BLACKOUT: Obchodní partneři

DÍL TŘETÍ/ UZAVŘENÍ

KAPITOLA 1: OBCHODNÍ PARTNEŘI

4.

Manželé Rezkovi se setkali v Petrově kanceláři v pátém patře Útébéčka. Odtud, z administrativní budovy, se rozevíral kouzelný pohled na okolí i do pražského údolí se spoustou věží. Čerstvý únorový sníh posypal červené žižkovské střechy pohádkovou bělobou jiskřivě odrážející paprsky nízkého zimního Slunce. Ještě nestačil zčernat sazemi z lokálních topenišť. Po sytě modré obloze přilétalo další hejno havranů odněkud ze severu, vítaný zdroj potřebných živin. Na horizontu nad chomáčem kouře z malostranských komínů se rýsovala známá silueta Hradčan. Odtud nebylo ani poznat, že hradní paláce jsou vypálené a metropolitní chrám vypleněný.

Ze sousední kanceláře se ozýval cílevědomý klapot psacího stroje. Hana Rezková si naplánovala čistě pracovní návštěvu.

"To jsem rád, že tě zase vidím, Hanko. Vypadáš dobře!" zahlaholil Petr. Všiml si, že její kdysi tak černé vlasy jsou protkány bílými pramínky. Proč si je nenabarví, pomyslel si, vždyť jí ještě není padesát. Nějak ho nenapadlo, že dva roky po Blackoutu není čím. Věk jiných prošedivělých žen ho nezajímal a jeho vlastní asistentky zatím barvit vlasy nepotřebovaly.

Jak se Hana změnila! V obličeji zhubla, vypadá teď značně přísně, ale boky jí zůstaly takové, jak si je Petr pamatoval i potmě. Přece je to stále ta dřívější Hana, se kterou měl báječná dvojčata.

"Nedáš si polívku? Dneska máme gulášovou! A bude i hrachová kaše s vejcem."

"Už jsem se v kuchyni stavila, díky," zavrtěla hlavou Hana.

"No to je fajn. Měla bys chodit častěji, vaří se tu výtečně a pořád je ještě z čeho," lákal ji Petr.

"Ano? No to je dobře, to mi budeš moci uvolnit další zásoby do Zelenky-Hajského," pronesla vyzývavě Hana.

"Ale Hani, prosím tě, nezačínej znova. Vždyť víš, že pan Baron už vaše zásobování utnul."

"Nech toho baronování, pořád. Vím, že nejsi na Jirkovi tak závislý, máš přece taky nějakou samostatnost!" snažila se Hana zahrát na Petrovu hrdost.

Ten se jen ošíval. "Všechny zásoby vedeme na skladových kartách, to je přesně zúčtovatelný. A zejména trvanlivý potraviny se přísně sledujou, manko si nemůžu dovolit!"

Hana vyzkoušela Petrův soucit: "K nám pořád někdo chodí, chudáci, opuštění, hladoví lidé, zejména staří lidé. Představ si naše rodiče, jak by ti bylo, kdyby museli žebrat!"

"Hano, nech toho! Vždyť jsou mrtví. Chválabohu umřeli včas. Netrap mne, já bych rád, ale fakt nemůžu. Pomáhali jsme ten první rok, kdy jsme netušili, že Elektrická smrt je už nafurt. Teď musíme šetřit pro sebe."

Jeho žena se ale nevzdávala. "My vaši pomoc potřebujeme. Prosím tě, tak tedy promluv s tím Machovcem, přece na tebe dá. Musíš mu to ale nějak podat. Třeba mu zalichoť, že velikost vládců a jejich síla se ukáže v soucitu s trpícími a slabými."

Petr se téměř zděsil. "S tím na něj nemůžu, to by se mnou vyběhl! To už není ten starej Jirka, co k nám chodil se ženuškou na návštěvu, co si myslíš? Pan Baron je samovládce, kolem něj se točí spousta přicmrndánků, mně stačí ta jedna pracovní porada do měsíce."

Hana se zvědavě zeptala: "A jak se vlastně má Vlasta? Vím, že chtěla pořád být velkou paní, tak teď je snad spokojená. Už jsem o ní dlouho neslyšela."

"A už taky neuslyšíš. No, spokojená asi není, protože je mrtvá. Spadla z těch velkejch muzejních schodů, ale moc se o tom nemluví."

Hana se podivila, ale nijak přehnaně. Společných mrtvých známých měli až až.

"Prosím tě. To musela být pro Jirku rána."

"Nevím, jaká to byla rána, když padala z těch schodů, protože u toho raději nikdo nebyl," pravil Petr uštěpačně. "A nikdo se ani moc neptá. Ale o pana Barona se neboj, ten má celé hejno konkubín. Já jsem opravdu rád, že se tam nemusím moc vyskytovat."

"No dobře, tak tam kvůli nám nemusíš chodit extra," slevovala Hana, "ale při nejbližší poradě se nějak zeptej, jestli by Telekom nemohl zase pomoci. Mohli bychom Jirku odměnit i nějakým vyznamenáním!"

"Víš, co je v muzeu všelijakejch medajlí?" zasmál se Petr. "S tím ho opravdu zbytečně nedrážděte."

"Ale něco pro nás zkusíš vyškemrat, viď?" prosila Hana.

"Uvidíme. Ale Hanko, líp bychom se mohli domluvit, kdyby ses vrátila ke mně. Ne, počkej, to myslím vážně," dodal, když viděl její odmítavou reakci. "Měla bys tu pohodlí, teplo, jídlo, no, pořád se mi líbíš, mohli bychom to spolu dát nějak dohromady, tak o tom aspoň přemejšlej!"

Hana jen vzdychla. "Ale Petře. Mluvil jsi o těch Jirkových konkubínách. Nemysli si, Žižkov není tak velkej, taky jsem leccos slyšela o tvých záletech."

Petr se nadurdil. "To nemůžeš srovnávat! Ty zdejší holky jdou se mnou samy, nikdo je nenutí a žádný výhody za to nemají. Nikdy jich nemám několik a nikdy je nemám nastálo! V žádným harému nežiju. To je čistá biologie. Jsem chlap, to si ho mám uříznout?"

Hana vybuchla: "A ty si myslíš, že to mají ženský jednodušší? Že já žádnou potřebu nemám? Protože se hned netahám s každým? Jenže, Petříčku, já mám kromě biologie taky duši, jestli sis ještě nevšiml!" Rozplakala se.

Petra její prudká reakce překvapila. Pochopil, že Hanina zarputilost byla vlastně jen její maskou, se kterou čelila hluboké bolesti ze ztráty Pavla. Zašátral v kapse saka, nahmatal velký plátěný kapesník a podal ho Haně přes stůl. Kapesník, stejně jako sako, pamatoval lepší časy.

"Dík," hlesla Hana. Otřela si slzy a mohutně se vysmrkala. Zase se tvářila vzdorně. Ale šlo jí to špatně.

Petr nasadil prosebný tón. "Hani, já všechny ty holky klidně nechám plavat, vždyť tě mám opravdu rád. Vrať se, snad můžem začít znova..."

"Dost, Petře," zarazila ho Hana. "Víš, že si tě nemůžu vážit, od té doby, co jsi nedokázal ochránit Pavla."

Petr se jen zhluboka nadechl a zvolna upouštěl vzduch. Nehodlal dál pokračovat v dialogu ve stylu socialistického realismu nebo červené knihovny. Co chtěl, to řekl, možná trochu hloupě, ale takové věci se snad ani chytře říci nedají. Nemá smysl, aby se snažil svou nabídku vylepšovat. Avšak když Hana začala o Pavlovi, po važoval za nutné nějak ji utěšit.

"Jsem přesvědčenej, že si Pavlík někde normálně lebedí, jenom nám to nemůže dát vědět."

Pavlovo zmizení ho také trápilo, ale snažil se s ním vyrovnat jakousi stoickou konstrukcí: Dokud neznáme pravdu, můžeme si myslet cokoliv. Tak proč zrovna to nejhorší? Mysleme na nejlepší! říkal si Petr raději jen pro sebe. Věděl, že nastal čas pro překvapení.

"Ale něco tady mám a to se ti bude určitě líbit. Vzkaz od Petry. Má se dobře a něco nám posílá."

"Ty pacholku! Tos mi to nemohl říci hned?" zlobila se naoko Hana, ale byla ráda. Tak dvakrát do roka přicházely zprávy z Borotína, spojení bylo poslední dobou dost nespolehlivé a po tom, co poklesl Petrův vliv v Telekomu, i drahé.

"Kdyby ses nestarala jen o cizí, ale myslela taky trochu na sebe, tak jsme tím mohli začít. Podívej se, co nám ta holka posílá," vstával Petr od stolu.

Otevřel kancelářskou skříň a vyndal z ní velké desky, v nichž vyrovnával roli papíru. Petra psala vždy jen dobré zprávy, nechtěla rodiče zatěžovat dalšími starostmi. Už to, že vůbec napsala a že její vzkaz došel, byla ta nejdůležitější a nejlepší zpráva. Tentokrát přiložila i obrázek. Petr ho rozbalil na rozsáhlém ředitelském stole a zatížil několika knihami, které tu měl rozházeny, aby se opět nesvinul.

Prostá kresba znázorňovala velký kruhový stůl, ten jejich, z jídelny. Bylo prostřeno pro čtyři osoby. Uprostřed stolu stála velká polévková mísa, ze které se zvedala bílá pára a příjemná vůně. Ta vůně byla přímo cítit.

Hana se na obrázek mlčky dívala. Vzpomínala, jakou bývala jejich rodina hlubinou bezpečnosti. Pak zvolna pronesla:

"Já si ten tvůj návrh ještě promyslím. Promysli si i ten můj."

5.

V teple a bezpečí Národního muzea plánoval Baron Machovec konečný útok na Kapitánovo panství. V létě toho roku měla mít Černá smrt zvlášť vydatné hody zejména na levém břehu Vltavy. Napomoci jí chtěl i pan Baron prostřednictvím Ripkových agentů. Ve sklepení Staroměstské radnice shromažďoval ampule, které dálkovým obchodním stykem přišly odněkud z Východu.

Pro jistotu je zkusil na několika provinilcích. Kultury sněti slezinné účinkovaly vskutku skvěle. Samozřejmě že velmi brzo po Blackoutu přestaly mít smysl peníze. Někteří obchodníci stále ctili sílu zlata, převážnou většinou se však obchody děly směnným způsobem. Ampule za ampule! pomyslel si s jistým šibeničním humorem Machovec. Hned na začátku Elektrické smrti si zajistil sklad, kde bylo dostatečné množství do té doby neprodejných halloweenových světel, jejichž zásoby mu stačily na léta. Tato světla byla žádána i na Východě, proč jim nevyhovět. Halloween do té doby neměl v Evropě tradici, teď se konával každodenně...

Ještě jednu věc Machovec sháněl: Akvalungy. S nimi mohli Baronovi agenti proniknout zatopeným metrem celkem pohodlně a hlavně nenápadně až do přísně střeženého centra Smíchova. Masky akvalungů je ochrání před nadechnutím zhoubných spor. A aby to bylo dokonalé, měl je získat obchodní výměnou přímo od Kapitána. Ten se bude divit!

Další část této kapitoly se zde objeví příští sobotu 19. června 2010.

22# - #24