RECENZE: William Gibson, Všechny párty zejtřka

William Gibson patří k několika málo autorům, kteří mají to štěstí, že se svými knihami nesmazatelně vryli do dějin sci-fi, proměnili podobu žánru a v časech digitální revoluce přinesli pochodeň binárního rebelství i na stránky papírových knih. Zároveň Gibson (vyslovujeme jako „kyberpunk“) patří k několika málo autorům, kteří mají tu smůlu, že každá další jejich kniha je srovnávána s tvorbou o dekádu či dvě starší. Protože je to plus mínus deset let, jež dělí vydání velmi volné trilogie Sprawlu od neméně volného triptichu s názvem Bridge, jehož závěr nese jméno Všechny párty zejtřka. U mostní série ovšem má srovnávání s kyberpunkovými začátky Gibsonovy tvorby své opodstatnění. Nabízí se totiž otázka: je to vůbec ještě kyberpunč nebo nám tentokrát barman v zrcadlovkách namíchal nějaký jiný drink?

Jako voda stéká po napnutém igelitu k místu, kde ho zatížíte kamenem, tak se ze všech světových stran blíží k San Franciscu lidé, kteří tuší, že nastává změna. A na změny je eso Colin Laney, neboť jedna taková mu při vládních experimentech rozorala CNS razantněji než ledoborec Kuang. Stejně jako papuánští šamani dokážou číst budoucnost z lidských střev, umí Laney najít v chaotickém moři informací vzorce budoucích událostí - událostí, jež se točí kolem proslulého červeného mostu přes Golden Gate. Jenže v hlubinách plavou žraloci a jeden takový toho ví o spodních proudech oceánu dat podezřele hodně. Proto se do Friska musí vydat i starý známý bezpečák Berry Rydell, toho času čerstvě nezaměstnaný. Ještě než nasedne do káry a začne si zpívat If you're going to San Francisco, je všem zúčastněným jasné, že kytky ve vlasech nikdo nastopéro potřebovat nebude. Tady poteče lidská malinovka a jestli jsem na začátku přirovnal San Francisco ke kameni položeném na igelitu, tak na konci ze všeho nejvíc připomíná epicentrum zemětřesení.

Pakliže svět sprawlovských megakorporací, špinavých technologií a ještě špinavějších kšeftů prohlásíme za pochmurnou realitu blízké budoucnosti, představuje universum trilogie Bridge světlé zítřky, do nichž jsme už jednou nohou nakročili. Budoucnost prozářenou blesky bulvárních fotografů a plytkými úsměvy rychloobrátkových hvězdiček, budoucnost infotainmentu a mediálních masáží. Budoucnost, kde web vykleštěný paragrafy není rajónem technofetišistických rebelů a uživatelů Linuxu, ale diskutérů z Novinek.cz a kde video Justina Biebera vidělo půl miliardy lidí. Upřímně - nebylo všechno to příšeří, lesk chromu a jedovatá záře neonů v klasickém kyberpunku vlastně docela milé?

Williamu Gibsonovi nikdo neupře vizionářské nadání. S budoucností žije jeho literární odkaz v jakési rozmlžené symbióze; nikdy není úplně jasné nakolik autor slovem kyberprostor nadcházející časy popisuje a nakolik je svými vizemi utváří. Tentokrát se drží při zemi a rýsuje spíš „budoucnost všedního dne“, kterou ovšem servíruje dokonale přesvědčivě - ať už se jedná o popis komunity žijící na mostě nebo reálie tokijského metra, všude autor brousí po tenké hranici mezi současností a budoucností a nikdy si nemůžeme být jisti tím, na které straně zrovna stojíme. A proč jsou Gibsonovy futuristické postřehy tak uvěřitelné? Inu proto, že je dokáže podat s pomocí gigabajtů realisticky vyšperkovaných detailů.

Díky tomu můžeme společně s autorem pod mikroskopem zkoumat životy jednotlivých hrdinů, které se spisovatel ani omylem nesnaží vylíčit v nějaké celosti. Spíš nám nabídne tu a tam nějaký fragment a ačkoliv nemáme všechny střepy z roztříštěného monitoru pohromadě, bez potíží mu zbaštíme i s navijákem, že za jeho slovy se skrývají skuteční lidé a jejich životní peripetie. Gibson si dokáže s textem vyhrát a díky jeho erudovanosti se i ledacos dozvíme - třeba o hodinkách nebo taoistické filosofii pojednávají Všechny párty zejtřka příjemně zevrubně. Navíc se mu daří podobné pasáže zapojit do vyprávění s přirozenou grácií, takže nic nepůsobí jako snaha ukázat publiku, co umí pisatel vydojit z tety Wiky. A není nad to, když se autor k detailu vrací, hýčká si ho a rozvíjí jej, aby ve finále ukázal, proč zrovna tahle serepetička byla důležitá. Ze zlomků roztroušených na více než tři sta stránkách knížky si kupříkladu postupně složíte obraz fascinujících osudů nože vykovaného z řetězu motorky a motherboardů - obraz, jenž patří k nezapomenutelným lahůdkám. Tomu by tleskal i mistr detailu Neal Stephenson.

Paradoxně představuje maximální zaostření na detaily i největší slabinu díla. Zejména ze začátku, kdy jsou linie příběhu roztříštěné a čtenář ještě netuší kdo s kým peče, mohou podrobnosti působit nadbytečně. Zvlášť proto, že jejich význam se často ukáže až později a publikum potřebuje spíš naznačit odkud kam vede tahle dálnice, než podrobnosti všech úžasných scenérií podél krajnice. Jakmile se ovšem dějové linie začnou spojovat, narážky náhle získají smysl a tempo se rozjede rychlostí japonského šinkanzenu.

Gibsonovskou literární puncmarkou se stal syrový a hypnotický jazyk, jenž pro někoho může představovat závoru na bráně k této ikoně moderní sci-fi. S nadsázkou se dá říct, že Gibsonův vypravěčský styl můžete buď milovat, nebo nenávidět, nic mezi tím. Autor píše úsečně, nikam necpe zbytečnou vatu a dynamiku děje ještě podtrhává důsledným používáním přítomného času, díky čemuž čtenáře vtáhne mezi stránky a už nepustí. Navíc umí perfektně pracovat s kouzlem nevyřčeného - poslední scéna s taoistickým zabijákem na něm stojí a je svou neúplností dokonalá (už jsem řekl, že Gibson má slabost pro zen?). Ptáte se, jak by se tohle mohlo někomu nelíbit? Při pohledu z druhé strany barikády působí Gibsonův uhrančivý jazyk kostrbatě, technické pojmy a kulturní detaily znesnadňují pochopení a bohaté metafory autorova řezavě poetického slohu promění knihu v nesrozumitelný blábol.

Něco o tom vím, protože jsem si tím sám prošel.

Dojem, který ve mně zanechaly Všechny párty zejtřka na první přečtení, byl rozporuplný. Po osmi letech jsem si z knihy pamatoval všechny ty úchvatné maličkosti, ale nebyl jsem schopný říct, o čem to vlastně bylo. Druhé čtení (a vydání) jsem si užil o poznání víc. Ne že by se překlad nějak zvlášť změnil, byť pár drobnůstek typu NoCal → SeKal pro Severní Kalifornii, které povedený překlad ještě jemně uhlazují, by se tady našlo. Spíš jsem se změnil já a přiznávám na rovinu, tohle není kniha pro mladé týnejdžry.

A co slíbené srovnávání s předchozí tvorbou? Kdybych měl soudit rozumem, nebyl bych si jistý, jestli Všechny párty zejtřka zapadají do škatulky kyberpunk (no fuj, to je snad oxymorón). Ano, jsou tu pověstné kyberpunkové vysoké technologie a nízké zájmy, jenže to první se stalo součástí našeho běžného života a to druhé jí vždy bylo. Máme tady zájem o vědy, ačkoliv se Gibson odvrací od kybernetiky k sociologii modernity a mediálním vědám. Našla by se i nějaká ta undergroundová rebelie, byť s punkovým nádechem sprawlové trilogie to nesnese srovnání a některé z postav si klidně dokážu představit, kterak podávají daňové přiznání. Extenze lidského vědomí na síť už dnes není nijak novátorská, naopak typicky kyberpunkové zásahy do vlastní tělesnosti (implantáty a jiné laskominy) zde nenajdete. Tak co, rozume, je to kyberpunk?

Nevím.

Naštěstí v tomhle dám na city a poučku klasika. Když čtete kyberpunk, pod textem slyšíte rokenrol, cítíte magii rytmu a dunění basů a někde vzadu v hlavě vám nemilosrdné bicí udávají takt v obracení stránek. Věřte, že Všechny párty zejtřka drnčí kytarovými rify jako máloco jiného. Čert vem všechny definice, punk není mrkev!

William Gibson: Všechny párty zejtřka /All Tomorrow's Parties/
Nakladatel: Laser-books
Překlad: Tomáš Richtr
Obálka: Tomasz Maroński
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2011
Počet stran: 344
Rozměr: 110 x 165
Provedení: paperback
Stav: nové vydání
Cena: 249 Kč