NEDĚLNÍK: Halloween - svátek mrtvých co vstal z mrtvých

Blíží se Halloween. To je ten svátek, který tu neslavíme ani ne kvůli křesťanství, ani proto, že by sem nepatřil, ale prostě a jednoduše kvůli komoušům. A není to tak, že by byl importovaný z USA, z Británie, tlačený popkulturou. Tenhle svátek je opravdu prastarý a jeho kořeny hluboké. Jen se nám ten strom poněkud rozkošatěl. Obecně vychází z potřeby lidí nějakým způsobem uzavřít podzim. Oslavit sklizeň, prosvítit nastávající tmu, uctít a vzpomínat na mrtvé, přivolat nebo odehnat jejich duchy a nakonec jim pomoci spočinout. Koneckonců tahle část roku byla dřív ve znamení odumírání přírody, která se ukládala ke spánku.

V Irsku se tenhle svátek nazývá Samhain. Je to keltská tradice zdobení, zapalování ohňů a obětování zvířat, případně zbytků zvířat a úrody, zvaní mrtvých ke společné hostině. Stejné průvodní znaky obsahují vykopávky v našich keltských oppidech, ale vlastně i slovanských sídlech, kde to byly podzimní Dziady, které měly podobné rysy. Koneckonců nahradily Samhain, když se Keltové rozpustili ve slovanském obyvatelstvu nebo odešli. Kvůli pánům Cyrilu a Metodějovi, kteří k nám začali v devátém století šířit východní křesťanství, se nám už nezachovalo „české“ jméno Samhainu. Vlastně žádná jména těch událostí provozovaných na naší části starého kontinentu a tak si musíme vystačit s irskou terminologií.

Vlivem šíření křesťanství se Samhain rozdělil na několik částí. Potřeba rituály vykonávat totiž zůstává, i když se pozvolna mění jejich legenda. Křesťanství se svým vlastním myšlenkovým pozadím ohledně zemřelých samozřejmě nemohlo dopustit takové věci jako oslavu mrtvých či vyvolávání duší předků pomocí ohňů, a tak vše sjednotilo pod Dušičky. Ze zvaní zemřelých zbyla vzpomínka na ně, ze zapalování ohňů svíčka, z obětiny květina na hrobě. To by tak hrálo, dopustit nějaké rejdy s duchy.

Jenže potřeba lidí byla mnohem širší a zůstávala. Pořád bylo třeba nějak vyřešit to zdobení a veselí. Moje teorie (a nejen moje :D) je svátek sv. Mikuláše. Anglosaský svět, který má svůj veselý Halloween, ani ten latinský se svým Día de los Muertos ho nezná. Nemá tu potřebu protože koleda probíhá během oslavy mrtvých. Vraťme se ale zpět k Dušičkám. I z tohoto osekaného Samhainu vystrkovaly růžky různé vesnické tradice, které jako by vypadly z Halloweenu. Pečení pečiva, což bývaly rohlíky, bochánky, věnečky a tvary podobné zkříženým kostem, kterým se říkalo „kosti svatých“. Ještě na začátku 20. století se v jižních Čechách chodilo na Dušičky koledovat. V okolí Českého Krumlova se koledě říkalo „chodit po rohlíkách“, protože odměnou koledníkům bylo většinou pečivo. Na moravském venkově se také ještě v devatenáctém století chodilo, dokonce s vydlabanými lucernami z řepy, a strašily kolemjdoucí, jak zmiňují etnografické záznamy z Hlinecka, Valašska i Hané – tedy vlastně český ekvivalent Jack-o’-lantern. A o tradici nechávat pro mrtvého místo u stolu či prázdný talíř se také doslechnete v každém skanzenu, pokud ji neznáte přímo z domova.

A co se týče onoho „Trick or treat!“, tak si asi všichni pamatujeme sousloví z koledy „Nedáte-li oříšek, provrtáme kožíšek.“ Koleda je to sice asi pro jiné období, ale které vlastně? A jaký má tahle zlomyslnost původ? Když poskládáme dohromady tyhle zmínky, máme vlastně kompletní klasický Halloween, jen v chudších kulisách, bez použití plastu.

Dalším pozůstatkem, který nám z téhle tradice zůstal a přetransformoval se, jsou lampionové průvody. Lidi si v polovině podzimu prostě rádi posvítí do čím dál hlubší tmy a chybějící příležitost nahradily moderní alternativy. Náboženské pouti se svícemi koncem devatenáctého století doplnily lampionové průvody - nejdříve pro zábavu, následně k různým politickým příležitostem. To zapalování světel, které na venkově přetrvávalo ve formě více prožívaných Dušiček, si prostě muselo najít nějakou sekulárnější podobu v městském prostředí. Nejprve to byly oslavy založení republiky a různé lokální podzimní slavnosti. Po komunistickém převratu bylo potřeba ještě víc potlačit náboženskou stránku, lokální slavnosti s bůhvíjakými kořeny a také oslavy Masarykovské republiky. Obnovit pohanské svátky nebo tlačit západní komerční verzi už vůbec nepřicházelo v úvahu. Ale naštěstí přišla další příležitost. Oslavy Velké říjnové revoluce, z dnešního pohledu vlastně nejstrašidelnější možný svátek. Jenže vnitřní potřeba zapalovat ohně se neptá, a tak se podařilo potlačit náboženský obsah a přetvořit ho do běžné sekulární lidové zábavy. A s prvními ohníčky pionýrských luceren umřela vzpomínka na Halloween či Samhain v našich krajích úplně. Křesťanství je rozdělilo a ideově očistilo o onu radost, socialismus pak většinově odstranil i náboženskou část a zadusil.

Je zajímavé, že stejně jako ho východní režim zadusil, na Západě byl Halloween a jeho veselá část vzpomínky na mrtvé a zábavné vítání zimy masivně resuscitován. Samhain se vydal přes oceán v hlavě irského emigranta. V 19. století odplouvaly z Irska do Ameriky statisíce lidí a spolu s nimi i jejich zvyky. Mezi nimi ten zvláštní večer, kdy se svět živých a mrtvých potkává u ohně. Jenže Nový svět měl jinou půdu, jiná zvířata a hlavně jinou zeleninu. Tamní dýně se ukázala být mnohem tvárnější než tvrdý tuřín, a tak z evropských luceren z řepy vznikl Jack-o’-lantern, který dnes známe z každého filmu. Postupně se k tomu přidaly i masky, průvody, dětské koledy a prvek hry. Amerika totiž dokáže z každého rituálu udělat show. Katolická vrstva oslav (Dušičky a Všech svatých) se rozplynula v protestantském prostoru, ale základ zůstal: světla ve tmě, duchové na návštěvě, jídlo a sladkosti jako výkupné. Samhain se tak v Americe proměnil v Halloween. O něco hlučnější, barevnější, ale pořád s duší téhož podzimního svátku, kdy se svět mrtvých připomíná živým.

Do Latinské Ameriky dorazil tentýž svátek po jiné trase. Na palubách španělských galeon. Katolická církev s sebou nesla Dušičky a Všech svatých, jenže narazila na svět, který se smrti nebál. Místní civilizace, zejména Aztékové, už dávno slavily návrat mrtvých. Měsíc plný květin, jídla a zpěvů. A tak se z církevního smutku stal karneval duší. Z oltářů v kostelích vyrostly domácí ofrendy, oltáře s fotkami, svíčkami a figurkami z cukru. Ze svatých kostí vznikly cukrové lebky, z modliteb písně. Día de los Muertos není o smrti, ale o tom, že smrt je součástí života, jako by tam lidé nikdy nezapomněli, co Evropa kdysi zapřela. Zatímco my tiše stojíme u hrobu se svíčkou, oni si se svými mrtvými připíjejí. A možná mají pravdu. Světlo i smích totiž patří obojímu světu.

Každopádně po pádu železné opony nám postupně Nový svět tenhle svátek oklikou vrátil. Nejdříve v devadesátkách skrze osmdesátkové americké filmy, horory, Disneyovky, Tima Burtona a následně skrze obchod a komerci, zahraniční řetězce a potřebu nějak vyplnit tu mezeru mezi létem a Vánocemi. Můžeme nad tím ohrnovat nos, ale je na nás, jak ten svátek přijmout. Ignorovat, nebo oslavit. A za mě by byla škoda to nedělat, protože Halloween není jen ověšení baráku nevkusnými kostlivci z Baumaxu a rozdávání levných sladkostí. Je to hlavně další barevná složka podzimu, která nám může tohle sychravé období rozjasnit. Je to příležitost setkat se s přáteli, podniknout něco se sousedy nebo jen s rodinou. A v rámci fúze s Dušičkami i zavzpomínat na ty, co tu s námi nejsou. Uspořádat párty jako v amerických ulicích se asi nikdy nepodaří, a vlastně to ani není nutné. Je to koneckonců náš svátek, máme ho v krvi a je na nás, jak se s ním popasujeme a jestli si ho užijeme.