RECENZE: Dan Simmons, Kantos Hyperionu

„Zenoví gnostikové by řekli, že ta prázdnota je dobrým znamením; prý otevírá cestu k novému stupni uvědomění, k novým náhledům, k novým zkušenostem.

Merde.

Moje prázdnota je jenom... prázdnota.“ (str. 47)

Ve světě, kde se schyluje k válce mezi Hegemonií a invazí Vyvrženců, se chystá sedm lidí na pouť ke Štírovi. Netuší nic o tom, že nastávající konflikt chtějí využít umělé inteligence Technojádra. Zajímají je jen Hrobky času, které se otevírají na planetě Hyperion, a hlavně ostnatý bůh – vraždící stroj, v jehož milost však jeden každý z té sedmice doufá. Každý z nich věří, že to v Hrobkách času bude on, koho Štír ušetří, když zahubí ostatní. Ne nadarmo se mu říká také Pán bolesti a anděl smrti. 

Sedm poutníků a každý z nich má postupně vyprávět svůj příběh. Už tento moment by stačil, aby Dan Simmons vešel do síně slávy. Použil motiv Boccaciova Dekameronu a Canterburských povídek Geoffreyho Chaucera v žánru, který „příběhům v příběhu“ sluší nejlépe. Science fiction je platforma, ve které se vyplatí mít možnost seznámit čtenáře se současností i historií světa prostřednictvím nenuceného vyprávění jednotlivých postav. A Simmons dokáže s neuvěřitelnou lehkostí vyprávět každý z těch příběhů úplně jinak, pokaždé s odkazem na jiný subžánr vědecké fantastiky.

Spokojil se s tím autor? Ne, tento živoucí důkaz toho, že grafomanie a kvalita mohou kráčet ruku v ruce, se nikdy jen tak nespokojí. Nietzsche kdysi prohlásil: Bůh je mrtev. Vtipálci si k tomuto epigramu časem přidali, že Bůh řekl: Nietzsche je mrtev. A ano, Bůh měl z těch dvou mnohem větší pravdu. Simmons nám v Kantosu Hyperionu mimojiné také naznačuje, že nezáleží na technologické vyspělosti naší civilizace, pro nás budou bohové vždy živí, vždy budou poskytovat jakous takous naději tam, kde už žádná není. A je úplně jedno, jestli bude jejich božství jen naleštěným plechem a neznámými technologiemi. My naději potřebujeme, byť by to byl deus ex machina.

Dan Simmons poskytuje literatuře jako celku veškerou svou tvorbou jednu úžasnou službu. Přivádí nové čtenáře ke starší (řekla bych i klasické, ale z nějakého důvodu jsou to prakticky synonyma) literatuře. Vsadila bych se, že spousta jeho příznivců cítí jakýsi neurčitý neklid, dokud si po Kantosu Hyperionu nenačte nějakého toho Keatse, pokud už ho přečteného nemá. A stejně tak to musí být se Shakespearem a Olympem a Ílionem, s Dickensem, W. Collinsem a Droodem, s Poem a Terorem… Simmons se svou láskou k literatuře netají a nebojí se na ni mohutně odkazovat ve svých textech. Měl by se stát maskotem knihovníků a kultury všeobecně.

O dokonale vybudovaném světě budoucnosti a úchvatnosti klasické rozmáchlé space opery s hrdiny, kteří už jsou dost realističtí, ale pořád dostatečně hrdinští se snad ani nemusím zmiňovat.

Kantos Hyperionu je úhelným kamenem moderní (a chcete-li i postmoderní) science fiction. Je to velice inteligentní a zároveň dějová a dobrodružná kniha. Předvádí nám všechno, co na tomhle žánru milujeme a také všechno, co je noční můrou zarytých obhájců toho, že sci-fi není literatura. Postavy, s jejichž názory nebo cíli se buď můžeme ztotožnit, nebo nás jen dokážou zasáhnout. Silný příběh, věrohodné kulisy a technologie. A zejména myšlenky a poselství. Ale neptejte se jaké, protože vy v těch mnohých a nepřehledných vrstvách Hrobek času naleznete něco úplně jiného, než co tam čekalo na mě.

Kantos Hyperionu
Dan Simmons
Vydavatel: Laser-books
Překlad: Jan Pavlík (Hyperion), David Záleský a Tomáš Zábranský (Pád Hyperionu)
Obálka: Garry Rudell
Rok vydání: 2010
Počet stran: 904
Rozměry: 150 x 210
Spracovanie: hardback s přebalem
Cena: 579 Kč