RECENZE: John Ajvide Lindqvist, Ať vejde ten pravý

Článek od: Jan Žlebek - 05.01.2011

Někdy to všechno padá, dny jsou šedivé a prázdné, ráno chutná po žiletkách a večer zas po rzi. Sídliště je opuštěné a páchne nesplněnými sny, vybledlé kontury umakartu svírají duši jako klec a ohlušující prázdnota panelákového očistce se zadírá pod kůži jako poezie Jáchyma Topola. Genius loci už dávno ztratil práci a jeho život se potácí mezi laciným alkoholem a podomácku vařeným fetem; ubohý strážný bůžek, který nedokázal ochránit ani sám sebe, natož pak místo, které měl střežit.

Přihlásit se k odběru RSS - Ať vejde ten pravý