PR+UKÁZKA: Jordi Sierra i Fabra, Franz Kafka a panenka cestovatelka

V Praze dne 8. června 2011 – Ty dopisy se nikdy nenašly, přesto o nich ze svědectví víme. Franz Kafka je asi rok před svou smrtí psal malé holčičce, jejíž jméno se nikdy nezjistilo. Trvalo to asi tři týdny a Kafky se při psaní zmocňovalo stejné nervové napětí jako vždycky, když usedal k psacímu stolu. Co v nich mohlo být? To zkusil fabulovat ceněný španělský spisovatel Jordi Sierra i Fabra. Ilustrovala Markéta Prachatická.

Vydal Albatros, počet stran 104, cena 199 Kč

Franzi Kafkovi zbývá už jen několik měsíců života a děti pro něj znamenají neznámé, vysoce nebezpečné tvory, uzlíčky neustálého střídání smíchu a slz, odhalených nervů a neutuchající energie, nekonečné otázky, které člověka přivádějí k naprostému vyčerpání. Přesto se odhodlá uprostřed parku oslovit plačící holčičku, která právě ztratila svoji panenku. Aby ji ukonejšil, vymyslí si rychle příběh o tom, že panenka se neztratila, ale odcestovala a on má od ní pro holčičku Elsi dopis. Je totiž pošťákem pro panenky…

O dopisech, které psal Franz Kafka po tři týdny roku 1923 malé holčičce, víme ze svědectví jeho tehdejší družky Dory Dymantové (Diamantové). Kafka prý psal dopisy pro malé dítě se vší vážností a odevzdáním jako všechno ostatní. Psal je jménem ztracené panenky, která po tři týdny ujišťovala holčičku o své lásce, vyprávěla jí o svých cestách a dobrodružstvích v cizích zemích. Závěrem pozoruhodného vyprávění bylo, že se panenka zamilovala a vdala. Tou dobou už byla holčička se ztrátou panenky dávno smířená.

Německý vydavatel Klaus Wagenbach, znalec Kafkova díla, hledal holčičku v okolí berlínského parku Steglitz celá dlouhá léta. Chodil dům od domu, vyptával se sousedů, dával inzeráty do novin, to vše bez úspěchu. Neztrácel naději a navštěvoval park mnoho dalších let. Dodnes údajně sní o tom, že se s neznámou adresátkou setká.

Jordi Sierra i Fabra se k námětu dostal díky článku Césara Aireho Panenka na cestách, uveřejněném na zadní straně literární přílohy deníku El País 8. května 2004. Domyslel, jak by ztracené dopisy mohly vypadat a dovedl jejich příběh do smyšleného konce.

Jordi Sierra i Fabra

(26. 7. 1947 v Barceloně) je autorem více než čtyř set knih, kterých se prodalo přes devět miliónů výtisků. Na obou březích Atlantiku získal četná literární ocenění, mimo jiné i Národní cenu za literaturu pro děti a mládež právě za knihu Franz Kafka a panenka cestovatelka (2007), dvakrát byl nominován na Cenu Hanse Christiana Andersena. Založil také nadaci, která má za cíl pomáhat mladým spisovatelům a podporovat četbu. Na podzim 2009 navštívil na pozvání Institutu Cervantes Prahu a Brno a besedoval se studenty dvojjazyčných gymnázií.

Ukázka:

Byla noc. Ležel v posteli a věděl, že se mu nepodaří jen tak usnout.

Nebylo to jen kvůli dopisu, který celý den psal, ale i kvůli tomu polibku.

Dotkl se tváře.

Jak to, že dětské polibky mají takovou moc?

Elsi ho políbila předtím, než odběhla za svou kamarádkou. Udělala to stejně jako poprvé, rychle a něžně. Byl to laskavý, sladký polibek, plný něhy. Polibek, který si vysloužil.

A kdo je schopen vysloužit si polibek...

Bůhví pokolikáté se převalil ze strany na stranu.

„Nemůžeš usnout?“ zeptala se Dora, která ležela vedle něj.

„Ale ano, ano, promiň.“

„Dal by sis něco?“

„Ne, opravdu, ne.“

„Čaj?“

„Neblázni, spi.“

„To jsi celý ty, proč musíš vždycky všechno tak prožívat?“ zašeptala Dora v polospánku.

Prožívat.

Čaj by si docela dal. Nebo něco na uklidnění. Když nemohl usnout, přepadala ho mrzutá nálada horší než samotná nespavost. Děti jsou pěkní podvodníci, pomyslel si. Člověku se hned ukážou v tom nejlepším světle. A jak snadno se spřátelí, až to člověku bere dech! Každému musí být jasné, že něco takového je ve věčně neklidném světě, který se musí neustále potýkat se sobectvím, nejistotou a krutostí, hodně nebezpečné. Dítě dokáže svou upřímností mučit a stejně tak svojí vyřídilkou obměkčit i ty největší zatvrzelce.

Otevřel oči a pohlédl do tmy.

Uměl se dívat do tmy.

Tma byla jako plátno, na němž se promítají filmy.

Před několika měsíci požádal svého přítele Maxe Broda, aby až zemře, zničil celé jeho dílo, všechny ty popsané a nikdy nezveřejněné stránky. Uvědomil si, že Brigitiny dopisy Elsi plamenům uniknou.

No a co?

Vadilo mu to?

Nepsal je on, ale Brigita.

Třetí dopis byl z Vídně. Možná nebyl tak vzrušující, tak nadšený jako dopis z Paříže a z Londýna. Vídeň byla prostě taková, jaká měla být: uměřená a věcná, vznešená i nudná. Zapomněl na něco? Mohl by vstát a ještě jednou si dopis přečíst. Nebo ho může ráno přepsat, než se odebere na schůzku do parku. Pouhé pomyšlení na to, že opět zasedne nad bílý papír, ho rozčilovalo. Ne, v žádném případě. Nechá ho takový, jaký je. Příští dopis napíše... z Benátek, jistě, báječný nápad. O Benátkách se mu bude psát jedna báseň. Brigita v chrámu svatého Marka, Brigita ve vaporettu, Brigita v gondole. Nádhera. Ubytuje ji na tom nejkrásnějším místě, v Hotelu Danieli. Někde má jistě fotky. A další den... Moskva! To bude něco úplně jiného. Potom pojede do Španělska, Řecka, Maďarska... Nechá ji cestovat jen po starém kontinentě? Ne, kdepak. A proč taky? Brigita se bude plavit po moři. Objeví tajemnou Afriku a cizokrajnou Asii, procestuje úžasnou Ameriku od severu k jihu.

Proč ho to tak vzrušovalo? Copak se zbláznil? Ano, úplně! Kdyby se někdo dověděl o tom, co se mu s Elsi přihodilo, nemusel by umírat na tuberkulózu. Zavřeli by ho rovnou do blázince.

Znovu se převalil na bok.

Dora zaúpěla.

„Udělám ti lipový čaj,“ zavrčela na něj.

„Ne, to nemusíš, omlouvám se...“

Ale Dora, napůl ve snách, už kráčela náměsíčně do kuchyně.

(str. 54-57)