V historii sardenských sloupků vynikají dva fenomény: sloupek vánoční/novoroční a sloupek o knihách, které nás ovlivnily. Na Wikipedii píší, že „sloupek stojí na vtipném námětu, konkrétní podnět zevšeobecňuje, často ironizuje“, z čehož vyplývá, že (pokud považujeme Wikipedii za důvěryhodný zdroj) jen málokterý ze zdejších sloupků je skutečně českým sloupkem...
Jorika na znamení nevěří, ale já vyplňuji veškerý volný čas v léčebně tím, že nadbíhám následujícím šancím, a to jedné po druhé a zase zpátky. Přinesou mi štěstí? Asi.
Neskutečně rychle uteklo 5 let, které jsem k 12. listopadu letošního roku prožil jako redaktor internetového deníku Sarden. Zpočátku našeho vztahu to byl – stejně jako já – nevycválaný mladík, držící se máminy sukně...
Jaké je to být člověkem? Na tuto otázku mohu odpovědět pouze za svoji maličkost: Těžké, ale zajímavé. Důležité však je, že svou lidskost musíme dnes a denně dokazovat. Čím, ptáte se?
Říká se, že když se vám něco hodně líbí, zapíše se vám to navždycky do paměti a budete na to vzpomínat ještě na stará kolena. Taky se říká, že ten con, který je fanův první a pokud se mu líbí, se mu zapíše navždycky do paměti a rád se na něj bude vracet. Inu, to je přesně i můj případ.
Nevím, jak pro jiné čtenáře, ale pro mě byl Hollywood od okamžiku, kdy jsem coby capart propadl filmu, synonymem pro místo, kde se sny stávají skutečností. Místem, z něhož tyto sny vyrážejí do světa a pronikají k divákům skrz stříbrné plátno. Jenže v posledních zhruba třech letech mám pocit, že z Hollywoodu odešel jeho velký tvořivý duch