RECENZE: Jaqueline Carey, Kushielova vyvolená

Příběh se odehrává v zemi, jejíž lid věří, že vzešel ze spojení lidí a andělů. Žije podle prostého pravidla: Miluj dle touhy své.

Hlavní hrdinové - Phèdre a Joscelin - se vydávají na cesty, aby zabránili dávnému nepříteli znovu udeřit a zaprodat jejich milovanou rodnou zemi. Ona je vyhledávaná kurtizána, které je souzeno nalézat rozkoš v bolesti, on kněz z řádu elitních osobních strážců, kde mu přísaha velí za každých okolností sloužit a chránit svěřenou osobu. Jakkoli jsou vzájemně rozdílní, jen společně mohou uspět. Na své cestě se dostávají do exotických krajin, poznávají spojence i nepřátele a zjišťují, že i domnělá slabost se může projevit jako netušená síla. Přestože se zdá, že všechny cesty byly uzavřeny a nepříteli se jeho ďábelský plán podaří, nikdy není vše ztraceno, ani získáno(anotace).

Z Phédre nó Delanuay, noční květinky, luxusní společnice, která stála za mnohými změnami, jež ovlivnily dění v celé zemi, se díky dědictví stala Phédre nó Delaunay de Montréve, hraběnka a první Kushielova vyvolená, která se stala šlechtičnou. Přestože naše vlastní historie mluví jinak, ve světě Careyové se prostitutky ke dvoru běžně nedostaly.

Malé panství Phédre zdědila po svém učiteli a příteli, muži, který už v dětství rozpoznal její výjimečný potenciál a zasvětil ji do tajů… služby.

Po válce, která zlikvidovala většinu spikleneckých plánů i spiklenců a dosadila na trůn právoplatnou královnu, kterou spojila sňatkem s Ostrovní zemí, po válce, které předcházela událost, jež Phédřina přítele z dětství uvěznila na osamělém ostrově a spoutala ho kletbou, aby čekal staletí na vysvobození, které nemusí přijít, se život vrátil do starých kolejí.

Na chvíli.

Phédre je po čase zaslouženého odpočinku rozhodnuta opět vstoupit do služeb patronky Nanah, a znovu se tak stát noční služebnicí. I když se zdá, že se situace na královském dvoře uklidnila a zemi nečeká nic než dobré časy, opak může být pravdou. A Phédre žila mezi intrikami moc dlouho na to, aby věděla, že není dobré zavírat oči jen proto, že přišla noc. V čase po setmění se nejlépe prchá z vězení, vše skryté ve stínech je skryté dvojnásob a po západu slunce se také konají nejrůznější slavnosti. Právě na takových je dobré být na pozoru, nebo… být středem pozornosti, nikoli jen mužské. Phédre měla i ženské zákaznice. Jedna z nich je dost možná hlavním důvodem jejího návratu do Města.

Mívá o ní zlé sny a s těmi je třeba se vypořádat.

Melisanda Shahrizai je členkou královské šlechty, která zradila všechny, které mohla, ale vůbec ji to netrápilo. Phédre ji měla tu čest poznat v rámci své služby a ne, že by to bylo setkání příjemné. Melisanda ji vlastnila, ponížila, využila a skoro zabila. V předvečer své popravy utekla z dobře střeženého vězení a zanechala za sebou spoustu otázek. Ale také mrtvých. Melisanda zabije člena vlastní rodiny, když myslí, že byla zrazena a jiného využije, aby sloužil jako její oči na místech, odkud by sama živa nevyšla.

Kde jinde se sbírají citlivé informace, než mezi na pohled nevinnou a uvnitř prohnilou společenskou smetánkou?

Joscelin, Phédřin strážce, bývalý zapřísáhlý celibátník a momentálně trochu mrzout, kterému k neúctě k sobě samému zbývá porušit už jen poslední slib, a sice za každou cenu chránit svou svěřenkyni, nese nelibě několik zásadních věcí. Nedělá mu problém jeho poslání, spíš hloubka citu, který není schopen zvládnout. Jeho výcvik plný odříkání si s tím zkrátka nedokáže poradit. A on sám cítí rozpaky z toho, že by se jeho svěřenkyně opět vrátila ke službě, k níž byla vychována, ale která mu je proti srsti právě proto, že se prostě a jednoduše zamiloval.

Hraběnka, Joscelin a skupinka oddaných bojovníků, bývalých námořníků z velké války, kteří si začali říkat „Phédřini hoši,“ na což jsou patřičně hrdí, se rozhodnou navázat na své dřívější životy, přičemž neztrácejí ze zřetele oběť jejich přítele a ve starých svitcích hledají odpovědi na otázky, které ani neumějí pořádně položit.

Ten svět je jako náš vlastní, právě proto se to tak dobře čte. Mytologie příběhu Careyové je pěkně vypečená. Ti, kteří by měli být anděly a z poloviny předky lidí, mají docela obyčejné lidské vlastnosti a choutky. A lidé se snad právě proto rádi řídí heslem „miluj dle touhy své.“ Nakonec… kdo by se něčím takovým neřídil rád? Popírání přirozenosti ještě nikdy nikomu nic dobrého nepřineslo.

I když bych knihu doporučila spíše ženským čtenářkám, možná pro jistou křehkost, romantičnost a tajemnou přitažlivost, i pánové si knihu svým způsobem zamilují. Snad pro tu křehkost, romantičnost a tajemnou přitažlivost. Je už celkem jedno, že každého přitáhne něco jiného. Stejně jako v případě prvního dílu, ani tady se nedá očekávat akční příběh plný drsných hrdinů. Drsný je tu jen život sám a jeho záludnosti. Phédre není žádná naivka, ale mnohdy docela protřelá potvůrka, která se nebojí využít příležitosti. Ne vždy se ale vydá jednoduchou a bezpečnou cestou. A proto má kolem sebe skupinu věrných přátel, kteří ji doprovází.

Malým zádrhelem by mohla být vzletnost jazyka, kterým je příběh psán, Phédre jako vypravěčka, dlouhá souvětí plná košatých slov a podobně. Starý příběh psaný starším způsobem, což ale není na škodu. Čte se to sice pomaleji, ale o to déle toho budete součástí. Pokud je to pro někoho důvod si příběh nepřečíst, není to díky autorčině projevu, ale neschopnosti čtenáře se na něj soustředit. Nakonec podobný problém mívají čtenáři s Herbertovou Dunou, k níž byl svým způsobem příběh Careyové také přirovnáván.

Takže… čtěte podle touhy své a užijte si to.

Carey, Jacqueline: Kushielova vyvolená (Kushiel's Chosen) - ukázka
nakladatel: Triton
překlad: Olga Machačová
obálka: John Jude Palencar
608 stran; hardback; 130 x 205
459 Kč