Grace a Sam. Dívka a vlk. Vlčice a chlapec. Navždy spoutáni poutem lásky pevnějším než ocelové lano, přesto jsou jejich společné chvilky křehké jako krůpěj rosy. Stačí jen studený vánek…
S potěšením musím konstatovat, že ve většině případů přežily příběhy přenos do komiksové podoby dobře, ne-li výborně. Přesto se našlo pár takových, které doplatily hlavně na malý prostor, jenž jim byl vyčleněn. Je to škoda a myslím si, že pokud by příběhů byla na stávajícím prostoru polovina, možná dokonce třetina, dopadlo by zpracování ještě lépe a mohli bychom držet v rukou publikaci blížící se dokonalosti. Teď již ale k jednotlivým příběhům.
Město hoří. Plameny přeskakují ze střechy na střechu, věnčí je jako oranžové věže. Šlehají do výše desítek metrů, rudé jako krví nalitý hřeben běsnícího kohouta. Pálí bez rozdílu vše živé i neživé, jančí v paletách žluté, svatební bílé a kouřově černé barvy smrti. „Už jdou,“ šeptá maminka. Nechte se unést magickou atmosférou Městských válek...
"Město hoří."To je pořádně silná věta pro otevření románu. Na nějaké zdržování ale není čas. Jak si jistě drahý čtenář vzpomene, na konci předchozí knihy vypukla válka, taková, která změní povahu Druhého (skrytého) světa a jeho vztah ke světu nás, obyčejných smrtelníků, navždy.
Pro soutěž na tento týden nám jednu nedávno vydanou (a tentokrát i lehce kontroverzní) knihu poskytlo nakladatelství Argo. Jmenuje se Poslední vlkodlak a napsal ji britský autor Duncan Glen.
V říjnu bylo opět z čeho vybírat a člověk pořád musí mít na paměti, že den má jen 24 hodin a ani o chlup více. Jak mně by se hodily ty úžasné čarovné hodinky na obracení času, které půjčil Brumbál Hermioně (v HP a vězeň z Azkabanu), ale komu by se nehodily, že? Sice je nemám, ale s myšlenkou na důchod kupuji stále nové a zajímavé tituly a snad si je jednou všechny přečtu...
Co mohu a mám o této knize říci? Co už o ní bylo za ta dlouhá léta napsáno? Mnohé. Padesát jedna let je na světě a pořád ji čtou lidé v různých jazycích, stále je aktuální. Název svádí ke klidu a míru, ale klid a mír poskytuje jen prostředí hřbitova, ve kterém se děj odehrává. Hřbitov je plný ulic a uliček. Každý mrtvý má svoje bydliště-úložiště, jako když byl živý a měl svůj byt nebo dům s adresou.
Společně s hlavními hrdiny se tentokrát poženeme z jedné halucinace do druhé, kolotočem snů a přání napříč platónskou jeskyní v marné snaze najít ve světle Dickovy pochodně ten jediný a pravý stín. Bude nás provázet Palmer Eldritch a jeho zlověstná znamení, temný cizopasnický bůh z odvrácené strany nevědomí. A ačkoliv autor nabízí místo jednoduchých odpovědí na složité otázky spíš další a další dotazy v duchu sokratovského dialogu, nemusí nás to mrzet. Někdy je totiž důležitější pochybovat než vědět.
Znáte rčení, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný? Máloco jiného vystihuje knihy amerického vizionáře a literáta Philipa K. Dicka tak přesně, jako tento postřeh. Dickovo halucinatorní, uhrančivé a pochmurné dílo se totiž jakékoliv škále „líbí-nelíbí“ naprosto vymyká. Na druhou stranu o tom, že autorovy spisy dokážou otřást čtenářem silou středně těžké autohavárie, nelze pochybovat.
Nakladatelství Argo zdárně pokračuje ve vydávání děl Philipa K. Dicka. Marsovský skluz v čase u nás už jednou vyšel (1998, Leonardo), ovšem s překladem tak typickým pro 90. léta minulého století. Nyní se tedy konečně můžeme pokochat bublákem adekvátnějším, a zapomenout na všechno humorné z první verze. Redakce varuje: Po přečtení začala Lament projevovat známky podivného chování. Hnic.
Pokud znáte ten pocit, že s realitou kolem Vás to nějak není úplně v pořádku, bude čtení Tří stigmat jako setkání se starým dobrým známým. Pokud netrpíte tímto druhem paranoii, měli byste ke čtení přistupovat opatrně, mohli byste utrpět vážný šok.
I přes zmíněné drobnosti ční román jednoznačně nad průměrem. Při hodnocení je proto třeba přihlédnout k několika skutečnostem - tou první je dobový kontext. Poklidné a tiché místo, které bývá právem přiřazováno k magickému realismu, bylo vydáno roku 1960. To je šest let před Bulgakovovým Mistrem a Markétkou a sedm let před Sty roky samoty Gabriela Garcíi Márqueze, základními stavebními kameny tohoto žánru! Druhou je neskutečná vyváženost a až hrdinské balancování na hraně kýče a patosu. A světe div se, Beagle k ani jednomu nesklouzne, i když prostředí k tomu přímo vybízí.
Měsíční světlo probleskovalo skulinkami mezi prkny zatlučenými na oknech. Rána se ozvala znovu, tentokrát blíže. Vycházelo to z jednoho pokoje na konci chodby. Novinář vtrhl zpátky do pracovny a bezmyšlenkovitě naházel své věci do tašky. Klopýtavě seběhl po schodech před dům, aniž by se jedinkrát otočil. Dveře na konci chodby se nepatrně pootevřely. Venku foukal studený vítr a během té chvíle co strávil v domě, nabral na síle. Vedle oprýskaných dveří visel dřevěný štítek. „Dům pana Montaguea.“