SLOUPEK: Malý fejeton o sebejistotě

Co je to sebevědomí? Někdo odpoví: „Má ho František Ringo Čech.“ Odpovězme ale ještě jinak. Seděl jsem v rodné Plzni v jisté horolezecké knajpě nulté cenové kategorie nazývané Rock´n´Wall a lezl na mě splín. „A teď jsem na to přišel, to ale je pech!“ prohlásil náhle můj redaktor Honza Pechanec.

„A nač? Něco ti došlo?“ Kývl. „A co?“ „Už chápu, jak škatulkovat lidi.“ „A to?“ A pomyslil jsem si, že bohužel proběhlo škatulkování už dost, a to i před Hitlerem. Honza však pravil: „Právě jsem vynalezl cosi jako nový buněčný zákon dělení.“ A když to říkal, vypadal sklenicí piva jako měňavka či láčkovec, i když do pěny naložený. „Povídej,“ povídám. A on jako na přednášce odtušil: „Lidi se dělí do čtyř skupin.

1. Ti lidi, co tě znají POUZE z doslechu nebo z médií, a mají tě přesto v oblibě.
2. Ti, co tě neznají, a přesto tě pomluví.
3. Ti, co tě neznají POUZE z doslechu, nýbrž osobně a zblízka, a přesto či právě proto tě hned za rohem pomluví. A to i vehementně.
4. A konečně ti, co tě poznají zblízka a osobně a mají tě rádi.“

Zatímco však Honza tu filozofii dával dohromady, uplynulo deset minut a i sluníčko za oknem nám zašlo. „A kterou skupinu máš nejradši?“ zeptal jsem se, zatímco mu Jorika přinesla pivo, a on odpověděl šalamounsky: „A která je podle tebe nejnáročnější na čas?"

„To nevím, Honzo, ale nejméně časově náročná bude asi hned ta první. Co říkáš? Tací tě neotravují, nezdržují a ještě i milují.“ A už nevím, který klasik řekl, že jsou přátelé zloději času. A možná i servírky. A otočil jsem se za útlou, sympatickou Jorikou: „Honzo? Ale jak bys – a s úplnou jistotou - poznal, kdo kam patří? To přece nejde.“

„Asi ne. Máš pravdu. To nepoznáš. Pokud nejsi pánbů. Ale víš co? Neřeš to.“ Ale já pokračoval: „Protože vem jen osoby ze škatule c! Sleduj: Dobře tě znají. Ano? A stejně tě pak za rohem pomluví. A co když právem?“

Vyšli jsme bez placení z hospody do Sadů Pátého května a skoro nás hned přejela tramvaj. Ještě že cinkla! A Honza? „Jakým právem?“ povídá. „Céčka, řeknu ti, jsou prostě divný patroni. Hele, platils?“

„Ani nevím, ale pokud jsi redaktor lukrativního magazínu, kam já píšu, a to jsi, tak jsi měl zaplatit. Ale pokud jím jsi, ještě to přece neznamená, že jsi automaticky lumen i Galileo Galilei. Co?“

Uznal to. „Ale jedno ti řeknu. Pokud potkáš blbce, poznáš to snadno. Podle toho, že mu jako blbec připadáš ty sám.“ A odmlčel se jako navždycky. A šli jsme k náměstí - od Joriky - a lidi typů a, b, d byli podle Honzy „v pořádku“ a proti nim nebrojil a patřila mezi ně i Jorika. I já. Asi. Jenže celá podstata té filozofie tkvěla ještě hloub. V tom, že tak musíme vidět celý svět. A bez céček. A tomu teprve říkám sebevědomí.