ROZHOVOR: Mort Castle

Naše pozvání přijala ikona amerického hororu, spisovatel Mort Castle. Bavili jsme se o spolupráci s nakladatelstvím Golden Dog, povídkové sbírce Nový měsíc na vodě nebo o antologii bradburovských povídek Rej stínů. A na co dalšího jsme se ho zeptali? Čtěte dál a dozvíte se více!

Jste veteránem americké školy hororu. Vybavíte si okamžik, kdy jste se do hororu zamiloval?

Ne, naopak si nevybavuji dobu, kdy jsem do něj zamilovaný nebyl. Někteří si užívají vzrušující jízdu na horské dráze, zatímco jiní tu myšlenku nemohou vystát. „Moc vysoko! Moc rychlé! Moc nebezpečné!“

Mě to k tomu příšernému a hrozivému vždycky táhlo. Ke všemu temnému a děsivému. Časem jsem zjistil, že spousta hororových spisovatelů to má stejně.

Děcka, stejně jako dospělí, mají noční můry, že jo?

Taky jsem je míval a líbily se mi. Co si vzpomínám, měl jsem neskutečnou hrůzu ze snů, ve kterých docházelo ke změnám – z lidí se stávali brouci a příšery a duchové nebyli duchové, ale jen mrtvé věci, co se mohou hýbat...

Když mi bylo sedm a půl, zdál se mi sen, co si pamatuji dodnes. Sen, který svou fiktivně pozměněnou realitou tolik inspiroval velikou část mého psaní.

Probíhal takhle: Malý Morty byl milý chlapec, nosil brýle tlusté jako světla u starých aut a studoval u traviče ve Skryté vesnici. To byl takový fousatý chlapík, který by se hodil do role jednoho z Disneyho pozdějších anti-semitských záporáků. Mým úkolem bylo rozemlít žlutý jed v hmoždíři a pak se vplížit lidem do domů a tím žlutým jedem jim napustit jídlo a pití. Vesnického traviče ani jeho učedníka nikdo nepodezříval.

Já vím, něco se mnou muselo být strašně špatně. Mělo se mi zdát o chlupatých zajíčcích a sladkostech a komiksech s Wonder Woman...

Noční můry. Jak já je zbožňoval.

A pak jsem objevil hororové filmy... No ty vole!

Nevím, co tehdy v roce 1957 vyšlo jako první, jestli King Kong, nebo Frankenstein, ale King Konga zrovna dávali v televizi. Koukal jsem na to na 12palcové televizi Emerson. Musel být pátek, protože jsem si druhý den mohl přispat, nebyla škola. Vyděsilo mě hlavně to, že King Kong zaútočil na nadzemku, a já neměl nadzemku daleko od domu a často jsem jí jezdil. Celé roky jsem si představoval, jak Kongovy obrovské prsty prorážejí sklo vlaku, ve kterém jsem jel do centra Chicaga.

Frankenstein byl první film z řady „Shock Theater“ (Divadlo děsu, pozn. překladu), kterou během sobotních večerů dávali na chicagském kanálu ABC. Pořadem nás provázel Marvin, takový zábavný beatnický týpek s brýlemi se silnými obroučky a tmavým rolákem. Byl to docela děsivý film. Tak děsivý, že se na něj moje teta Kate odmítala koukat se mnou. Pamatuji si, že jsme si objednali pizzu z Congress Pizzeria. Stála nás dolar třicet. Těch třicet centů bylo za dovoz.

Napsal jste už přes 500 povídek. Jak vám povídkový formát vyhovuje? Přijde vám lepší než romány?

Povídky byly mou první láskou. Zkoušel jsem psát romány, pár se jich dokonce dočkalo vřelého přijetí, ale neexistuje román, který jsem napsal a se kterým bych byl stoprocentně spokojený. Pár dobrých scén se v nich našlo, ale jako celek? Všechno na svém místě, aby vznikla dokonalá kniha jako Steinbeckovo O myších a lidech nebo Once Upon a River od Bonnie Jo Campbell či Opravdová kuráž Charlese Portise?

Ne.

Ale napsal jsem tak 40 nebo 50 povídek, se kterými jsem naprosto spokojen. Není v nich jediné slovo, které bych změnil nebo vynechal. To je 50 povídek, které mají šanci tu být 500 let po mně.

Snažím se, aby mé povídky byly intenzivní, hutné a hotové.

Napsal jste několik románů (např. Cursed Be The Child nebo The Deadly Election). Jeden z nich, strhující drama Cizinci, v Česku vydalo roku 2020 nakladatelství Golden Dog. Šlo o Váš první česky vydaný román. Jak jste se seznámil s Martinem Štefkem a jak probíhala následná spolupráce? 

Jednoduše. Štefko, úžasný to chlapík, se mě zeptal: „Nemáte knihu, co bych mohl vydat?“

A já na to: „Jasně.“

A pak to bylo jako v Casablance: začátek nádherného přátelství.

Cizinci jsou intimní psychologický příběh, který ukazuje, že lidé se mohou chovat krutě, i když se na povrchu mohou tvářit jako dokonale normální. Jak si myslíte, že se zlo rodí v lidských srdcích? Existuje způsob, jak to zastavit?

Ty brďo! Kdysi bych, ostatně jako většina levicově smýšlejících, umírněně ateistických progresivistů, tvrdil, že „zrůdy se nerodí, ale jsou vytvořeny.“

Pak jsem ale objevil Karla Junga, muže mnohem chytřejšího, než jsem já. Napsal něco v tomto smyslu: „Existují tací, kteří jednají upřímně jen v okamžicích, kdy konají zlo.“ Řekl, že takové lidi nejde uzdravit. Jediné, co proti nim můžeme podniknout, je před nimi chránit sebe a společnost.

A v nedávných letech jsem poznal jistého člověka, kterého bych definoval jako „vrozené zlo“.

Ten člověk byl charismatický a talentovaný. V mnoha ohledech šlo o příkladného člena společnosti, který přispíval umění a zasazoval se o lepší svět. Tento člověk pak s neutuchajícím, tajemným úsměvem na tváři zraňoval a ničil ostatní – ne vždy fyzicky, ale stejně.

Věřte mi, když řeknu, že jakmile jsem se dozvěděl, co jsem se dozvěděl, utekl jsem.

A znovu jsem se utvrdil v tom, že jsem v Cizincích skutečně na něco kápl.

Rád bych se pozastavil u povídkové sbírky Nový měsíc na vodě (2023), kterou také česky vydalo nakladatelství Golden Dog. Knihu otevírá netradiční text Definice hororu: Devět úvah nad povahou hororu, který plně dokazuje, že horor je žánr, ve kterém neexistují žádné limity. Spisovatelé v něm mohou experimentovat a kreativně se vyřádit. Navíc každý si pod pojmem “horor” představí něco úplně jiného, díky čemuž může každý čtenář vnímat tento pojem zcela po svém. Myslíte si, že jde o hlavní důvod, proč je horor tak úžasný a může si získat přízeň čtenářů? 

Rozhodně: Horor nám připomíná, že vyjma boží vůle jednou všechno skončí. Nebo ještě hůř: kvůli boží vůli jednou všechno skončí.

Nejlepším hororem je dlouhý pohled do zrcadla. Možná se nechceme podívat, ale krucinál – nikdy nás to nepřestane lákat.

Příběh „Buckeye Jim v Egyptě“ zaujme čtenáře jak zasazením, tak netradičním protagonistou. Jak postava Buckeye Jima vznikla? Inspiroval jste se jinými literárními ikonami?

Muzika mi dala mnoho námětů a postav. Kdyby má štěstěna a život mířily jiným směrem, živil bych se jako hudebník. Učil mě úžasný Josh White, jeden z nejdůležitějších bluesových muzikantů na světě a přítel Eleanor a Franklina Rooseveltových. Na banjo hrající Buckeye Jim pochází z lidové písničky „Buckeye Jim“, kterou na banjo hrající Mort zná až moc dobře.

A co se náboženských témat týče, dopomůžu si větou od svého zesnulého přítele, geniálního Harlana Ellisona: „Pocházím z dlouhé linie oddaných židovských ateistů.“ V Talmudu stojí, že „Mesiáš dorazí den poté, co ho přestaneme potřebovat.“

To je panečku myšlenka, která si zaslouží vlastní příběh.

Možná největším překvapením celé sbírky byla povídka „Jsem to, co potřebuješ“, ve které vystupuje známá herečka Marilyn Monroe. Obdivoval jste ji?

Víc než dokáži vyjádřit. Žena, která ve svém životě poznala tolik hrůzy a zneužívání, a i přesto se jí díky důvtipu, talentu a odhodlání podaří dožít 36 let, je hrdinka.

Zaujala mě také atmosférická povídka V cikánském táboře zasazená do období holocaustu. Co Vás vedlo k sepsání tak silného historického příběhu? 

Na světě žije jen málo Židů, jejichž život holokaust nijak neovlivnil. Když jsem byl poprvé v Německu coby čerstvý, sotva ženatý dvacátník, velice jsem si svůj pobyt užíval, ale pak mě to trklo. Hele, podívej se na toho mlaďocha tamhle. Toho v mým věku. Hej, kámo! Tvůj strejc zabil toho mýho.

Cikáni mě navíc vždycky fascinovali, což má na svědomí má žena Jane, která mi Romy představila prostřednictvím knihy Jana Yoorse Cikáni. To máme další půl milion obětí holokaustu, jejichž příběhy jsme se začali dozvídat teprve nedávno.

A pak tu opět máme hudbu. Jednou z největších událostí v mém životě bylo setkání s jazzovým houslistou Stephanem Grappellim, spolupracovníkem Djanga Reinhardta a jedním z mých hudebních hrdinů.

Trochu odběhnu, ale váže se k tomu vtipná historka. Moje žena, která mluví plynule francouzsky, se zeptala Grappelliho, jestli by mi nepodepsal pár svých klasických desek.

Pak mu řekla mé jméno: MORT CASTLE.

Upustil pero a pokřižoval se: „Ne! Nebudu podepisovat desky „Pro Smrt“.“

Napsal mi tam „Hodně štěstí“. Beze jména.

Do mysli se mi zažrala následující pasáž z povídky „Telefonát“: „Násilí je teď součástí stoprocentně domácího, celoamerického koláče. Nemyslíte? Zkuste se projít v noci po ulici ve svém městě. Podříznou vám krk, protože jste se poškrábali na nose a nějakému zdegenerovanému hovadu s mačetou a IQ 70 to připadalo jako ‚znak gangu‘.“ Myslíte, že násilí ve společnosti patří k největším problémům moderního světa?

Samozřejmě. Sklony k němu se ovšem vyskytovaly v každé civilizaci.

Technologie nám ale dopřála zvláštní požehnání a všichni dnes mají vcelku snadný způsob, jak se dostat ke kvalitní a výkonné „zabij je rychle a zabij je jednoduše“ zbrani.

V dobách, kdy útok bylo nutné podnikat ze hřbetu koně nebo vyžadoval tasení meče z pochvy, zemřelo méně lidí.

V mnoha povídkách figuruje postava otce (Otec a syn, Taťka je fakt chytrák, Vezmi mě za ruku, synu aj.). Inspiroval jste se při psaní rodinnými vzpomínkami, potažmo vztahem s Vaším tátou? 

To je vtipné. Před lety se mnou udělal rozhovor Roy Campbell z Chicago Sun-Times a tehdy se mě zeptal: „Spousta vašich povídek se zabývá usmiřováním otců a synů. Uvědomujete si to při psaní?“

Neuvědomoval. Musel mě na to upozornit až všímavý reportér. Ne vždycky je nám jasné, proč píšeme to, co píšeme.

Ach, příběhy, příběhy... Příběhy se rodí v konfliktu.

Nemusíte být právě Sigmund Freud, aby vám došlo, že navzdory láskou naplněnému vztahu budou vždy existovat konflikty mezi otci a jejich syny.

Zaujal mě také fakt, že v povídkách vystupují naprostí cvoci. V „Jak nás vidí druzí“ je to misogyn, co zbožňuje zabíjení žen. V silném příběhu „Pro tvoji informaci“ vystupuje zase potenciální vrah děťátek, který prochází psychickým tréninkem, aby se dostal do bodu, kdy bude opravdu schopný zabít. Jak píšete maniaky?

V našich nejhorších stránkách je něco hezkého a i v těch nejlepších je zase něco odporného.

Stejně jako všechna klišé, i toto je založeno na skutečnosti.

Pokud nemáte žádnou stinnou stránku, kterou můžete prozkoumat (a ne vždycky je to zrovna prdel!), zřejmě jste si nechal udělat lobotomii od temene až k prstům na nohou. Anebo jste možná svatí – i když bych to nazval spíš Svatoušek Prosťáček. Nemůžete porazit zlo, pokud si existenci zla nepřipouštíte.

Možná jeden z nejpamátnějších okamžiků celé sbírky je procítěná povídka „Altenmoor, tam, kde psi tančí“, která se mnou docela zamávala. Příběh se zabývá umíráním a smiřováním se se smrtí. Prohlásil jste o něm: „Napsal jsem nezapomenutelný příběh. Příběh, který přetrvá. Vsadím se, že to bude jeden z příběhů, který bude promlouvat k lidem ještě dlouho po mé vlastní smrti.“ Co vás vedlo k tomu, abyste napsal tak vlivný příběh?

No páni: Byl to můj pradědeček Isaac, který s námi žil a až do osmi let se mnou bydlel v pokoji. Umřel v třiaosmdesáti. A ano, ještě před tím oslepl. I když sám nepsal, před ztrátou zraku četl německy, jidiš, polsky, rusky a anglicky. Slova a příběhy pro něj hodně znamenaly. Čítával mi příběhy svým silným přízvukem, příběhy o třech neposedných králíčcích Mopsym, Flopsym a Peterovi. Znal spoustu příběhů, některé z Bible, některé osobní, jiné z Talmudu a další z lidové slovesnosti.

A pak... pak tady byl skutečný „Rusty“ z masa a kostí. Byl to pes mých rodičů a ve třinácti umřel na infarkt. To se mnou otřáslo. Vemte si, že v Amazonce žijí hroziví, příšerní aligátoři, jejichž smyslem života je žrát malé děti, co si ráno jdou k řece umýt obličej. A tyhle proklatí aligátoři se dožívají tří set let.

To prostě není fér.

No a tak potřebujeme mýty, které nám pomáhají se s vší tou neférovostí vyrovnat.

„Altenmoor“ je takový můj mýtus.

Spolu se Samem Wellerem jste editoval povídkovou sbírku Rej stínů, která vznikla na počest slavného sci-fi spisovatele Raye Bradburyho (451 stupňů Fahrenheita, Marťanská kronika, Ilustrovaný muž atd.). Podílela se na ní taková jména jako Neil Gaiman, Margaret Atwood, Joe Hill nebo David Morrell. Jak se Vám dařilo korigovat sbírku se slavnými jmény literárního světa?    

Nejsnáze se spolupracuje se skutečnými profesionály, kteří si uvědomují, že se všichni snažíme dosáhnout stejného cíle: Vytvořit tu nejlepší verzi nejlepších příběhů v těch nejlepších ohledech.

Kolem a kolem to byla práce snů. A když vám nějaký opěvovaný spisovatel řekne: „Díky, že jsi mi tam tu chybu našel. Vždycky jsem měl problémy s...“, je to docela fajn pocit.

Úžasná zkušenost.

Úžasná kniha. Miluji tu knihu.

K předchozí otázce se ještě na chvíli vrátím. V rozhovoru pro Golden Dog jste totiž přiznal, že jste se od Raye Bradburyho naučil jednu věc - můžete psát to, co psát chcete, nehledě na žánrové mantinely. Napadnou Vás ještě nějaké myšlenky, kterými Vás pan Bradbury obohatil?  

Jednu věc naučil spoustu lidí, včetně mě: Literatura nemusí znamenat příběh napsaný před 500 lety nějakým mrtvým chlápkem pro publikum, které také brzy poumírá.

Literatura promlouvá k tomu, co se děje TEĎ.

A díky, Rayi Douglasi Bradbury, měl jste pravdu:

Literatura může být zábava!

Dočetl jsem se, že máte rád komiksy. Dokonce jste napsal svůj vlastní komiksový projekt Darchon. Co Vás baví na komiksovém médiu a v čem vyniká oproti klasickým knížkám?

Že mám rád komiksy?

Já žeru komiksy. Díky komiksům jako Little Lulu a Batman umím číst.

A trochu se pochlubím: napsal jsem komiks Leatherface založený na filmu Kožená tvář (Leatherface: The Texas Chainsaw Massacre III). Přispíval jsem mimo jiné jako redaktor a scénárista pro komiksovou verzi Shadow Show. Jako jeden z prvních lidí na světě jsem učil seminář o tvorbě komiksů na vysoké škole.

To médium prostě miluji. Můžu pracovat s talentovanými tvůrci jako Ricardo Jaime, Mark (Aliens) Nelson a Mark Evans, užívám si spolupráci, kdy několik lidí pracuje na něčem větším než jenom součtu jednotlivých dílů. Psát komiksy není tak samotářské jako psát prózu nebo poezii.

Poslední otázka: co chcete vzkázat čtenářům Sardenu?

Jsem neuvěřitelně vděčný za odezvu, kterou si od vás vysloužilo moje dílo. Cítím velikou pokoru a údiv, když si pomyslím, že někde v Praze nebo Brně nebo Plzni nebo Olomouci žije někdo, koho možná v životě nepoznám a kdo mi dobrovolně věnuje svůj čas, kousíček svého života, aby navštívil svět a poznal lidi, které jsem vyplodil ve své mysli v malém americkém městečku jižně od Chicaga v Illinois.

Tím vším chci říct: děkuji, děkuji, děkuji.
###

Poznámka: O některých věcech, které tu padly, jsem už dříve mluvil jinak a v různé míře odlišnosti, zejména při rozhovorech s novináři/spisovateli jako David Kempf, Eric S. Brown, Naching Kassa a Justin Hamelin. Nevím toho zrovna moc, a tak se někdy musím opakovat!

Otázky: Daniel Palička
Překlad: David Hálek