RECENZE: John Ajvide Lindqvist, Ať vejde ten pravý

Někdy to všechno padá, dny jsou šedivé a prázdné, ráno chutná po žiletkách a večer zas po rzi. Sídliště je opuštěné a páchne nesplněnými sny, vybledlé kontury umakartu svírají duši jako klec a ohlušující prázdnota panelákového očistce se zadírá pod kůži jako poezie Jáchyma Topola. Genius loci už dávno ztratil práci a jeho život se potácí mezi laciným alkoholem a podomácku vařeným fetem; ubohý strážný bůžek, který nedokázal ochránit ani sám sebe, natož pak místo, které měl střežit.

To místo může mít tisíc jmen, ale tady a teď má jen jedno.

Blackeberg.

Na místě, kde dnes stojí třípatrové domy, býval dříve jen les.

Člověk tu byl z dosahu tajemství minulosti, nebyl tu dokonce ani kostel. Sídliště s deseti tisíci obyvateli bez kostela. To svědčí jednak o moderním a racionálním duchu toho místa, jednak o tom, jak tu byli lidé osvobození od historických pohrom a hrůz.

To částečně vysvětluje, jak na ně nebyli připraveni. (s. 10)

Tak začíná román Ať vejde ten pravý švédského spisovatele Johna A. Lindqvista. Na stockholmském předměstí Blackeberg žije dvanáctiletý Oskar, otloukánek a černá ovce třídy. Ale nebydlí tu sám, ve stejném bloku živoří i Lacke a jeho partička z lokálu U Číňana nebo o pár let starší zlodějíček Tommy. A spousta dalších, osamělých a unavených existencí, jejichž životy jsou prázdné stejně jako jejich kapsy. Jenže to se změní, když se do sousedství přistěhuje Eli - dívka s nejedním tajemstvím. Někteří svůj život naplní, jiní o něj přijdou, ovšem změní se všichni.

Až se jednou kniha Ať vejde ten pravý dostane do seznamů literatury pro střední školy (což je v dnes vpravdě medvědí služba), určitě se o ní budou generace školáků biflovat moudra jako „...romantický příběh o zakázané lásce...“ nebo „...působivé zobrazení sociální vykořeněnosti v moderní době...“. A v zásadě budou mít tyhle bláboly pravdu. Pojďme se tedy mrknout na to, proč by tahle knížka mohla dostat pověstný polibek smrti od středoškolských češtinářů.

Především je to realistický román. Neděste se, není to žádná nadávka, jak jsem si myslel v sextě na gymplu. Příběh je situován do Švédska v časech, kdy diapozitivy a kazety byly vrcholem techniky, a líčí necelý měsíc v životě blackebergského sídliště. Záměrně neříkám v životě nějaké konkrétní postavy, protože Ať vejde ten pravý má protagonistů vícero a hlavní dějovou linii si musí čtenář složit tak trochu svépomocně z mozaiky předložené vypravěčem. Svépomoc ale k osmdesátkám patří, ne?

Autor nešetří detaily, vypráví zvolna, avšak velmi čtivě, takže zápis ve čtenářském deníku přibyde raz dva. Významnou část knihy tvoří odsýpací dialogy, delším z nich by sice občas slušelo méně šetření na uvozovacích větách, jenže to je jen pověstný kaz na perském koberci. John Ajvide Lindqvist nemá rád jednoduché historky a propletenec příběhů zašmodrchaný jako chuchvalec vlasů v odtoku sprchy je všechno, jen ne černobílý. Poznáte ledacos: od švédských oblíbených čokoládových tyčinek přes šikanu jak vystřiženou z přednášky školního psychologa až po filosofování hospodských povalečů ohledně studené války. Samy o sobě jsou to možná banality, ovšem dohromady tvoří autentický obraz stockholmského předměstí se vším všudy. Lindqvist po vzoru svých literárních předchůdců z 19. století neuhýbá pohledem před ničím a nabízí čtenáři syrový exkurs do království sociální patologie. Cesta za švédskou verzí socialistické utopie se v kulisách z betonu mění v chorobu společnosti a realita života na okraji se stává leitmotivem knihy. Sídlištěm se v noci plíží pedofilové, mladiství delikventi si zločinem vydělávají na mizerné drogy a abstinenty by tam nenašel ani Google. V obludáriu, kde řádí démon alkoholu, strašák nezaměstnanosti a postrach šikany není jeden nedorostlý upír zdaleka největším monstrem.

A sakra, teď jsem to prokecl. No jo, Ať vejde ten pravý je upírský román. Současnému proudu paranormální romance se ale ve všech směrech vymyká. Upíři (byť by se zde hodil lépe singulár, neboť i v tomto Lindqvist ctí motto „dobrého pomálu“) konečně jednou zase nevypadají jako vlhký sen francouzského módního návrháře. Spisovatel přistupuje k tématu s dospělou zralostí, nakonec nepíše pro teenky s růžovými tílky. V autorově nepřikrášleném podání není upírství žádné terno, vampyrismus představuje spíše vážnou nemoc než übercool návnadu na náctileté kočky. Zároveň se mu daří vyhnout fenoménu Anity Blake, která přes drsné řeči typu „Já s upíry nechodím. Já je zabíjím.“ pod textem říká, že hoši s přerostlými špičáky jsou vlastně docela sexy. John Ajvide Lindqvist má v tomhle jasno: upír je hrozba a basta. Jenže i tady je autor příjemně střídmý, nelíčí děti noci jako nemyslící bestie, díky jeho spisovatelské empatii je čtenář dokáže pochopit a vedle všech těch dezolátů ze dna společnosti s nimi možná i trošku sympatizovat. Ani krvesaj to totiž nemá na švédském sídlišti lehké.

Co bylo řečeno o vampýrech, platí i o romantice. Ať vejde ten pravý má daleko do nějakého sladkobolného dojáku z červené knihovny, ale příběh Oskara a Eli má tím směrem příjemně nakročeno. A to říká recenzent, co si o sobě myslí, že je drsný kluk a slovo romantika si musel najít ve slovníku. Ovšem nebyl by to Lindqvist, kdyby scény, jež by v hollywoodském filmu doprovázela unylá hudba, prázdné pohledy a záběry zapadajícího slunce, nepředstavil mnohem civilněji, trošku rozpačitěji a v konečném důsledku výrazně lidštěji. Láska je v severském pojetí složitá záležitost bez ohledu na to, zda s upíry chodíte nebo je zabíjíte. A to platí ve dvanácti stejně jako v šedesáti, o čemž se přesvědčí Oskar i další.

Celkově umírněný a realistický přístup může vypadat z pohledu hardcorového fana jako handicap. Chyba lávky! Ačkoliv se Ať vejde ten pravý širokým obloukem vyhýbá divoké říši upírské akčňárny (vy víte, koho myslím), cukrkandlové krajince upírské slaďárny (vy víte, koho myslím) i dnes už ke své škodě zkolonizované zemi městské fantasy... Tak a teď jsem se v tom ztratil... Každopádně chci říct, že tohle sice rozhodně není stoprocentní „fantasmagorie“ (jak nazývá moje maminka obsah mojí knihovničky), ale stoprocentně dobré čtení to bezpochyby je. Budete se u něj bavit na úrovni a pokud jste hledali knížku, kterou byste vyznavače mainstreamu přivedli na světlou stranu síly, tak teď máte čtyři sta stránkový argument s decentní obálkou.

Nedá mi to a než všechna svá moudra v závěru didakticky shrnu a zopakuji (příští týden si z toho napíšeme písemku, nezapomínejte) porovnám knižní předlohu se švédským filmovým zpracováním. Jestli vám totiž doteď vrtalo hlavou, proč si toto dílo přečetl někdo, kdo má v oblasti romantiky jednu velkou slepou skvrnu a k upírům zastává postoje veskrze vandrovcovské, tak tady je odpověď. Viděl jsem film.

Filmová verze připomíná nejvíc ze všeho výtah z knihy ochuzený o to neuvěřitelné množství detailů, které oceníte při čtení. Na druhou stranu ořezáním vedlejších linií a zploštěním podružnějších postav do role kulis vynikne o to více hlavní příběh, jenž zůstává stejný, jen trošku... romantičtější. Doporučené pořadí aplikace je nejprve film, potom kniha a rozhodně ne naopak. Takto vám knížka příjemně rozvine chuť pohyblivých obrázků a všechny ty záběry zasněženého nočního Stockholmu doplní atmosféru Blackebergu. Filmového diváka navíc čeká pár překvapení, jež by v opačném pořadí ztratily výraznou část překvapivosti.

A je to.

Došly mi znaky. Takže si místo shrnutí přečtěte recenzi znovu sami. A písemka bude rovnou zítra, abyste věděli.

Ať vejde ten pravý (Låt den rätte komma in)
Lindqvist, John Ajvide
Nakladatel: Argo
Překlad: Jan Holá
Obálka: Bavaria Media, Vladimír Fára
Redakce: Viola Lyčková, Radka Urbancová, Alexandra Švolíková
Rok vydání: 2010
Počet stran: 448
Rozměr: 150 x 210
Provedení: hardback
Cena: 378 Kč