Letošní rok je velmi příznivý pro fanoušky rozmanitosti žánrů: vyšly horory, sci-fi, fantasy, noir… A do toho přichází Somorra: Město snů, které zase přináší… co vlastně? Jedním slovem se dá těžce zařadit, svou atmosférou se lehce blíží filmům Constantine nebo Blade:
V roce 2015 rozjeli scenárista Petr Macek a kreslíř Petr Kopl komiksovou sérii Dechberoucí Zázrak. Dá se říct, že kreativní duo s ní vyplnilo díru na trhu. Pravidelná řada vydávaná formou klasických komiksových sešitovek totiž byla něco neokoukaného a nová značka s ryze českým hrdinou měla slušný potenciál. Scénáře sice pokulhávaly a byly plné děr, neměnilo to však nic na faktu, že Zázrak vnesl do českého komiksového rybníčku svěží vítr. Dechberoucí univerzum se postupně rozrůstalo. Po prvních dobrodružstvích následoval crossover s hororovou sérií Procitnutí, samostatné sólovky Péráka a velký restart, který nás plynule přivádí k nejnovějšímu přírůstku – svazku Zázrak & Pružina.
Srdce tajgy se prezentuje jako historický fantasy román. Velkou fantastiku ale nečekejte, spíše mystiku s náznaky nadpřirozena, které však zůstává otevřené interpretaci (za mě blíže magickému realismu).
Zuzana Strachotová kolem sebe víří auru tajemna a neznáma. Prozradila na sebe pouze to, že miluje anime a že se zabývala čínským bojovým uměním Wing Chun. V českém literárním rybníčku není žádným nováčkem, v roce 2017 debutovala v nakladatelství Fantom Print sci-fi románem Devět dní, v němž se náboženský fanatismus ve světě Citadely střetává s touhou po svobodě Povstalců. V roce 2019 pak navázala pokračováním nazvaným Devět nocí, jež je zároveň uzavřením příběhu. Letos jí v nakladatelství Epocha vyšel román Vypůjčený čas. A nejen o něm budeme s autorkou hovořit.
X-Meni oprávněně patří k nejslavnějším superhrdinským týmovkám vůbec. Skupina, za jejímž zrodem stáli scenárista Stan Lee a kreslíř Jack Kirby, se pořád těší veliké oblibě a není se čemu divit. Vlajková loď Marvelu totiž od prvopočátku sázela na uvěřitelné protagonisty, kteří sice byli obdařeni zcela neobyčejnými schopnostmi, o jakých by se mohlo kdekomu zdát, v jádru ovšem byli obyčejní lidé, kteří toužili po naději a pochopení. Šlo o vyvrhely, kteří byli vždycky utlačováni, přesto se pokaždé dokázali postavit na vlastní nohy a bojovat za své hodnoty.
Zuzana Strachotová není v žánru sci-fi žádným ořezávátkem a že umí skutečně výborně psát, ukázala už ve svém debutu Devět dní. Její nová kniha Vypůjčený čas je začátkem nové série a pracujíce se zdánlivě jednoduchou premisou známou z mnoha sci-fi filmů a seriálů. Ať už se z dlouhého spánku ve stázi probudí nejnebezpečnější zločinec na světě, nebo dredatý floutek se zálibou v chilli a čatní či zdánlivě křehká dívka trpící nevyléčitelnou nemocí, zdálo by se, že na toto téma není už moc co vymýšlet.
• Boj o duši města pokračuje… a odehraje se dle béčkových pravidel starého ostříleného vlka. • Pro všechny fanoušky akčních nářezů Jiřího Kulhánka, Františka Kotlety a Jakuba Hozy. • Na příští rok chystá Mystery Press reedici autorova populárního postapo románu Kronika konce světa.
Jen málokterému prostřednímu dílu trilogie se podaří dosáhnout kvalit toho prvního. Povětšinou působí spíš jako výplň, jakýsi most mezi slibným začátkem a akcí nadupaným koncem, který je pro celistvost příběhu potřeba překonat (taková Holubice a had by mohla vyprávět). V případě Neznámého žalmu, druhého dílu temné new adult fantasy série Handlíř, je to, dá se říct, na hraně. Předchozí Rapsodie byla o něco lepší, zejména díky flashbackům Calliiny a Desmondovy jiskřivé lovestory, nelze však tvrdit, že by pokračování bylo vyloženě zklamáním.
Nápady se občas vyrojí jako blesk z čistého nebe. V případě dnešního nedělníku to platí dvojnásob. To víte, párkrát si zaplavete ve vodách internetu a při troše štěstí narazíte na hezkou blyštivou perlu. A že jsem, přátelé, narazil na opravdu pěkný kus! Byl tak nádherný, že jsem neváhal a vrhnul se do psaní. Uznávám, byl to občas záhul. Ostatně psát o tak aktuálním, pro někoho citlivém tématu, jakým je LGBT, totiž není vůbec lehká disciplína. Tak snad se nikoho nedotknu a citlivé sněhové vločky se neroztečou.
Honza Vojtíšek je matador současného českého hororu. Jihočeský spisovatel, který má na kontě tituly jako Kazatel, Sešívance nebo Ďáblův hřbet, se - pro někoho zcela nečekaně - vytasil s dětskou knížkou Bafni na něj! Jak dopadla?
Seriálové antologie přímo zbožňuji. Pokud nemám náladu na rozsáhlé, do detailu promyšlené zápletky roztažené na mnoho sérií, raději dám šanci krátkým uzavřeným příběhům. Dnešní sobotní srdcovka ovšem bude patřit antologii, která mě svou hravostí a scénáristickou nespoutaností přímo ohromila. Bude řeč o fenoménu jménem Black Mirror.
Zrnka temnoty je nová řada krátkých příběhů do 150 stran, kterou od roku 2021 vydává nakladatelství Golden Dog. Každá kniha je samostatný uzavřený příběh od jednoho autora nebo autorky, a to jak z českých luhů a hájů, tak ze zahraničí. V sérii dosud vyšlo prvních deset svazků, a tak jsem se rozhodl napsat speciální článek, v němž jednotlivé svazky seřadím od nejhoršího po nejlepší. Předem zdůrazňuji, že můj žebříček bude velice subjektivní. Pokud s umístěním jednotlivých titulů nebudete souhlasit, víte proč.
Mistra české psychologické prózy Jaroslava Havlíčka netřeba inteligentnímu čtenářstvu webu sardenského představovat. Petrolejové lampy, Neviditelný, Helimadoe či Ta třetí jsou zřejmě nejoblíbenějšími romány tohoto autora spjatého s jičínským regionem.
"Vemte jednoho trpaslíka, tucet soudků s pivem a hospodu plnou lupičské chátry. Dobře promíchejte trpaslíka s alkoholem, a přisypejte jednu nevhodnou poznámku. (Nedoporučuje se osobně, vyšlete momentálně nejméně oblíbeného učedníka.)" - úryvek z ranhojičské ročenky
Anglický titul More than Honor by šel přeložit i jako Nejenom Honor, čeština však Jiřímu Englišovi nedala možnost zachovat obě významové roviny názvu, které jsou v této sbírce skryty. Tři povídky bez Honor se jejího vesmíru dotýkají, čtvrtým příspěvkem je pak přehled téhož vesmíru z pera autora celé série.
Podivný regiment nazývá se nejnovější česky vydané dílo páně Pratchetta; v originále je to Monstrous Regiment a přímo v textu najdeme toto spojení přeloženo jako regiment obludný. Aniž bych chtěl jakkoliv snižovat překladatelské kvality Honzy Kantůrka, domnívám se, že vůbec nejsprávnější by bylo adjektivum šeredný - a jestli na to nezapomenu, než se tímhle článkem propíšu na konec, ještě vysvětlím proč.
Tlusté komíny i teď hluboko v noci dáví do nebe špínu. Netáhne nás proud, nýbrž město samo, vleče nás jeho váha. Slabý křik, občas vřískot zvěře, oplzlé bučení a rachot továren, kde říjí ohromné stroje. Železniční tratě vykreslují anatomii velkoměsta jako vystupující cévy. Červené cihly a temné zdi, podsadité kostely podobající se troglodytům, potrhané, třepotající se baldachýny, dlážděná bludiště ve starém městě, slepé uličky, kanály provrtávající zemi jako světské krypty, nová smetištní krajina, drcený kámen, knihovny dmoucí se zapomenutými svazky, staré nemocnice, věžáky, lodě a kovové pařáty vyzvedávající náklady z vody.
Nakolik si vzpomínám, prvním opusem Simona Hawka, který u nás vyšel, byl v roce 1992 nebo tak nějak román Batman: Honba za fantómem. Přesně vám to nepovím: tu knihu jsem už dávno komusi věnoval, nebyla nic moc a jenom zabírala místo v knihovně. Třetím byla před několika lety nevímkolikadílná fantasy sága; o té vám neřeknu, ani jak se jmenovala (myslím, že to bylo cosi se sluncem, ale přísahat bych na to nemohl), neboť v té době už jsem se o tlusto- a mnohašpalkové fantasy série přestal zajímat: lezou do peněz a až na řídké výjimky jsou všechny na jedno brdo. No, abych jejich autorům nekřivdil - možná na dvě až tři brda, ale víc určitě ne.
Dům o tisíci patrech je můj první román. Když v roce 1929 vyšel, měl jsem již za sebou tři knížky povídek, které byly vydány v jednom roce. První podle pořadí byl Barák smrti, druhé Zrcadlo, které se opožďuje, a třetí Fantóm smíchu.
Tak nám zdražili Ikáryji, paní Müllerová... - a to ještě není to nejhorší; koneckonců se to dalo čekat. Není to poprvé a nejspíš ani naposled, nehledě k tomu, že v porovnání s jinými Ikarie byla - a vlastně pořád ještě je - zázračně levným časopisem. Na druhou stranu nynější cenový skok činí zatraceně zpupných 34.5 % a jeho zdůvodnění v úvodníku ("za všechno může vedení firmy") vyznívá poněkud trapně, jakkoli může být i pravdivé...
Stín - ač má velmi poetické jméno - je se svojí mrtvou manželkou Laurou jedním z mála lidí, opravdových lidí, se kterými se v příběhu setkáme. Neil Gaiman oživil stránky své knihy bohy všeho druhu od původních bohů Ameriky přes ty severské až po bohy Orientu. Jsou to ale postavy velmi zvláštní. Mají lidskou podobu, většinou ani příliš nekouzlí a nadpřirozených schopností využívají jen občas. Navzájem o sobě vědí, respektují se a jejich hlavní starostí je, aby v ně lidé věřili.
Joe Haldeman se v této knize - ostatně v celém tématickém cyklu o Věčné válce - vrací ke svým osobním zážitkům (jeho druhé křestní jméno je William...).
Dinosauři na sousloví těžká planeta určitě bystře zareagovali - v roce 1979 totiž v edici 13 v nakladatelství Mladá Fronta vyšla stejnojmenná sbírka SF povídek, kterou pořádal Isaac Asimov. (Náhodou mám doma originál této sbírky, přesněji druhou polovinu originálu - paperback Where Do We Go From There? Book 2, a tak jsem měl možnost nahlédnout i kousek za české vydání.)
Harry Harrison se narodil v roce 1925. Za druhé světové války sloužil u amerického letectva - a to dokonce u tehdy nejlepší americké techniky. Balistické počítače tehdy byly mechanické - reléové a elektronkové stroje byly spíše prototypy, než sériovými výrobky. A právě ty mechanické balistické počítače byly něco, co Harry Harrisonovi přirostlo k srdci.
Autorské vidění světa tomuto pozoruhodnému českému spisovateli zformoval dlouhý a bolestný zážitek. Rok po jeho maturitě začala světová válka - tehdy ještě si historici nebyli jisti a tak přívlastek "první" k ní nepřičlenili. Jan Weis byl nasazen na ruské frontě a v roce 1916, čtyřiadvacetiletý, padl do zajetí.
Jen pár dní poté, kdy jsem dočetl První planetu smrti, jsem se pustil do čtení vikingské ságy Kladivo a kříž od téhož autora. Byl jsem zvědavý, jak se Harry Harrison dokázal vejít do žánru fantasy, který je přece jenom dost daleko od jeho akčních SF příběhů.
Silnou stránkou knihy je atmosféra světa, ve kterém se celý děj odehrává. Jak už je v SF běžné, i Paul J. McAuley sdílí s ostatními autory některé prvky a nápady, ale o tom právě SF je. Některé pasáže jsou sice vysvětlující, ale k naučným monologům vernovských hrdinů mají hodně daleko a nevadily mi.