Když se řekne sci-fi...

...každý si přestaví něco jiného. Pro někoho jsou to staré dobré Hvězdné války (kterým se teď už smí říkat jen Star Wars). Někomu se vybaví astronauti a velmi reálné představy cest do vesmíru, založené na vědecké bázi jako třeba Marťan od Andyho Weira. Patří sem všechny ty postapokalyptické vize budoucího světa se všemi zombie, jadernými, houbovými, bezvodnými a bůhví jakými ještě katastrofami, co (snad nikdy ne)postihnou svět. Někdo miluje klaustrofobickou atmosféru vesmírných lodí v psychologických dramatech vztahů uzavřených skupin lidí na cestě do hlubin neznámého vesmíru. Tyhle příběhy mají velmi často hororový drajv i rozuzlení a málokterý fanda sci-fi nikdy neslyšel o Vetřelcích, kteří děsili i malou Terku Kadečkovou, jak zmínila ve své Sobotní srdcovce, nebo Predátorech, kteří si pro změnu našli cestu už i do komiksu, jak se můžete dočíst v Danově recenzi.

Sci-fi už dávno není jen doménou striktní vědecké spekulace a rozhodně není ničím neznámým ani mezi českými autory. Zkusili jsme jich v rámci Sci-fi maratonu pár oslovit a zeptat se na totéž, co jste si přečetli v nadpisu. Co pro vás znamená, když se řekne sci-fi? Položili jsme stejnou otázku ostříleným bardům české fantastiky, kteří už mají po různých vesmírech něco odharcováno a jsou mezi nimi zavilí scifisti, kteří snad nikdy nic jiného nenapsali. Obrátili jsme se na střídače žánrů, kterým není nic svaté, ale přesto snad pro ně sci-fi není jen další zářez na subžánrové pažbě, a jsou mezi nimi i mladí a neklidní, kteří sami zatím neví, co budou, až vyrostou, ale jejich sci-fi má grády a své knižní obdivovatele. Někteří neodpověděli nebo se nechtěli zúčastnit. Snad jsou zaneprázdněni psaním dalšího románu, a pak jim to odpustíme a rádi to respektujeme.  Reakce těch autorů, kteří se o svou myšlenku neváhali s námi podělit, si můžete teď přečíst.

Když se řekne sci-fi...

Kristýna Sněgoňová
… poskočí mi srdce stejně, jako když se řekne smažený sýr, Řím nebo Cullen Rutherford. Jako čtenář i jako autor mám radši světy budoucnosti, to, co nás možná čeká, nebo co varovně zvedá ukazováček, aby nám připomnělo, že ještě máme možnost to zastavit. Jsem moc ráda, že jsme do světového fondu sci-fi přispěli i my, a čím jsem starší, tím hlouběji smekám před velikánem české literatury Karlem Čapkem. Post mého nejoblíbenějšího autora tu ale zastávají bratři Strugačtí. Štěstí pro všechny, zadarmo, a nikdo ať neodejde s prázdnou. No, není jejich Piknik u cesty geniální?

Honza Kotouč
Myslím, že všechno shrnuje termín „pocit úžasu“ (sense of wonder). Něco, co je jiné, nové, neprobádané. Takový ten pocit, že najednou vnímáme nebo si uvědomujeme něco, co nás předtím ani nenapadlo. Nový koncept, nové uvažování o něčem, nebo jak to popsal žánrový teoretik John Clute: „Změna paradigmatu“. Aneb proč si číst a přemýšlet nad našimi každodenními problémy, když můžeme letět do jiné galaxie. Není náhoda, že většina pulpových magazínů ze zlaté éry sci-fi měla v názvu slova jako Astounding, Amazing, Thrilling… Už názvy slibovaly pocit úžasu.

Zuzana Strachotová
Když jsem před čtyřmi lety nadhodila, že bych chtěla vydat Vypůjčený čas, dostalo se mi z jednoho nakladatelství odpovědi, kterou bych nečekala. „Roboti už nikoho nezajímají.“ Zůstala jsem stát jako opařená. Vždyť není snad králem sci-fi Isaac Asimov? Každý to asi vnímá jinak, ale pro mě bylo to „pravé“ sci-fi buď filozofování nad lidským osudem v kulisách cyberpunku, anebo pořádné vesmírné bitvy a objevování nových galaxií. Inu umělá inteligence asi stále frčí, když na ní ujíždí půlka planety. Spíš je znepokojující, kolik scifáren se postupně stalo realitou. Autor pak neví, zda se má radovat nebo spíš znepokojovat. Že vám čtenář vyčte, jak jste (údajně) vykradli Terminátora, vám může být jedno, pokud se budou venku prohánět autonomní zbraně. A čemu jsme se smáli v Demolition manovi, je nyní bohužel smutná realita. Často si tak říkám, že dobré scífko je spíš předzvěstí skutečné budoucnosti.

Ondřej Neff
Pro mě sci-fi čím dál víc ubejvá. Když mi bylo jedenáct, vyšli Lemovi Astronauti. Psalo se tam, že v roce 2006 bude dokončený letoun Kosmokrator pro cestu na Mars a pak mu otočili čumák a letěli s ním na Venuši. Rok 2006! To nikdy nebude. Pak jsem ještě spoustu sci-fi přečetl a začal ji taky psát. Teď zrovna připravuju k novému vydání Hvězdu mého života a připomínám si, že její hrdina Kuba Nedomý se narodil v roce 2023. Poprvé jsem o Kubovi psal v osmdesátkách a to datum byla sci-fi jako řemen!

Vilma Kadlečková
...tak hned nastražím antény, vymrštím svých pět očí a hrábnu po ní všemi osmi chapadly. Vím, že je to trochu nechutné; však mi za to Zploditelé celých prvních tisíc let dost nadávali; ale já to takhle prostě mám a přeprogramovat se nechci. Vždycky večer, když se vrátím do létajícího talíře a vrazím do analyzátoru škubající se vzorky z unesených osob, se rozvalím na antigravitačním poli, chroupám křupky s poloniem, poslouchám, jak vrzající roboti pilně leští lodní paprskomety, a při tom nasávám tuhle takzvanou sci-fi. To mám moc rádo, tyhle realistické pohádky o lidech.

Aleš Pitzmos
Když mi bylo osm, dopadla na mě „morová rána“ v podobě planých neštovic. Aby mi mamka moje utrpení kompenzovala, koupila mi encyklopedii – byla to moje první kniha o vesmíru. A musím přiznat, že mě fascinovala. Planety a jejich měsíce, hvězdy, galaxie... Vše jsem s nadšením hltal. Uběhlo pár let a já v televizi náhodou přepnul na seriál Star Trek, konkrétně se jednalo o jednu z epizod třetí série Voyageru. A jelikož jsem miloval vesmír, úplně mi učaroval. Takže (čistě pro mě) když se řekne sci-fi, ihned mi v mysli vytane Star Trek. Protože je pro mě ztělesněním sci-fi, dobrodružství ve vesmíru: vydávat se za poznáním tajemných nových světů, hledat nové formy života a nové civilizace; odvážně se pouštět tam, kam se dosud člověk nevydal...

Julie Nováková
...vybaví se mi pohled na noční oblohu a představování si, u kolika hvězd na nebi se právě z jiné planety někdo jiný dívá naším směrem. Neodbytné „co kdyby“ a „jak na...“. Nadšení a vzrušení z nových objevů; odcizení při pohledu na lidské i nelidské společnosti napříč prostorem i časem; hrůza číhající v hlubinách vesmíru, oceánu i lidské, mimozemské nebo robotické duše; myriády možných i nemožných budoucností a jiných minulostí. Sci-fi staví křišťálové zámky, ocelová města, nadsvětelné křižníky, generační hvězdolety, hlubokomořské ponorky, vory z plastodpadu i solární jachty. Lze si snad představit všestrannější svět?