NEDĚLNÍK: Pozdravy z hvězd

Sedím v potemnělém sále pražského planetária a připadám si, jako bych se na chvíli ocitla uvnitř svého oblíbeného sci-fi románu. Nová virtuální kupole (momentálně snad nejmodernější na světě) dokáže neuvěřitelně živě napodobit skutečnost a nad hlavou se mi otevírá vesmír – živý, pulsující, dechberoucí. Vzduch se nepatrně zachvěje, když se obraz rozletí vesmírem mezi planetami sluneční soustavy nebo nad jejich pevninou a mezi horami. Pohledy, které přináší vesmírná sonda Voyager II, třeba z povrchu Jupitera, na jehož obloze jsou zároveň vidět dva měsíce, jsou pro někoho, kdo od malička hltá klasickou sci-fi, prostě fascinující. Je to jen projekce, ale mozek se nechá ochotně obelstít. Na okamžik cítím závrať. A úžas.

Voyager II letí dál, do temnoty, která nemá konce. Nese s sebou zlatou desku se vzkazem od nás všech – pozdravy lidstva zabalené do mnoha pozemských jazyků a obrazového návodu, jak si je přehrát. Kdoví, jestli je někdo kdy přehraje. Možná ne. Možná tu v té době už ani nebudeme. Ale je v tom cosi dojemně lidského, ta potřeba zanechat stopu, natáhnout ruku do neznáma a říct: Byli jsme tady.

A pak mě napadne, že zatímco Voyager míří do hlubokého vesmíru, my tady na Zemi si tu svoji sci-fi linku naplňujeme po svém. Matrix, Ready Player One, Tron – kdysi jen filmové fantazie, dneska skoro vizionářské dokumenty. Virtuální realita, umělá inteligence, digitální kopie sebe samých… najednou to všechno působí podivně reálně. Možná už jsme se dávno napojili do systému, jen o tom ještě nevíme.

Až se jednou někdo z Alfa Centauri přiletí podívat, jak tady žijeme, možná najde planetu ovládanou kyberpunkem, nebo civilizaci ztracenou v nekonečné síti virtuálních světů. V tom lepším případě. V tom horším zjistí, že jsme se mezitím sami přepsali do programu, a zůstal po nás jen další datový soubor – se zlatou nálepkou „lidstvo“.