SLOUPEK: Obskurní fantasie

„Začnu asi takhle: postavte si stůl do rohu a pokaždé, kdy se k němu usadíte, abyste něco napsali, připomeňte si, proč není uprostřed místnosti. Život není pilířem umění. Je to přesně naopak.“ Stephen King - O psaní

Je mi jich líto. Dřina. Bída. Špína, no zase nezacházejme tak daleko. Píší ve svém volném čase, bez nároků na odměnu, snad kromě nepostřehnutelného zajiskření v manželčiných (manželových) očích, co to máme doma za kuriozitu. Zřejmě to byli průměrní studenti s nejistým chováním a až příliš benevolentními rodiči nebo naopak extrémní šprti s asociálními projevy a introvertstvím zažraným pod kůží stejně hluboko, jako dosud nevymáčklými uhry. Spíše, ale tito lidé zkrátka nevybočovali z řady. Jejich otec nebyl alkoholik. Matka jim každé ráno dělala snídani, babička je rozmazlovala a o vojenské minulosti svého strýce nevěděli nic. Každý den vstávali a každou noc usínali stejně jako 99 procent všech neobyčejně obyčejných človíčků na této bohem zapomenuté planetě. Jediným příznakem vychýlení rovnice fádnosti pro ně byla fantasy pop(kultura). A tak, když zrovna nebyli obklopeni normálnem a povrchním přežvykovaním maloměšťáků, mohli utéct. Uletět. Teleportovat se. Naklonovat se. Zapomenout nebo jen bdít a pozorovat tu krásu imaginace ve své hlavě.

Z těchto vzácných okamžiků duševní meditace časem vykrystalizoval jistý stupeň kreativity, jehož nejlepší absorpční platformou se stal papír, který se toužebně ohýbal pod krouživými tahy tužky. Proces oné kreativity pak většinou probíhal v poledních pauzách mezi meetingem o stresovém prostředí ve finančních institucích a motivačním projevem v kanceláři B, kde se následně podával nízkokalorický oběd sestávající z dvou misek kondenzovaného pudinku, jedné kávy bez cukru a strhující konverzace o plánech na příští kvartál. Když pak dorazili svým leasingem opečovávaným autem domů, rozhodli se, že letmý náčrt povídky, který naškrabali na ubrousek při polední pauze mezi meetingem o stresovém prostředí ve finančních institucích a motivačním projevem v kanceláři B, kde se následně podával nízkokalorický oběd a….bla, bla, bla…není vůbec špatný a do 4 do rána ho sepisují do celistvější podoby. Po tísícero kontrolách od všech příbuzných a ještě více ujištěních, že to skutečně není sračka, onu písmenkovou skulpturu s pracovním názvem Zahrada venerických rozkoší odnesou do nejbližšího nakladatelství, kde mu (jí) ji samozřejmě odmítnou vydat a se slzami v očích (jeho, jejími) ho (ji) pošlou ke konkurenci. Snad pouze díky přítomnému entusiasmu z narození dítěte jednoho z nakladatelů tvůrci menší, ale liberálnější firma celistvou podobu povídky vzdáleně připomínající knihu nakonec (pod jiným názvem) vydá a pošle do oběhu. No a on (ona) si po pár bezvýznamných cenách a frustrujících výdělcích přečte za pár let tento arogantní výčet neuznaných literárních talentů fikční tvorby. Když můj článek sjede rozběsněným pohledem až nakonec a zjistí, že se zde vyskytuje jeho jméno, rozhodne se vybít si veškerý hněv z nespravedlnosti světa na jednom sviňském redaktorovi. Vezme tedy strýcovu památeční brokovnici s upilovanou hlavní, nabije ji zápalnými náboji ráže 28 a……moment, někdo zvoní.

Earle Birney

Tak tento gentleman mě snad nesejme. Veškerý hněv z nespravedlnosti světa (potažmo literárního průmyslu) si totiž místo na mojí osobě vybil v poezii. Nejpolitováníhodnějším omylem čtenářské obce v oboru, který nás zajímá, se pak stala jeho komická novela Turvey (1949), jenž sumarizuje Birneyho názory na válku v antimilitaristicko-satirickém (s větší příměsí fantazie) duchu Hlavy 22. Kniha byla relativním hitem v Kanadě…to myslím mluví o její obskurnosti dostatečně.

Matt Hughes

Fanatici ví. Modří zřejmě asi ještě ne (ale nechci je urazit, třeba jo). Black Brillion: A Novel of the Archonate (2004), tak se onen monument jmenuje. No, monument, spíš taková zachovalá fosilie vynikající knihy. Hardcore sci-fi zápletka o jedné netradiční inspekční cestě, je zřejmě nejambicióznější počin výše jmenovaného snaživce (dále také nazýván Hugh Matthews nebo Mark Hugh, podle toho, kterému žánru se zrovna věnuje. Není divu, že popularitou neoplývá. ((I když v Kanadě se poměrně slušně politicky angažuje…ehm….v Kanadě)). Evidentně totiž ani nechce. Stal by se Tolkien slavným, kdyby Hobita vydal pod svým jménem a Pána prstenů pod pseudonymem Tron Jonald R. Olkien? Kdo ví. Každopádně svoje názory si nechte pro sebe a nepište je do komentářů.) Jinak autor je štamgastem v periodiku Fantasy and Science Fiction Magazine, kde můžete sondovat jeho kratší povídky i volná pokračování universa Black Brillionu.

Paul Yee

The Bone Collector's Son (2004) neboli horor pro děti o nočním kopání (hádejte čeho) na  hřbitovech. Dobře, horor pro morbidní děti. Ačkoli novela by si zasloužila delší stopáž, autorovi se zcela autenticky a inovativně podařilo vykreslit prostředí čínské komunity žijící v Americe na počátku 20. století takřka odděleně ve své čtvrti (hádejte jaké) a které se i pod vlivem okupace západní kulturou podařilo uchovat si zažité tradice a mentalitu. (Dámy a pánové nebudete tomu věřit, ale Paul Yee žije také v Kanaď…na hranicích s USA. Paul Yee žije na hranicích s USA.)

Avram Davidson

Ou. Tady máme trochu větší kalibr. Hanbím se a holím si bradku z toho, že ho mám v článku nazvaném obskurní fantasie. Držitel ceny Hugo, trojnásobný vítěz World Fantasy Award a první muž na Měsíci (Ne, ten už je vlastně mrtvej) Avram Davidson. V listině zneuznaných je tedy hlavně kvůli tomuto počinu: The Avram Davidson Treasury: A Tribute Collection, čili jak mi hlásí Amazon „the most satisfying short-story collection of the decade“ a já mu takřka přitakávám. Když se totiž chronický vyznavač pulpu a ještě chroničtější Žid rozhodl dát si asi tak přibližně rok po mém narození věčného šlofíka, nechal tady po sobě spoustu fantasy bordelu. O úklid se během pár let postarali moje životní vzory (nikomu to neříkejte) v podobě Ursuly K. Le Guin a Williama Gibsona, kteří společně s mými dalšími vzory vydali na konci tisíceletí tuto kritiky ceněnou, ale bohužel mnohými opomíjenou antologii.

Tak a to by pro dnešek stačilo.