ROZHOVOR s matadorem české fantastiky Miroslavem Žambochem

Miroslav Žamboch, muž bez bázně a hany, matador české fantastiky. Má za sebou neskutečné množství povídek, novel a románů, z nichž některé se dočkaly zahraničního vydání. Je jako doma ve fantasy světech, vesele se prohání budoucími vizemi a letos nás opět vzal na exkurzi do Cevinu. A to je úžasná příležitost nejen na napsání recenze, ale i na rozhovor s duchovním otcem (nejen) Baklyho.

Co Vás vedlo k tomu opět po deseti letech vydat znovu Bez slitování? Plánujete něco podobného i s Koniášem?
Vlastně za to mohou čtenáři. Napsali mi, že se kniha nedá koupit, já informaci postoupil nakladateli a ten zařídil další vydání. Co víc si jakou autor mohu přát?

Bez slitování už tedy vyšlo třikrát – která z obálek je Vaše nejoblíbenější? Proč?
Ta první. Původně bylo její vyznění zamýšleno jinak, ale dopadlo to, jak to dopadlo. V průběhu let jsem od čtenářů dostal spoustu skvělých historek o pohoršených pohledech spolucestujících v MHD, o tom, jak ji rodiče nechtěli kupovat jako dárek například na Vánoce. Do dnešní hyperkorektní doby se nehodí a o to víc mě baví.

Čeká na Baklyho šťastný konec?a
Samozřejmě. Jak sám říká: „Jen to nejhorší je pro mě dost dobrý“. Čeká ho šťastný konec.

Máte k nějaké své knižní postavě speciální vztah?
Mám speciální vztah ke všem svým postavám, myšleno k těm hlavním. Do každé jsem vložil část sebe. Ale dobře si vybavuji vždy jen postavu poslední, z poslední knihy, protože s ní prožívám příběh, emoce, a to částečně „přemaže“ ty předchozí.

Máte za sebou slušnou řádku povídek, novel a románů. Tvořil jste v žánru fantasy, sci-fi, něco mezi tím, a dokonce máte na kontě dvě pohádkové knížky pro děti. Který z nich vám přirostl k srdci nejvíce?
Já od sebe žánry vlastně neodlišuji. Hlavní je příběh. A kolem něj se pak vrství vše ostatní. A co se týče pohádek – ty jsou podle mě nejtěžší. Je extrémně náročné, aby byly krásnou pohádkou – příběhem pro děti, aby obsahovaly poučení, ale skryté, ne prvoplánové. Aby byly laskavé, hravé, ale současně nemusí být lakované na růžovo, mohou být i poměrně drsné.  Občas píšu pohádky pro potřeby táborových her pro vlčata a světlušky v našem skautském oddíle a překvapuje mě, co se jim nejvíce líbí.

Je nějaký žánr, ve kterém byste chtěl napsat nějaký příběh? Například detektivku z prostředí jaderné elektrárny?
Tak to bych určitě nechtěl. V románu Visio in extremis se jeden ze soubojů odehrává v prostředí primárního okruhu odstavené jaderné elektrárny. V době psaní jsem se po primáru pohyboval, ale dostal jsem se tam až poté, co jsem danou sekvenci napsal. Na základě reality jsem ji musel přepracovat. Na druhou stranu, vlézt si do reaktorové tlakové nádoby (samozřejmě nefunkční, nikde neprovozované) je zážitek a i to jsem ve Visiu využil. Tuším jsem pak reaktor naplnil hibernujícími upíry a udělal z něj živou databanku jejich historie. Mám však připravenou povídku z prostředí jaderné elektrárny, science fiction. Stále jsem se však k jejímu sepsání nedostal, chybí mi nějaké informace. : )

Co říkáte na aktuální stav české fantastiky? Když jste před více než dvaceti lety vstoupil do fandomu, dokázal jste předvídat tak rychlý růst popularity?
V době, kdy jsem začínal publikovat já, byl totální převis anglosaské sff literatury a někteří čeští autoři dokonce publikovali pod zahraničními pseudonymy, aby byly jejich knihy vůbec publikovány. To se naštěstí změnilo a já jsem rád. Líbí se mi, jak široký záběr dnes fantastika má. Jen hard science fiction je málo, k mé škodě, tu mám moc rád.

Stále se ozývají hlasy, že česká fantastika je zkostnatělá a není kvalitní. Máte z toho stejný pocit?
Nedokážu hodnotit kvalitu české fantastiky. Podle jakých kritérií majitelé těch hlasů soudí, že je zkostnatělá a není kvalitní? Která fantastika (francouzská, egyptská, americká, jakákoliv jiná…) je nezkostnatělá a kvalitní?  Co to je kvalitní?  Vím jen, že když si kupuji knihy na Amazonu, i přes výběr, nejsem vždy spokojen. Dokážu zhodnotit konkrétní knihu, příběh. Ale většinou se mi nechce, protože často docházím k názoru, že ta kniha prostě není pro mě, ale někomu jinému by se možná líbit mohla.  Ať je kvalitou označováno cokoliv, můžeme předpokládat, že to bude mít Gaussovo rozdělení. Čím víc knih bude vycházet, tím více dobrých najdeme a tím větší a blyštivější perlu mezi nimi objevíme.

Posloucháte nějakou hudbu, když píšete? Pokud ano, prozradíte jakou?
Doma obvykle píšu normálně v obývacím pokoji uprostřed ruchu, tedy poslouchám takovou hudbu, kterou si kdo pustí. A když si něco pustím já, obvykle to pak stejně přestanu vnímat a pohroužím se do příběhu. Většinou poslouchám český punk.

Co je podle vás na psaní nejtěžší?
Psaní je jednoduché. Máte nápad, ideu, začnete ji hýčkat, testovat, pokud stále zůstává vábivá a atraktivní, rozpracujete ji a pak se ponoříte do příběhu, jedete z kopce, občas uváznete, ale pak se zase rozjedete, je to sešup, jízda, pařba. A na konci udýchaný, vyčerpaný, zničený, ale spokojený a šťastný vystoupíte z toho šíleného kolotoče. Na tom není nic těžkého, je to skvělé. Těžká je autorská editace. Tvrdá práce, která musí být provedena, aby mohl být příběh představen čtenáři. To je břímě. : )

Foto/zdroj facebook Miroslava Žambocha