. Ano, jednou z takových knih jsou i Tři stíny.

Jako kulisy si pro své vyprávění autor vybral jednu z největších válečných zón na světě – Afghánistán. Nejsou to však žádné ochotnické kulisy vesnického divadla, ale s obrovskou péčí budované reálie military příběhu. Živě si dokážu přestavit tu dřinu - desítky a desítky hodin stráveného pátráním, a studováním tématu, historie, vojenské terminologie a hantýrky. Počet použitých zkratek, vojenských termínů, přezdívek a žargonu je jedním slovem dechberoucí.

Predstavte si, že ste Michal Pavlič. Ste recenzent Sardenu a náročnejšiu science fiction ste čítali naposledy v januári. Vaša inteligencia a logika je v miernom útlme, potrebujete sa naštartovať na blížiace sa skúškové obdobie. A zrazu sa pustíte do Slepozrakosti Petera Wattsa, zložitejšieho to kúsku science fiction – hard SF. Čo myslíte, čo to spraví s vaším mozgom?

Rok se s rokem sešel a Vladimír Šlechta předložil fanouškům Krvavého pohraničí další kamínek do mozaiky příběhu. Myšlenka každý rok vyslat do světa jednu hraničářskou knížku vypadá jako bezva tradice, něco na způsob narozenin nebo Vánoc. Tak co nám Šlechta nadělil letos? Likario vyšlo coby součást Likarijské trilogie, ale s ostatními částmi souvisí docela volně. Aby taky ne, když první a třetí část opustily tiskárnu pěkných pár let nazpátek. Likario představuje samostatný román ze světa Krvavého pohraničí a další kapitolu ze života „rodinky“ půlelfa Thompsona.

Pokud jsem první dílem trilogie byla nadšena a z dvojky trochu rozčarována, protože autorka jen mírně pozměnila hráče a pravidla, trojka je pro mne zklamáním. Suzanne Collinsová v Síle vzdoru přešla od Pána much k Hvězdné pěchotě a její Hunger Games se najedly, z kozy však nic nezbylo.

Laser-books usilovne mapuje rôznorodý žáner fantastiky, a tak po antológiách venovaných science fiction sa dočkali aj fanúšikovia fantasy. Konkrétne subžánru, ktorého základy položil Robert Ervin Howard, Fritz Leiber a Michael Moorcock, ako mi vysvetlila dvojica skúsených editorov v tradičnom informáciami nasýtenom úvode tematických antológií Laseru. Všetky z nich boli nominované na ocenenie Akadémiou SFFH, New Space Opera a Zrcadlovky sa stali aj víťazom vo svojej kategórii. Dalo by sa očakávať, že ďalšie dielo editora Jonathana Strahana (v spolupráci s Louom Andersom) pôjde rovnakou cestou.

Víte, co je hlavním problémem klasické fantasy? Nikoliv stále dokola se opakující zápletky, ani celková stagnace žánru, který se už léta nevyvíjí. Jak se říká, ryba smrdí od hlavy, v tomto případě je třeba hledat příčinu u samotných spisovatelů. Klasická fantasy se až příliš často stává posledním útočištěm nepříliš schopných autorů, uchylujících se k ní ve víře, že napsat příběh o putování neohroženého hrdiny za Temný hvozd musí být přeci úplná brnkačka. Výsledky podle toho vypadají...